Být buzna je politikum

Blíží se další ročník festivalu gay, lesbické a trans hrdosti Prague Pride. Přestože se jeho pořadatelé brání, že nejsou političtí, natož aktivističtí, ve světě, ve kterém žijeme, je už samotné být buzna, Rom či tělesně hendikepovaný politikum.

Id

Pavel Himl

22.07.2013 08:10

Související

V polovině srpna proběhne v Praze potřetí festival gay, lesbické a trans hrdosti Prague Pride. Jakou hrdost chce demonstrovat a co chce společnosti říct? Je pestrobarevný průvod, jeho jediná více viditelná část, jenom apolitickou zábavou?

V české společnosti platí často politika za sprosté slovo a voliči slyší maximálně na politiku nepolitickou, na vlády odborníků nebo boj proti dinosaurům. Zároveň si ale pomalu začínají uvědomovat i skutečnost, že politika je to, zda bude pro jejich dítě místo ve školce, kolik platí za energii, zda jim developer zruší koupaliště za domem nebo zda budou moct bez komplikací převést byt na svého partnera. Přesto pořadatelé Prague Pride, ale i představitelé některých gay a lesbických organizací neustále opakují, že nejsou političtí, natož aktivističtí, že se chtějí pouze setkávat a bavit.

Politika a aktivismus totiž odpuzuje a do veřejné aktivity se přece pouští jen ten, kdo neuspěje v životě soukromém, jak lehce podsouval nedávný dokument Davida Vondráčka Rozhořčené. Kde je přitom hranice soukromého a veřejného? A co je to za tolerantní evropskou společnost počátku 21. století, kde gayové a lesby mají stále potřebu scházet se mezi sebou, někdo by řekl v ghettu?

Argumentem „do mé ložnice nemá stát, potažmo politika co lézt“ je možné bojovat proti trestnosti homosexuálních styků. Argumentovat výsostně soukromou sférou na druhou stranu proti další politizaci odtrestněné homosexuality by bylo možné, pokud by homo- i heterosexualita končila na hranici našich ložnic, tedy pokud by takové politice šlo o to, kdo s kým jak spí. Tak tomu ale není.

Homosexualita byla a je veřejné a politické téma. Ukazuje to nejen postihování jejích projevů v minulosti (a v některých ne tak vzdálených zemích i v současnosti), ale i reglementace toho, kdo s kým smí uzavřít sňatek, adoptovat dítě či podstoupit asistovanou reprodukci – tato práva v legislativní úpravě často implicitně vycházejí z toho, jací lidé spolu mají sex, respektive jaké povahy jsou „překážky“ v plození dětí při tomto sexu. Osoby v registrovaném partnerství (rozumějme proto, že jsou homosexuálové) jsou například z práva osvojit si dítě vyňaty.

O dekriminalizaci homosexuality či přiznání těchto práv rozhodují politici v parlamentu (samozřejmě za součinnosti „odborníků“ nebo po předchozích verdiktech soudů) a tato agenda je součástí programů některých politických stran. Nejen ze zkušenosti dnešní České republiky by se přitom dalo říct, že se potvrzují slova konzervativních odpůrců zákona o registrovaném partnerství, totiž že homosexuálové budou práv chtít stále více.

Je lhostejné, zda jde ze strany reprezentantů gayů a leseb o vědomou strategii drobných krůčků (neboť po nepřipravené veřejnosti nelze chtít všechno najednou), nebo o postupný vývoj představ o tom, co je vůbec požadovatelné. V každém případě do té doby, dokud bude někdo na základě toho, zda je přitahován mužem nebo ženou, s kým z nich má sex a prezentuje se na veřejnosti a s kým chce vytvořit oficiální svazek, tvrdit, že je v těchto svých projevech omezován, respektive bude na těchto svých požadavcích nebo právech ve srovnání s ostatními občany zkracován, do té doby bude homosexualita politikem.

Země, kde jsou homosexualita nebo „její propagace“ stále trestné, tedy nejsou „z jiné planety“, i současná Česká republika s nimi patří do jednoho kontinua, i když si namlouváme, že jsme úplně jinde.

Fakt, že být gay nebo lesba je i v údajně tolerantní české společnosti s uzákoněným registrovaným partnerstvím stále ještě politikum, ukázala naposledy dobře „aféra Putna“. V ní šlo jenom zdánlivě o transparent „Katolické buzny zdraví Bátoru“ (který byl opět reakcí na postoje politiků nebo lidí v politice se pohybujících).

