Genderman, muž schopný sebereflexe mužství

MDŽ může a má být podnětem k zamyšlení. Ačkoliv jde o svátek žen, tento text se obrací především na muže. Jde o logické pokračování textu: Pánové, máme problém, a jsme to my.

Pavlas

Tomáš Pavlas

07.03.2017 10:17

Smyslu genderových polemik velmi výrazná většina naší společnosti, mužů i žen, prostě nerozumí. Když to trochu zjednodušíme, mají za to, že vše ohledně pohlaví je vysvětleno v učebnici přírodopisu pro sedmou třídu. Nechápou, proč je pohlaví tak horké téma, a obviňují feministické neziskovky z vytváření umělého problému.

Na jednu stranu to lze chápat. Pokud nejste člověk se zálibou problematizovat a zkoumat svět kolem sebe, ba naopak, máte všeho tak nějak po krk, co vás spolehlivě rozladí? Když někdo začne zpochybňovat jednu z posledních jistot, kterou ještě pro orientaci v nepřehledném světě máte.

Sociální ekolog Bohuslav Blažek ve stati Překážky feminismu v Čechách na konci 20. století výstižně popsal náročnost situace současného člověka. Píše: „rozšíření horizontu vědění do rozměrů planetárních až kosmických působí paradoxně jako parabolické zrcadlo, které všechny paprsky svádí do ohniska osobní odpovědnosti jedince.“ Nerozhodnu-li se na schopnost kritického myšlení kompletně rezignovat, jsou pochyby například ohledně konzumování masa, létání na dovolenou, produkování odpadu, nákupu levného oblečení, míjení bezdomovců, ale také postavení ženy ve společnosti, nepříjemně neodbytné.

V České republice platí, že pokud se narodíte jako žena, máte těžší pozici než muž. Výše mzdy, postup v kariéře, působení v politice, pojetí těla v médiích a reklamě, domácí násilí, to jsou příklady fenoménů nepřípustně nepříznivých pro ženy. Vyšší hodnocení maskulinity nad feminitou vynikne, zamyslíme-li se nad zcela odlišnou situací žen a mužů, ocitnou-li se v pozici menšiny.

Je známo, že ve školství, zvláště na základních školách, je velmi málo mužů. Hovoří se o palčivém problému feminizovaného školství. Hovoří se o naléhavé potřebě dostat muže do škol. Hovoří se o potřebě mužského vzoru. V sektoru informačních technologií je naopak velmi málo žen. Žádné nářky nad maskulinizací oboru však neslyšíme. Stejně tak je málo žen v politice, ale stesk po ženských vzorech se ozývá jen zanedbatelně.

Za posledních sto let se život žen v našem kulturním okruhu dramaticky proměnil. Americký sociolog a jeden ze zakladatelů oboru mužská studia Michael S. Kimmel proměnu popisuje na rovině identity, práce, rodiny a intimity. Dle Kimmela ženy za prvé učinily svůj gender viditelným, otevřely genderovou otázku jako jeden ze základních aspektů své identity. Za druhé se výrazně vrátily na trh práce. Za třetí se proměnil rodinný život, protože namísto výběru rodina versus kariéra se dnes ženy snaží sladit obojí dohromady. Za čtvrté se proměnila ženská sexualita. I ženy si chtějí sex užít a nebojí se na tom trvat.

Feminismus již nemá za cíl radikální proměnu společnosti, před jejímiž zhoubnými důsledky varují konzervativci. Cílem dnešního feminismu je, aby ti, kteří se považují za realisty a odmítají „sociální inženýrství“, paradoxně neodmítali realitu proměny ženské identity. Feministky a feministé s konzervativci vedou spor, zda je možné, aby se ženské a mužské identity proměňovaly, zatímco ony se dramaticky proměňují. Konzervativci tedy prezentují vlastní utopii jako přirozenou danost. Feministky a feministé naopak přirozenost podřízeného postavení ženy vůči muži odmítají a trvají na tom, že i podoba vztahů mezi muži a ženami musí být předmětem demokratické diskuse.

