Klinika a Vladař: Pravidla hry

Martin Madej a Jakub Drápal pokračují v polemice o autonomním centru Klinika. Varují před případy, kdy se občané začnou prohlašovat za „vykonavatele provizorního zákona“ jen proto, že jim systém připadá nedostatečně efektivní.

Policejní vyklizení Autonomního sociálního centra Klinika, a zejména reakce aktivistů na tento zásah, vyvolaly diskusi o legitimitě občanské neposlušnosti a povaze zákona. Martin Vrba se ve svém textu klinikářů zastal a označil jejich reakci za „eticko-politický akt“ a součást emancipačního boje proti zákonu, která není v souladu s morálními intuicemi.

V našem navazujícím komentáři jsme sice dosavadním aktivitám Kliniky vyjádřili sympatie, zpochybnili jsme však legitimitu jejího odporu, mimo jiné s ohledem na nevyčerpání alternativ a nemožnost relativizace platnosti zákona.

Na náš komentář konečně reagoval Lukáš Likavčan. Protože se podle nás jedná o otázku klíčovou pro pochopení tvorby politické vůle, rozhodli jsme se k tématu znovu vyjádřit.

Celkové vyznění Likavčanova textu je takové, že jsme v našem rozboru občanské neposlušnosti Kliniky nezohlednili některé důležité postuláty, jako je „politicko-ideologická rovina demokratické společnosti“, respektive ideologičnost zákona, se kterou je spojena i „slast z podílu na moci“. Nás naopak mrzí, že bez odezvy zůstaly dva z našich tří stěžejních argumentů, a sice argument nevyčerpanosti alternativních prostředků (například dočasné opuštění budovy) a riziko degenerace jazyka, kterým tyto stavy popisujeme (policejní stát, represe).

Souhlasíme s Lukášem Likavčanem, že existuje pravda politická, o kterou se bojuje, stejně jako že ji vyjadřují současné zákony. Tuto skutečnost neignorujeme, jak se autor domnívá. Pouze rozlišujeme pravidla hmotná a pravidla procesní s jejich odlišnou schopností tuto politickou pravdu reflektovat.

Hmotná (substantivní) pravidla jsou jednoznačným vyjádřením a reflexí zájmů a hodnot: manželství je mezi mužem a ženou, vražda je trestná, stavět v národním parku lze jen s příslušným povolením. Zájmy a hodnoty jsou (měly by být) součástí předvolebních programů a prohlášení politiků, které oni pak promítají (měly by promítat) v zákonech, podzákonných předpisech a při široké shodě na základních otázkách i v ústavních zákonech. V tomto ohledu jsou hmotná pravidla slovy Lukáše Likavčana ideologická.

Naproti tomu existují pravidla procesní (procedurální). Procedurální pravidla vyjadřují hodnoty o poznání hůře a velká část z nich je toliko technického charakteru. Ta nejdůležitější z nich zásadně nesledují žádný ideologický cíl. Orientují se na prostředky, jejich funkce je zabezpečovací, deliberativní. Jejich smyslem je zajistit, aby se rozhodnutí účastnili všichni relevantní aktéři, aby se rozhodovalo efektivně a transparentně a zamezilo zneužití postavení silnějšího. Příkladem může být princip většinového hlasování, právo na obhájce nebo zákaz nekalé soutěže. Jejich ideologie je jiného rázu než ideologie hmotněprávních pravidel.

Lukáš Likavčan je velmi otevřený, když zmiňuje, že „Klinika je zpochybněním legitimity současného práva“, a odsuzuje samotný autoritativní zdroj legitimity právního rámce naší společnosti. Zpochybňuje tak pravidla hry a „zakládá možnost změny zákona zvenčí“. Tento názor, domníváme se, je nebezpečný pro fungování společnosti. Boří totiž ustálená pravidla ohledně tvorby a aplikace zákonů.

Je však otázkou, na kolik jsou tato pravidla reálná pro někoho, kdo má o procedurální správnosti tvorby a aplikace zákonů v České republice své pochyby. Je-li někdo přesvědčen, že svá práva nemůže bránit u soudu, aniž by zaplatil vysoký soudní poplatek a čekal měsíce a roky na pravomocné rozhodnutí, a že jím zvolení zákonodárci konstantně hlasují v rozporu s jejich volebním programem, nebo že on sám úspěšně kandidovat nemůže, protože o výsledku rozhodují peníze a soukromá média, tak není divu, že právnímu státu jednoduše nevěří. Přinese mu asi tolik užitku jako systém ideologicky nastavený proti němu.

