Chci přispět X

Podivuhodná cesta pana řízka

Jednou z posledních věcí, v nichž hledá vykořeněná část společnosti svou identitu, je jídlo. Právě skrze něj odpůrci islámu či uprchlíků často formulují to „naše“, ohrožené tím „cizím“.

Restaurace Řízkárna, která se „proslavila“ spory o vyplácení mezd svým zaměstnancům a následnými konflikty s údajnými levicovými teroristy, se zapojila do celospolečenské diskuse o multikulturalismu, uprchlické krizi i krizi evropské identity. Forma jejího vyjádření je vskutku hodna dědiců Haška (Jaroslava, ne Dominika), Čapka a Hrabala.

Když malé dítě odmítá jíst, zkusí mu někdy zoufalý rodič z jídla poskládat třeba obrázek. Zkrátka, jíme i očima – a když se k jídlu přidá i jednoduchá informace, která s ním v běžném kontextu spojena není, stává se najednou jakoby zajímavějším. Od zeleninového „jedlého obrázku“ pro neposlušné dítě se můžeme nakonec dopracovat třeba až k molekulární gastronomii. Ta už není v tom, že si z jídla poskládáte usmívající se obličej, ale princip je stejný – spojit určité suroviny a chutě s tvary a barvami, které s nimi běžně spojeny nejsou, a jídlu tak dodat novou informaci a spojit jej s nějakým novým, neobvyklým příběhem.

V Řízkárně se zřejmě probudil v těchto vlahých letních dnech duch kulinářského experimentování a novátorství, ale protože se vším se má začínat pěkně od základů, vrátili se tam do svých dětských let a svou cestu k molekulární gastronomii a první michelinské hvězdičce započali „smutným řízkem“. A tak na nás z facebookové stránky restaurace kouká smutný smajlík poskládaný z řízku naklepaného do obráceného „U“ (jakože smutná ústa), rajčatového nosu, dvou kousků citrónu místo očí a něčeho, co je snad nějaký schlíplý polníček představující vlasy. Z té míry kreativity a nápaditosti by se člověku málem otevřel papírový sáček s vlašákem.

Proč je pan řízek smutný
Pokud by se restaurace jen rozhodla zaútočit na segment trhu ovládaný návštěvníky mimibazaru, nezbývalo by než jí v tom popřát mnoho štěstí dál si s „panem řízkem“ nelámat hlavu a žaludek. Tak jednoduché to ale není. Pan řízek je totiž angažovaný. Ba co víc, je ztělesněním české kultury. Pan řízek je ale smutný, protože jej vytlačují cizí jídla a ti, kteří je vaří a jedí. Aby bylo jasno, na mysli má pan řízek ty, co se „údajně rádi zúčastní Masopustu, mohou jít i bez masek“ a kvůli nimž museli na Václavském náměstí „rozsvítit i ve dne“.

Svou filipiku proti poměrům zahajuje náš smažený hrdina následovně: „Ty co se sem a jinam kýblují nepodporujeme ..... Už to, že nejí ŘÍZKY napovídá, že s našimi zvyklostmi a tradicemi nemají opravdu nic společného. Někde jsme četli, že naše tradice je ani nezajímají. Takže jsme si vlastně jisti, že Ježíška vyhlížet na Štědrý den zřejmě nebudou a smaženého kapra s bramborovým salátem také nepovečeří.... Snad jen odlévat to olovo je bude bavit.... To jsme někde četli.

Je zajímavé všimnout si jednoho rysu: Pan řízek neustále opakuje, že „někde něco četl“, ale necituje. Prohlášení o čtení něčeho funguje jen jako rétorická figura, která má podepřít samotné tvrzení, které ve skutečnosti reflektuje pouze jakýsi pocit kulturní identity. Identity, která je definovaná smaženým řízkem.

