Klinika a občanská neposlušnost: kam až lze zajít a nepřijít o právní stát?

Autoři, studenti práv a sympatizanti Kliniky, ve svém textu vysvětlují, proč pokládají za chybu tvrdit, že odpor proti vyklízení objektu kvůli nahlášené bombě byl legitimní občanskou neposlušností.

V souvislosti s posledním velkým policejním zásahem v Autonomním sociálním centru Klinika znovu vyvstaly na povrch některé důležité a kontroverzní otázky. Tou hlavní se nejpozději od chvíle, kdy měli obyvatelé Kliniky poprvé nařízeno budovu opustit, stala tato: kdy je vhodné podřídit se státní moci a je legitimní postavit se státním orgánům ve chvíli, kdy je komunita okolo Kliniky přesvědčena, že zákon, podle něhož má objekt opustit, je nespravedlivý?

Pro zodpovězení této otázky není nezbytné shrnout veškeré události, které se na Klinice za dobu její krátké existence, zejména v posledních měsících, odehrály. Pouze krátce uveďme, že se domníváme, že lidé tvořící Kliniku si zaslouží velké uznání. Za své obecně prospěšné aktivity, za zapojování se do veřejné diskuze či za nastavování zrcadla společnosti.

V komentáři Martina Vrby, který Klinika sdílela na svém Facebooku, bylo setrvání v Klinice označeno za „eticko-politický akt“. Martin Vrba ve svém textu uvádí, že podobně jako v minulých dvou stoletích bylo v bojích o emancipační hnutí třeba použít nelegálních strategií, tak i dnes je těchto bojů, které nelze vyhrát jen za pomoci stanovených procedur, více než dost. Domníváme se, že tento názor může být bez výrazně stanovených hranic nebezpečný a v kontextu demokratického právního státu nezodpovědný. Proto se k němu vyjadřujeme.

S Martinem Vrbou se shodujeme do té míry, že jistě existují rozdíly mezi platnou formou zákona a morální intuicí části společnosti. Shodujeme se i v tom, že vůči zákonu můžeme vyhlásit vnitřní autonomii, když s ním nesouhlasíme, a že tento postoj je výchozím bodem emancipačního boje, jehož výsledkem je změna zákona.

Z pohledu práva je rezistence Kliniky klasickým příkladem tzv. občanské neposlušnosti, která nebyla v minulosti ničím novým. Společným prvkem hnutí od sufražetek po Martina Luthera Kinga je přesvědčení o nelegitimitě zákona, organizovanost a připravenost nést následky za porušení pravidel.

Je důležité si uvědomit, že občanská neposlušnost je sice protizákonná, ale může být v určitých situacích legitimní. Podle Jana Pinze půjde někdy dokonce o „státoobčanskou povinnost řádného příslušníka státu“. Mluvíme tak slovy Jiřího Pehe o „snaze upozornit na to, že se věci vymkly rozumné vládě zákona a že selhaly normální možnosti komunikace skrze platné zákony“.

Shodně s Jürgenem Habermasem tak můžeme shrnout, že občanská neposlušnost je nutnou součástí politické kultury demokratického právního státu, která se má projevit za specifických podmínek. Na čem tento odpor stojí a padá, je jeho legitimita. Legitimitu odporu Kliniky při jejím vyklizení v posledních dnech, kdy neuposlechla stát nikoli jako vlastníka, ale jako autoritu, pokládáme za problematickou přinejmenším ze tří důvodů.

Prvním důvodem je fakt, že zatímco občanská neposlušnost si vyžaduje moment „zatlačení do kouta“, vyčerpání alternativ vedoucí ke krajnímu řešení, v případě Kliniky tomu tak podle našeho názoru nebylo. Jak už před námi shrnul Jakub Patočka, alternativní scénáře byly minimálně dva.

Tím prvým bylo spořádané opuštění objektu, jeho opětovné obsazení a pokračování v brojení proti postupu státu u civilních a správních soudů. Tím druhým spořádané opuštění objektu, který policie následně uzavře, a možnost protestních okupací a blokád s mnohem lepší vyjednávací pozicí.

Představit si lze nakonec i to, že komunita se z budovy přesune někam jinam, kde bude nadále vyvíjet svou prospěšnou činnost a dlouhodobě usilovat o změnu zákona mírnějšími prostředky než rezignací na jeho dodržování. V případě radikálnějších přístupů se totiž primárně klade odpor policii a tím státu se vším, co reprezentuje.