Musíme být opatrní v případech, kdy se občané začnou prohlašovat za „vykonavatele provizorního zákona“ jen proto, že jim systém připadá nedostatečně efektivní. Foto Michal Uhl

Pokud bychom měli zohlednit, jak si s těmito procedurálními pravidly (zákonností) stojíme ve světě, nutno připomenout, že podle organizace World Justice Project, která v jednotlivých zemích světa sleduje úroveň justice, míru korupce, otevřenost státní správy nebo postup bezpečnostních složek, se Česká republika umístila na 20. místě ze 102 zkoumaných zemí. Podle dubnového průzkumu CVVM Policii ČR důvěřuje nebo spíše důvěřuje 61 % občanů, soudům pak 48 %.

Rozhodně netvrdíme, že u nás není co vylepšovat. Varujeme však před případy, kdy se občané začnou prohlašovat za „vykonavatele nového (provizorního) zákona“ jen proto, že jim systém připadá nedostatečně efektivní.

Jde o tak vážný systémový defekt, že je kvůli němu potřeba otřást samotným jádrem systému – zásadou zákonnosti? Společně s Rawlsem a Radbruchem k tomu uvádíme následující: „Když je základní uspořádání společnosti rozumně spravedlivé, s ohledem na to, co současný stav věcí umožňuje, jsme povinni nespravedlivé zákony uposlechnout, ledaže přesáhnou určité hranice nespravedlnosti.“ Tyto hranice je podle nás třeba hledat v ústavní rovině, jak jsme napsali v minulém komentáři.

Vladař
Lukáš Likavčan se v textu několikrát zmiňuje o „Vladaři“, státním aparátu, který se v liberální demokracii neztotožňuje s konkrétní osobou, je to spíše „abstraktní operátor pracující na pozadí konkrétní ideologie doby“. Nejsme si jistí, jestli tím Likavčan odkazuje na Machiavelliho Vladaře, ale odpovídalo by to. Jsme si ovšem jistí, že Likavčanův náhled na stát je zřetelně marxistický: kde jsou občané vyloučeni z politického rozhodování, tvoří se dvě skupiny – Vladař (státní aparát, byrokracie) a občané (proletariát). Ty jsou postaveny do konfliktu zájmů.

„Spor Klinika versus stát ale není konfliktem morálních intuic jednotlivců vůči zavedenému právu, ale konfliktem politiky, kterou tito jednotlivci žijí, vůči autoritě, z které legální rámec vyvěrá. Vůči státnímu aparátu, Vladařovi,“ píše Likavčan. Z marxistického pohledu zákony nejsou vyjádřením zájmů občanů, nýbrž zájmů Vladaře. Aby mohli zákony tvořit občané, musí tito vystoupit mimo nastavené procedury, ideálně Vladaře svrhnout.

Hovoří-li Likavčan o klidu v duši, který „je narušen až v momentě, kdy státní aparát někdo brutálně zpochybní obscénní nezákonností“, zní to jako doslovný opis z Engelsovy knihy Postavení dělnické třídy v Anglii, kde Engels tvrdí, že „opovržení trvajícím společenským řádem je nejzřetelnější ve své nejextrémnější formě - ve formě porušování zákonů“.

V tomto pojetí je zákon chápán jako nástroj ideologie moci, která stojí mimo občany (třeba kdesi v Praze či v Bruselu), bez naší možnosti zákon ovlivnit. Základní otázkou tak podle nás je, jestli mohou aktivisté z Kliniky, kteří usilují o legalizaci squattingu, změnit zákon podle současných pravidel hry? Protože pokud ne, byli by na úrovni historických revolučních hnutí, která svou legitimní-ilegální činností usilovala buď o právo být uznán jako součást politického národa ve smyslu „polity“ (ženy, Afroameričané, homosexuálové), anebo o politickou nezávislost (indická revoluce, československý protirakouský odboj).

Náš argument, že pouze procesní pravidla zákona je možné označit za ono nediskutovatelné Dobro, by tím padl, protože ve chvíli, kdy procesní pravidla exkludují všechny ostatní z moci, nejsou taková pravidla ničím jiným než sluhy (a nikoliv pány) pravidel hmotných, sluhy ideologie. Je-li parlament ovládaný totalitní stranou, procesní pravidla jím stanovená nemohou být legitimní z hlediska právního státu. Pro takové případy počítá právní stát s právem na odpor.

