Právo zešílet strachem

Proč intelektuálové typu Petry Hůlové obhajují výzvy k násilí jako normální projev strachu? Místo politiky a solidarity si ceníme hysterických sobců. Úzkost se stala českou hodnotou číslo jedna.

S vítězstvím Ortelu, večírkové kapely Rudolfa Hesse, v soutěži Český slavík znovu ožila oblíbená debata o nadřazenosti elit. Jak si mohou dovolit útok na rozhodnutí lidu a označovat fanoušky jako xenofoby? Občané mají přece strach a strach je posvátné právo.

Za prvé je třeba říct, že nedává smysl proti pojmu „xenofob“ argumentovat větou „oni mají jenom strach z cizinců“. Xenofobie je z definice právě obava z neznámého. Takže pojmenovat naše vyplašené spoluobčany jako xenofoby není nadřazenost, ale přesné užití pojmu.

Za druhé: obava z muslimů je možná pochopitelná, ale není legitimní. Z drtivé většiny se zakládá na lžích. Uctívání Koránu nezvyšuje nebezpečí a „oprávněný strach“ je jen dětinskou hysterií lenochů, kteří si nedohledali informace. Proč si tedy lidé jako Petra Hůlová tak váží ztřeštěných emocí?

Robert Musil ve svém Muži bez vlastností píše: „… jeho tvář měla vážnost dítěte, které připisuje svému vřeštění tu největší důležitost.“ Jako by samotná afektovanost obránců vlasti a národa a dětí a víček byla vyvýšenou hodnotou, jako by nezáleželo, co se provolává – hlavně, že se dětinsky křičí. Kundera tomu říká infantokracie: „ideál dětství nařízený lidstvu“. Kdy jsme se ale tak brutálně rozmazlili?

Z toho muslima jsem nervózní, nemohl by zemřít, prosím?
Až do současnosti se táhne dědictví romantického sentimentu z devatenáctého století. Jako lepivě sladká stopa po hlemýždi, kterého osedlal Hynek, Vilém i Jarmila a v jehož ulitě pořádá zadumanou party mladý Werther. Německo a vůbec střední Evropa romantismu propadly více než ostatní země. A právě zde se rozmohl kýč jako nádory cukrové vaty.

Tak individualita získala moc nad společenstvím. Subjektivita nad solidaritou. Emoce nad politikou. Společenské antagonismy překryla lyrická „poezie všedního dne“. Báseň svázala analytickou sílu prózy a schovala ji ve sklepě na Starém bělidle. Přísný feudalismus tehdejší doby překryl emotivní obraz hodné „paní kněžny“ a babičky skákající pro peříčko a šukající po domě, Barunky a včeliček.

Pocit strachu nemusí automaticky plodit násilný čin. Stále jsme ale v zajetí romantického obdivu k nekontrolovaným emocím. Foto vi.sualize.us

Krutosti monarchie páchané na podzámčí byly zamlčeny, protože Barunka s babičkou byly uhranuty výmalbou zámku. Zrodil se mýtus obyčejného člověka, který zírá jen do sebe a opájí se svými zbožštělými pocity. Je mu celkem jedno, kdo vládne, pokud se on sám cítí příjemně.

A básník tyto pocity velebí, ať už jsou jakékoli. Emoce je přece poetická a nevinná. Ať už způsobuje zamilovanost, bázeň ze Židů nebo rozechvělou úctu k postavě Stalina. „Zeď, za kterou byli žalářováni lidé, byla celá vytapetovaná verši a podél té zdi se tančilo. Ach ne, žádný danse macabre. Zde tančila nevinnost! Nevinnost se svým krvavým úsměvem,“ píše Kundera v románu Život je jinde.

Z postav řešících společenské rozepře se tak staly české figurky. A ve světě figurkaření neexistuje xenofobie ani nacismus. Nic nesouvisí s politikou – každá šibenice přinesená na demonstraci odráží jen poutavou vnitřní krajinu svého nositele.

A to je hrdina svého života: možná je zklamaný, třeba nikdy nenašel pravou lásku, snad je trýzněn bezpočtem televizních kanálů, z nichž nejde vybrat ten pravý. Někdy se rozpláče, jindy hajluje na náměstí, v dobré náladě chce pálit mešity. Je to HLPéčko – hluboce lidský příběh. Jakákoli kritika je pak jen nabubřelé opovržení citovým životem „obyčejných“ lidí.

