Uplynul rok. Rok, kdy prezident republiky při každé vhodné příležitosti opakuje, že osmdesát procent veřejnosti je proti uprchlíkům, neboť jsou to samí potenciální teroristé. Rok, kdy premiér a vláda nemají plán, co a s kolika uprchlíky udělat, přijdou-li konečně. Rok, kdy ministr vnitra vždy prošetří postup policie vůči protiimigračním demonstrantům, ale jen aby ji nakonec mohl pochválit za bezchybný zásah nebo skvělou nečinnost. Rok, kdy se demokratická politická reprezentace v čele s premiérem a místopředsedy vlády bojí čelit hnědnoucím náladám části veřejnosti.

Rok, kdy si část této reprezentace dokonce dopřává soupeření o hlasy těchto nálad a se strachem obyvatel počítá, hladí ho, říká mu „velkej“ a sebe staví jako záruku bezpečí. Rok bez plánu, rok nečinnosti, rok bezradnosti. Rok zároveň zlehčování, rok hovění, rok pobízení. Rok vítání nenávisti.

Celý ten rok souběžně sílily neofašistické protiimigrační iniciativy, než získali jejich jednotlivci sebevědomí přejít od slov k činům.

↗

Terčem posledních útoků se stalo i Café v Lese, v němž se konalo několik Salonů Deníku Referendum. Repro DR

Prvním větším cílem jejich fyzického útoku se stalo žižkovské sociální centrum Klinika, kam 6. února vhodilo několik maskovaných osob hořlavé výbušniny. Souběžně byl napaden přenosový vůz Českého rozhlasu, jemuž policisté podle tvrzení přítomných redaktorů odmítli pomoct. Ministr vnitra Milan Chovanec slíbil prošetření postupu policie, které po čtrnácti dnech došlo k závěru, že žádný policista nepochybil, otcovsky napomenuti byli stěžovatelé.

Přesně o dva měsíce později 6. dubna 2016 někdo v Pardubicích zaútočil na Rodinné centrum Kašpárek, které se netajilo sympatiemi k syrským uprchlíkům. Útočníci jeho výlohu polepili výhrůžkami a smutečním oznámením o smrti jeho ředitelky Olgy Pavlů s nápisem „Zemřela v pardubické věznici po vykonání rozsudku trestu smrti oběšením za zvlášť závažný zločin vlastizrady“. Zatím nevyšetřeno.

Dotřetice útoky tohoto víkendu v Praze. Výlohy hned několik organizací jako Diakonie či kaváren V Lese a Mamacoffee, které se hlásí k iniciativě Hate Free, či přímo uprchlíkům poskytují různé formy pomoci, byly posprejovány a polepeny hákovými kříži a nápisy Smrt Hate Free.

Případů bylo samozřejmě víc. Výše uvedené i ty ostatní spojuje formální reakce policie i politické reprezentace a na konci šetření konstatování, že se tak moc nestalo. Co se může říct a veřejně denně píše na sociálních sítích a podepisuje, to bývalo ještě před rokem skryto v anonymitě diskusí pod internetovými články.

Vláda nemá plán. Není schopna ani po roce a půl trvání veřejné debaty na téma migrace přijít s jasnou představou české pomoci v uprchlické situaci, která by zahrnovala odůvodněné počty, věděla by, jak migranty distribuovat, kde budou bydlet, kde pracovat a kde na to najde stát peníze. Na integraci jde letos z biliónového státního rozpočtu pětapadesát milionů. Cokoli, s čím souběžně přijde Evropská unie, je samozřejmě útokem na naše národní zájmy.

Nečinností otevírá vláda strašení prostor. A zároveň i násilným útokům. Sebevědomí útočníků roste právě spolu s přetrvávající absencí vlády v diskusi a dnes po roce raději už při realizaci opatření. A tak diskusi a postupně i činy vláda přenechává na vítačích nenávisti.

Dost bylo už pochopení pro strach z něčeho, co se vůbec neděje. Na místě je čelit tomu, co se velmi reálně děje. Premiér a jeho ministr vnitra mají především přijít s jasným integračním plánem pro uprchlíky a souběžně vyhlásit nesmlouvavý boj proti jakýmkoli projevům nenávisti, i kdyby měl zahrnovat mimořádná opatření. S plánem závazným pro celou vládu.

Premiér, vláda a policie musejí přestat být tolerantní vůči intoleranci a násilí, které ji začíná denně častěji provázet. Premiér musí říct jasné slovo a doprovodit je činy, i kdyby ho to mělo stát konflikt v koalici.

Kam vede slabost vlád, které se bojí hněvu občanů a zároveň koketují s jejich strachem jako s politickým kapitálem, ukázalo před měsícem Slovensko a tento víkend Rakousko: kde není plán stran politického establishmentu, kde se tvrdě nečelí silným slovům a jejich postupnému přecházení v činy, kde není jasné, že jakékoli vítání nenávisti nemá sebemenší šanci se politicky úročit, zvolí lidé ze zoufalství ty, kteří silná slova v jednoznačné činy proměnit dokáží.