V naších očích však aktivisté zákony měnit mohou. A koneckonců se jim to i vcelku daří. Pokud víme, jak squatting na Cibulce, tak na Klinice už je předmětem soudních řízení, která mohou vyústit v uznání nároku aktivistů budovy okupovat. Politika racionálnějšího využití státních nemovitostí sice volebními programy zatím nerezonuje, za Kliniku ale už dávno předtím, než se pustila do vzdoru policii, orodovala organizace Strany Zelených na Praze 3 nebo senátoři Václav Láska a Jiří Dienstbier. O pomoc Klinice projevil zájem Magistrát hl. m. Prahy.

Je možné působit na politiky v podobném smyslu, jako na ně působí Rekonstrukce státu. Lze přesvědčit určitou politickou stranu, aby toto téma zařadila do svého programu či v nejkrajnějším případě založit vlastní stranu a prosazovat svá témata. To vše lze činit (jakkoli některé možnosti jsou náročné) bez nutnosti cíleného porušování autority státu jednajícího z veřejnoprávní pozice.

Zde zopakujme, že v případě, že politici kladou Klinice v této snaze faktické překážky (nezohledňují petice, činí výhružky, zneužívají policii), je nezbytně nutné, aby tyto skutečnosti Klinika uvedla a dokazovala u civilních, trestních a správních soudů a aby o nich zpravovala veřejnost. Pokud má pocit, že soudní a správní orgány nejsou v její věci nestranné, ať u dalších orgánů (odvolacích orgánů, ombudsmanky, nejvyššího státního zástupce apod.) tyto nepravosti nahlásí. Vybrala-li Klinika peníze na pokuty ÚZSVM, jistě je vybere i na soudní spory (jako to dělají i politické strany).

Hledat zkratky skrze občanskou neposlušnost, primárně určenou pro závažnější excesy veřejné moci, nepovažujeme za legitimní počin. Označovat současný stát za represivní a policejní nám přijde jako nebezpečné zneužívání jazyka.

Důležitost právního státu
V současné době nelze nadhodnotit význam právního státu. Státu, ve kterém se rozhodnutí činí podle pravidel, která byla legitimně přijatá a který respektuje práva a svobody svých občanů. Likavčan opakuje, že politická pravda musí prokázat svoji platnost v praxi. Domníváme se, že současný systém, tak jak je potvrzován napříč historií, ukazuje, že je praxí potvrzen. Je lepší alternativou pro existenci demokratického státu garantujícího lidská práva něco jiného než právní stát, ve kterém je jasně dané, jak se přijímají pravidla včetně zákonů? Jsme názoru, že nikoli.

Pokud bychom přijali argumentaci, že Klinika se stává vykonavatelem nového (provizorního) zákona, jak do tohoto procesu vstupuje Ústavní soud, Senát či prezident? Nevstupují. Jejich vyřazením z fungování systému se zbavujeme pojistek, které zabraňují problematickým rozhodováním. Nemusíme se obracet do vzdálené minulosti, současné příklady nám postačí.

Bude-li stát řízen jako firma po příštích parlamentních volbách, budeme rádi za jakékoli pojistky, které budou chránit možnost menšiny kontrolovat a vyjádřit svobodně svůj názor. Za pravidla, která neumožní stát řídit plně jako firmu.

V této diskuzi nám nejde o obsah zákona, ale o proces jeho přijímání. Je-li zpochybňováno, že tu jsou určitá pravidla, která se mění určitými způsoby, pak se skutečně boří systém. Domnívá-li se Lukáš Likavčan, že je to tak správně, pak nejdříve musí navrhnout lepší systém. Takový, který bude do velké míry demokratický, chránit (byť nedokonale) menšiny, umožňovat menšinám stát se většinou, dávat jim hlas i když jsou menšinou, který bude chránit lidská práva a prosazovat přijatá pravidla. Navrhne-li takovýto systém, který bude reálný (tedy uskutečnitelný v kontextu současné české společnosti, nikoli v kontextu specifické menší skupiny v utopické společnosti), pak jeho názor, že Klinika tvoří zákon a je to tak správně, může být brán vážně.