Přínos pojmu gender spočívá v možnosti vést debatu férově. To znamená například nestavět nevědomě na paušalizaci (všichni muži jsou takoví a všechny ženy zase takové), nehodnotit jednu skupinu výše než druhou, nezabřednout do předsudků o „přirozenosti“ rolí ani nezobecňovat prožitky z peripetií našich osobních životů v prohlášení o typickém chování mužů či žen.

Americká historička Joan Wallach Scott definovala gender takto: 1. Gender je konstituční element sociálních vztahů založený na vnímání pohlavních rozdílů. 2. Gender je primárním způsobem projevu moci. Gender nám pomáhá popisovat a analyzovat, jak je prostřednictvím institucí jako rodina, škola, práce, sexualita mužská a ženská odlišnost vytvářena. Pomáhá nám také pochopit, jaké zájmy se skrývají za preferovanými volbami.

Proč však v tolika lidech budí zrovna tento pojem agresi? Zřejmě je za tím strach z neznámého. Strach z toho, co jsme se v učebnici přírodopisu nedočetli. A možná ještě tušení, že zvládat stále hlasitější výzvy již nepůjde samospádem. Jsou to příliš náročné výzvy a selský rozum došel do bodu, kdy svým selským rozumem dospěl k poznání, že zde jeho schopnosti končí. Aktuálně mlátí hlavou do zdi, která před ním stojí. Bude-li se však chtít z pasti pohnout dál, nezbude mu než si osvojit nové znalosti. Ve složitém a globalizovaném světě 21. století prostě člověk bez teorií a kritické práce s myšlenkami nemůže rozumět už ani svému „pohlaví“.

Gender jedna báseň
Obecný rozbor lze názorně přiblížit na kauze básně Jiřího Žáčka Maminka. Jeden trefný komentář režiséra Víta Klusáka vyprovokoval dlouhou řadu reakcí. Patriarchální diskurs se prostřednictvím klávesnic obsluhovaných muži i ženami ozval velmi silně. Názorně nám připomněl, že ví, které texty potřebuje v učebnicích pro nejmenší mít, aby se nemusel strachovat o svou existenci. Právě filtr, který některé texty propustí, a jiné nikoliv, funguje na principu archivu. Podobu diskursu definují texty, které byly vybrány do archivu-kánonu-čítanky.

Připomněl nám také, že s těmi, kdo si jej dovolují problematizovat, se nehodlá moc párat. Na vlastní kůži to zažil spisovatel Pavel Kosatík. V rozhlasovém pořadu Jak to vidí si dovolil zamyslet se, zda je umístění Žáčkovy básně do čítanky šťastné. Poukázal na tu zvláštní samozřejmost arbitra, který dívkám vysvětluje, k čemu jsou na světě. Poukázal též na fakt, že báseň vznikla v sedmdesátých letech minulého století za normalizace, a otázal se, zda je opravdu nutné mít ji dnes v čítance, v době naštěstí v mnoha ohledech jiné.

Část uvědomělejších reakcí se nesla v duchu: zaměřme se na podstatné problémy, jako je třeba platový rozdíl, neřešme blbosti. Takto se vyjádřila ministryně školství Kateřina Valachová i česká eurokomisařka Věra Jourová, která má genderovou rovnost ve své gesci. Obě bohužel ve svých promluvách postavených na selském rozumu zpochybnily smysl institucí, které reprezentují. Platový rozdíl je přece až důsledkem nižšího hodnocení feminity jako takové. Platový rozdíl také zásadně souvisí s našimi představami rodičovství. Ne náhodou v básni věnované klukům Jiří Žáček píše o všem možném včetně typicky středoevropského lovení vorvaňů, ale o tatínkovi nepadne ani slovo.

Rozpor konzervativních genderových představ dokumentuje typická bouře, stočí-li se kritická diskuse k jazyku. Jsou-li konzervativci přesvědčeni o přirozené danosti genderových rolí, měli by se být schopni nad polemiky o říkačkách jednoduše povznést. Ostrými reakcemi potvrzují východiska svých oponentů/tek, kteří jazyku přiznávají významnou socializační sílu.