Druhým důvodem je, že použijeme-li krajní prostředky a krajní rétoriku dnes, připravujeme se tím o možnost je efektivně využít v budoucnu. Například média tak často upozorňují na nepravosti, které jsou skutečné, ale jazykem, který je přehnaný. Stačí se podívat na neustálé užívání přípony „-gate“.

Ve chvíli, kdy jde skutečně do tuhého, razantní jazyk je otupělý a nedává dostatečné prostředky k mobilizaci mas. Ve chvíli, kdy je zákonný postup označován za represi, ba dokonce projev policejního státu, přestáváme mít pro skutečnou represi slovník. Jak nazvat policejní stát, pokud za něj dnes nazýváme rutinní akci, kdy policie vyklízí objekt, kam byla nahlášena bomba, tedy skutečně chrání (což ne vždy v minulých měsících dělala)?

Označení zákona za represivní a stát, který ho skrze policii vynucuje, za policejní, protože zrovna já jsem přece objevil onu vyšší Pravdu, ono Dobro, které stojí nad zákonem, správné není. Ve chvíli, kdy nepřiměřeně intenzivně upozorňujeme na maličkosti, přestáváme mít účinné prostředky ve skutečně špatných situacích.

Copak vyvolávají dnes ještě francouzské demonstrace a stávky takové reakce, které vyvolávaly kdysi? Radikální jednání i rétoriku bychom si tak měli nechat na radikální chvíle.

Z pohledu práva je rezistence Kliniky klasickým příkladem tzv. občanské neposlušnosti, která nebyla v minulosti ničím novým. Foto Facebook Autonomní sociální centrum Klinika

Za třetí a nejzásadnější důvod považujeme vadnost přesvědčení, že „zákon funguje hladce pouze tehdy, pokud jsou s ním naše morální intuice v souladu“, a že v opačném případě lze hovořit o „útlaku“. V demokratickém právním státě je zásadní, že pravidla, kterými se občané musí řídit, jsou přijímána spravedlivým způsobem (od toho aktivní a pasivní volební právo, pravidla legislativního procesu, ochrana menšin, veřejný ochránce práv).

To ale neznamená, že nemohou být přijaty normy, o kterých jsme přesvědčeni, že by platit neměly. Jedním z posledních příkladů takové situace může být nepřijetí zákona o zakázání kouření v restauracích. Z hlediska mnoha lidí iracionální zákony jsou však přijímány dnes a denně a zítra jsou znovu novelizovány. Je ale důležité, jakým způsobem na to reagujeme.

V případě zákazu kouření můžeme chodit oblečeni do cigaretových oblečků a šířit tabákový puch u vstupu do Poslanecké sněmovny či demonstrativně zapálit pět set cigaret v její kantýně. Stále však respektujeme skutečnost, že nejsme v krajní situaci a že tento problém se netýká základů naší společnosti.

Uvědomujeme si, že jsme zkrátka prohráli – a jdeme do další bitvy znovu. Je správné poukázat na ty, kteří podle našeho vnímání správné reformy blokují a na úroveň jejich morálního standardu případně jeho absenci. Nakonec je ale třeba přijmout skutečnost, že zde je právní stát, jehož zachování má větší význam než jedno konkrétní vítězství. Tedy, že účel v demokratickém právním státě prostředky nesvětí.

Počítat se musí i s tím, že některé věci zkrátka trvají dlouho. Jak píše ústavní právník Jan Kysela: „Liberální demokracie nabízí celou paletu forem občanské realizace, tříbení názorových odlišností atd. Je zaměřena na hledání kompromisu. Pouhá netrpělivost stran doby tohoto hledání, případně nespokojenost s podobou kompromisu nemůže být a priori dostatečnou legitimací aktů odporu.“

V souvislosti s odporem Kliniky se tak na pořad dne dostává varovný precedens, že rozhodne-li se menšina pokládat určitý zákon za evidentně amorální, jednoduše jej přestane dodržovat. Podnikatelé přestanou platit daně, homosexuálové začnou hromadně adoptovat děti, solidárnější spoluobčané stříhat drátěné ploty uprchlických center. To vše by bylo představitelné, kdyby naše „morální intuice“ byly stejné. Určitě však není třeba zdůrazňovat, že nejsou. A dobře tomu tak.

