Pavel Žďárský: Musíme hledat spojence mezi muslimy

Hněv vůči muslimům se zvedá napříč Evropou. Religionista a filosof Pavel Žďárský proto připomíná postavu českých dějin, která byla výjimečným příkladem dialogu mezi Evropou a světem islámu: Aloise Musila, katolického kněze a „miláčka Arabů“.

Katolický kněz Alois Musil žil s muslimy, přátelil se s nimi a modlil. Foto Repro DR

Alois Musil patří mezi nejvýznamnější české osobnosti. Dvacáté století jej ale dokázalo téměř dokonale vymazat z paměti národa. Tento katolický kněz odjel do arabských zemí a objevil zde pouštní zámek Qusajr Amra s unikátními figurálními motivy. Zároveň se stal spolunáčelníkem dvou beduínských kmenů. S Masarykovou podporou později vydal zásadní díla věnující se Orientu. Po roce 1948 ovšem byly jeho práce vyřazeny z knihoven a Musil byl zapomenut.

Akademická společnost Aloise Musila se snaží znovu oživit jeho odkaz. Před rokem byla po tři čtvrtě století konečně vydána Musilova kniha „Ze světa islámu“ a na sklonku roku se chystá komiks přibližující dětským čtenářům Musilův dobrodružný život.

Místopředseda společnosti Pavel Žďárský v rozhovoru přibližuje Musila jako zásadní postavu inspirující ke komunikaci s islámskou kulturou. On sám byl zván „miláčkem Arabů“ a své nakladatele zdravil větou „Kéž Vás Alláh zachová“.

Kdo vlastně byl Alois Musil?
Muž mnoha tváří a zájmů, také úkolů a spletitého údělu. Cestovatel, orientalista, arabista, spisovatel, etnograf, biblista. Pro některé i průkopník islámské archeologie vzhledem k dokumentaci lokalit, sám se vykopávkám nevěnoval. A všude zanechal výsledky, které jsou dodnes zajímavé a mají hodnotu. Nepochybně člověk, který měl určitou vizi, pevnou vůli a snahu něco dokázat. Vyšel z chudých poměrů, takže ta touha prosadit se a zajistit sebe i rodinu a široké příbuzenstvo tam byla taky.

A zároveň člověk, který byl nesmírně lidský. A takový i zůstal, byť se u něj objevovala určitá pedanterie a přísnost na sebe i na okolí, čili někdy dokázal být ostatním protivný. Zásadní u něj ale byla vstřícnost k jiným tradicím a kulturám.

Co tvoří podstatné zvraty jeho života?
První nastal, když se rozhodl, že se stane knězem. Kluk z Hané, z Rychtářova, víru poznal doma a to náboženství v něm bylo odmala přítomno. Nepochybně jeden z důvodů byl i sociální, protože to byla cesta, jak se dostat ke vzdělání. Jako chlapec z chudých poměrů by jinak neměl šanci. A zároveň se mohl věnovat tomu, co ho vždycky zajímalo, tedy hledání odpovědí na náboženské otázky.

Druhý důležitý moment byl odjezd do Orientu. Na místě byl fascinován novým světem a novou kulturou. Snažil se tam vystopovat počátky monoteismu, který právě zde vytryskl ve třech náboženstvích. Zkoumal tedy, čím je to prostředí tak specifické. Po necelých třech letech učinil zásadní objev – Qusajr Amra s unikátními figurálními kresbami. Z neznámého cestovatele a studentíka se stal světově uznávaný vědec. To byl milník, který pro něj všechno změnil.

Musil je ideální postava abrahamovské ekumeny, říká Pavel Žďárský, místopředseda Akademické společnosti Aloise Musila. Repro DR

Pak ho události přivedly do blízkosti vídeňského dvora. Jednak úspěch jeho díla, za které dostal od císaře vyznamenání – za čtyřsvazkovou monografii „Arabia Petraea“ a samostatné dva svazky o Amře. A poté, když je v roce 1912 Sixtem z Bourbonu a Parmy, bratrem budoucí císařovny Zity, pozván, aby jej doprovázel na lovecké výpravě.

Souhlasí a z lovecké výpravy se stane vědecká expedice, spřátelí se a on se dostane do vrcholných kruhů habsburské politiky. Když je Karel císařem, tak se stává blízkým spolupracovníkem a rádcem, tajným radou.

Další velký mezník tak je konec Rakousko-Uherska, kdy se snaží dostat zpět do Československa a výrazně mu v tom pomůže Masaryk, protože tady se na něj nacionalistické kruhy dívaly skrz prsty: „To je ten spolupracovník Habsburků! Takového člověka si máme držet na Univerzitě Karlově?“ Ale díky Masarykovi se stal profesorem Univerzity Karlovy a začal s ním a s Benešem spolupracovat.

