Fašistická zrnka pravdy

Petr Bittner reaguje na sloupek Ivana Štampacha o postoji Jana Kellera k uprchlíkům. Europoslanec neprojevuje odpor vůči přijímání uprchlíků, pouze připomíná, že tato otázka je politickým problémem.

Podle Ivana Štampacha Jan Keller „staví téma tak, že by snad přece jen bylo lepší běžence nepřijmout.“ Nelze to prý z jeho slov nevyčíst. Domnívám se, že Ivan Štampach hodnotí Kellerovo vystoupení v nedělních Otázkách Václava Moravce spíš s pomocí vlastní (jindy mimořádně moudré) intuice, než aby se pokusil Kellerova slova zasadit do širšího kontextu.

Humanismus a politika
Ivan Štampach nemá pravdu, když vyčítá Kellerovi nedostatek humanismu v uvažování nad uprchlíky. Jan Keller pouze připomíná, že otázka přijímání uprchlíku je politickým problémem, konkrétně problémem legitimity mimořádného provozu sociálního státu. V případě Kellerových výroků tedy nejde o samotný jeho subjektivní postoj, ale o odlišnou perspektivu, s jakou lze na problém imigrace pohlížet.

Jádrem Kellerovy argumentace tak není odpor vůči přijímání uprchlíků nebo dokonce nějaká forma xenofobie. Kellerovy úvahy se točí okolo správně identifikovaného rozporu uvnitř strategie samotného sociálního státu: sociální stát funguje, jen když není potřeba, a když začne být potřeba, stává se z něj ideologickým kouzlem hlavní viník toho, že je potřeba.

Po-krizové „utahování opasků“ na údajně přesycených pupcích Evropanů mělo vést ke stabilizaci rozpočtů tak, aby bylo po krátké „inventuře“ uvnitř sociálních programů opět možné poskytnout občanům tolik potřebné zabezpečení. Už tak roztrpčený elektorát nyní musí čelit situaci, kdy se má Evropa ústy jednotlivých států vyslovovat k přijímání uprchlíků, tedy dalších minimálně dočasných adeptů sociální pomoci.

Svodidlo frustrací
Chudí a nekvalifikovaní imigranti se v této optice stávají v očích nejpotřebnějších Evropanů konkurenty, jejichž pozici vnímají navíc na rozdíl od té svojí jako neoprávněnou. „Na jedné se říká, že chudí Evropané se musí obejít bez sociálního státu, na druhé straně se ale teď říká, že musíme posílit sociální stát tak, aby se postaral o statisíce uprchlíků,“ popisuje paradox současné situace Jan Keller.

Po frustrovaných Evropanech zkrátka jejich státy chtějí, aby byli solidární s „cizími“, aniž byl posledních několik let kdokoli solidární s nimi samotnými. V tu chvíli se stává z humanitární otázky zároveň otázka politická, protože nahromaděná frustrace přiživovaná bobtnající krizí evropské identity hledá svoje svodidlo…


Jan Keller pouze připomíná, že otázka přijímání uprchlíku je politickým problémem, konkrétně problémem legitimity mimořádného provozu sociálního státu. Repro ČT

Pokud se přidržíme této Kellerovy perspektivy, vidíme zřetelně, že Jan Keller v žádném místě svého vystoupení nenaznačuje, že by snad měla česká vláda syrské uprchlíky odmítnout. Kellerův varovný prst je vztyčen směrem k evropské levici, která potřebuje nutně najít takovou rétoriku, která v očích voličů převáží nad srozumitelnou a radikální vábničkou populistické pravice.

Proč je pro demokratické síly „těžké oponovat Marine Le Penové“, jak tvrdí Jan Keller? V čem tkví kouzlo populistické pravice? Liberálové jí nemohou oponovat proto, že jejich recepty jsou za vývoj krize spoluzodpovědné, socialisté si pak s moderními fašisty nevědí rady proto, že podstatnou část neoliberálního uvažování po krizi převzali.

Oba hlavní politické proudy se tedy omezují na automatické uzavírání jakési „demokratické aliance“ proti „extrémům na obou stranách“. Za svorného mlčení impotentního politického mainstreamu se tak na scénu evropských dějin vrací ideologické hybridy nacionalismu a teorií spiknutí, tu židovských, tu muslimských.