Pokud se podíváme z druhého tábora na to, co jsou boje, které nelze dosáhnout za pomoci stanovených procedur, tak by se jednalo o všechny cizince zavřené v internačních táborech, homosexuály poslané na nucenou léčbu či násilně zavřené mešity. Jaká by byla reakce na tato jednání, kdyby se jí dopustila angažovaná menšina? Silná reakce policie, za kterou bychom všichni byli vděční.

Aplikace zákona tak působí to, co někteří nazývají „útlakem“ či „represí“, co ale co nakonec není nic jiného než podřízení se vůli většiny. Jestliže máme pocit, že většinové rozhodnutí není spravedlivé, je správné proti němu brojit všemi prostředky, které zákon nabízí (od mediálních sdělení přes politický boj, ústavní stížnosti, demonstrace, stávky).

Jestliže máme pocit, že nám něco brání bránit se proti vůli většiny, je správné za svůj politický hlas bojovat. Na ochranu ústavně zaručených práv můžeme podle soudní judikatury vystoupit dokonce i s prostředky, které zákon jinak zakazuje (např. nelegální stávky). Lze si představit i počáteční okupaci Kliniky jako symbolické gesto, které sice překročí určité hranice, ale stále je v mezích.

Zaplacení pokuty ÚZSVM, ke které se uskutečnilo v posledních dnech, tak není důsledek represe, jak Klinika tvrdí, ale součástí legitimního politického boje. Podobně jako když se člověk postaví proti řádně nahlášené fašistické demonstraci a nechá se pokutovat – jedná se o politický boj, nikoli o represi státu.

Pro jistotu zdůrazňujeme, že zákon nevnímáme jako absolutní nebo totální a že vůči němu „není možné vyhlásit jakoukoli formu autonomie“. Připustit však nelze ani opačný náhled, a sice že zákon je relativní, to znamená že je pro každého závazný jen do té míry, v níž se shoduje s jeho morální intuicí. Důležitá je intenzita.

Zejména čím více je zákon evidentně protiústavní (formálně vzato ale protiústavní není, dokud tak neřekne Ústavní soud), tím lépe můžeme ospravedlnit jeho porušení. Jestliže zákon evidentně protiústavní není (v tomto případě dokonce chrání ústavně zaručené vlastnické právo), legitimizace jeho porušení se úměrně ztíží. Namísto občanské neposlušnosti by v tu chvíli mělo nastoupit aktivní občanství, např. cestou legalizace (či konstitucionalizace) squattingu.

Podle Martina Vrby jsou argumenty zákonné ochrany vlastnického práva „v mnoha případech jen účelovým napadením projektu, který leží těmto lidem v žaludku z jiných důvodů (především od té chvíle, kdy Klinika začala pomáhat uprchlíkům nebo opakovaně deklarovala své antisystémové, antikapitalistické pozice)“. Pokud by si ale kolektiv Kliniky sáhl na srdce, není jeho odpor proti zákonu do značné míry podmíněn jeho dlouhodobým odporem vůči Zákonu samému?

Zákonu jako nositeli hodnot společnosti, se kterými se tito lidé vždy neztotožňují? Systému, který je pro tyto svobodné a alternativní lidi příliš svazující? Trhu, který je pro tyto lidi příliš tvrdým? Světu, který je pro tyto lidi příliš bolestný a chtějí jej změnit?

Je nám sympatická snaha kolektivu Kliniky. Pokud ale touží jít zkratkou tam, kam se má chodit cestou delší a nejistou, tak naši sympatii částečně ztrácejí. Prošlapávání takové cesty vedené dobrými úmysly totiž může vést paradoxně k destrukci jak státu demokratického, tak státu právního. Bojujme tedy za demokratický právní stát i tím, že se někdy omezíme, a s vědomím, že některých změn nejspíše nedosáhneme. Ut non pereat mundus.

A co si myslíte vy? Diskuse (16 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Tomáš Tožička - Praha

Chlapci, chlapci Úterý, 31.Května 2016, 14:47:10

Text je dost otřesný už svou formou - neustálé vyzdvihování práce Kliniky používané na obhajobu ALE, bezesmyslové kupení citátů a velkých jmen, použití Klinika pro jakési nedefinované lidi, jako by se jednalo o nějakou homogenní skupinu.

Nicméně obsah je ještě otřesnější. Nejen že opakuje nesmysly, které už byly vyvráceny pod podobně nesmyslným, jen trochu kvalitnějším textem Jakuba Patočky.

