Pokud se vrátí, hrozí jim smrt

V zařízení pro zajištění cizinců v Drahonicích jsou samí muži. Nevypadají bojechtivě. Spíš se zdá, že mají strach.

Igor_demo20

Saša Uhlová

14.01.2016 11:16

Související

„Sýrie je jako moje máma,“ říká osmačtyřicetiletý Mustafa, „vždycky jsem si byl jistý, že bych ji nikdy neopustil, miluju ji, je to moje země.“ Sedíme ve strohé návštěvní místnosti zařízení pro zajištění cizinců v Drahonicích. Je tam stůl, šest židlí a nepříjemné bílé světlo. Mustafa vypráví svůj příběh, působí klidně a smířeně se situací. Hned poté, co vešel do místnosti, podal mým společnicím i mně náramky, které plete, aby si ukrátil čas. Pro štěstí.

Trvalo dlouho, než si uvědomil, že ve své zemi nemůže dál žít. Mustafa je syrský Kurd, otec devíti dětí. Byl profesorem psychologie na damašské univerzitě. Bezpečnostní situace byla nestabilní už déle, postupně se však úplně přestal orientovat v tom, kdo bojuje za koho, kdo je na čí straně. Když začala v roce 2012 syrská armáda bombardovat čtvrť, kde s rodinou bydlel, přestěhovali se do Ain Assafiru. Důvodem bombardování bylo podezření, že v jižních čtvrtích Damašku je hodně sympatizantů s povstalci proti Assadovu režimu.

Není jasné, kdo bojuje s kým a proti komu
Podle Mustafy jsou konflikty podporovány ze zahraničí „Írán podporuje šíity, Saudská Arábie zase sunnity,“ vysvětluje. „Máme taky devět set kilometrů dlouhou hranici s Tureckem a z toho je osm set kilometrů Kurdistán,“ uvádí pro kontext. „Je to boj mezi různými skupinami. Uvědomil jsem si, že proti demokratické opozici vlastně stojí všichni: Assad, Dáeš, Nusra, Ahrár, Svobodná syrská armáda i další skupiny."

Mustafův dům zažil tři bombardování, nikdo z rodiny naštěstí neumřel. Ale 29. května 2014 se jeho syn nevrátil domů ze zkoušky z informatiky. Únosci požadovali 2 000 000 syrských liber, což Mustafa usmlouval na 800 000. Syna nakonec vykoupil, ale začalo mu docházet, že jeho rodina je v opravdovém ohrožení. Děti a ženu poslal do Istanbulu a pak do Bejrútu. Sám s jednou z dcer zůstal v Ain Assafiru. V říjnu přišel o práci – zřejmě proto, že je Kurd, a představuje tudíž „ohrožení pro národní bezpečnost“.

Také se odmítl účastnit ozbrojených konfliktů. Dostával výhružné telefonáty a nakonec se rozhodl odjet za rodinou do Rakouska, kde dva jeho synové už delší čas pracují. V českých detenčních zařízeních trávil v den našeho rozhovoru sto padesátý sedmý den. Podle dobrovolníků, kteří tam jezdívají, za tu dobu zešedivěl a sešel tak, že teď vypadá jako stařík. Doufá, že ho pustí a se svou rodinou se setká.

Navštívit uprchlíky v Drahonicích není nic složitého – musíte vědět, za kým jdete. Na místě vás dlouze prohlížejí, kontrolují vše, co máte s sebou. Navíc se na prohlídku čeká venku. Byl první opravdu chladný den této zimy. Než jsme se dostali dovnitř, promrzli jsme se dvěma dobrovolnicemi a tlumočníkem z Tuniska, který pracuje v Praze u nadnárodní firmy, na kost.


Bezpečnostní opatření jsou důkladná, návštěvy procházejí řadou kontrol. Foto web Ministerstva vnitra

Přijela jsem si vyslechnout příběhy zadržených v detenci a podívat se, jak se jim tam žije. Zajímám se i o člověka, o které jsem slyšela, že byl deportován. Jmenuje se Muhammad Ibrahim a doneslo se mi prostřednictvím dobrovolníků, že ho po návratu do Iráku zastřelili. V návštěvní místnosti jsme strávili pět hodin. Kromě syrského Kurda Mustafy jsme mluvili se čtyřmi Iráčany, Omarem, Fazelem, Massabem a Saeedem.