V případě genderu si ještě nejsme schopni „mocenskou“ rovinu jazyka dostatečně uvědomit. Pokud bychom se to naučili, nebudou podobné básně jako Maminka předmětem tolik vyhroceného sporu. Nevadí nám Árijec v České sodě a klidně se mu všichni zasmějeme, protože rasismus je již rozpoznáván na vědomé rovině. V případě sexismu to zatím neplatí. (Také je něco jiného satira, slabikář a projevy v parlamentu.)

Dáme-li za závorku všechny významy spojované neodůvodněně nebo neodůvodnitelně s mužstvím (chrabrost, rozum, agresivita, …), co nám zbude? Moc. Ano, pokud chceme korektně mluvit o něčem pro mužství skutečně typickém, musíme mluvit o moci. Australská socioložka Raewyn Connell proto ve své již klasické analýze maskulinit hovoří o: hegemonii, spoluúčasti, podřízenosti a zmocňování.

Hovoří o hegemonii genderových stereotypů, které udržují a legitimizují patriarchát. Hovoří o spoluúčasti všech mužů, kteří, chtě nechtě, z dané situace těží. Nikdo jim například neklade při přijímacím pohovou dotazy, jak to zaonačí, až jim onemocní děti. Hovoří ale také o tom, že na druhou stranu muži nejsou homogenní skupina. Aby se někteří mohli podkládat za ty pravé, musí si nějaké jiné muže podřídit. Typicky se heterosexuálové vymezují vůči gay-mužům, manažeři vůči nezaměstnaným, realisté vůči sluníčkářům. A konečně hovoří o zmocňování, tedy o aktivním zneužívání patriarchátu ve svůj vlastní prospěch.

Jakmile se kauza dostala do mainstreamových médií, začali se pozornosti zmocňovat staří matadoři: Čunek, Tomský, Semín, Jakl, Klaus ml. Správně vycítili, že vyhrocením diskuse mohou získat body navíc. Autor básně Jiří Žáček se dostal do centra pozornosti vlastně jen náhodou, avšak ani on neopomněl patriarchální diskurs podepřít označením svých kritiček za genderové džihádistky. Jako by schopnost věcně kriticky analyzovat patriarchát byla u nás zmražena.

I tak precizní novinář jako Petr Honzejk podlehl hegemonnímu vábení a v rámci spoluúčasti vybídl lidi orientující se v genderové problematice, aby příliš netlačili na pilu. Trochu slabé tvrzení v zemi odkazující se na Masaryka, navíc v zemi umísťující se v hodnocení genderové rovnosti na příčkách neodpovídajících deklarovaným evropským hodnotám. Pokud jde o gender, máme tendenci myslet si, že se nám daří jedna báseň. Skutečně? Jedině snad, že by šlo o další Žáčkovu říkačku:

Emancipace

Muž?
Kuš!


Vyviňování
Abychom více porozuměli příčinám hysterie, která nastupuje namísto věcné debaty, musíme vedle rozboru patriarchátu učinit též alespoň krátký rozbor našeho „vyrovnání“ se s normalizací, tj. dobou sedmdesátých a osmdesátých let.

Normalizaci započala „bratrská vojska“, která potlačila pražské jaro. Od počátku šlo o systematickou snahu činit ze lži pravdu, tato forma loajálnosti se důsledně testovala. Přísně vzato drtivá část obyvatelstva se začala chovat loajálně. Disidentů a disidentek bylo poskromnu. Pro představu, k 31. 12. 1988 bylo zveřejněno 1445 podpisů signatářů/řek Charty 77. Přes milion obyvatel vstoupilo do KSČ, drtivá část společnosti tvořila takzvanou šedou zónu – pověstnou mlčící většinu.

Sociolog Ivan Vodochodský v textu Superženy a velké děti přesně analyzuje normalizační dobu. V kontrastu k demokratické společnosti poukazuje na zmrtvení veřejné sféry a nárůst významu sféry domácí.

