O nigerijském radikálně islamistickém hnutí Boko Haram se lze v českých médiích dočíst především v souvislosti s jeho nedávnými zločiny, jako byl hromadný únos více než dvou stovek školaček na jaře 2014 nebo masakr ve městě Baga v lednu 2015. Boko Haram figuruje ve zpravodajství jako africká varianta Islámského státu, která tak jako její syrsko-irácký protějšek usiluje o zřízení chalífátu a striktní uplatnění islámského práva šaría.

Takový obraz nepochybně odpovídá dnešní podobě nigerijského islamistického hnutí. Jen málo nebo nic je ale možné se dozvědět o jeho kořenech, o příčinách, proč se dokázalo prosadit až do podoby nebezpečí ohrožujícího i státy sousedící s Nigérií, zejména Kamerun, Niger a Čad.

Nahlédnout za kulisy a do historie hnutí umožňuje rozsáhlý sborník, který sestavil francouzský politolog Marc-Antoine Pérouse de Montclos a v roce 2014 ho vydal Francouzský institut pro africká studia (IFRA-Nigeria) ve spolupráci s nigerijskými univerzitami v Ibadanu a Zarii.

Nigerijští, francouzští, britští, američtí, němečtí odborníci zkoumají fenomén Boko Haram ve vztahu k historickým, politickým, náboženským a dalším souvislostem. Následující text je do velké míry výtahem z této zajímavé publikace.

Nigérie: Biafry rozdělené země

Západoafrická Nigérie je velká a bohatá země. Přes obrovské nerostné bohatství země však dnes žije okolo 54 % obyvatel Nigérie v extrémní chudobě (údaj z roku 2010). Jedním z předpokladů pro vzestup radikálně islamistického hnutí byla od počátku slabost státu, korupce a neschopnost řešit sociální problémy. Na jedné straně docházelo k nárůstu chudoby, na druhé straně k hromadění majetku v rukou nepočetné vládnoucí elity.

Nigérie si krátce po získání nezávislosti v roce 1960 prožila zatím nejkrvavější konflikt svých dějin, kdy při ozbrojeném povstání národa Igbů v Biafře na jihovýchodě země přišlo v letech 1967-1970 o život až několik milionů lidí. Boj v Biafře, který ve formě povstaleckého hnutí doutná dodnes, byl veden také o ropná pole na jihu země.

Ropa byla v pozadí také další z bolavých ran nigerijské historie, popravy spisovatele Kena Saro-Wiwy a jeho druhů, kteří se postavili praktikám britsko-nizozemské ropné společnosti Shell spřažené s tehdejším diktátorem země Sanim Abachou a za obhajobu práv místních obyvatel zaplatili v roce 1995 životem.

Zvláště postižené chudobou a nespravedlivým rozdělením bohatství je dlouhodobě obyvatelstvo v severní části země — tedy té většinově muslimské. Nigérie, tak jako většina států v subsaharské Africe, je státem národnostně a nábožensky rozděleným, přičemž dělící linie vede mezi většinově křesťanským jihem a muslimským severem.

Toto vnitřní rozdělení, stejně jako rozdělení národnostní, je zdrojem stálého napětí. Přinejmenším v jednom případě, v Súdánu, byl jeho výsledkem rozpad země na jižní křesťanskou a severní muslimskou část.

Vnitřně rozděleno je ale i samotné muslimské obyvatelstvo Nigérie. V severní polovině státu se střetají dvě pojetí islámu: tradiční africké lidové pojetí reprezentované súfijskými bratrstvy (tidžáníja, kádiríja — podle odhadů se k jednomu nebo druhému z nich hlásí bezmála třicet procent nigerijských muslimů) a radikální salafistický směr, který zastupuje především vlivná organizace Izala založená v roce 1978 v důsledku pronikání radikálního výkladu islámu ze Saúdské Arábie. Pohled těchto dvou směrů na fungování islámské společnosti, rozsah uplatnění šaríatských pravidel aj. se v mnohém zásadně liší.

Některé směry nigerijského islámu jsou velmi otevřené k západnímu vzdělání, včetně vzdělání pro ženy, zvláště ve městech a mezi Joruby obývajícími jihozápad země. Potenciální zdroj rekrutů do řad radikálních islamistů naopak dlouhodobě představují studenti tradičních koránských škol; roli těchto náboženských škol například popsal nigerijský nositel Nobelovy ceny za literaturu Wole Soyinka v článku z roku 2012.

Radikální hnutí a jeho zakladatel

Podle historika a odborníka na problematiku radikálního islamismu a etnických konfliktů z univerzity v Yole v severovýchodní Nigérii Kyariho Mohammeda je v obdobích krize a nejistoty přirozenou reakcí muslimských společností reakce náboženská, tedy radikalizace postojů. Již od pádu vojenské diktatury a začátku vlády prezidenta Obasanja v roce 1999, kdy se centrum moci přesunulo na křesťanský jih země, se přitom politici islámského severu posunovali k radikálnějšímu pojetí a striktnějšímu uplatnění šaríe.