Jde především o neustálé omílání nesmyslu, že policie při prvním a druhém zásahu musela postupovat, jak postupovala, tedy vyklidit objekt. To není pravda a existuje na to mnoho příkladů, viz vlastní zkušenost J. Gutha pod článkem JP.

Úsměvně absurdní je teze, "že použijeme-li krajní prostředky a krajní rétoriku dnes, připravujeme se tím o možnost je efektivně využít v budoucnu." Inu připomíná to odpověď na to, kdy vyjedou Blaničtí rytíři - Až bude nejhůř. A logicky - vždy existuje situace, která se může ještě zhoršit...

Naproti tomu zcela jednoznačně nejefektivnější vyjednávací strategií je tzv. "půjčka za oplátku". Prostě začít pozitivně a pak jen zrcadlit chování druhého hráče. A Klinika začala opravdu pozitivně. To, že na další násilí ze strany naprosto neadekvátně jednající policie, zvolila formu přímé akce se také ukázalo jako velmi efektivní. Další kontrola bomby už proběhla v klidu, jak to mělo být už od začátku.

Na závěr bych rád autory upozornil, že zákony skutečně nejsou vůlí většiny, byť se to tak asi učili ve škole. K tomu by si ale měli přečíst onoho citovaného Habermase pořádně, především pak jeho Faktizität und Geltung. A přidat k tomu třeba ještě Hannah Arendtovou - Banalita zla - pro představu o tom, kam vede teze "zákon je zákon".

Martin Madej - student, Praha

Reakce Úterý, 31.Května 2016, 16:05:38

Své sympatie k projektu Kliniky jsme zdůraznili proto, že nejsme z těch, kteří by se vší její činností apriorně nesouhlasili. V článku jsme citovali čtyři autority, které šířeji psaly o občanské neposlušnosti a které by tudíž k tomu měly co říct. Na Klinice se sice mohou sdružovat lidé různých názorů, postojů a chutí, ovšem myslíme si, že z pohledu přístupu k autoritě státní moci jde o skupinu poměrně homogenní, proto je shrnujeme pod "komunitu Kliniky".

Rozdíl mezi námi a Vámi je v tom, že podle nás je každý postup policie zákonný do té chvíle, než k tomu kompetentní orgán rozhodne, že zákonným nebyl. Do té doby ale v právním státu platí, že s výjimkou některých skutečně krajních situací (kdy může legitimně nastoupit občanská neposlušnost) se státní orgány prostě poslouchají. Pokud je na hřišti nesprávně odpískaná penalta, nevezmou přece hráči, trenéři ani fanoušci rozhodčímu píšťalku z ruky a nerozhodnou podle sebe. To by se prostě nedalo hrát. Rozhodčí má vždycky pravdu. Dokud příslušný orgán neřekne, že pravdu neměl. Podobně i když máme už během zásahu dobré důkazy, že policie jedná nezákonně a účelově, je správné policii poslechnout a nápravu hledat jinde. Ne svépomocí.

Pokud máte Habermase a Arendtovou přečtené tak důkladně, určitě víte, že ani jeden by se nepostavil za relativní pojetí zákona, který občané porušují, kdy se jim zachce. Brojili by pouze za to, že ve chvíli evidentně protiústavních, příp. evidentně amorálních, postupů, je třeba zákon porušit.

Zároveň by mě zajímalo, kde v Habermasovi se dozvíme, že zákony nejsou vůlí většiny (ve smyslu fikce, kterou společenská smlouva zakládá). Zrovna u Habermase, který se nejednou postavil za procedurální teorii demokracie, by mě to dost překvapilo.

Jakub Drápal - Praha 4

Reakce Úterý, 31.Května 2016, 16:18:34

Na úvod zmíním, že se domnívám, že není dobré vést diskuzi způsobem, jak ji vedete Vy. ‘Chlapci, chlapci’ opravdu není vhodný začátek racionální diskuze a že je v rozporu s Kodexem diskuze na DR (věcnost a raciálnost). Nicméně k jednotlivým argumentům:

Odkazujete na jednu zkušenost policisty. V únoru bylo v pátek večer vyklizeno celé Hlavní nádraží a zastaven provoz vlaků i stanice metra. Důvod? Nahlášená bomba. Tedy asi neexistuje jedna šablona, jak se zabývají nahlášením bomby. Skutečnost ale je, že existují rozdíly mezi bombou nahlášenou poprvé a poté několikrát v následujících dnech a v reakcích policie na ní.

