Petře Hůlové: ne o strachu, ale o xenofobii hovořme otevřeně

Nesmíme se zastavit u soucítění s lidmi, kteří se bojí utečenců. Je třeba jít dál a pojmenovat společenská pnutí pravým jménem. Jen tak si přiznáme vlastní zlobu a snad i nalezneme způsob, jak ji překonat.

V pondělním rozhovoru na DVTV řekla spisovatelka Petra Hůlová, že je v pořádku otevřeně mluvit o strachu z uprchlíků. Už dlouho jsem čekala na někoho, kdo toto řekne před kamerou. Souzním, souhlasím. A kdybych to viděla před půl rokem, tak by mi to stačilo. Teď mi ale takový názor přijde překonaný. Končí u toho, co děláme všichni: obviňujeme politiky, intelektuály, média, xenofoby (kdo to je? nebo spíše: kdo jím není?). A nejnověji i mladé levičáky. Všichni hledáme viníky. Ale řeší to problém?

Proč Hůlová nepíše o příbězích uprchlíků a nemění názory většinových čtenářů? Intelektuálka mluví „intelektuálním kódem“ o uprchlících a obviňuje ostatní intelektuály, že se nadřazují. V podstatě tak ale dělá totéž, kvůli čemu kritizuje ostatní. Točíme se v kruhu. A když se vědci konečně probudí a napíší srozumitelný otevřený dopis, tak to podle Jiřího Ovčáčka „prohlubuje příkopy“ ve společnosti.

A strach už dávno není jen strachem. Hůlová má pravdu: měli bychom přestat hrát politicky korektní hru. Ale ne tak, abychom brali vážně pouze obavy. Musíme si uvědomit, že jsme xenofobní a neomlouvat to politicky korektními termíny a chodit po špičkách kolem bublající zlosti. Navíc jsme i pokrytci. Ano, učíme naše děti toleranci a otevřenosti a hlasíme se k evropským hodnotám. Výzkum Alicje Leix však ukázal, že budoucí učitelé mají silně předpojaté názory o příchozích.

Představte si tedy situaci člověka, který má přednášet dětem o respektu a soucitu, protože to ministerstvo školství a Evropská unie požadují, ale který zároveň s tímto zadáním nesouhlasí. Čili jeho bezprostřední a spontánní chování ve třídě vysílá jiné nebo dokonce opačné sdělení.

Před rokem bych ještě uznala, že lidé mají strach, který se dá v určitém směru pochopit. Jako když si mi stěžovala jedna paní, od které jsem dostala dopis hned po nástupu do Nesehnutí. Měla obavu z Romů. Chápala jsem ji, napsaly jsme si krásné a dlouhé dopisy, užila jsem si to, empatizovala jsem s ní, obohatila mě svým pohledem. Navázaly jsme dialog.

Jedna skupina musí najít pochopení pro obavy. Ta druhá musí odložit svou nenávist ke všemu cizímu. Foto DR

Nevím ale, jestli mám energii soucítit s lidmi, kteří si tvoří názor na uprchlíky na základě bulváru a zfalšovaných fotek a s žádným běžencem nikdy nemluvili. A nikdo pro ně není dostatečnou autoritou. Snad kromě „docenta na motýly“ (cituji Goranku Oljaču) – Martina Konvičky. Myslím, že xenofobie by přetrvala i tehdy, kdyby se Ježíš objevil v kostele a podnítil farníky k solidaritě. Řekli by, že Ježíš vypadá nějak neevropsky a musí být tedy nějaký Syřan.

Neukazuji na viníky. Chci jen zdůraznit, že nejsme konzistentní v tom, co říkáme a jak se chováme. Mnoho z nás. Umíme říct to, co se od nás očekává, ale v praxi jednáme jinak. Může za to dědictví z normalizace? Možná až anonymita sociálních sítí nám umožnila otevřít se a ukázat, jací jsme doopravdy a co si myslíme v našem soukromém životě.

Isabelle Boni-Claverie ukázala tuto diskrepanci ve svém dokumentu Trop noire pour être française. Tím nechci říct, že je normální být xenofobní, protože i Fancouzi jsou v podstatě rasisté. Přestaňme jen legitimizovat výroky typu „nejsem rasista, ale…“. Z toho totiž může vzniknout obrovský problém.

A já osobně nevím, jaké je jeho řešení. Nemám je, nikdo ho zřejmě nemá. Ale pojďme spolu vymyslet způsob, jak nedopadnout jako ti Francouzi a Britové ze zmíněného dokumentu. Ať už s politiky a intelektuály, anebo bez nich. Ano, Česko je po etnické stránce nejhomogennějším evropským státem, jak připomíná i Hůlová. Proč ale nevzít tuto extrémní uzavřenost jako výzvu k vydání se na zcela novou cestu? Poučme se z chyb sousedů, kteří touto trasou již prošli.

Zatím místo toho jen sedíme na zadku a hejtujeme. Intelektuály. Levičáky. Politiky. Ministerstva. Novináře. Anebo píšeme sloupky, které nic nemění. Možná mě napadá, kde bychom mohli začít: vystoupením z bublin. Výpravou do nejbližšího utečeneckého zařízení a dialogem s uprchlíky.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.