Letošní ročník Prague Pride se vyznačuje hlubším mezinárodním rozměrem. Festival LGBT práv se totiž rozhodl podpořit gay a lesbické komunity v zemích východní Evropy a bývalého Sovětského svazu. Mezi partnery festivalu je však i pár překvapení vzbuzující otázky.

Pochod s avatary

„Vloni jsme se věnovali velmi intimnímu tématu, jakým je coming-out, tedy přijetí skutečnosti, že jsem gay či lesba a její oznámení mému okolí. Letos jsme naopak zaměřili pozornost do zahraničí, protože situace v oblasti LGBT práv na východ od České republiky není dobrá,” vysvětlila nám PR managerka Prague Pride Bohdana Rambousková.

Pride se tak rozhodl dát možnost gayům a lesbám ze zemí východní Evropy se účastnit pochodu tím, že se stanou avatary, které na webové platformě Pridu mohou fyzičtí účastníci adoptovat. „Naši kampaň směřujeme k obyčejným lidem,” dodává Bohdana Rambousková, „chceme jim ukázat, že nežijí v zapomnění, že jejich situaci sledujeme a fandíme jim. Chceme jim dodat naději a sílu bojovat za své právo být sami sebou.”

↗

Hillary Clinton, tehdejší ministryně zahraničí, v projevu ze 6. prosince 2011 na konferenci OSN o lidských právech, uvedla, že Spojené státy považují práva LGBT osob za neodlučitelnou součást lidských práv. Foto US Mission Canada, flickr.com 

Další stránkou mezinárodního rozměru Prague Pride je partnerství s několika zahraničními ambasádami, a především velice dobré vztahy s bývalým americkým velvyslancem Normanem Eisenem, který v první den festivalu nechal nasvítit do duhových barev gloriettu v zahradách amerického velvyslanectví.

Bohdana Rambousková však odmítá, že by podpora Prague Pridu souvisela s ideovým a zahraničněpolitickým střetem nad tématem LGBT práv, ke kterému v poslední době dochází mezi USA a Ruskem. „Americká ambasáda nás podporuje již od první pride před čtyřmi lety bez ohledu na to, jaké máme téma,” uvádí Bohdana Rambousková, „vážíme si jejich podpory, protože pomáhá prolomit ledy v české společnosti, která se bojí všeho nového a odlišného.”

Podpora amerického velvyslanectví má však systémovější rámec, než může být iniciativní duch jednoho velvyslance: pro administrativu Baracka Obamy se práva LGBT osob stala jedním z důležitých bodů zahraniční politiky.

Jak uvedla tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clinton v projevu předneseném 6. prosince 2011 na konferenci OSN o lidských právech v Ženevě, Spojené státy považují práva LGBT osob za neodlučitelnou součást lidských práv. I proto, uvedla Clinton, americká diplomacie aktivně pracuje na jejich posílení v zemích, kde jsou nějakým způsobem pošlapávána. Tato duhová agenda umožnila administrativě Baracka Obamy trochu očistit onu rétoriku aktivního prosazování lidských práv, která byla vážně pošramocená politikou Bushovy administrativy.

Izraelský pinkwashing?

Úplně bez kontroverze není ani partnerství a podpora velvyslanectví státu Izrael. „Je nutné říct, že Izrael má vůči gayům velmi otevřený postoj a například návštěva pride akce Gay Aviv, kdy radnice povolí duhovou výzdobu celého města včetně duhových přechodů pro chodce, je jedinečným zážitkem,” uvádí k tomuto partnerství Bohdana Rambousková, „v rámci letošní Prague Pride velvyslanectví Izraele podpořilo návštěvu šestičlenného tanečního souboru složeného z židovských i palestinských tanečníků.” Celkově tak organizátoři nepovažují podporu izraelského velvyslanectví za propagandu.

Jiný názor na izraelskou podporu však mají aktivisté za solidaritu s Palestinci. „Jedná se o typický produkt kampaně Brand Israel, marketingové strategie, jak prezentovat Izrael jako demokratickou a svobodnou zemi s cílem odvést pozornost od problémů okupace, rasismu a apartheidu, kterým čelí Palestinci,“ poukazuje Eva Adams z hnutí ISM, „právě s LGBT tématikou se téma prezentuje záměrně v kontrastu se sousedními ‚nedemokratickými a nesvobodnými‛ zeměmi.“

Čestí aktivisté tak mimo jiné reagují na kritiku, kterou vznesli palestinští gayové a lesby, kteří viní Izrael z pinkwashing svého mezinárodního image, které zůstává pošramocené po útocích na palestinská území. I proto se část gay a lesbického hnutí v evropských zemích a v USA účastní bojkotu akcí, které mají oficiální podporu izraelského státu. Ten zůstává i střednědobým cílem pro české aktivisty. „Nyní vzhledem k situaci v Gaze nemáme kapacity na větší bojkot této akce, ale pokusíme se osobně jednat s organizátory a spíše spustit informační kampaň,“ dodává Eva Adams.

