Svoboda nebýt Charlie

Hodnotou, která je po pařížských útocích v sázce, není jen svoboda tisku, ale i pluralita postojů a pohledů na svět, která zahrnuje ostrou uštěpačnou satiru stejně jako úctu k druhému a jeho vnímání světa.

Já nejsem Charlie, napsal Tomáš Halík, a vzbudil tím živou polemiku o svobodě slova a jejích hranicích. Hlavním Halíkovým argumentem, který následně rozvinul v debatě s Erikem Taberym, je, že svoboda musí být vyvážena odpovědností, což mimo jiné znamená citlivost pro druhého a jeho odlišný pohled na svět, víru a vnímání hodnot. Úcta k druhým podle Halíka není nižší hodnotou než svoboda tisku.

Je velmi dobře, že Tomáš Halík, ale podobně třeba i Václav Malý toto téma do diskuse vnesli. Je velmi dobře, že Halíkův článek vyvolal celou řadu polemických reakcí. A ačkoli s tím zřejmě mnozí nebudou souhlasit, je velmi dobře i to, že někdo vyslovil své „Já nejsem Charlie“ právě v této chvíli, kdy rozjitřené emoce po krvavém útoku označovaném již nyní za „evropské 11. září“ racionální úvaze příliš neprospívají.

Lidé, kteří si připnuli placku či ikonu s nápisem Je suis Charlie, tím jistě nechtěli všichni vyjádřit souhlas se vším, co, kdy a jak publikovali karikaturisté Charlie Hebdo. Pro mnohé je to prostě výraz solidarity se zavražděnými, s lidmi, kteří zacházeli pouze tužkou (byť ostře nabroušenou) a zahynuli kulkou ze samopalu. Pro jiné to znamená obecnou podporu pro svobodu tisku a vyjadřování a publikování svých názorů, která byla v osobě redaktorů „nezodpovědného“ (jak se sám označoval) časopisu brutálně napadena.

Mnozí, zejména (ale nejen) muslimové, se identifikují s jinou z obětí pařížského vraždění, policistou muslimského vyznání Ahmedem Merabetem. Pro muslimy ve Francii i třeba v České republice, kteří odsuzují vraždění a extremismus, ale karikatury Charlie Hebdo je také urážejí, je to způsob, jak dát najevo svou sounáležitost s oběťmi a zároveň i stát si za svým.


Nikdo není nucen být Charlie, ani v okamžiku nejvyššího vzepětí emocí po strašlivém a symbolicky drtivém násilném činu. Foto nakladatelství Seuil

Těžko si lze představit lepší vyjádření přináležitosti k zemi, v níž žijí a která je jejich domovem, ačkoli ještě před několika desetiletími byla koloniální velmocí ovládající země, ze kterých pocházejí jejich předkové.

Objevují se také hesla Je suis juif, vyjadřující sounáležitost k pařížským obětem z řad židů a k celé židovské komunitě ve Francii, která se stává obětí antisemitských útoků, mnohdy ze strany některých jednotlivců – oproti mnohamilionovému celku maličké menšiny – z řad francouzských muslimů.

Základním poselstvím této mnohosti je: nikdo není nucen být Charlie, ani v okamžiku nejvyššího vzepětí emocí po strašlivém a symbolicky drtivém násilném činu. Ani v takové chvíli není zrušena pluralita pohledů na skutečnost, ani v takové chvíli – a právě v takové chvíli – není prostor pro zjednodušení, které proti sobě postaví jednu skupinu oslavovaných hrdinů a monolitickou masu zlých či potenciálně nebezpečných vetřelců.

Tím by totiž bylo dosaženo přesně toho, oč usilují fanatici svaté války ve jménu svého krvežíznivého boha. Postavit proti sobě Západ, který nemá jinou možnost než „být Charlie“ a hromadně, masově karikovat islám, proroka Muhammada a muslimy včetně jejich fyzických vlastností, jak to činily kresby Charlie Hebdo, a muslimský svět, který zase nebude mít jinou možnost než takový Západ považovat za svého nepřítele.

Ti, kdo jako izraelský bezpečnostní expert Amichaj Magen upozorňují na to, že se nyní vede boj o mysli a duše muslimů v Evropě, kteří jsou z drtivé většiny mírumilovní a s terorismem nemají nic společného, a které se náboráři a ideologové násilného džihádu pokoušejí přesvědčit o tom, že Západ je ve válce s celým islámem, kterým pohrdá, ponižuje jej a zesměšňuje, jsou dost možná prorockými hlasy dneška.

I proto je tak důležité zachovat si svobodu nebýt Charlie, svobodu zamýšlet se nad svobodou tisku a jejími hranicemi. Pokud má řeč o evropských či západních hodnotách a nutnosti jejich obrany znít aspoň trochu věrohodně, nesmí z těchto hodnot zmizet pluralita postojů, které v Evropě odjakživa zahrnují jak ostrou a uštěpačnou kritiku, tak úctu a ohleduplnost, která ostrým karikaturám nemůže a nechce tleskat. Úctu k životu a odpor k násilí snad mohou mít tyto rozličné postoje společné jako svůj nejhlubší základ.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jan Buráň - student filosofie

děkuji, myslím, že jste to docela vystihl Středa, 14.Ledna 2015, 23:00:16

"I disapprove of what you say, but I will defend to the death your right to say it."
napsala v roce 1906 Evelyn Beatrice Hallová ve Voltairově biografii jako shrnutí jeho životního postoje. Tomáš Halík (a další) odráží spíš první část citátu, Erik Tabery (a další) druhou, oba ale i každý zvlášť odrážejí citát celý – a to je to podstatné.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Je suis Tomáš Halík? Čtvrtek, 15.Ledna 2015, 06:48:11

Nevím, zda Tomáš Halík takovouto obranu potřebuje. Nikdo ho nezavraždil, nikdo mu právo vyjadřovat své názory nebere. Tabery s ním pouze velmi zdvořile nesouhlasil.

Dalo by se polemizovat s tím, že zavraždění redaktoři nebyli hrdinové, jak tvrdí Halík. V publikování karikatur pokračovali navzdory výhrůžkám a předchozímu teroristickému útoku, dokonce přímo kvůli těm útokům. Věděli, že riskují. Nebojovali proti Islámu, ale za svobodu projevu.

Filip Outrata - Praha

Vážený pane Kubičko, Čtvrtek, 15.Ledna 2015, 19:25:12

nemyslím, že by můj text byl nějakou obranou T. Halíka, o to přece nejde, máte pravdu, že mu nikdo nic nedělá kromě roztomilých titulků že se zbláznil. Jde o věc, o téma.

Polemizovat skutečně lze o tom, jestli novináři byli či nebyli hrdinové, a navíc symboly naší kultury. Naštěstí na to není jen jeden názor. Pro mě třeba jsou to stateční lidé, ale za symbol naší kultury, jak ji chápu, je nepovažuji.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.