Absolutní argument, že se v našem použití policejní stát nepoužije nikdy, neobstojí. Naopak, policejní stát je reálná hrozba v mnoha státech – ale zároveň se dá velmi jednoduše zneužít v situacích, které tím jednoznačně nejsou. Toto rozlišovat je třeba.

Nehájíme skutečnost, že policie musela jednat vždy správně. Hájíme ale názor, že policie se má obecně poslouchat a situace, kdy by se to nemělo dít, jsou v našem kontextu výjimečné než běžné. Jinak zkrátka právní stát nemůžeme mít.

Proč jsme psali, že si práce Kliniky vážíme? Aby bylo zřejmé, že toto není kritika, která je namířená proti Klinice a její práci. Proč mluvíme o Klinice? Protože v debatě se zkrátka musí zjednodušovat – pokud Klinika dostala cenu, tak jí taky dostala jako skupina. Ano, víme, že není homogenní, jako není takřka žádná jiná skupina. To ale na našem argumentu příliš nemění – pokud Vám to skutečně vadí, tak si to spojte s lidmi, kteří tak jednali a nikoli s názvem Klinika.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Poslouchat policisty Úterý, 31.Května 2016, 20:32:14

Představu, že řádný občan je povinen vždy uposlechnout příkazů policisty, tu nedávno velmi přesvědčivě odmítl Jan Rovenský:
http://denikreferendum.cz/clanek/22795-nechte-si-sporadane-roztrhnout-slezinu-stezovat-si-muzete-pak

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Jen přes mou mrtvolu Úterý, 31.Května 2016, 20:57:37

Vyklízení Kliniky, při kterém policisté odřezávali od sudů připoutané aktivisty, bylo nelegální.

Klasické přivazování se aktivistů k různým překážkám na přístupových cestách k činnosti, se kterou nesouhlasí, k budovám, určeným k demolici, nebo ke stromům, určeným k pokácení, je praktickým vyjádřením krajního nesouhlasu: „Jen přes mou mrtvolu.‟ Aktivista dává najevo, že zabránit určité věci je pro něj důležitější než život a že kdo chce tu věc provést, bude ho muset zabít a přijmout, že je vrah. Izraelská armáda to při bourání palestinských staveb na okupovaném území přijímá ochotně, jiné organizace a osoby většinou raději počkají, až aktivisty odklidí policie, a tak jim umožní udělat, co chtějí, aniž by si museli zatížit svědomí vraždou. Policie tím přijímá účast na věci, jíž chtěli aktivisté zabránit, stává se spolupracovníkem toho, kdo ji dělá. Pokud by šlo o věc nezákonnou, stala by se policie spolupachatelem a policejní zásah by byl nezákonný.

Příkladem takového nezákonného zásahu bylo odstranění aktivistů od Ptačího potoka, aby tehdejší správa Šumavského národního parku mohla provést nezákonné kácení.

Pokud někdo ohlásí bombu v budově, má policie povinnost varovat lidi, které by výbuch mohl ohrozit. Odvádět násilím ty, kteří se po seznámení s informacemi o hrozbě svobodně rozhodli zůstat, ovšem znamená přidat se na stranu útočníka. Nejde jen o to, že většina oznámení bomby jsou plané poplachy a cílem útočníka je právě vyvolat evakuaci. Většinou, když někdo někam skutečně nastraží bombu, nikoho nevaruje, ale našla se v historii aspoň jedna výjimka: IRA. Irská republikánská armáda poměrně běžně odpalovala bomby v různých budovách britských okupantů, ale chtěla vždy jen zdemolovat budovu, ne zbytečně zabíjet lidi, a proto uložení bomby oznamovala, vždy tak, aby byl čas na evakuaci, ale ne na nalezení a zneškodnění bomby. Kdyby v takové situaci někdo řekl: „Já neodejdu,‟ říkal by tím: „Tahle budova je pro mě důležitá, a jestli ji chce někdo zničit, bude mě muset zabít. Jen přes mou mrtvolu.‟ Donutit takového člověka násilím k odchodu by znamenalo podpořit demolici budovy, přidat se na stranu atentátníků.