V případě severovýchodní Nigérie radikalizace znamenala také větší otevřenost pro poselství charismatických kazatelů radikálního islámu, jako byl Mohammed Yusuf, postava stojící u zrodu hnutí Boko Haram. Prvním vůdcem tehdy ještě malé skupiny byl v roce 1995 nicméně Mallam Abubakar Lawal, skupina se tehdy nazývala Sahaba (Prorokova družina) a v jejích řadách byl i mladý Yusuf.

Mohammed Yusuf (1970-2009) je poměrně barvitou postavou. Tento klerik z města Maiduguri na severovýchodě země spojoval konzervativní až bizarní názory, jako odmítání sférického tvaru země, a nákladný životní styl, kdy se po velmi chudé oblasti projížděl v mercedesu.

Podstatnější je vliv, jaký na Yusufa měli autoři radikálního wahhábistického (salafistického) sunnitského islámu, od jejich pravzoru, středověkého teologa Ibn Tajmíji, až po saúdskoarabské autory 20. století. Zpočátku měl Yusuf a jeho stoupenci logicky velmi blízko k salafistické organizaci Izala, postupně se s ní ale rozešel pro její nedostatečně rázné odmítání všeho západního, nejen vzdělání a vědy, ale i politické organizace státu.

Důležité je také to, že Yusufovo působení začalo jako sociální hnutí založené na principech islámu, zahrnovalo péči o sirotky, vdovy a obecně ty nejslabší. Můžeme vysledovat podobný průběh jako u jiných organizací založených na radikálním výkladu islámu; rozsáhlou a pozitivně přijímanou sociální činností se zejména zpočátku prezentovalo např. egyptské Muslimské bratrstvo i jeho odnož, palestinský Hamás.

Pro svou radikálnost se Yusuf rozešel i se salafistickými duchovními, s nimiž ho zpočátku spojovala stejná ideologie. Byl vypuzen z několika mešit a teprve díky pomoci podobně radikálně orientovaného guvernéra státu Borno Ali Modu Sheriffa mu bylo v roce 2003 založit v Maiduguri vlastní mešitu a koránskou školu.

Okolo ní se vytvořila první skupina následovníků, jichž byly zpočátku zhruba dvě stovky. Došlo k prvním útokům na vojáky a policisty a k zabití několika členů skupiny. Mohammed Yusuf musel opustit Nigérii a pobýval delší čas v Saúdské Arábii.

Obecně užívaný název Boko Haram znamená přibližně „západní vzdělání je rouhačské a je třeba je odvrhnout“, vyjadřuje odmítnutí západními kolonialisty prosazovaného evropského vzdělání jako podvodně (boko = v jazyce hausa podvod, lež, čarodějnictví) nahrazujícího původní, tradiční vzdělání islámské. Je nutné dodat, že západní vzdělání, stejně jako křesťanství šířené evropskými misionáři, se stávalo nástrojem západní koloniální nadvlády.

Hnutí samo se nicméně označuje jako „Ti, kdo jsou oddáni šíření Prorokova učení a džihádu“.

Potlačení a vzestup hnutí

Dají se vysledovat tři fáze hnutí. První je jakási předhistorie před návratem Mohammeda Yusufa ze Saúdské Arábie (2005), kdy si radikálové (zřejmě bez skutečného napojení na Afghánistán) říkali Talibán a jejich ozbrojené aktivity byly ojedinělé a zaměřené převážně proti příslušníkům ozbrojených složek a „špatným“ muslimům.

Následovalo období intenzivní kazatelské a misijní činnosti (dauá, dawah) za účelem rekrutování nových stoupenců. V této době napsal a vydal Yusuf svou jedinou knihu s názvem Toto je naše víra a naše obracení na víru (This is our faith and our Da’wa).

Během těchto několika let byl Mohammed Yusuf opakovaně zatčen, ale těšil se zřejmě podpoře vlivných kruhů a vždy byl propuštěn a mohl se vrátit do své základny v Maiduguri. Toto období trvalo do roku 2009, kdy bylo na konci července hnutí ve svém centru v Maiduguri krvavě potlačeno armádou a jeho vůdce Yusuf zabit.

Celkem při zásahu zemřelo kolem 800 lidí, členů hnutí i civilistů. Zákrok armády byl odvetou na ozbrojené útoky ze strany hnutí, které byly opět pomstou za zabití čtrnácti Yusufových stoupenců. To vedlo k  další radikalizaci hnutí a k nastoupení již otevřeně násilné cesty.

