Charlie Hebdo a léčba Žižekem
Petr BittnerLiberalismus ve své současné podobě není schopen zachránit tváří v tvář fundamentalistickému náporu ty klíčové hodnoty, kterými sám sebe definuje. Pomoci mu podle Slavoje Žižeka může obnovená radikální levice.
Dva týdny po pařížských útocích se reakce publicistické Evropy ustálily na distinkci „Je suis Charlie“ a „Je ne suis pas Charlie“. Vládnoucím étosem veřejné diskuse se stala kombinace velkého záchvatu strachu a nenávisti, a snad ještě většího záchvatu zmatku a tolerance: v němčině pro tuto sémantickou směs jistě existuje nějaké hezké slovo.
Česká špína
Česká debata co do svojí úrovně statečně hájí svůj pracně vydobytý post absolutního evropského chvostu. Na mesiáše vysněného národovectví toužící zachránit z mizející Evropy alespoň malou ďubku mezi Německem a Slovenskem jistě řádně zareagují neúnavní „dělníci diskuse“, kteří (a budiž jim za to připsán určitý kredit) v sobě stále ještě nacházejí odhodlání k nekonečnému vyťukávání odpovědí typu „islám nerovná se terorismus“. Evropa ale bude potřebovat něco víc.
Zkusme se trochu zasnít a představit si, že lidé jako Jiří X. Doležal, Martin Koller nebo Teodor Marjanovič nepřispívají svým verbálním hnojem do tak významných médií, jako je Reflex, Právo a MF DNES, a že je česká diskuse liberální a kultivovaná, že zkrátka více připomíná vyspělou Evropu. Na takovémto podloží bych chtěl ukázat, proč nás ani tato vysněná forma veřejné debaty nechává jaksi neuspokojené, vystrašené a především stále ještě zmatené.
Liberálové v éře náboženského fundamentalismu
Pokud liberálové chtějí celý incident Charlie Hebdo interpretovat jako exces psychopatických fundamentalistů, kterému nelze předem zamezit, činí tak zčásti ze strachu před tím, že se dopustí islamofobie.
Zároveň však tímto svým (pohříchu povrchním) postojem právě islamofobům přihrávají: ne že by snad islamofobie začala být po pařížských atentátech smysluplná, ale rozhodně přestává být relevantní se stále větší vervou omílaná liberální mantra. To je politicky velmi nebezpečná situace zejména proto, že právě vyhasínající liberalismus je v reakci na Charlie Hebdo považován za hlavní hráz proti fašismu.
"Mávání intenzivně emocionálními a absolutistickými vlajkami svobody a rouhání zřejmě pouze prohlubuje a rozšiřuje kruhy vzteku, strachu a násilí. Mocná emocionální prohlášení jako 'Je suis Charlie' jsou pochopitelné a ryzí, ale ani v nejmenším nezabrání dalším mrtvým, protože ignorují základní důvody, proč se mladí muži stávají šílenými fanatiky a vrahy."
http://www.agenceglobal.com/index.php?show=article&Tid=2809
Jeho slova že „Noví pravicoví populisté jsou jedinou seriózní politickou silou dneška, která se obrací k lidem s antikapitalistickou rétorikou" považuji za docela otřesnou.
Kecy nácků o plutokracii tedy také byly hlasem a svědomím proletariátu ? není jeho animozita k politickému liberalismu také emotivní a fundamentalistická ? Že postoje některých co volali je suis Charlie jsou pokrytecké není takový objev.
Co vlastně ale navrhuje SŽ za ty pravé hráze proti extrému zprava ? Není nakonec módní tekutý hněv těchto rozhořčených proti multikulturalismu jen manýra zakrývající kořeny které svedly starobolševiky na scestí stalinismu ? A které jinde otevřely cestu k nacionálnímu socialismu ?
Chrání-li právo na karikaturu zástupce měštácké demokracie mám ho odhánět s nějakou ideově přeexponovanou frází protože kraválisté na akcích typu PEGIDA nejsou spojenci ale oběti a vůdci typu Le Pen opravdu nesou přijatelným mluvčím
Nahrazením sebespokojených liberálů sebespokojeným Žižekem se nikam nedostaneme. Ten Žižekův článek mohl kdokoliv, kdo zná pár interpretačních klišé, napsat v polospánku.
Možná jejich víra vůbec není tak křehká, tedy nemají strach, že by o ni mohli přijít.
Jedná se prostě jenom o mstu za urážku na cti.
Podotýkám, že souboje kvůli urážce na cti (ne sice Boha, ale blízkých osob) se v naší civilizaci vyskytovaly ještě před sto a něco lety.