Být buzna je politikum

Pavel Himl

Blíží se další ročník festivalu gay, lesbické a trans hrdosti Prague Pride. Přestože se jeho pořadatelé brání, že nejsou političtí, natož aktivističtí, ve světě, ve kterém žijeme, je už samotné být buzna, Rom či tělesně hendikepovaný politikum.

V polovině srpna proběhne v Praze potřetí festival gay, lesbické a trans hrdosti Prague Pride. Jakou hrdost chce demonstrovat a co chce společnosti říct? Je pestrobarevný průvod, jeho jediná více viditelná část, jenom apolitickou zábavou?

V české společnosti platí často politika za sprosté slovo a voliči slyší maximálně na politiku nepolitickou, na vlády odborníků nebo boj proti dinosaurům. Zároveň si ale pomalu začínají uvědomovat i skutečnost, že politika je to, zda bude pro jejich dítě místo ve školce, kolik platí za energii, zda jim developer zruší koupaliště za domem nebo zda budou moct bez komplikací převést byt na svého partnera. Přesto pořadatelé Prague Pride, ale i představitelé některých gay a lesbických organizací neustále opakují, že nejsou političtí, natož aktivističtí, že se chtějí pouze setkávat a bavit.

Politika a aktivismus totiž odpuzuje a do veřejné aktivity se přece pouští jen ten, kdo neuspěje v životě soukromém, jak lehce podsouval nedávný dokument Davida Vondráčka Rozhořčené. Kde je přitom hranice soukromého a veřejného? A co je to za tolerantní evropskou společnost počátku 21. století, kde gayové a lesby mají stále potřebu scházet se mezi sebou, někdo by řekl v ghettu?

Argumentem „do mé ložnice nemá stát, potažmo politika co lézt“ je možné bojovat proti trestnosti homosexuálních styků. Argumentovat výsostně soukromou sférou na druhou stranu proti další politizaci odtrestněné homosexuality by bylo možné, pokud by homo- i heterosexualita končila na hranici našich ložnic, tedy pokud by takové politice šlo o to, kdo s kým jak spí. Tak tomu ale není.

Homosexualita byla a je veřejné a politické téma. Ukazuje to nejen postihování jejích projevů v minulosti (a v některých ne tak vzdálených zemích i v současnosti), ale i reglementace toho, kdo s kým smí uzavřít sňatek, adoptovat dítě či podstoupit asistovanou reprodukci — tato práva v legislativní úpravě často implicitně vycházejí z toho, jací lidé spolu mají sex, respektive jaké povahy jsou „překážky“ v plození dětí při tomto sexu. Osoby v registrovaném partnerství (rozumějme proto, že jsou homosexuálové) jsou například z práva osvojit si dítě vyňaty.

×
Diskuse
July 31, 2013 v 7.19
Jak úzce souvisí osobní a soukromé s veřejným a politickým, vidíme na příklad všude tam, kde se v zákonech mluví o osobě blízké (a o všem co z toho plyne, ať už jde o práva nebo povinnosti). Podle tradičního chápání jsou to nejbližší pokrevní příbuzní a manžel nebo manželka. Jenže pak se ukáže, že to není všechno, že existují i jiné vazby mezi lidmi, které z nich dělají osoby blízké - to jsou například vztahy mezi osobami stejného pohlaví. Lidé prostě nemohou před druhými tajit, kdo je pro ně osobou blízkou. Petr Nečas by rozhodně nemohl mít svou manželku či příbuznou za šéfku své kanceláře. Vida, jak vznik nějakého vztahu zasahuje do politiky a jak se mísí soukromé s veřejným.
July 31, 2013 v 15.10
Ono prostě není jedno, kdo s kým spí, a netýká se to pouze homosexuality.