Boko Haram, ke kořenům radikálního hnutí
Filip OutrataO nigerijském Boko Haram se píše dost, málokdy se ale lze dočíst více o jeho kořenech a příčinách jeho vzestupu. Při bližším pohledu se ukáže řada překvapivých souvislostí.
O nigerijském radikálně islamistickém hnutí Boko Haram se lze v českých médiích dočíst především v souvislosti s jeho nedávnými zločiny, jako byl hromadný únos více než dvou stovek školaček na jaře 2014 nebo masakr ve městě Baga v lednu 2015. Boko Haram figuruje ve zpravodajství jako africká varianta Islámského státu, která tak jako její syrsko-irácký protějšek usiluje o zřízení chalífátu a striktní uplatnění islámského práva šaría.
Takový obraz nepochybně odpovídá dnešní podobě nigerijského islamistického hnutí. Jen málo nebo nic je ale možné se dozvědět o jeho kořenech, o příčinách, proč se dokázalo prosadit až do podoby nebezpečí ohrožujícího i státy sousedící s Nigérií, zejména Kamerun, Niger a Čad.
Nahlédnout za kulisy a do historie hnutí umožňuje rozsáhlý sborník, který sestavil francouzský politolog Marc-Antoine Pérouse de Montclos a v roce 2014 ho vydal Francouzský institut pro africká studia (IFRA-Nigeria) ve spolupráci s nigerijskými univerzitami v Ibadanu a Zarii.
Nigerijští, francouzští, britští, američtí, němečtí odborníci zkoumají fenomén Boko Haram ve vztahu k historickým, politickým, náboženským a dalším souvislostem. Následující text je do velké míry výtahem z této zajímavé publikace.
Nigérie: Biafry rozdělené země
Západoafrická Nigérie je velká a bohatá země. Přes obrovské nerostné bohatství země však dnes žije okolo 54 % obyvatel Nigérie v extrémní chudobě (údaj z roku 2010). Jedním z předpokladů pro vzestup radikálně islamistického hnutí byla od počátku slabost státu, korupce a neschopnost řešit sociální problémy. Na jedné straně docházelo k nárůstu chudoby, na druhé straně k hromadění majetku v rukou nepočetné vládnoucí elity.
Nigérie si krátce po získání nezávislosti v roce 1960 prožila zatím nejkrvavější konflikt svých dějin, kdy při ozbrojeném povstání národa Igbů v Biafře na jihovýchodě země přišlo v letech 1967-1970 o život až několik milionů lidí. Boj v Biafře, který ve formě povstaleckého hnutí doutná dodnes, byl veden také o ropná pole na jihu země.
Ropa byla v pozadí také další z bolavých ran nigerijské historie, popravy spisovatele Kena Saro-Wiwy a jeho druhů, kteří se postavili praktikám britsko-nizozemské ropné společnosti Shell spřažené s tehdejším diktátorem země Sanim Abachou a za obhajobu práv místních obyvatel zaplatili v roce 1995 životem.
Zvláště postižené chudobou a nespravedlivým rozdělením bohatství je dlouhodobě obyvatelstvo v severní části země — tedy té většinově muslimské. Nigérie, tak jako většina států v subsaharské Africe, je státem národnostně a nábožensky rozděleným, přičemž dělící linie vede mezi většinově křesťanským jihem a muslimským severem.
Toto vnitřní rozdělení, stejně jako rozdělení národnostní, je zdrojem stálého napětí. Přinejmenším v jednom případě, v Súdánu, byl jeho výsledkem rozpad země na jižní křesťanskou a severní muslimskou část.
Vnitřně rozděleno je ale i samotné muslimské obyvatelstvo Nigérie. V severní polovině státu se střetají dvě pojetí islámu: tradiční africké lidové pojetí reprezentované súfijskými bratrstvy (tidžáníja, kádiríja — podle odhadů se k jednomu nebo druhému z nich hlásí bezmála třicet procent nigerijských muslimů) a radikální salafistický směr, který zastupuje především vlivná organizace Izala založená v roce 1978 v důsledku pronikání radikálního výkladu islámu ze Saúdské Arábie. Pohled těchto dvou směrů na fungování islámské společnosti, rozsah uplatnění šaríatských pravidel aj. se v mnohém zásadně liší.
Některé směry nigerijského islámu jsou velmi otevřené k západnímu vzdělání, včetně vzdělání pro ženy, zvláště ve městech a mezi Joruby obývajícími jihozápad země. Potenciální zdroj rekrutů do řad radikálních islamistů naopak dlouhodobě představují studenti tradičních koránských škol; roli těchto náboženských škol například popsal nigerijský nositel Nobelovy ceny za literaturu Wole Soyinka v článku z roku 2012.
Radikální hnutí a jeho zakladatel
Podle historika a odborníka na problematiku radikálního islamismu a etnických konfliktů z univerzity v Yole v severovýchodní Nigérii Kyariho Mohammeda je v obdobích krize a nejistoty přirozenou reakcí muslimských společností reakce náboženská, tedy radikalizace postojů. Již od pádu vojenské diktatury a začátku vlády prezidenta Obasanja v roce 1999, kdy se centrum moci přesunulo na křesťanský jih země, se přitom politici islámského severu posunovali k radikálnějšímu pojetí a striktnějšímu uplatnění šaríe.
V případě severovýchodní Nigérie radikalizace znamenala také větší otevřenost pro poselství charismatických kazatelů radikálního islámu, jako byl Mohammed Yusuf, postava stojící u zrodu hnutí Boko Haram. Prvním vůdcem tehdy ještě malé skupiny byl v roce 1995 nicméně Mallam Abubakar Lawal, skupina se tehdy nazývala Sahaba (Prorokova družina) a v jejích řadách byl i mladý Yusuf.
Mohammed Yusuf (1970-2009) je poměrně barvitou postavou. Tento klerik z města Maiduguri na severovýchodě země spojoval konzervativní až bizarní názory, jako odmítání sférického tvaru země, a nákladný životní styl, kdy se po velmi chudé oblasti projížděl v mercedesu.
Podstatnější je vliv, jaký na Yusufa měli autoři radikálního wahhábistického (salafistického) sunnitského islámu, od jejich pravzoru, středověkého teologa Ibn Tajmíji, až po saúdskoarabské autory 20. století. Zpočátku měl Yusuf a jeho stoupenci logicky velmi blízko k salafistické organizaci Izala, postupně se s ní ale rozešel pro její nedostatečně rázné odmítání všeho západního, nejen vzdělání a vědy, ale i politické organizace státu.
Důležité je také to, že Yusufovo působení začalo jako sociální hnutí založené na principech islámu, zahrnovalo péči o sirotky, vdovy a obecně ty nejslabší. Můžeme vysledovat podobný průběh jako u jiných organizací založených na radikálním výkladu islámu; rozsáhlou a pozitivně přijímanou sociální činností se zejména zpočátku prezentovalo např. egyptské Muslimské bratrstvo i jeho odnož, palestinský Hamás.
Pro svou radikálnost se Yusuf rozešel i se salafistickými duchovními, s nimiž ho zpočátku spojovala stejná ideologie. Byl vypuzen z několika mešit a teprve díky pomoci podobně radikálně orientovaného guvernéra státu Borno Ali Modu Sheriffa mu bylo v roce 2003 založit v Maiduguri vlastní mešitu a koránskou školu.