„Zrnko pravdy“ Marine Le Penové
Co je tím „zrnkem pravdy“, na které naráží Jan Keller, když komentuje projevy charismatické francouzské fašistky? Ve vztahu k impotenci levici jej odhalil Slavoj Žižek už před více než dekádou, tedy v době, kdy francouzská Front National i britský UKIP byly teprve na vzestupu.

V době, kdy se legitimní politické síly z obou stran spektra přibližují buď neoliberalismu (který „nemá alternativu“), nebo apolitickému středu (který nemá oponenta), je to populistická pravice, kdo se obrací na mizející dělnickou třídu, na frustrované a neprivilegované všeho druhu.

Fašisté jsou v tomto politickém ovzduší poslední silou, která promlouvá k nejzranitelnějším jako k obětem systémových mechanismů, tedy rétorikou kritiky globálního kapitalismu, které se v průběhu dvacátého století vzdala západní demokratická levice.

Slovy Slavoje Žižeka, „noví pravicoví populisté jsou jedinou seriózní politickou silou dneška, která se obrací k lidem s antikapitalistickou rétorikou, byť v nacionalistickém/rasistickém/náboženském hávu (národní korporace, které zrazují obyčejné slušné občany naší vlasti)“.

Na vahách antikapitalismu
Žižek připomíná patnáct let starý kongres francouzské Národní fronty, jejíž zakladatel Jean-Marie Le Pen v jednu chvíli pozval na pódium Alžířana, Afričana a Žida, objal je a prohlásil: „Jsou to stejně velcí Francouzi jako já – skutečným nepřítelem naší totožnosti jsou představitelé velkého nadnárodního kapitálu, kteří ignorují svou povinnost vůči Francii!“

To je populismus se „zrnkem pravdy“, o kterém mluví Jan Keller. A jeho proponenti jsou jako fakíři, kterým se v době evropské krize daří hypnotizovat politické oponenty z řad liberálů, socialistů i konzervativců.

V době, kdy pomalu vrcholí islamofobní estráda Tomia Okamury, jehož Úsvit dokončuje poslední pravoúhlé tahy samurajským mečem při harakiri v přímém přenosu, budou podobné úvahy nad skutečným politickým obsahem populistické pravice znovu aktuální i v titěrném českém prostředí.

A na české levici bude, aby dokázala v tomto choulostivém období následovat levicové projekty v jižních státech a eliminovat tak probouzející se duchy fašismu. Už i Paul Krugman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, si totiž dovoluje opustit na chvíli fetiš svého řemesla a uznat, že očekávané vítězství řecké Syrizy je ve srovnání s vývojem v západních zemích pořád tou podstatně lepší variantou…

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

od hesel k realitě Středa, 7.Ledna 2015, 09:33:31

Taky doufám, že J. Keller nesklouzává ke konzervativnímu a izolacionisticky egoistickému řešení : má to celé jediný problém - tedy ono kýžené nefašistické a realizovatelné řešení.
Když fašisté bojovali na "národní" vlně s plutokracií, víme jak to dopadlo. Takže bez funkčního internacionalismu na bázi použitelných programů se to neobejde. Pouhá antikapitalistická hesla nestačí. Třeba jasná pravidla pro sociální migraci v EU i kapacitu humanitárního azylu a to bez xenofobní argumentace typu německého hnutí PEGIDA.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pozoruhodné! Středa, 7.Ledna 2015, 22:07:45

Štampach o Kellerovi: "Nelze se zbavit dojmu, že Keller nechce překročit hranici, nechce ... opustit klasické sociálně demokratické zásady humanity a solidarity."

Bittner o Štampachovi: "Ivan Štampach nemá pravdu, když vyčítá Kellerovi nedostatek humanismu v uvažování nad uprchlíky:

Petr Bittner - Pardubice

Čtvrtek, 8.Ledna 2015, 17:53:10

Z mé argumentace nevyplývá, že byste obvinil Kellera z absence humanismu, ale z pouhého nedostatku. Tvrdíte, že by měl mít v otázce uprchlíků "humanistický aspekt navrch" a současně, že v Kellerově stanovisku ten aspekt navrch nemá. A to z Kellerova vystoupení nijak nevyplývá - pouze staví dva problémy.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.