Díky mně se už nebojí muslimů

Pětadvacetiletý Iráčan Omar si po pěti měsících v detenci není jistý, jestli by chtěl opravdu žít v České republice. Nikoli proto, že by zacházení v detenci bylo tak strašné. O lidech, kteří v zařízení pracují, naopak mluví hezky. Obavy má z toho, jak se Češi děsí islámu. „Ale díky mně už několik lidí názor změnilo,“ říká pyšně. „Skamarádil jsem se tu s nimi a oni už nemají hrůzu z muslimů.“

Jeho slova potvrzuje o něco později i jeden člen bezpečnostní služby, když používá ve vztahu k zadrženým stejná slova: „Jsou to vlastně kamarádi, vždyť se známe ještě z Bělý.“

Omar uvažuje, jestli by nebylo lepší vrátit se do Turecka, kde žil nějakou dobu poté, co utekl z Iráku. Peníze pro něj nejsou problém, je z bohaté rodiny, která vlastní mlékárnu v Iráku. Tvrdí, že může žít v podstatě kdekoli, jen ne ve své vlasti.

S nostalgií mluví o Saddámu Hussajnovi. Za jeho vlády by prý nebyly takové problémy. Tehdy byl pořádek. Omar žil v Bagdádu ve čtvrti, kde je většina šíitů. On sám má jasně sunitské jméno a z toho samé potíže. Dva roky se v letech 2006 až 2007 skrýval, vůbec nemohl opustit domov. V té době spolu právě bojovali šíité a sunnité, kteří spolu nevychází historicky, ale jejich spor se z různých příčin znovu objevuje a posiluje.

Prapůvodní příčinou vzájemné nevraživosti je neshoda ohledně nástupce proroka Muhammada. Šíité podporovali Alího, prorokova bratrance a zetě, kdežto sunnité – stoupenci takzvané sunnah, tedy tradice – tvrdili, že nástupcem má být někdo z blízkých Muhammadových spolupracovníků. Sunnité tvoří víc jak devadesát procent islámské populace ve světě, zrovna v Iráku jsou ale v menšině.

Smrt diktátora Saddáma Husajna přivítali šíité s nadšením, kdežto sunnité se obávali po jeho smrti šíitské nadvlády. Jeho smrtí se také prohloubila jejich nenávist k USA, jejichž politiku považují za neodpovědnou ve vztahu k vnitřním problémům země, které prohloubila.

Omar sám byl šíity opakovaně unesen, zachránila ho irácká armáda. Pak se spolu s Dáešem situace ještě víc zkomplikovala a on dostal strach o život. „Smrt mě pronásleduje,“ říká a dodává s prosbou v hlase „Jestli mě vyhostí, ať je to do Turecka, hlavně ne do Iráku!“


Deportace obvykle probíhá tak, že dozorci  v táboře člověka vzbudí uprostřed noci a odvezou na letiště. Nikdo proto neví, jestli jej nedoportují už tuhle noc. Foto web Ministerstva vnitra

Protože v Evropě se dodržují lidská práva
Ptám se Omara a dalších uprchlíků i na to, jak vnímají evropské hodnoty, jak se staví k ženské emancipaci a homosexualitě. Uvědomuji si, že v kontextu jejich věznění i toho, že nevědí, jestli je nedeportují zpátky příští noc, je ta otázka nevhodná.

Spoléhám na svého tlumočníka, sympatického čtyřiatřicetiletého Tunisana, že se zeptá citlivě a posoudí, kdy se na něco neptat. V jednom případě mi skutečně říká: „Toho se nezeptám, ten je v takové depresi, že by si to pamatoval celý život. Urazil bych ho.“

Jednalo se o Fazela, mladého muže z iráckého Tel Afaru. Toho Al Kaida obvinila nejprve z toho, že je americkým agentem. Posléze ho obvinili, že je mortad – odpadlík od víry. Stejně označují příslušníci Dáeš všechny šíity. Jsou to pro ně heretici. Dnes je oblast navíc pod kontrolou Dáeše. On sám chtěl odjet do USA, ale jeho maminka si to nepřála a tak to respektuje. Tudíž se nakonec ocitl v České republice, kde prý „lidé nenávidí všechny muslimy“.

