Deník Referendum Svět

Dva týdny po pařížských útocích se reakce publicistické Evropy ustálily na distinkci „Je suis Charlie“ a „Je ne suis pas Charlie“. Vládnoucím étosem veřejné diskuse se stala kombinace velkého záchvatu strachu a nenávisti, a snad ještě většího záchvatu zmatku a tolerance: v němčině pro tuto sémantickou směs jistě existuje nějaké hezké slovo.

Česká špína
Česká debata co do svojí úrovně statečně hájí svůj pracně vydobytý post absolutního evropského chvostu. Na mesiáše vysněného národovectví toužící zachránit z mizející Evropy alespoň malou ďubku mezi Německem a Slovenskem jistě řádně zareagují neúnavní „dělníci diskuse“, kteří (a budiž jim za to připsán určitý kredit) v sobě stále ještě nacházejí odhodlání k nekonečnému vyťukávání odpovědí typu „islám nerovná se terorismus“. Evropa ale bude potřebovat něco víc.

Zkusme se trochu zasnít a představit si, že lidé jako Jiří X. Doležal, Martin Koller nebo Teodor Marjanovič nepřispívají svým verbálním hnojem do tak významných médií, jako je Reflex, Právo a MF DNES, a že je česká diskuse liberální a kultivovaná, že zkrátka více připomíná vyspělou Evropu. Na takovémto podloží bych chtěl ukázat, proč nás ani tato vysněná forma veřejné debaty nechává jaksi neuspokojené, vystrašené a především stále ještě zmatené.

Liberálové v éře náboženského fundamentalismu
Pokud liberálové chtějí celý incident Charlie Hebdo interpretovat jako exces psychopatických fundamentalistů, kterému nelze předem zamezit, činí tak zčásti ze strachu před tím, že se dopustí islamofobie.

Zároveň však tímto svým (pohříchu povrchním) postojem právě islamofobům přihrávají: ne že by snad islamofobie začala být po pařížských atentátech smysluplná, ale rozhodně přestává být relevantní se stále větší vervou omílaná liberální mantra. To je politicky velmi nebezpečná situace zejména proto, že právě vyhasínající liberalismus je v reakci na Charlie Hebdo považován za hlavní hráz proti fašismu.


Slavoj Žižek si je vědom toho, že současný liberalismus nedokáže bez nějakého nového spojence čelit nábožensky-fundamentalistickému entuziasmu. Foto en.wikipedia.org

Zásadní chybou liberální argumentace je sám pojem „fundamentalismu“. Liberál chce očistit svůj „nejlepší ze všech možných světů“ od některých produktů jeho zapírané rozpornosti. K tomu potřebuje vyřadit pařížské atentáty z jakéhokoli myslitelného mapování. Aktérem těchto „excesů“ nemůže pak být nikdo jiný než „fanatik“ a v případě deklarování náboženského motivu „fundamentalista“. Liberálové pak v tomto příběhu nejsou schopni vysvětlit, kde že se tito „fundamentalisté“ vlastně berou.

A v tu chvíli přispěchávají se svým příběhem islamofobové: „Fundamentalisty produkuje samotný islám! Přečtěte si Korán!“. Jsou to koneckonců sami liberálové, tahouni politického mainstreamu, kdo tímto handlováním s pojmy nevědomky spojuje teroristické činy s „fundamentem“ islámu. Sledujeme tedy takový stále nudnější liberálně-fašistický ping pong.

Slavoj Žižek
Několik perspektiv, které by nás mohly ze začarovaného kruhu vyvést, nabídl ve svém eseji pro New Statesman kontroverzní levičácký guru, filosof Slavoj Žižek.

Žižek si je vědom toho, že současný liberalismus nedokáže bez nějakého nového spojence čelit nábožensky-fundamentalistickému entuziasmu. Právě díky odhodlání čelit terorismu více než jen formálním deklarováním liberálních svobod mají stále více navrch fašistická „rázná řešení“.

Žižek proto míří svou kritikou do liberálního hnízda: liberály obviňuje z nezaujaté setrvačnosti, která se projevuje zejména omezením se na tvrdohlavé posilování všech trendů, které teroristickým útokům předcházely („Pokud karikatura proroka vedla k útokům, zareagujme dvěma karikaturami!“).