Nesmysl. Je rozdíl mezi člověkem a jeho politickou intervencí do veřejného prostoru. Jak říká seriál Akta X, který je jen o něco málo ujetější než naše politická realita: ,,Pravda je tam venku." V našich činech. O nich musíme mluvit. Úzkost v hlavě přece nemusí hned znamenat zbraň v ruce. Nikdo nemá právo na genocidu, i když se zaštiťuje vnitřní obavou. Iracionální fobie ze Židů taky neposkytovala oprávnění k hilsneriádě.

S radostí budu klábosit s každým, koho rozechvívá nejistota. A se stejnou radostí si budu hnusit jeho volání po koncentrácích pro muslimy. JE to xenofobie, často říznutá nacismem. A taky pitomostí a trapností a právem si zaslouží zesměšnit – nikoli lidé samotní, ale jejich šibenice a placky s přeškrtnutou mešitou. Na rozdíl od Hůlové takové spoluobčany totiž nepovažuji povýšeně za bipolární rozmazlence, s nimiž se musí jednat v rukavičkách.

Se strachem veřejnosti se nedá pracovat „inteligentně“, jak píše ve svém textu. Strach je třeba vymazat – a to dřív, než strach začne mazat muslimy, Romy, důchodce a ty, kteří odmítají tancovat v reji nevinnosti s krvavým úsměvem.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Ivo Horák - Praha 3

O různém vzcházení pohnutek Úterý, 15.Prosince 2015, 16:17:4

Článek Právo zešílet strachem je výtečný. Líbí se mi stylem, hloubkou i vyzněním. Jak tomu ovšem už bývá, skutečnost nemůže postihnout celou.
Nedomnívám se, že by se lidé u nás zas až tolik báli. Jedna věc je, co deklarují a jaká vysvětlení formulují, jiná, jak smýšlí a třetí, proč tak smýšlí.
Na otázku, zda hrozí jaderná válka, odpovídá dnes (opět) velmi mnoho respondentů kladně. Bojí se však opravdu této apokalyptické možnosti? Nakolik cítí lidé úzkost, kolik hovorů o nebezpečí vedou, o tom, zda se někdo zajímá o místa úkrytů ani nemluvě? Spíš se poukaz na hrozbu hodí ke kritice spojeneckých závazků. Podobně je tomu, mám za to, i s muslimy. Akorát, že tady jde o závazky jiné povahy.
Poměrně hodně lidí už nějakou muslimskou zemi navštívilo, mohou vůči ní chovat různé pocity, od lásky po despekt, ale stěží je návštěva naladila na notu strachu. A co ti zbývající? Není totéž fámu šířit jako doopravdy jí věřit. Jedna věc je vytvářet za ztracená společenství nějaké nové, názorové, jiná doopravdy se bát o tradiční hodnoty (jež leckdo docela ochotně odložil).
Mnozí odpůrci imigrantů nebo islámu nezažívají tedy v dané souvislosti strach. Ba často ne ani nejistotu, ani závist. Snaží se jen působivě argumentovat, příp. proměňovat společenské klima ve shodě se svými názory. Leckdy cítí nechuť být víc a víc flexibilní nebo uraženost, že nejsou na nic dotazováni, jen zasaženi mediální smrští. To však na věci málo mění.
Mnoho lidí hledá pro svou aktivizaci něco, co prostě má potenciál. Málo hledí na obsah, spíše osvědčují onen svébytný smysl, jemuž se říká čuch. Staví se tak proti nárokům, které jsou na ně kladeny společností, která neprojevila smysl pro reciprocitu. Mnozí zhrubli a emoce se jim hodí, aby snáze usnadnili přijmout vlastní proměnu. Jsou přitom rádi, že konečně oni představují problém. Někteří "odpůrci islámu" byli donedávna odpůrci křesťanství, což bylo vnitřně náročnější.
Další lidé ovšem strach zažívají, ale spíše podobný jako z létání, to znamená, že vědí, že málo racionální. Proto však ještě ne příjemný, zvláště, když si s jejich pocity zahrávají jiní, včetně médií.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.