Z hlediska stereotypních genderových rolí je sféra veřejná sférou mužskou a sféra domácí sféru ženskou. Normalizační tlak měl proto výraznější negativní vliv na maskulinitu. Muži z šedé zóny cítili, že nejsou v situaci ohrožení schopni dostát nárokům kladeným na muže. Realizovali se podobně jako jejich ženy spíše ve sféře domácí, tj. především na chalupách. Ženy jim jako velkým dětem dodávaly sebevědomí, oporu a falešný pocit hlavy rodiny. Zároveň superženy vedle pracovních povinností zvládaly druhou směnu domácích prací.

Máme za to, že během pár dní v listopadu 1989 se naše společnost úplně proměnila. V jistém smyslu samozřejmě ano, máme novou ústavu, právo shromažďovací, svobodu slova. Některé kulturní představy a postoje však přetrvávají, protože nebyly zatím dostatečně intenzivně reflektovány.

Vzestup Václava Klause souvisel mimo jiné s tím, že bystře zareagoval na poptávku a stal se rychle „demokratem“, viz jeho promluvy o potřebě tlusté čáry. Stačilo se prohlásit za pravičáka a přidat se mohli i ti, co teprve před pár týdny vrátili legitimaci KSČ.

Vedle autentické potřeby svobody a touhy po západním spotřebním zboží byl zřejmě konsensus na vytěsnění spoluviny dalším důvodem tehdejšího sjednocení společnosti. Mlčení o vlastní minulosti v utlačovatelském režimu jsme však nevědomě vyměnili za přivírání očí nad problémy nového režimu. Jedním z těch problémů je nerovnost žen a mužů. Dostali jsme se do paradoxní situace. Upozornění na zjevný nedostatek naší demokracie je interpretováno jako snaha demokracii poškodit.

Starší čeští muži si z období normalizace nesou pocit ponížení včetně sebeponížení. Musí jít o hluboký pocit, protože zatím nenašli odvahu o něm otevřeně mluvit. Naopak, jakmile se jiná diskuse tohoto pocitu dotkne, reagují útokem. Básník Jiří Žáček mluví o genderových džihádistkách, Václav Klaus mladší o genderové totalitě. V souvislosti s feminismem u nás muži zralého věku „podivuhodně“ často zveličují pocit ohrožení svobody a sami sebe prezentují jako odvážné disidenty, kteří nás zachrání. Škoda, že stejnou odvahu nenalezli, když bylo co riskovat.

Uvážíme-li, jak nízké popularitě se feminismus v české společnosti těší, musíme s politováním konstatovat, že kopání do něj není odvážné disidentství, ale podobá se „hrdinství“ normalizačních kádrů kopajících do slabších. Jde o projev konformity, sázku na jistotu a očekávání souhlasného většinového mručení. Vydávat to za projev kritického ducha, za projev odvahy, obrany svobody slova je podobný nesmysl jako nazývání okupace bratrskou pomocí.

Možnost vyviňovat se ze selhání za minulého režimu stále více naráží na potřebu analyzovat problémy režimu současného. Kritická reflexe dneška nastoluje opět otázku demokratičnosti i demokratů. Na ty starší muže je smutný pohled, opět totiž selhávají, jsou opět bezpečně schováni v šedé zóně nebo ve straně vyznávající nadvládu.

Trojjediná slepota
V šedesátých letech organizovaly americké studentky diskusní skupiny na téma feminismus. Jedné takové doktorandské skupiny se pravidelně účastnil jako jediný muž také výše zmíněný Michael S. Kimmel. Dodnes vzpomíná na okamžik, kdy si uvědomil význam konceptu gender. Po polemice mezi bílou ženou a černou ženou se černá žena té bílé zeptala: Když se ráno podíváš do zrcadla, co vidíš? Bílá žena odpověděla: ženu. Černá žena reagovala: a to je právě ten problém, já vidím černou ženu. Když se přítomné ženy obrátily na Kimmela, co vidí ráno v zrcadle on, odpověděl, že vidí lidskou bytost, ale zároveň si uvědomil vyhýbavost, nepřesnost a absurditu své odpovědi.