Násilným vyklizením Kliniky policie podpořila plán atentátníka vyhodit její budovu do povětří, a tak se stala spolupachatelkou této nezákonné demolice. Stejně jako vyklizení lesa na Ptačím potoce, i vyklizení Kliniky bylo ilegální.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Jak "nedefinované lidi"? Úterý, 31.Května 2016, 21:03:36

T. Tožička:
"použití Klinika pro jakési nedefinované lidi, jako by se jednalo o nějakou homogenní skupinu"

Domníval jsem se, že v celém článku je řeč o lidech, kteří na daném místě společně a ve vzájemné dohodě odmítli řídit se pokyny policie. Tím jsou tedy ovšem velmi dobře definovaní, a také jsou tím hodně homogenní.

Martin Madej - student, Praha

No právě Úterý, 31.Května 2016, 21:37:25

Honza Macháček: Díky za sdílení toho článku Jana Rovenského, protože když se na něj podíváte pozorně, podporuje vlastně naši argumentaci. Případy, které Rovenský vyjmenovává k podložení svého stanoviska, se totiž (až na Horvátha, kterého se ale Ústavní soud zastal z jiného důvodu, a sice bezúčelnosti pokuty) všechny týkaly svémocné ochrany ÚSTAVNÍHO práva jednotlivce - u toho bezdomovce to bylo jeho právo na ochranu zdraví, u disidenta Šimsy lidská důstojnost (§ 43 nálezu: Lidská důstojnost jako hodnota je ukotvena v samých základech celého řádu základních práv obsažených v ústavním pořádku. Je s ní spojen nárok každé osoby na respekt a uznání jako lidské bytosti, z něhož plyne zákaz činit z člověka pouhý objekt státní vůle anebo zákaz vystavení osoby takovému jednání, které zpochybňuje její kvalitu jako subjektu").

Pokud Vám policista bez zákonného důvodu zasahuje do Vašeho ústavního práva (dá Vám v hospodě pěstí, nařídí skočit z okna, dělat dřepy nahý atd.), skutečně, jak Rovenský píše, byste měl mít nárok toto své právo bránit i svépomocí, resp. v nutné obraně. Nic jako ústavní právo na squatting ale v roce 2016 (bohužel) neexistuje. V tu chvíli stojíte proti zákonu (policistovi) sám a ochrany se lze dožadovat jedině zpětně, protože policistovi svědčí presumpce zákonnosti jeho jednání.

Ad Jen přes mou mrtvolu. To jste napsal, moc hezky, ilustrativně. Podle mě je nešťastné, že někdo pravděpodobně použil bomby jako záminky vylákání těch lidí z budovy, stejně jako je nešťastné, že policie trvala na tom, aby aktivisté budovu opustili, i přes jejich postoj "Jen přes mou mrtvolu". Nicméně "nešťastnost", ba ani hloupost, bezprecedentnost nebo zbytečnost nejsou kategorie, kterými lze podle mě (s výhradou ochrany základního lidského práva) odůvodnit neuposlechnutí policisty jednajícího podle zákona.

Jiří Karen - zaměstnaný včelař, Opava

Poslouchat a mlčet? Úterý, 31.Května 2016, 21:55:32

Tohle je vážně vtipné: "Do té doby ale v právním státu platí, že s výjimkou některých skutečně krajních situací (kdy může legitimně nastoupit občanská neposlušnost) se státní orgány prostě poslouchají."

Ideální příklad - máte aktivistickou skupinu, která se staví kriticky k systému. Po určité době se do vaší skupiny infiltrují policejní agenti.

"Tak co, soudruzi, zapálíme vlak?" říká policejní agent s aktivovaným nahrávacím zařízením.

"Ano, jistě, pane policisto!" odpovídají prostě poslušně aktivisté.

Anebo co třeba:

"Tož chlapče do naha a dělat dřepy!"

"Ano prostě poslušně hlásím, paní policistko!"

Aneb kterak jediná možnost, jak poslouchat Policii, je vyje..t s ní.

http://a2larm.cz/2016/05/rana-do-obliceje-odhaleni-v-rote-flora/

Jiří Karen - zaměstnaný včelař, Opava

Úterý, 31.Května 2016, 22:01:2

Čím dříve se zbavíme představy "spravedlivého nezávislého právního státu", tím lépe.

Černí otroci v USA také neměli ústavní právo na vzpouru a odpor. Je pravda, že dlouho "poslušně poslouchali".

Jiří Karen - zaměstnaný včelař, Opava

Úterý, 31.Května 2016, 22:15:48

Ještě je zajímavá ta absurdní liberální metafora společnosti jako "rovného fotbalového hřiště s nezávislým rozhodčím." Jaký typ ideologických brýlí umožňuje nevidět, že na tom hřišti hrajou tanky proti nahým lidem a rozhodčí je generál?