Bratrská reakce světových státníků mohla možná ukázat určitou sílu a svornost Západu ve chvílích imanentní paniky, ale z dlouhodobějšího hlediska nestačí vůbec k ničemu. Proto řada z vrchních představitelů současného světa neváhala využít pařížského pochodu jako příležitosti k získávání politických bodů. Tak třeba Benjaminu Netanyahuovi se nejprve podařilo protlačit se až do první řady, aby pak v místní synagoze (neúspěšně) nabádal francouzské židy k emigraci do Izraele.

Kudy z bludného kruhu?
Z bludného kruhu je podle Žižeka třeba vykročit poznáním, že útok na Charlie Hebdo nebyl excesem, nýbrž pevnou součástí širšího vzorce. Tento náš postoj však nesmí ústit ve stupidní islamofobii, neboť samotný islám s tímto vzorcem nijak nesouvisí.

V první řadě musíme podle Žižeka odhalit podstatu mýtu sebevražedného atentátníka jako „heroického fanatika“: „Jak křehká musí být ve skutečnosti víra těchto fundamentalistů, když ji zasáhne karikatura v satirickém týdeníku,” ptá se Žižek.

Problémem podle něj není sama tolerovaná „kulturní odlišnost“ (kterou se liberálové snaží zdůrazňovat) – situace je prý přesně opačná. Islámský terorismus v srdci západních metropolí je paradoxně projevem toho, že si pseudo-fundamentalisté tyto západní standardy již nevědomě osvojili a sami sebe podle nich posuzují.

V kontrastu ke skutečným „fundamentalistům“ (kontemplujícím, zasvěceným, netečným) jsou tito pseudo-fundamentalisté hříšným životem bezvěrců naprosto fascinováni. Když tedy podle Žižeka islámští fundamentalisté bojují proti hříšníkovi, bojují ve skutečnosti pouze proti vlastnímu pokušení.

Okem psychoanalytika se multikulturní liberál bojí, aby nehodnotil fundamentalisty jako vůči sobě podřadné. Tímto postojem však sám sebe nadřazuje jako mravní autoritu, která je takové „sekulární dospělosti“ schopna: čím víc se liberál snaží „tolerovat“, tím větším hněvem mu fundamentalisté oplácí, tím více je pod tlakem. Fanatismus je reakcí na liberalismus, více liberalismu produkuje více fanatismu.

Chybějící hráz fašismu
Žižek dlouhodobě připomíná slavný výrok Waltera Benjamina, podle něhož „každý vzestup fašismu je svědectvím neúspěšné revoluce“. Stejně jako vzestup evropského fašismu je i nárůst islamo-fašismu v muslimských zemích především svědectvím o selhání sekulární levice v těchto oblastech. Právě nová, silná a progresivní levice by se tedy měla stát tím chybějícím spojencem liberálů.

Liberalismus ve své současné podobě (tím méně pak liberalismus, který se snaží svůj současný kurs posilovat) není schopen zachránit tváří v tvář fundamentalistickému náporu ty klíčové hodnoty, kterými sám sebe definuje (svobodu, rovnost, spravedlnost).

Musíme si uvědomit, že fundamentalismus je reakce (jakkoli chybná) na skutečný proud liberalismu. A právě proto je fundamentalismus liberalismem znovu a znovu generován. Liberalismus podkopává svoje vlastní základy a jediný, kdo může celý svobodný Západ zachránit, je podle Žižeka obnovená radikální levice.

Jak bychom tedy měli podle Žižeka přemýšlet po pařížské tragédii? Měli bychom opustit elitářskou pózu strohého se sebou spokojeného liberála a pochopit konflikt mezi „liberální shovívavostí“ a fundamentalismem jako falešný, jako bludný kruh dvou pólů, které se vzájemně generují i předpokládají.

Tradiční antikomunistické přísloví říká: „Kdo se nepoučí ze své historie, je nucen si ji zopakovat.“ Pokud má takové heslo dávat smysl, nesmíme jej chápat jako apel na liberály, aby zůstali liberály, nýbrž aby rozeznali akutní potřebu spojence a aby rozpoznali levici jako toho lepšího z obou krajních adeptů.