Za hlavní cíl LGBT politiky je v mnoha zemích vedle obecné nediskriminace na základě sexuální identity a orientace pokládán i přístup k manželství a k právům s ním spojeným. Ani v České republice už nejsme v situaci, kdy by se o tomto cíli muselo mlčet, aby se zákonodárci byli ochotni zabývat požadavky daleko mírnějšími, například adopcemi dítěte partnerem či partnerkou biologického rodiče. Má ale LGBT politika chtít imitovat instituce většinové společnosti, které mají náboženské kořeny? Nebo má usilovat o uznání rozmanitých forem soužití a společenské solidarity?

Pohled do nového — přinejmenším co do terminologie konzervativního — občanského zákoníku říká, že „manželé si jsou navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti“ (§ 687). Jistě, jde o povinnosti deklaratorní a nevymahatelné, jinak by velká část manželských svazků zřejmě musela být zrušena.

Jsou zde ale pojmenovány hodnoty, k nimž se hlásí nejen zákonodárce, ale i ten, kdo pro sebe institut manželství reklamuje. Požadavek respektu a úcty lze vztáhnout na jakékoliv občanské soužití. Necháme-li stranou nicneříkající metaforu „zdravého prostředí“ (pravidelné čištění zubů se jí asi nemyslí) a „společnou péči o děti“, jejichž (ani potenciální) existence podmínkou uzavření manželství není, zbývají nám snad jen „vzájemná podpora a věrnost“.

Z hlediska státu, který je za povinnosti manželů klade, jde však o nároky nesouměřitelné. Vzájemná podpora a určitá neodkázanost na pomoc „zvenčí“ může být hodnotou, která v očích veřejné autority konstituuje manželství coby společenství hodné ochrany. Solidární svazek dvou lidí je „základem státu“ i v tom smyslu, že může být chápán jako jakýsi jeho předobraz, model v malém.

Naproti tomu rozumíme-li věrností výlučnost sexuální a citové vazby mezi manželi, pak by do ní státu — a už vůbec ne státu liberálnímu — nemělo nic být. Byť jí všichni tak nějak intuitivně rozumíme, v zákonné úpravě vztahu dvou lidí by věrnost neměla co dělat nejen pro svou vágnost (je nevěrou dokonaný sexuální akt mimo manželství nebo kratší či delší zamilování se jinde?), ale i z toho důvodu, že ať ji chápeme jako postoj, vztah nebo manifestaci citu, jde o záležitosti výsostně individuální, neobjektifikovatelnou, se kterou by zákon neměl vůbec pracovat. Ve skutečnosti tomu tak ale není — pokud s ní jeden z manželů argumentuje, je nevěra pro soudy stále relevantním důvodem rozvodu.

Není pochyb o tom, že autoři zákoníku zde do řeči norem vtělili kulturní pojetí manželství, které — ač jde dnes o institut světský — má coby výsledek historického vývoje některé náboženské, v našem případě křesťanské rysy. Z „místa“, kde jedině byla oficiálně přípustná sexualita (sloužící ovšem výlučně plození) se postupně stal svazek dvou lidí, o nichž se — natvrdo řečeno — předpokládá, že se navzájem přitahují, respektive spolu mají sex. Jinak by věrnost mezi zákonnými manželskými povinnostmi postrádala smysl.

Takovéto manželství, tedy solidární svazek dvou lidí, nepodmíněný možností plození či výchovou dětí, ale předpokládající sexuální vztah mezi manželi, požaduje (a v USA již dosáhlo) LGBT hnutí i pro páry stejného pohlaví. Lze namítnout, že věrnost není pozůstatkem sexuálního (a „prokreativního“) charakteru křesťanského manželství, ale že jde o požadavek, přispívající ke stabilitě svazku, že věrnost je předpokladem solidarity. Záleží zde samozřejmě na definici pojmů, ale z hlediska státu by manželská solidarita měla být stejného druhu jako (mezigenerační) solidarita rodinná, čili nikterak vázaná na sexualitu, tedy nepodmiňovaná sexuální věrností.

↗

Za hlavní cíl LGBT politiky je v mnoha zemích vedle obecné

nediskriminace na základě sexuální identity a orientace pokládán i  přístup k manželství a k právům s ním spojeným. Foto NA, WmC

Pokud se pro otevření manželství i pro páry stejného pohlaví argumentuje tím, že to není instituce sloužící plození, ale vzájemné podpoře a také výchově dětí, mělo by být představitelné, že děti vychovává a vzájemně se podporuje i pár, který nemá sexuální vztah.

Odmítneme-li sexualizaci veřejných institutů včetně manželství, cestou potom není chtít tuto symbolickou kótu se vší tradiční náloží sexualizované věrnosti pod heslem „jsme jako vy“ nejdřív dobýt, a tak vlastně potvrdit společenskou vážnost tohoto institutu. Neříkám tím, že to není cesta legitimní a ve společnosti „pelíškovského konsensu“ schůdnější, jen upozorňuji na souvislosti této strategie přizpůsobení se. Přejmout před státem odpovědnost za druhého by mělo být možné i bez implicitní deklarace sexuálního vztahu a jeho výlučnosti.

Druhá, i v rámci LGBT hnutí minoritní (a v českých zemích téměř nepřítomná) strategie je proto požadovat veřejnou podporu pro co nejširší okruh solidárních svazků — pro začátek třeba otevřít registrované partnerství i osobám různého pohlaví a vybavit ho právy blížícími se manželství (včetně práva na adopce).

Takovou cestu naznačuje francouzský občanský pakt solidarity (PACS), byť pro úplnost je nutné dodat, že i ten byl mnohými aktivisty vnímán jenom jako první, realistický předstupeň před v posledních letech hlasitě vznášeným požadavkem manželství pro všechny („mariage pour tous“). O popularitě PASCu ale podle aktuálního týdeníku Die Zeit svědčí to, že devět z deseti nově uzavřených svazků ve Francii jsou právě civilní pakty a jejich celkový počet se téměř rovná počtu manželství.

Možná právě vývoj ve Francii, baště evropského sekularismu, ukáže, jaké míry jsou nenábožensky založené společenské instituce a obecně společenské uspořádání představitelné a realizovatelné.