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Zase jsem to zpackal Úterý, 31.Května 2016, 22:24:7

Možná jsem to napsal hezky, pane Madeji, ale zjevně špatně, když jste to nepochopil.

Nepsal jsem o tom, že násilné vyklizení Kliniky bylo nešťastné a hloupé, ale že bylo ilegální.

Pro jistotu zkusím vypočítat pár věcí, na kterých nezáleží: Nezáleží na tom, kdo bombu oznámil, protože i kdyby to byla Kateřina Araimu, ÚZSVM nemá na Kliniku platný demoliční výměr. Nezáleží na tom, že aktivistům Klinika nepatří, tak jako nezáleží na tom, že les na Ptačím potoce není majetkem aktivistů, kteří se snažili zabránit jeho nezákonnému kácení. A nezáleží ani na tom, zda samotná přítomnost aktivistů v objektu Kliniky byla legální, protože policie neměla k vyklizení objektu soudní příkaz.

Záleží jen na tom, že aktivisté se rozhodli nasadit životy v odporu proti jednání, které odporuje zákonu. A policie zakročila proti nim, aby neznámému pachateli ilegální jednání usnadnila.

Výrok soudu v případě Ptačího potoka potvrzuje, že takový postup policie je ilegální.

Martin Madej - student, Praha

Nezpackal, má to cenu Úterý, 31.Května 2016, 22:46:8

Odkazujete na rozhodnutí ve věci Ptačího potoka. Jde ale skutečně o srovnatelné případy?

1. Aktivisté na Ptačím potoku jednali v krajní nouzi - bez jejich počinu by ty stromy byly nenávratně vykáceny. Aktivisté na Klinice v krajní nouzi nebyli - na to jsme už upozornili ve výše uvedeném textu.
2. Aktivisté na Ptačím potoku byli fakticky vyloučeni z rozhodování o těch stromech - nebylo jim umožněno, pokud vím, stát se účastníky správního řízení. Aktivisté na Klinice jsou účastníky civilního řízení ohledně té nemovitosti, stejně jako určitě i správního řízení v souvislosti s postupem policie.
3. Aktivisté na Ptačím potoku bránili své základní právo na příznivé životní prostředí. Aktivisté na Klinice žádné základní právo ani k té budově, ani k činnosti, které v ní provádějí, nemají.

Podle mého názoru to nejsou srovnatelné případy, a proto nelze bez dalšího tvrdit, že obojí jsou případy občanské neposlušnosti, v nichž je legitimní porušit zákon a pokyn policisty.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Klinika a Ptačí potok Středa, 1.Června 2016, 06:17:10

1. Pokud bychom věřili, že bomba na Klinice skutečně byla, co ještě by mohla být krajní nouze, než odtikávající čas do výbuchu. Vycházíme-li naopak z předpokladu, že výhrůžky bombou byly nepodložené a od začátku bylo jisté, že žádná bomba na Klinice nebyla, jde sice o jiný případ než Ptačí potok, kde po zásahu policie stromy byly nenávratně vykáceny, ale postup policie by stejně byl nezákonný, protože bez důvodu věřit, že bomba na Klinice skutečně je, nebyl zákonný důvod Kliniku vyklízet.

2. Aktivistů na Klinice se nikdo neptal, zda souhlasí s umístěním a odpálením bomby. Argument účastí na civilním řízení opět vychází z předpokladu, že žádná bomba na Klinice nebyla a že to bylo od začátku naprosto zjevné. Taková obhajoba zákonnosti policejního zákroku staví na předpokladu, že byl nezákonný.

3. Nemám přehled o tom, kdo všechno se jak účastní projektu Kliniky a jak dalece závisí důstojný život jednotlivých účastníků na jejím zachování, ale zcela nepochybně je Klinika součástí životního prostředí Žižkova. Navíc zničení Kliniky výbuchem bomby — a o tom tu mluvíme, protože vyklizení pod zjevně falešnou záminkou je zjevně nezákonné, to snad není třeba rozebírat a vysvětlovat — by přímo ohrozilo i budovy v sousedství. Výzva atentátníkovi: „Zneškodni svou bombu, jestli nechceš být vrah,‟ tak byla obranou nejen Kliniky, ale i objektů v sousedství.