LGBT práva a zahraniční politika

Otázky, které mohou vzbuzovat někteří partneři Prague Pride, však mají širší rámec. LGBT hnutí desítky let bojovala za přijetí požadavků na zrovnoprávnění ze strany politické reprezentace. Není tudíž překvapující, že projevy, jako ten, který přednesla Hillary Clintona v Ženevě, či prohlášení LGBT práv za neodlučitelnou součást lidských práv, vzbudila v gay a lesbické komunitě velmi silný pocit zadostiučinění, a to i u osob, jež jsou jinak velice kritické vůči politikám svým státům.

Je tendencí posledních let, že evropské a severoamerické státy deklarují podporu LGBT práv jako jedno z hlavních témat své zahraniční politiky. Tento postoj na jedné straně vyjadřuje další politické uznání požadavků západních LGBT hnutí, současně ale také gay a lesbickou tematiku autonomizuje od jejich původních společenských nositelů.

Zahraniční politika je jednou z oblastí státní moci, do které občanská a sociální hnutí zasahují s největšími obtížemi. V reálpolitické praxi pak požadavky na LGBT práva bývají nesmlouvavé vůči protivníkům a velice střídmé vůči spojenců. Je otázkou, nakolik hnutí mohou ovlivnit formulaci zahraničněpolitické LGBT agendy, a eventuálně zabránit instrumentálnímu využití LGBT tematiky k legitimizaci jednotlivých zahraničněpolitických kroků jednotlivých vlád.

Otevírá se také otázka spíše metodologického rázu. Zůstává sporné, zda by prosazování lidských práv, včetně těch gayů a leseb, mělo být součástí zahraničních politik konkrétních zemí. Určitá alternativa spočívá v tvorbě silného mezinárodního právního řádu a silných transnacionálních institucí, na kterých by se podíleli i nestátní aktéři.

Postup západních diplomacií, které po konci studené války deklarovaly, že rozšíření lidských práv je jejich prioritním cílem, přinesl po takřka čtvrt století jen velice hubené či dokonce kontraproduktivní výsledky. Zapojit se do tvorby silných institucí mezinárodního práva také znamená nepodmiňovat rozšíření jednotlivých práv úspěchem jednoho z geopolitických bloků.

Konečně LGBT tematika v ústech západních diplomacií může vzbudit kontraproduktivní výsledek. Jak upozorňují některé mírové skupiny v USA, v zemích, kde Spojené státy mají jen malou prestiž, může jejich aktivita gayům a lesbám spíše přitížit.

Vize americké diplomacie, že je nutné tout court exportovat západní formu LGBT práv do afrických a asijských zemí pak vzbuzuje negativní vzpomínky na orientalismus a kulturní kolonialismus. Je jistě správné trvat na tom, aby nikdo nebyl trestán a znevýhodňován kvůli svému genderu, avšak konkrétní forma garance těchto práv může mít i dosti odlišné formy, než ty které se prosadily v západních zemích.

Situace LGBT organizací se v jisté míře podobá té, ve které se nacházely lidskoprávní organizace na začátku 90. let. Převzetí velké části jejich agendy zahraniční politikou si vyžádalo nové nastavení vztahů s vládami jednotlivých států. Některé z nich, například Amnesty International, setrvaly na pozici naprosté autonomie vůči vládním institucím, protože eventuální spolupráce mohly být interpretovány jako ztráta nezávislosti na mocenských zájmech jednotlivých vlád.

Jiné organizace se ve snaze ovlivnit formulování zahraniční politiky rozhodly pro spolupráci až do té míry, že se v některých případech staly komplementárním prostředkem vnější akce daných států. A není vyloučené, že k podobnému rozvrstvení nakonec dojde i mezi LGBT sdruženími a hnutími, která od svého zrození vždy vyjadřovala různé, a někdy i protichůdné, modely vztahů se státní mocí. Zahrnutí LGBT tematiky do zahraniční politiky celé řady západních států tak nezůstává bez úskalí a otázek k zodpovězení.