↗

Michal (v podřepu), Richard (červená košile) a slavista Pavel (vpravo) s makedonskými kolegy na místě působení. Foto archiv MP

Proč jste se rozhodli vydat pomáhat uprchlíkům? A proč právě do Makedonie?

Michal: Byl to Richardův nápad. Mou osobní motivací byl asi především stud za to, jak se Česká republika k současné krizi staví.

Zabýváme se otázkami, zda jsme schopni přijmout tisíc uprchlíků za dva roky v zemi o deseti milionech, přičemž třeba Jordánsko, Libanon, Turecko jich přijímají statisíce. Navíc je tu pocit viny, cítím určitou geopolitickou zodpovědnost. Do řady zemí vyvážíme zbraně, ale ve veřejném prostoru se nad tím debaty nevedou. Také jsme cítili stud za to, jak se o těch lidech mluví. Když se řekne uprchlík, slyšíme obavy o sebe, o vlastní majetek, přitom jde o lidi, kteří potřebují pomoc. Celý ten jazyk mediálních promluv byl vykastrován do dehumanizované podoby uprchlíka jako strašáka, který nyní hodlá obcházet Evropou. Konkrétní situace a svědectví každého člověka, která zachycuje i neplánovaný film, jenž o situaci v Makedonii referuje, chce právě na tento rozpor poukázat.

Další motivací bylo udělat si vlastní názor, konfrontovat se s realitou, pokusit se porozumět a srovnat si to v hlavě, i když víme, že uvidíme pouze výsek reality. Ale jelikož mám práci, střechu nad hlavou a něčím jsem mohl přispět na benzín, rozhodl jsem se Ríšův nápad neodmítnout a odjeli jsme do Makedonie nabídnout pomoc.

Richard: Ke mně se dostaly z Českého rozhlasu informace o tom, jak těžká je situace uprchlíků právě v Makedonii. Na jaře ještě nemohli používat vlaky a museli chodit přes zemi pěšky. Napadla mne naivní myšlenka, jak jim alespoň na krátkém úseku jejich cesty zmenšit utrpení, totiž že bych, s případnou pomocí místních dobrovolníků, denně převážel rodiny s dětmi z jihu na sever.

Vzhledem k počtu lidí, které bych dokázal se svými finančními a časovými možnostmi takhle „odbavit“, se jednalo opravdu o naivní nápad, ale právě kvůli nemožnosti uchopit, nebo dokonce vyřešit celý problém, jsem se dál držel svojí, před sebou přiznané, naivity.

Uprchlíci se v té době stávali oběťmi gangů, nebo byli zavíráni do jednoho šíleného azylového zařízení, či chodili kvůli orientaci po kolejích, kde docházelo k nehodám — při jedné z nich vlak zabil najednou devatenáct lidí.

Když jsme tam přijeli, bylo jasné, že tahle myšlenka byla nereálná, protože bychom potřebovali licenci na převoz lidí, jinak bychom se tím dopustili trestného činu. Hlavně jsme ale zjistili, že se změnou zákona se výrazně zlepšila situace uprchlíků při jejich snaze projít zemí. Předtím v Makedonii neměli žádná práva a byli zatýkáni — nový zákon jim dal možnost získat tranzitní vízum na 72 hodin, a tedy i možnost použít vlak, taxi, případně se ubytovat.

Jak jste se v Makedonii zorientovali? Jak jste věděli, kam se vydat, co je potřeba?

M: Kontakty v Makedonii jsme získali ještě před cestou, skrz facebook a dobrovolnický mail-list. Našli jsme skupinu, která pomáhá uprchlíkům. Velmi rychle jsme se seznámili se spoustou lidí, aktivních kolem uprchlíků. Ve Skopje nám dal kamarád Nikola k dispozici prázdný byt, takže jsme měli základnu.

R: Hned na začátku jsme se jeli podívat do Tabanovců, poslední zastávky na makedonském území směrem k Srbsku, kam každý večer v té době přijížděly dva večerní vlaky a čekali tam na ně Albánci z okolních vesnic, mezi kterými je i několik arabsky mluvících dobrovolníků a lékařů. Lidé, co tam přijíždějí, musí okamžitě pryč, protože vstupují do hraniční zóny.

Z prvního vlaku, který jsme viděli přijet, vystupovalo asi tři sta lidí, procházeli špalírem makedonských Albánců, kteří jim dávali do rukou balíčky s jídlem a pitím, ale nemohli se zdržovat, museli jít pryč, tak hned postupovali směrem na sever. Tehdy jim pohraničník s kalašnikovem ukazoval cestu a vedl je na hranici.

Byl to silný zážitek, vidět tu skupinu lidí v noci, co rychle vystoupí, pobere, co může, a sune se hned na hranice. Bylo nám do breku, když jsme se s tím poprvé setkali, a také, když jsme viděli, že je tady někdo, kdo jim pomáhá.