Pravda, policie se ani nepokusila vyklidit žádný jiný objekt než Kliniku, dokonce ani domy přes ulici. Většina kritiků zásahu to považuje za důkaz, že výhrůžky bombou, pokud si je policie přímo sama nevymyslela, nikdo v policii nebral ani na okamžik vážně.

Opakuji, že v takovém případě považuji postup policie za nezákonný naprosto zjevně: rozebírám, proč bylo násilné vyklizení nezákonné i v případě, že policie výhrůžkám bombou věřila.

Jakub Drápal - Praha 4

Nezákonnost a nezákonnost Středa, 1.Června 2016, 11:15:9

Opakovaně tu probíhá diskuze o nezákonnosti zásahu policie, která něco ospravedlňuje. Problém je, že není nezákonnost jako nezákonnost. Tedy ne každá nezákonnost ospravedlňuje k legitimnímu porušování zásad právního státu (a nazývání ho policejním). To je to, co zde Martin Madej naznačoval.

K bodu 3: Životní prostředí opravdu nelze definovat tak, aby se do něj vešla i Klinika. Takto právo nefunguje, nelze si ho ohnout, jak chceme (byť mnohdy je zneužíváno).

Možný důvod, proč se lišíme, je hodnocení jednání policie. Zatímco Vy píšete o 'vyklizení pod zjevně falešnou záminkou', tak mi si tímto nejsme jisti (a dle našeho názoru si tím policie také nemohla být jistá), narozdíl např. od třetího nahlášení bomby v ten samý týden, kdy to již bylo jasné (a zásad policie tomu odpovídal).

Pokud by člověk měl důkaz, že jednání policie bylo smyšlené (že si Policie např. nahlásila bombu sama), pak by hodnocení situace mohlo být odlišné. Ale zatím všechny úvahy tímto směrem byly pouhé doměnky a rozhodně nebyly známé na začátku akce (zde mi přijde dobrý text Jakub Patočky, který mluví o konspiračních teoriích). Tedy tento směr úvah mi nepřijde vhodný pro argumentaci.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Velmi zajímavá a hlavně potřebná diskuse! Středa, 1.Června 2016, 16:11:33

Děkuji oběma stranám.

Tomáš Tožička - Praha

Policajt jako etická norma Čtvrtek, 2.Června 2016, 02:53:40

může platit pro pány Madeje Drápala a Patočku, ale naštěstí je ještě dost rozumných lidí, pro které tomu tak není. Vzhledem k tomu, jakou silou disponuje mocenský aparát, je iluzorní představa, že je možné se mu postavit jen na rovině JEHO pravidel. Právě kolektivní přímá akce akce tuto hegemonii nabourává a stává se demokracie-tvornou. A čím dříve přijde, tím lépe, protože konflikty se řeší snadněji při malých problémech, než při velkých. To je další pravidlo "vyjednávání".

Habermas samozřejmě zná teorii liberální demokracie a nadvlády většiny, ale poměrně příkře a odmítavě se s ní vyrovná v již uvedené knize ve sporu s Walterem Beckerem - pánové si ji mohou lehce dohledat na internetu a pokusit se mi to vyvrátit. Naopak Habermas - v návaznosti na Apelovu diskursivní etiku - postuluje tvorbu zákonů jako diskurzivní a deliberativní proces, který jediný může nalézt kompromisy, v nichž menšiny nebudou utlačovány hegemonií, která je postavena na většině vybudované emocionální propagandou. Sám Habermas se účastnil demonstrací proti anti-imigrační změně ústavy. Jestli se dá Habermasův přístup přímo interpretovat jako podporující přímou akci, o tom bylo napsáno mnoho. Rozhodně se však nedá interpretovat, jako její odpůrce.

Když už tu byl použit ten příklad s fotbalem, který tedy podle mě také svou iracionalitou hraničí s porušením kodexu (žertuji), bylo to na olympiádě 1920, kdy ve finále fotbalového turnaje proti domácí Belgii opustila ve 35. minutě za stavu 0:2 československá fotbalová reprezentace hřiště na protest proti nespravedlivým verdiktům rozhodčího Johna Lewise. Čechoslováci byli z turnaje vyloučeni a přišli tak o stříbrné medaile.

Ano, z fotbalu se dá odejít, když si chcete zachovat tvář, a život jde dál. Ve státě, kde žijete a vychováváte děti, kde soudy schvalují korupci a policie se chová jako Tilburg Clarkova partička z Ox-Bow, musíte volit jinou strategii.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.