Tato příhoda je výpovědí o specifické slepotě, kterou muži v našem kulturním okruhu trpí. Ženy prostřednictvím feministického hnutí, myšlení, literatury otevřely samy sobě oči, prozkoumaly zevrubně, co to znamenalo i znamená být ženou. Motorem ženského úsilí byla nespokojenost s postavením ve společnosti. Muže androcentrická společnost ukolébává, nikoliv provokuje ke zkoumání obdobných otázek.

Androcentrismus je implicitní chápání člověka jako muže a muže jako člověka. Chápání mužských témat a problémů jako témat lidských a naopak. Ne náhodou v sobě anglické man nese i význam člověk. Důsledkem je paradoxní neviditelnost všude přítomného muže. Na rozdíl od žen muži zatím neučinili svůj gender viditelným. Otázky, co to znamenalo a znamená být mužem, je nechávají chladnými nebo se spokojují s pohodlnými pseudomýty. Další příčinou mužské slepoty je nadvláda. Nadvláda je neviditelná těm, kdo ji mají a zároveň je stále součástí zdejší mužské identity.

Výsledkem je specifická mužská trojjedinná slepota. Neviditelný, slepý ani hegemonní se v zrcadle nevidí. Bez schopnosti nazírat svět kolem sebe, nikoliv přes pohlaví, ale přes gender, jsou muži slepí vůči realitě, vidí a žijí jakési své androcentrické „Truman show“. Jinak těžko vysvětlit, že antifeminističtí konzervativci tvrdošíjně trvají na něčem, co stejně již pominulo.

_46dad09898390604fa28528f1b5ab290d51c24fd0aa93ba8f2_pimgpsh_fullsize_distrBez schopnosti nazírat svět kolem sebe, nikoli přes pohlaví, ale přes gender, jsou muži slepí vůči realitě. Vidí a žijí své androcentrické Truman show. Repro DR

Jakmile hrdina z Truman show pojme podezření, bezstarostnost je ta tam. Někde v této fázi se zřejmě nacházejí čeští muži. Je to fáze zatím spíše nevědomá než vědomá a spíše emoční než racionální. Fáze tušení, že svět je jiný, než se nám zdá, tušení, že selský rozum je v koncích, tušení, že „realita“, na niž se odvolávají, je passé.

Všechna tato tušení spolu se zmíněnou slepotou a přetrvávajícím pocitem nároku na moc způsobují jakousi nejistou křeč. Nejistotu však muž, pro kterého je imperativem sebekontrola, projevovat nemůže, a tak ji transformuje v agresi. Tu uvolňuje formou hrubých sexistických promluv na téma ženy-feministky (exceluje především prezident Zeman či senátor Kubera), zesměšňováním a odstřelováním legislativních návrhů podporujících rovnost žen a mužů (viz návrh kvót na kandidátkách), korzováním po maloměstě v reflexní vestě s plynovou pistolí (různé domobrany).

Mužské výzvy nejsou?
Se zmíněnou slepostí souvisí tvrzení, že prý dnes neexistuje dostatek mužských výzev. Zcela vážně se například začíná uvažovat o „staré dobré pakárně“, povinné vojenské službě. Ano, s rostoucí demokratizací a emancipací žen se specificky mužské pole zužuje. Ženy dnes například dobývají himalájské osmitisícovky, posty ve vládě i armádě nebo Nobelovy ceny. Brání to nějak v rozletu mužům? Nebrání. Brání to pouze automatickému pocitu výlučnosti, se kterým se rádi ztotožňují i muži ponejvíce pobývající v prostoru vytyčeném televizí, gaučem a lednicí.