Restaurace Řízkárna, která se „proslavila“ spory o vyplácení mezd svým zaměstnancům a následnými konflikty s údajnými levicovými teroristy se zapojila do celospolečenské diskuse o multikulturalismu, uprchlické krizi i krizi evropské identity. Foto FB stránky Řízkárny

Identita trojobalu
Zmíněný příspěvek restaurace ve skutečnosti ilustruje brutální rozervanost a nejistotu. Nejistotu, která je vlastní i řadě jiných podobných výkřiků do tmy. Zoufalé hledání vlastní identity, kterého se snaží již několik let chytit všelijaké pochybné hnědé partičky, není ve skutečnosti ničím jiným, než dobře kamuflovaným vyjádřením zoufalství z rozpadu struktury industriální společnosti, která pro nezanedbatelnou část společnosti znamenala sociální pád.

Otázka zní: Čím je dána sociální identita člověka? Levicově smýšlející člověk může odpovědět: Jeho prací. Jenže lidská práce se během ani ne 30 let naprosto zásadně proměnila. Dnes, když stojíme na prahu takzvané „ekonomiky 4.0“ se zdá, že její proměny navíc nekončí, ale spíše nabírají stále dynamičtější tempo.

Je-li tedy budoucnost práce více než nejistá, je nejistá i identita těch, jejichž práce je ohrožena v prvé řadě. V takové situaci je pak třeba hledat náhradní, jistější zdroje identity. Jenže problémem naší společnosti je, že se veškerých hodnot přímo nespojených s reprodukcí kapitálu (a tím se snahou o udržení práce) vzdala. No a jedním z posledních bodů něčeho, co nás může spojovat a na čem nám všem záleží je tak to, co všichni konzumujeme v prvé řadě – jídlo.

A tak se naše podstata redukuje na to, co jíme. Sebe sama identifikujeme řízkem a ty, kteří jej nejedí, chápeme jako cizí a nepřátelský element, jako ty s jinou identitou. „Všude samej HUMMUS“, píše ve svém statusu strouhankový vlastenec a chápe to jako důkaz reálného ohrožení. Jestli si čtenář myslí, že svou interpretaci přeháním, musím v této souvislosti upozornit na opakovaně vznášené požadavky na preventivní pojídání vepřového před nástupem do letadla, Okamurovu válku proti kebabu či projev Jany Wolfové na únorové demonstraci IvČRN v Brně, kde otevřeně vyzývala za boj o vepřo-knedlo-zelo.

Pokud pak něco umocňuje „kulturní podobnost“ například syrských křesťanů oproti jejich muslimským sousedům (a nám umožňuje přijmout „kulturně blízké“ migranty), je to patrně i jejich předpokládaný kladný vztah k vepřovému masu a alkoholu. Jako kdyby byla právě možnost společně se opít a utéct na chvíli z reality tím posledním a jediným možným pojítkem, které umožňuje solitérům neustálé soutěže o zbývající práci se na chvíli spojit do kolektivu. Mytická muslimská abstinence pak představuje hrozbu i tomuto poslednímu záchvěvu možnosti nějakého kolektivního vědomí. A právě proto je tou největší hrozbou pro naši identitu.

Víc než řízek
Největším svinstvem politiků a političek parazitujících na běžných lidech je to, že se snaží tuhle „řízkovou identitu“ svých potenciálních voličů pěstovat a rozvíjet. Je mnohem jednodušší říct, že za nedostatek práce a její neustálé ubývání můžou „lidé kebabu“, než se snažit hledat nové formy práce, které by zajistily společnosti její kontinuitu, stabilitu a přetrvání i v budoucnosti. Rozvášněný dav protiimigrační demonstrace pokojně projde třídou plnou poboček bank a svou zlost si vybije na obchodu s kebaby. Konečně ani majitel Řízkárny nemá ve vztahu k lidské práci a jejímu důstojnému a spravedlivému uznání a odměnění příliš vřelý vztah…

Všichni tito politici, podnikatelé a aktivisté bijící se za zachování české kultury, kterou znásilnili a redukovali jen na kus žvance, nejsou ve skutečnosti nikým jiným, než obchodníky se strachem lidí. Těm prodávají za nehoráznou cenu pár ideologických cetek, hrají pro ně strhující divadlo a snaží se je přesvědčit, že bez jejich bájného výtvoru nás všechny čeká strašlivá zkáza. Kdyby místo politiky či smutných řízků prodávali třeba hrnce, asi bychom jim říkali „šmejdi“. Navrhuji toto označení rozšířit i na naše politické podnikatele.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.