„Tak řekněte, že jste mortad,“ žertuji, zřejmě dost nevhodně, protože tlumočník má slova raději nepřekládá. Stejně jako se ho nezeptá, jak se staví k homosexualitě. A také promarní příležitost zjistit něco o jeho toleranci v praxi. Fazel se totiž zmíní o člověku, který byl nově zajištěn v detenci. Je z Tuniska a nemá nic na sebe. Je mu prý strašná zima. Ten den je opravdu mimořádné chladno. Můj navoněný a zjevně dobře zajištěný tlumočník asi vteřinu přemýšlí a pak si sundá svou vlastní bundu a říká, ať ji Fazel doručí tomu Tunisovanovi. Než mu ji podá, vyndavá obsah kapes. Mimo jiné v ní má i pár kondomů. Vidí, že jsem si jich všimla a zasměje se. Přes stůl je ale nevystavuje, rychle je strčí do kapsy. Zjevně nechce, aby je Fazel viděl taky.

Ostatní odpovídají na otázku po „evropských hodnotách“ různě. Omar z bohaté rodiny, který nechce za žádnou cenu do Iráku, ale jinak mu je jedno, kde bude žít, se diví: „Já se bojím o život a vy se mě ptáte na takové podružnosti? Ať si každý žije, jak chce!“ V podobném duchu se nesou i další odpovědi. Co kdo dělá, jak si žije svůj život, je prý každého věc.

Nejméně sympatický muž, třiadvacetiletý Massab z Bagdádu, který si mimo jiné stěžuje, že musí být v zařízení s Pakistánci, kteří se nemyjí, se zachmuří a řekne, ať si každý u sebe doma dělá, co chce. Jeho otec zemřel při bombovém náletu v roce 2007. Massab teď živí matku a tři sestry. Odešel proto, že nechtěl bojovat v armádě proti Dáeši, chce dál podporovat svou rodinu.

Nejvstřícněji zareaguje nejmladší Saeed, který utekl před rokem z Mosulu poté, co Dáeš unesl jeho bratra. On sám má taky „škraloup“. V roce 2012 viděl, jak někdo někam dává minu a šel to nahlásit armádě. Je prý jen otázka času, kdy ho imám vyvěsí v mešitě na zeď, aby činil pokání. To by pro něj znamenalo téměř jistou smrt.

„Oni se imámové Dáeše bojí,“ vysvětluje Saeed. „Proto kolaborují.“ Když se Saeeda zeptám, co si myslí o Evropě a jejích odlišnostech, rozzáří se: „Právě proto jsem sem utekl, protože v Evropě dodržujete lidská práva!“ A taky by zde rád studoval. Chtěl by být právníkem nebo novinářem. Jako jediný se učí česky a už trochu mluví.

Co se stalo s Muhammadem Ibrahimem?

Všech mladých mužů z Iráku se ptám, jestli něco nevědí o Muhammadu Ibrahimovi. Nikdo nemá žádnou potvrzenou informaci. Snažili se dovolat jeho rodičům, ale nepodařilo se jim s nimi spojit. Zjišťovali, co se mu stalo, protože se jim neozval.

Všichni si totiž v detenci vzájemně slíbili, že pokud je deportují, budou si dávat vědět, jaká je situace v zemi.

Nevím, jestli jsou příběhy, které mi vyprávěli, pravdivé. Po návratu všechny informace ověřuji. Zjišťuji, jestli opravdu byla bombardována místa, o kterých mluvili, zda skutečně v místech, o kterých hovořili, žijí převážně šíiti, nebo jestli je možné, že tam trpí pod nadvládou Dáeše. Zajímá mě, jestli jsou ty příběhy možné.

Žasnu nad hrůzami, o kterých čtu. Lidí, kteří by měli důvod odejít, je určitě ještě mnohem více. Zadržení mi ochotně poskytli všechny své údaje, mám dokonce jejich fotky. Těším se, jak se budou v reportáži vyjímat…

Když však po několika dnech, kdy se snažím zjistit, co se stalo s Muhammadem, dostávám zprávu, že je opravdu mrtvý, začínám váhat. Není pravda, že by byl vyhoštěn. Odjel úplně dobrovolně, dokonce na vlastní přání. Unesli totiž jeho bratra a on se chtěl vrátit, aby se ho pokusil zachránit. Bratr je v této chvíli propuštěný a naživu.

Muhammada ale zastřelili. Najednou mi nepřipadá jako dobrý nápad dávat na internet fotky lidí, kteří možná budou deportovaní zpátky. I díky četbě posledních dní vím, že to může být opravdu nebezpečné.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.