Aktuální trable selského rozumu souvisejí také s takzvaným esencialismem, tedy s přesvědčením o existenci mužské a ženské podstaty. Esencialismus sloužil jako bezpracná a bezpečná zkratka k pocitu identity. V posledních letech však začíná svým vyznavačům/čkám dělat těžkou hlavu. Podle poststrukturalistické teorie je mužská či ženská podstata jen představou, která vzniká prostřednictvím zvnitřňování vnějších genderových příkazů. Proces souvisí s obdornými termíny, jako je internalizace, hegemonie, disciplinace.

Francouzský filosof Michael Foucault jej demonstroval na příkladu takzvaného Panoptikonu. Ve specificky prostorově uspořádaném vězení s centrální dozorčí věží vězeň nikdy neví, zda je zrovna dozorcem pozorován, či nikoliv. Tak si vězeň dozorce postupně zvnitřní a chová se stále disciplinovaně. Za dozorce si můžeme dosadit genderový řád alias představu mužské a ženské podstaty. Byť aktuální feminismus kritizuje institucionální genderový řád, lidé opírající se o esencialismus to chápou jako kritiku své osoby. Snahu o reformu institucí pak analogicky chápou jako útok vedený proti nim osobně.

IllinoisStejně jako si vězeň v prostoru s neustálým dohledem postupně  zvnitřní svého dozorce, si lidé v naší společnosti zvnitřňují genderový řád. Repro DR

Ti, kteří stále nabízejí mužskou a ženskou podstatu jako jednoznačnou odpověď na dotírající otázky, připomínají fixlující prodejce předražených hrnců. Ale nejde ani tak o filosofický problém porozumění světu, jde o to, že udržují genderový diskriminační řád. Někteří vědomě, jiní nevědomě. Josef Hausmann se snaží zprostředkovat mužskou esenci svým čtenářům prostřednictvím misogynie. Daniel Landa ji svým klientům a divákům servíruje pomocí thajského boxu a jízdy v hummeru. Průvodci Cestou pravého muže prostřednictvím zjevování vnitřních pravd a Liga otevřených mužů navazováním kontaktu s mužskými archetypy.

Předpokladem pro férovější postavení žen a mužů ve společnosti je naproti tomu odvaha esenciální představu opustit, schopnost porozumět principu sociální konstruovanosti mužství, schopnost porozumět konceptu gender jako vlastnosti prostředí, nikoliv jedince, a schopnost zastydět se místo potřeby vyviňovat se. To jsou zároveň jakési předpoklady, které potenciálně činí muže feministou.

Srozumitelně specifickou mužskou odpovědnost v patriarchální společnosti vystihuje filosof Erazim Kohák. V knize Zelená svatozář píše: „Jestliže v České republice představují ženské platy v průměru dvě třetiny mužských, jestliže nám pracoviště plné dělnic s mužem jako vedoucím připadá samozřejmé, opak nemyslitelný, pak je s naší demokracií něco zatrápeně v nepořádku. V tomto smyslu máme všichni morální povinnost být „feministy“ – ohradit se proti diskriminaci žen.“

O výše popsané otevíraní očí se snaží svépomocná a sebepodpůrná skupina Genderman. Vznikla na základě dlouhodobého zájmu Otevřené společnosti o téma Muži a rovnost žen a mužů a povedené diskuse v prostorách žižkovské Kliniky. Uskutečnilo se již několik setkání. Každé setkání se soustředí na jedno téma související s maskulinitou (komunikace, muži a feminismus, péče). Zhruba tříhodinové setkání je možné rozdělit do tří fází.

V první fázi diskutují muži a ženy odděleně. Oddělení přináší větší intimitu a možnost snáze reflektovat specifickou mužskou a ženskou zkušenost. Ve druhé fázi se stejné téma diskutuje společně. Cílem je představit si vzájemně identifikované náhledy a postoje. Je možné porovnávat a žasnout, jaké požadavky vyvíjejí společenské tlaky na maskulinitu a feminitu. Jestliže první dvě fáze mají charakter dekonstrukce, třetí je naopak pokusem o rekonstrukci. Snahou je nalézt doporučení, jak konkrétně by muži měli své jednání a postoje proměnit.

