Podívejme se na Kliniku z pohledu tržního a politického. Budova Kliniky se nachází na velmi lukrativním pozemku ve městě Praze, které zažívá raketový růst cen všeho, co má něco společného s nemovitostmi. Raketový růst cen má na obyvatelstvo z pohledu bohatých umravňující, z pohledu chudých zotročující dopad.

V praxi to vypadá tak, že kdo si chce koupit byt o pětasedmdesáti metrech čtverečních, může se připravit na třicet let splátek ve výši měsíčního platu pokladní v supermarketu. A to i při dnešní nízké ceně úroků hypoték, která se může měnit jen k horšímu.

Trh s nájemními byty je pokřivený. Výstavba sociálních bytů neexistuje, služebních je minimum. Pro učitele a učitelky, tramvajáky a tramvajačky, zdravotní sestry a bratry a další a další lidi, kteří udržují velké město v chodu a kvalita jejich služby má dopad na kvalitu života ve městě, bydlení není dostupné. A tak v nemocnici běžně narazíte na zdravotní sestru, která skoro v noci dojíždí z Berouna nebo ještě dál.

Město Praha disponuje padesátimiliardovým rozpočtem a od konce října loňského roku má vládu asi tak na čtvrt plynu. Řada důležitých rozhodnutí nepadne, panuje udržovací chod.

Město v uplynulých letech prodalo všechen svůj majetek, až na křoví, které se musí prořezávat, a trávníky, které se musí sekat. Se žalostně zbytkovým majetkem město zachází povětšinou nehospodárně. Při takzvané privatizaci se velkých majetků podle četných mediálních zpráv domohli ti, kdo masivně upláceli politickou reprezentaci, měli k dispozici celou armádu právnických šmejdů a v některých případech také vliv na šmejdoidní soudce.

Požadavek, aby ve městě byla trpěna oživující občanská iniciativa, je v daném kontextu holým nesmyslem. I střední a vyšší střední vrstva v Praze je tu přeci od toho, aby byla zticha a splácela hypotéky. Zamřelé elity si pěstují pocit výlučnosti odvozený ze zásluh, o kterých často vědí jen ony samy. Mladí vyžírkové se rychle rozkoukali a vyžírkují.