Masaryk mu později zprostředkuje přes Charlese Cranea pobyt ve Spojených státech a vydání jeho stěžejního díla – výsledků jeho cest od roku 1908 do roku 1917. To je čtvrtý moment.

Pátý už je nešťastný zlom související s koncem Masarykovy republiky a následně potom okupací, kdy musel žít v nových podmínkách a už to znamenalo závěr života, kdy žil v ústraní.

Jaké měl postavení ve své době?
On obhájil svoji pozici, ale dílčí útoky pokračovaly i během dvacátých let. Byl to etablovaný profesor, na kterého se chodilo, i široká veřejnost, přednášel poutavě a bylo to protkáno autentickými zážitky, takže dokázal zaujmout.

Byl známým publicistou, nevěnoval se jen odborným textům. Psal řadu úvodníků do mnoha listů, ať už to byl Venkov nebo Národní politika. A byl to nepochybně široce známý odborník na Blízký východ, který – jak napsal jeho kritik – na Hradě byl persona gratissima. Tedy ten, který byl přijímán na výsostné úrovni těch nejlepších vztahů.

Pak byl znám i jako autor knih pro mládež. To, co pro další generaci znamenaly mayovky, tak v jeho době tvořily musilovky. Takže měl i komerční úspěch. Byla to zkrátka známá osobnost.

Kromě odborných prací Musil publikoval i řadu cestopisů, s nimiž dosáhl komerčního úspěchu. Foto Akademická společnost Aloise Musila

Proč tak podstatná postava, jakou je Musil, nepatří mezi panteon nejvýznamnějších Čechů?
Přestalo se o něm mluvit, psát, zmizel z učebnic. Po roce 1948 byl vyřazen z knihoven, jeho knihy nemohly vycházet – s výjimkou pražského jara, než se režim zase etabloval. Ještě dva roky po začátku normalizace vyšel jeho rodokaps. Ale to byla výjimka. Pak občas nějaký článek, třeba v Lidové demokracii, když si na něj katolíci vzpomněli. Ale prakticky se o něm nevědělo. Dokázali ho vymazat z povědomí.

Ale že to po roce 1989 má tak pomalý nástup, že i nyní po čtvrt století není známou osobností, to je trochu záhada. Abych si přihřál vlastní polívčičku, tak Akademická společnost Aloise Musila začala v roce 2008, předtím se tomu nikdo nevěnoval systematicky. Byly asi jiné úkoly, i v české vědě. Snažíme se skutečně jít po všech oblastech a odborně je zpracovat. Dovydat Musilovo dílo a přibližovat jeho přínos mladým.

Musil potřebuje televizní dokument. Pracujeme na jeho přípravách s Českou televizí, po dlouhé době se snad konečně blýská na lepší časy. Já jsem na jaře zaznamenal slova ředitele Dvořáka, že chtějí točit o hrdinech. Říkal jsem si: „Fajn, kdo jiný než Musil?“ Momentálně probíhá v zemích Blízkého východu fotografická výstava pod záštitou ministra zahraničí Zaorálka.

Na jaře byla v Rijádu a v říjnu v jordánském Ammánu, napsali o tom i místní noviny The Jordan Times. Pokračovat by měla v Džiddě, Bahrajnu i v Izraeli a na Palestinském území.

V čem byl Musil výjimečný?
Záleží na hledisku: z hlediska jeho vlastního života nebo toho, co nám dnes přináší? Výjimečný byl v tom, že byl dříč, že měl vůli se prosadit, ať už při cestách na Blízký východ nebo potom při práci. Rozsah jeho díla je nesmírný. On napsal celou knihovnu! Kdosi se při pohledu na šíři jeho záběru pozastavil: „Spal ten člověk vůbec?“

Z našeho pohledu je výjimečný jako katolický kněz, který dokázal být ekumenický nejen v křesťanském prostředí, kdy se zajímal o východní církve a snažil se jim pomoci, ale i v otevřenosti vůči islámu.

On se zmiňuje o tom, jak našel mezi muslimy přátele, byl nazýván jako „miláček Arabů“ a byl také spolunáčelníkem dvou beduínských kmenů. Potom i ve svých pracích psal, že nejvíc získáme, když se spojíme s muslimy. Muslim je podle něj nedůvěřivý, chvíli to trvá, ale pak je věrný, když se ukáže, že s ním máte dobré úmysly.

Musilovo dílo také vyvrací, že se islám vždy šířil násilnými výboji. Orientace muslimů je naopak sociální a zaměřená na péči o slabé. Foto ASAM

A Orient – a to je ještě pozůstatek koloniálního myšlení – může prý naší mladé republice nahradit kolonie. Nikdy nebudeme koloniální velmoc, nicméně ta spolupráce může být prospěšná pro nás, ovšem také pro ně. Můžeme tam posílat naše odborníky, najdeme tam odbytiště pro naše výrobky a oni určitě ocení, když se k nim budeme chovat lépe než ty koloniální velmoci. Ty mají jako primární cíl jen ovládnutí území. Tak se na to díval.

