Shromáždění v Bělé pod Bezdězem
Tomáš KřemenUdálosti posledních dní přiměly organizace Konexe, Společně žít v míru a Mladí zelení uspořádat shromáždění na podporu zadržovaných cizinců a cizinek. Jeden z přímých účastníků popisuje své zážitky.
Zatímco mainstreamová média se předháněla v prezentování násilného chování uprchlíků v zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, Krajský soud v Ústí nad Labem vydal zásadní rozhodnutí, dle kterého nesmí česká policie zavírat běžence do uprchlických táborů na základě podezření z útěku uvedeném v takzvaném Dublinském nařízení EU.
Situaci v tomto konkrétním zařízení popisuje také Asociace pro právní otázky imigrace, která je v pravidelném kontaktu se zadržovanými cizinci a cizinkami. V této situaci bylo jasné, že musíme nějaký způsobem vyjádřit podporu uprchlíkům a uprchlicím, že musíme stát vyzvat, aby respektoval mezinárodní právo i rozhodnutí českých soudů. Rozhodli jsme se proto vyjádřit podporu přímo na místě, přímo u bran zařízení.
Byť je Bělá pod Bezdězem vzdálena od Prahy pouhých 90 kilometrů, dopravní spojení není vůbec ideální a vlakem to trvá přes dvě hodiny. Bylo tedy zřejmé, že podpůrnému shromáždění bude potřeba věnovat opět celý den, strávený cestou místo poklidné neděle ve stínu u rybníka. Cesta vlakem nám aspoň umožnila vyměnit si zážitky ze včerejších demonstrací. Dověděli jsme se tak například, že neonacisté nejsou schopni se sejít ve větším počtu ani v tak příhodné datum jako je 8. 8. — sami se rozpustili pro malý zájem. Zároveň jsme se dověděli, že stříkání slzného plynu do očí antikonflikního týmu patří k poklidnému shromáždění, a že to mluvčí Policie ČR nepovažuje za potyčku.
Nevím, jak dost důrazně odmítnout tuto představu. NEJSME, a ani EU není, v takové pozici. Problém existuje, ale hysterie jej nepomáhá řešit, nýbrž jej zhoršuje. Nenávist uprchlíky nevyžene ani neodradí, ale dost účinně jim znemožní budoucí integraci. Ta nenávist je produktem strachu, a i ten strach, ta úzkoprsost, "přizdisráčství", nedostatek sebedůvěry, velkorysosti a "lidství" má někde své kořeny. Jejich nositelé mají (osobní nebo sdílenou, možná i trochu nafouknutou) vlastní negativní zkušenost. Ne s uprchlíky, Romy, bezdomovci, "smažkami". Úplně jinou, ale traumatizující. Je v tom určitě strach "o sebe", snad hrůza z vlastního propadu, "selhání", z nezvládnutí nároků "přes veškerou snahu". Z této hrůzy teprve plyne odmítání pomoci druhým ("a kdo pomůže našim"). Skupinové odlidštění druhých je snad podvědomou bariérou před přiznáním, že i ze mne může celkem snadno být nemocný nezaměstnatelný bezdomovec, i z mých blízkých skupina vyděšených uprchlíků. Dostupná pomoc tomu, kdo potřebuje - samozřejmě i "našim" v takové situaci - odmítnutí neoliberálního klišé o tom, že "na sociální stát už nemáme" je snad cestou ven.
Nevím ale, jak říci těmhle vyděšeným, že lidskost a pomoc stojí mimo ekonomické kecy. Pomoc je ekonomický "zázrak", darující postrádá z daru méně, než v nouzi obdarovaný získává. Je to nárůst hodnoty "z vteřiny na vteřinu" a bez dalších nákladů. Je třeba pomoci prostě proto, že můžeme.
Možná zjistíme, že rasismus bránící příjmu uprchlíků, je dílem menší části, nežli 81% obyvatel naší země. Ostatní se "rádi bojí."
Příklad, čeho by se měli více bát: až se nebudou mít čím chladit naše jaderné elektrárny, když nebude dost vody v řekách a dojde k havárii, kdo nás přijme, když se tak hanebně chováme dnes k uprchlíkům, kterými se můžeme v takovém případě stát?
Včera vystupovala v televizích taková hezká trojka nejvyšších ústavních činitelů a žvanila odhodlání nasadit armádu při střežení našich hranic.
81%? Je to těch deset procent idiotů, která má každý evropský kulturní národ, protože to řekl velký básník a my ho přece nebudeme usvědčovat ze lži, padesát procent těch, kteří ve skutečnosti mají jiné starosti a o veřejné věci se nestarají, ale proč by to pan prezident, ministr vnitra, předseda Parlamentu .. říkali, kdyby na tom něco nebylo? A zbývajících dvacet procent jsou ti, kteří vědí, že každá změna je k horšímu.