V opačném případě setrváváme na názoru, že změna právního státu je nebezpečná. Stejně jako proklamace, že moje politická pravda (či Pravda dle vnímání některých osob) se má prosadit způsobem, který neumožňují procesní pravidla tohoto státu. Současné výzkumy ukazují na závislost mezi dodržením procesních požadavků a odvozenou legitimitou. Lidé tedy přijímají jako legitimní výsledek ten, který byl přijat správně procesně. Jednání státu je tak výrazně složitější než vztah represe-slast, jak je naznačováno.

Je odvážné dávat právní stát všanc, jak Likavčan navrhuje. Domníváme se, že některé skutečnosti se takto lehce riskovat nemají. Je jedno, zda je nazveme „nezměnitelné náležitosti demokratického právního státu“ či jinak. V žádném případě neříkáme, že o nich nemáme diskutovat, že je nemáme každodenně kritizovat a obhajovat a že nemáme hledat situace, kdy i tyto principy mají býti porušeny, například z důvodu výkonu práva na odpor.

Je nutné diskutovat, co je ještě legitimní, a co již ne – k tomu se koneckonců vyjadřoval náš poslední článek. Určité principy by se nicméně měnit neměly. Alespoň pokud nemáme náhradu, u které je velmi vysoká pravděpodobnost, že bude zaručovat podobný standard svobod a práva, jako garantují procesní pravidla dnes.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jiří Karen - Opava

Pondělí, 27.Června 2016, 09:22:27

To by mně zajímalo, zda by si autoři po absolvování policejní bicí uličky (častý přístup právního státu ke kritikům-squatterům) stěžovali na "degeneraci jazyka ohledně pojmu represe".

Klinika se má k režimu jako se měla Charta 77 k režimu. Ano, někteří disidenti opravdu porušovali zákon na ochranu republiku.

Jistě, Klinika zpochybňuje pravidla a snaží se bořit systém, který vesměs považuje ve své podstatě za nemorální a zločinný. To je vlastně jejím hlavním smyslem :)

Argumentovat proti kritikům režimu režimními pravidly (aneb "socialistismus si soudruzi rozvrátit nedáme!"), nevím nevím...

Martin Profant - Praha 7

Pondělí, 27.Června 2016, 17:20:46

Klinika se, naštěstí, nemá k režimu stejně jako Charta 77 k režimu. Charta 77 představovala obranu -- spíše minimalstickou -- těch právních principů a zásad, ke kterým se tehdejší režim zavázal či se na ně odvolával v Ústavě.
Klinika představuje provokaci, která vyvolává diskusi o možnosti širšího uplatňování některých stávajících principů, o nutnosti reinterpretace, rozšíření a reformulace jiných (např. zásady, že vlastnictví zavauje, abych uvedl tu snad nejkonzervativnější) -- demokracie se bez provokací tohoto typu neobejde a právní stát, který by neoživovaly, by se záhy stal zbytkový.

Smutné je, když si autoři zaměňují analytické členění za faktické rozdělení -- kdyby bylo po jejich, tak by procesní práva (výraz ůprocedurální práva" je v této souvislosti maligní novotvar) vyjadřovala velmi silnou hodnotu: hodnotu represivního zachování statu quo.
Smutné je, když se odvolávají na některé myslitele jako na autority a přitom je čtou pouze selektivně, o to však dogmatičtěji.
Smutné je, když uvažují z perspektivy akutního ohrožení. Právní stát u nás neohrožuje, ale ani nemůže ohrožovat občanská neposlušnost sqautterů -- dokonce by nemohla ani tehdy, pokud bychom přijali další smutnou myšlenku autorů o tom, že občanskou neposlušnost lze vyhradit jen nejvážnějším obcesivním zneužitím moci. Zato právní stát u nás ohrožuje masivní korupce, zneužívání moci a procesně bezvadné zneužívání děr v zákoně. Prostě je to smutné pojetí právního státu z Pruska anno domini 1844:

"A právní stát ten vládne tu, vždyť nestalo se vskutku,/
že nejhorší byť demagog oběšen byl by bez rozsudku."

Vedle toho je už méně smutné a více usměvné, když obhájci legality (ze které se sice v moderně odvozuje legitimita, ale není s ní totožná, jak se autoři zjevně domnívají) jaksi opomenou omezenost významu judikátu v českém právu a žvaní o možnosti změnit věc soudními procesy.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.