Výmluvná je událost z června 2009, tedy těsně před vojenským zásahem v Maiduguri. Členové Boko Haram se na hřbitově shromáždili, aby pohřbili několik ze svých řad, kteří zahynuli při autonehodě. Vládní ozbrojenci údajně přímo na hřbitově zabili či zranili sedmnáct z nich, a těm, kteří přežili, pak zakázali návštěvu zraněných v nemocnici. Podle Mohammeda Yusufa brali jeho stoupenci tento zásah jako vyhlášení války ze strany státu.

Násilné rozbití tehdejší, dosud převážně neozbrojené, sekty v červenci 2009, kdy bylo mnoho členů hnutí zabito a vedení včetně Yusufa bez soudu popraveno, pak pro přeživší stoupence znamenalo podnět k tomu podstoupit vojenský výcvik.

Záběry zajatého Mohammeda Yusufa a jeho prachem pokrytého mrtvého těla krátce poté se všeobecně rozšířily a přispěly k vypuknutí skutečné války proti nigerijskému státu. Tvrdý vládní vojenský zásah tak paradoxně neukončil, ale naopak zahájil skutečně násilnou fázi islamistického povstání.

První fází ozbrojeného boje ze strany Boko Haram bylo cílené zabíjení vesnických předáků, kteří spolupracovali s vládou a udávali členy hnutí skrývající se v ilegalitě, policistů, stejně jako politiků vládnoucí strany ANPP (All Nigeria Peoples Party) ve státě Borno. To vedlo k rychlému vzestupu hnutí a stále rostoucímu strachu z něj; ukázalo se totiž, že nigerijský stát není schopen ochránit ani příslušníky svých bezpečnostních složek. O to méně byl stát schopen poskytnout ochranu těm, kdo se odvážili postavit radikálům.

Násilí islamistů, násilí armády

Situaci ještě dále komplikovala skutečnost, že vládní ozbrojené síly si při svých zásazích počínaly brutálněji a vůči místnímu obyvatelstvu bezohledněji, než — alespoň zpočátku — radikálové. Vojáci nebyli schopni odlišit stoupence Boko Haram od civilistů, kteří s hnutím neměli nic společného, a armádní zásahy připomínaly spíš okupaci a pomstu na nevinných obyvatelích.

Strategie radikálů byla jednoduchá a úspěšná: vyprovokovat zabíjením vojáků a policistů ozbrojené síly k zásahu a pak sledovat, jak armáda v odvetě zabíjí neozbrojené a nevinné obyvatele vesnic. 19. dubna 2013 tak vládní síly v odvetě za útok na své vozidlo zabily nejméně 185 neozbrojených lidí nemajících s radikály nic společného a zapálily přes 2000 domů.

Jeden z radikálů údajně tuto strategii popsal slovy: Když my zabijeme velké nevěřící (tj. vládní vojáky), oni pak budou zabíjet menší nevěřící (tj. vesničany, muslimské i křesťanské).

Vládní vojáci si nezřídka počínali vůči místním obyvatelům, které měli chránit, spíš jako lupiči, zabíjeli nevinné a vykrádali jejich domy. Ačkoli brutalita armádních zásahů vzbudila nesouhlas, armáda veškerou vinu popírala a všechny, kdo si stěžovali na její počínání, označovala za stoupence a členy Boko Haram.

Jeden z obyvatel epicentra hnutí, Maiduguri, zhodnotil situaci v červenci 2011 takto: „Nemáme problém s Boko Haram; náš problém je policie a armáda, která šikanuje a zabíjí nevinné lidi. Každý muslim je pro ně člen Boko Haram.“

V roce 2011 začali členové hnutí používat strategii sebevražedných útoků. V lednu 2012 byl ve čtyřech severních státech vyhlášen stav nouze a armáda dostala mimořádné pravomoci, což vedlo k jejímu ještě brutálnějšímu jednání zcela beze strachu z možného postihu. Oboustranné násilí a zločiny, jak ze strany Boko Haram, tak nigerijské armády, zaznamenaly Amnesty International i Human Rights Watch.  

Spirála násilí se přitom roztáčí stále větším tempem. Podle Amnesty International zemřelo jen v prvních třech měsících roku 2014 v důsledku vzájemných bojů přes 1500 lidí, z nichž více než polovinu tvořili civilisté.  

Únosy cizinců a školaček

Únosy místních obyvatel i cizinců, kterými se nigerijské radikálně islamistické hnutí asi nejvíce zapsalo do povědomí světové veřejnosti, se do jeho taktiky dostaly zhruba v polovině roku 2010, spolu s útoky na novináře a školy. Útoky na školy byly ze strany hnutí zdůvodňovány jako pomsta za armádní zásahy proti islámským školám a jejich učitelům.