Petře Hůlové: ne o strachu, ale o xenofobii hovořme otevřeně

Tania Dumbrava

Nesmíme se zastavit u soucítění s lidmi, kteří se bojí utečenců. Je třeba jít dál a pojmenovat společenská pnutí pravým jménem. Jen tak si přiznáme vlastní zlobu a snad i nalezneme způsob, jak ji překonat.

V pondělním rozhovoru na DVTV řekla spisovatelka Petra Hůlová, že je v pořádku otevřeně mluvit o strachu z uprchlíků. Už dlouho jsem čekala na někoho, kdo toto řekne před kamerou. Souzním, souhlasím. A kdybych to viděla před půl rokem, tak by mi to stačilo. Teď mi ale takový názor přijde překonaný. Končí u toho, co děláme všichni: obviňujeme politiky, intelektuály, média, xenofoby (kdo to je? nebo spíše: kdo jím není?). A nejnověji i mladé levičáky. Všichni hledáme viníky. Ale řeší to problém?

Proč Hůlová nepíše o příbězích uprchlíků a nemění názory většinových čtenářů? Intelektuálka mluví „intelektuálním kódem“ o uprchlících a obviňuje ostatní intelektuály, že se nadřazují. V podstatě tak ale dělá totéž, kvůli čemu kritizuje ostatní. Točíme se v kruhu. A když se vědci konečně probudí a napíší srozumitelný otevřený dopis, tak to podle Jiřího Ovčáčka „prohlubuje příkopy“ ve společnosti.

A strach už dávno není jen strachem. Hůlová má pravdu: měli bychom přestat hrát politicky korektní hru. Ale ne tak, abychom brali vážně pouze obavy. Musíme si uvědomit, že jsme xenofobní a neomlouvat to politicky korektními termíny a chodit po špičkách kolem bublající zlosti. Navíc jsme i pokrytci. Ano, učíme naše děti toleranci a otevřenosti a hlasíme se k evropským hodnotám. Výzkum Alicje Leix však ukázal, že budoucí učitelé mají silně předpojaté názory o příchozích.

×