V čem může být Musil inspirací v dnešní době?
Podle mě je Musil ideální postava mezináboženského dialogu nebo toho, čemu se dnes říká abrahámovská ekumena – spolupráce abrahámovských náboženství. Je to člověk, který byl vstřícný k muslimům, dokázal si jich vážit a žít s nimi a taky se s nimi modlit.

To, že s nimi vedl modlitby, ostatně vyprávěl i na svých přednáškách, kterých se účastnili i kněží. A on sám používal výraz Alláh při běžné komunikaci nebo při korespondenci s nakladateli: „Kéž Vás Alláh zachová“. To ostatně v arabštině znamená „jediný Bůh“. Takže to přece není problém, jen to zkrátka říkal arabsky.

Čili to je člověk, který by nám mohl být vzorem, jak se k islámu stavět. Jeden z jeho výroků se týká toho, že islám vnímáme jako orientální náboženství, ale ve skutečnosti je východním výběžkem naší vlastní kultury.

Nebo my můžeme být jen výběžek orientální kultury.
Ano, přesně tak! To jádro Musilova odkazu je třeba v dnešní době znovu objevit. Nedávno vyšla kniha „Ze světa islámu“ a z některých pasáží až mrazí. Ukazuje, jak se rodily konflikty mezi muslimy a křesťany, které tam předtím nebyly.

Objev pouštního zámku Qusajr Amra proměnil Musila v uznávaného badatele. Foto ASAM

Islám například vnímáme jako náboženství, které se šířilo mečem. Ale to není pravda. Ta touha dobyvatelů byla čistě mocenská a ekonomická, jak to u dobyvačných výprav bývá. Kdyby posléze obyvatelstvo přestupovalo na islám, tak by přestalo platit daň z hlavy, což by bylo ekonomicky nevýhodné. Takže nutit někoho k přestupu na islám bylo vlastně zbytečné. Teď se to ale prodává: „Podívejte, islám se vždycky šířil jenom výboji.“

Takhle by se ale mohla jakákoli dobyvačná činnost Západu hodit na křesťanství.
Přesně tak. To je nebezpečná figura, kterou ale už využívají ti radikální islamisté. Říkají: „Tohle jsou přesně oni, to jsou ti křižáci, dodnes jimi jsou.“

Je zajímavé, že taková figura se objevuje na obou stranách a nejvíc by si rozuměli radikální islamisté a extrémní antiislamisté.
Ano! My křičíme o křesťanství, ale nic o něm nevíme. Nebo o něm křičí lidé, kteří s ním nemají nic společného. To je paradox. „Jak to, že přijímáme muslimy? Když už Syřany, tak alespoň křesťany!“ Ateistická Česká republika? Co my o tom křesťanství víme? A žijeme podle něj?

Milan Machovec na svých přednáškách říkal: Je vůbec západní svět křesťanský? Co nám z něj zbylo? Následujeme křesťanské vzory? Tedy někoho, kdo hovoří o lásce, sdílení, pochopení? Nebo jsou naši hrdinové spíš pohanští, nabádající nás, abychom vyhrávali, byli silní, mocní. Co jsou naši bůžci? Úspěch, sláva, růst růstu. To je široká a hluboká otázka – zda se s tou identitou vůbec můžeme spojovat.

Ale přesto se lidé rozlišují jen podle náboženského klíče. Nikdy bych nečekal, že se toho dožiju a je to tady. A v tom je to nebezpečí, že si rozumí radikálové na obou stranách. My naopak potřebujeme hledat mezi obyčejnými muslimy spojence, kteří budou chápat, že jsme normální lidé. A navázat s nimi spolupráci. Musíme zminimalizovat radikály na obou stranách.

V čem spočívají možné nesnáze mezikulturního dialogu?
Pro muslimy je tendence k ateismu něco těžce pochopitelného. Pro ně je skutečnost, že existuje Alláh naprosto samozřejmou. Stejně tak islám bude vždy spíše sociálně orientovaný, zaměřený na vzájemnou pomoc. Izolovaný jedinec našeho liberalismu – to oni nesdílejí.

Jejich umma (komunita)je důležitější – důraz na solidární pomoc, sdílení, péči o chudé, vdovy a sirotky. Muslimští intelektuálové se stále snaží pochopit náš odlišný pohled. Ale není to nekompatibilní, rozhodně to není něco, co by a priori muselo vyvolávat agresi, nenávist.

Kdybychom přenesli Aloise Musila do současnosti nejen jako akademika, ale i jako veřejného intelektuála, co by dělal?
Tyhle figury jsou trochu ošemetné, ale hypoteticky by dělal to, co tehdy a s velkou vervou: přednášel by a psal o sto šest. Ukazoval by, jaký je to nesmysl, že se o islámu nic neví a přesto jej dokážeme odsuzovat.

LUKÁŠ SENFT

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.