Ctíme zásadu, že i pokud jde o mužství, nejpodstatnější není, kdo co říká, ale co kdo říká. Představy o mužství nemohou být vyjímány z demokratické diskuse a neovlivněny pohledem žen. Cílem není vystavět nový ideál muže. Ten by byl stejně odsouzen reprodukovat protikladné vnímání maskulinity a feminity a udržovat tak staré nebo vytvářet nové předsudky. Naše pozornost se nesoustředí na esenci, ale na etiku. Hledáme poměrně konkrétní doporučení, co by muži mohli/měli/musí v různých oblastech dělat, aby se nám společně žilo lépe. Například:

  • nezabírat příliš prostor v diskusích
  • nepřerušovat kolegyně v práci, když mluví
  • na poradě sám nabídnout, že udělám zápis nebo kávu
  • klidně projít dveřmi, které otevřela žena
  • přenášet feministická témata do mužských společenství
  • více mluvit o vlastním strachu a obavách
  • umět se ohradit: not in my name

V tomto smyslu je iniciativa Genderman českým zárodkem kampaně OSN He For She, o jejíž ukotvení a rozvedení v ČR se Otevřená společnost ve spolupráci s pražským Informačním centrem OSN snaží. I muži v jistých ohledech doplácejí na patriarchální řád. Co je to například za svobodu, když nemůžete svobodně vyjadřovat své emoce nebo obavy? Zároveň jsou to muži, kdo českou společnost řídí, i proto věříme ve smysl a přínos iniciativy.

Poměrně malá skupina umožňuje neustále propojovat politickou-společenskou rovinu s rovinou osobní-individuální. Učíme se z politického problému učinit problém osobní. Učíme se nechápat to jako hrdinství, ale jako normu. Smyslem setkání je prozkoumat dané téma, rozpoznávat neodůvodněné genderové rozdíly a přispět ke sblížení.

A jak se k sobě zřejmě mají gentleman a genderman? Gentleman dá hodně na formu, automaticky pomáhá ženám do kabátu, potrpí si na otevírání dveří. Ovládá etiketu dle Ladislava Špačka, ví přesně, kde má sedět muž, kde žena. Ví také, že žena má sedět na židli na půl zadku. Genderman dá spíš na obsah. Uvědomuje si, že na galantnost nemusí mít monopol. Dveřmi, které otevřela žena, klidně a s úsměvem projde. Co mu však úsměv zkazí, to je platový rozdíl v odměňování žen a mužů a podobné nespravedlnosti, kterými se gentlemani nezaobírají.

Učíme se dělat si dobrovolně starosti s něčím, s čím si většina společnosti starosti nedělá. Je to z povahy věci něco, co není možné si tak zvaně užívat. Proč to tedy děláme? Vedle morální odpovědnosti je za tím i vlastní zájem nebýt za blba, jak přesně opět vystihl Bohuslav Blažek:

„Pro muže je svůdně pohodlné přijmout pravidla hry, podle kterých je ctěn jako ten, kdo má vyšší zájmy, kdo má právo si hrát, kdo musí mít vyhrazen čas na relaxaci, kdo může občas vypadnout z role věrného manžela nebo kdo může, ba má být poněkud brutální, aby nepřestal být „chlap“. Zapadnout do této dobové patriarchální pohlavní role a myslet si o ní, že je odvěká, poetická a pro chod světa nezbytná, znamená vlastně zbavit se autenticity, vyměnit své jedinečné bytí za prefabrikovanou pověru.“

Genderman je snaha vymanit se z dobové patriarchální role a žít vlastní autentický život. Specificky mužských výzev ubývá, ale naléhavost jedné výzvy s postupujícím časem neustále roste. Jde o výzvu ženám skutečně nedostupnou: sebereflexi mužství. Sami sebe můžeme v zrcadle nahlédnout opravdu jen my sami. Smyslem iniciativy Genderman je vytvořit bezpečný prostor, kde se muži ve spolupráci s ženami mohou učit být vidět, vidět sebe a vidět ostatní.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.