Ano, šlo také nebo v první řadě o akademickou svobodu ustavovat profesory a o svobodu vyjadřování a debata se vůbec neměla stočit na to, co se pokusilo nabídnout okolí prezidenta, totiž zda je nevkusné či s titulem profesora se neslučující transparent s tímto textem držet. Tuto krkolomnou a možná zástupnou konstrukci bylo ale ve veřejném prostoru možno použít (a hledat pro ni podporu) zase jenom proto, že slovo buzna v českém prostředí „funguje“.

Funguje jako urážka, kterou uražený může – pro spořádanou většinu provokativně – zvednout a pokusit se otočit, překódovat, což zase může být zástupně označeno za nevhodné. Francouzský filosof Didier Eribon otevírá svou knihu Réflections sur la question gay tím, že „urážka“ je jednou ze základních životních zkušeností homosexuálů.

V některých zemích bylo právě toto „zvednutí urážky“, tedy záměrné používání pejorativního označení „zvnějšku“ příslušníky menšin výrazným symbolickým emancipačním gestem. A mimochodem ona „estetika gay pride“, kterou Martin C. Putna sice nesdílí a kterou se její pořadatelé snaží bagatelizovat jako nepodstatnou, ony flitry, peří, vysoké podpatky a explicitní sexualita mohou být přece chápány jako úplně stejné „zvednutí urážky“, jako provokativní přehánění stereotypu, se kterým jsou homosexuálové konfrontováni – ano, sotva za námi doma zaklapnou dveře, samozřejmě se převlékneme do šateček, nalakujeme si nehty, případně oblékneme montérky, pustíme sbíječku a oddáváme se bezuzdnému sexu.

Ostatně i někteří čeští politici odmítali možnost adopce stejnopohlavními páry s tím, že se nechtějí dočkat toho, že budou muset vysvětlovat dětem, kdo z těch dvou dělá tatínka a kdo maminku. Protože na nošení kalhot, mytí nádobí nebo řízení auta se to už nepozná, troufnu si tvrdit, že za tím byla spíše šmírácká zvědavost, co a jak ty buzny doma, respektive v posteli dělají, než péče o duševní rovnováhu dítěte.

Být buzna je politikum také proto, že se v rámci postupné emancipace přijímají faktické „zákony o homosexuálech“. Takovým je například právě český zákon o registrovaném partnerství, který tento svazek neotevírá jakýmkoliv dvěma osobám (jako francouzský občanský pakt), nýbrž pouze osobám stejného pohlaví a mlčky předpokládá, že půjde o homosexuály, respektive osoby, které pojí afektivní pouto. I u homosexuála, který se tohoto institutu nechystá využít, se pak očekává, že se ho nějak týká, respektive že má na něj názor.

Politikem je do jisté míry i mít děti a chtít pro ně co nejlepší vzdělání, politikem je i (ne)chtít platit daně nebo chtít jezdit do práce na kole. Zatímco v těchto případech je oním politiku ustavujícím aktem projevená vůle či zájem, u příslušníků menšin je jím již samotné „být (buzna)“.

Samozřejmě v onom ideálním světě, kde být buzna, Rom nebo tělesně hendikepovaný je něco jako být levák, příslušnost k menšině žádné politikum nezakládá. Jenže to je jiný svět než ten, ve kterém žijeme. Politizaci pouhé vlastní existence, respektive „pouhé sexuality“ lze odmítat, lze se před ní schovat do příslovečné ložnice, zároveň se ale lze k tomuto „občanství z donucení“ přihlásit.

Není to vůbec špatná volba, stejně jako zvednutí oné veřejně srozumitelné a rozšířené urážky „buzna“, jako to udělal Martin C. Putna. Jen tak, jejím vynesením na světlo a nikoliv vemlouvavým přesvědčováním „my žádné buzny nejsme a jsme (skoro) stejní jako vy“ a úpornou snahou si uznání „zasloužit“, se jí totiž dá vzít její zneucťující význam.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 31.Července 2013, 07:19:59

Jak úzce souvisí osobní a soukromé s veřejným a politickým, vidíme na příklad všude tam, kde se v zákonech mluví o osobě blízké (a o všem co z toho plyne, ať už jde o práva nebo povinnosti). Podle tradičního chápání jsou to nejbližší pokrevní příbuzní a manžel nebo manželka. Jenže pak se ukáže, že to není všechno, že existují i jiné vazby mezi lidmi, které z nich dělají osoby blízké - to jsou například vztahy mezi osobami stejného pohlaví. Lidé prostě nemohou před druhými tajit, kdo je pro ně osobou blízkou. Petr Nečas by rozhodně nemohl mít svou manželku či příbuznou za šéfku své kanceláře. Vida, jak vznik nějakého vztahu zasahuje do politiky a jak se mísí soukromé s veřejným.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 31.Července 2013, 15:10:15

Ono prostě není jedno, kdo s kým spí, a netýká se to pouze homosexuality.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.