Sedím ve vlaku a přemýšlím. V hlavě si znovu přehrávám oscarový film Hořící Mississippi režiséra Alana Parkera, který jsem viděla předchozí večer. Chtělo se mi brečet zlostí. Ten film byl tak aktuální. Amerika šedesátých let a vlna nenávisti vůči černošskému obyvatelstvu. Mobilizace bílých amerických občanů. Řádění Ku-klux-klanu. Zapalování domů, násilná přepadení, vraždy. Když ten film člověk sleduje, musí si nutně říkat, že něco takového už se nikdy nemůže opakovat. Přece se z těch událostí musíme poučit…

Z okna vlaku sleduji Labe, které mě doprovází až do Saska. Jakoby ta řeka spojovala tyhle dvě země ještě nějak jinak. Virus xenofobie a neonacismu je zákeřný a šíří se jako pandemie. Jde mi z toho mráz po zádech. Ale já na rozdíl od těch druhých netrpím strachem z neznámého, ale právě z toho, co znám, co už tu bylo. Zaslepená nenávist vůči etnické nebo náboženské skupině, to totiž není nic nového.

Syřani z hlaváku. Zajímalo mě, jak jejich příběh pokračuje. Potkali jsme je během září a října s dobrovolníky z Iniciativy Hlavák na nádraží. Chtěla jsem od nich mít informaci, jestli v pořádku dorazili do Německa. A i potom jsem si s nimi často psala, stejně tak jako s jednou jejich rodinou v Sýrii. Jsou to muži z Damašku, Hamá, Alepa. Jsou to moji kamarádi.

„Tohle jsou fotky z posledního dne, než jsem odešel z domova,“ říká mi čtyřiadvacetiletý mladík. Na snímku je jeho otec a nejmladší bratr, oba mají slzy v očích. „Víš, bylo to pro mě hrozně těžký. Těšil jsem se na úplně normální život, měl jsem svoje sny. Chtěl jsem se postarat o svoje rodiče ve stáří. Ale zrovna jsem dokončil bakalářské studium a musel bych do armády. Jenže já jsem nechtěl nikoho zabíjet, ani jsem nechtěl, aby někdo zabil mě.“

A tak se skupina spolužáků pár dní po státnicích z ekonomie vydala na cestu. Šli přes Libanon do Turecka a odtud pluli na gumovém člunu na řecký ostrov Samos. „Když vlny prudce houpaly s naším člunem, myslel jsem, že je to ten poslední výjev, co v životě vidím. Po sedmi a půl hodinách téhle hrůzy, strachu a chladu už jsem měl pocit, že jsem snad ztratil svoji poslední naději,“ dodává.

Zbytečné dny

Všichni spolužáci si po příjezdu na Samos mysleli, že už je nic horšího nemůže potkat. Jenže to byl teprve začátek. Když překračovali srbsko-maďarské hranice, šli asi šest hodin pěšky lesem a přes pole s permanentním strachem, že je zatkne policie. A pak je čekalo ještě sedm dní nekonečného čekání ve vlaku v Budapešti v zimě a téměř bez jídla. Prý mělo tehdy Rakousko uzavřené hranice. Přemýšleli, kudy dál. A tak se přes Slovensko dostali blíže k vysněnému Německu — na zbytečných osmatřicet dní do české detence.