Sperma je v krizi. Feministky útočí na posvátné pozice mužské hegemonie. Nejpozději do dvou let dojde na hromadné kastrace. Protože svobodný trh zboží a služeb má řešení na vše, vyrojily se jako houby po dešti příručky o tom, jak být správným mužem. Rozmáhají se různé kurzy, jejichž účastníci se v sobě snaží své mužství objevit. Když chytnete nějakou slušnou akci, můžete své mužství objevit třeba i se slevou.

Muži, kteří prozřeli, pak většinou pojmou neodbytnou potřebu evangelizovat všechny své dosud neprobuzené bratry. Každý, kdo se vzpouzí, klade otázky nebo si nedej bože dovolí posměšek, musí být neutralizován, uzemněn a umlčen. Mužská renesance je křehká a je třeba ji opatrovat a bránit před každým nepřátelským útokem zfeminizovaného světa, který postmodernímu muži tak tragicky neporozuměl a odcizil se mu. Noví muži se tak shlukují do smeček, ve kterých se nad sebou dojímají a výstražně vrčí na vše vnější, cizí, na vše, co by mohlo jejich mužnost zpochybňovat.

Nemyslím si, že gender je černobílý. Nemyslím si dokonce, že tím hlavním a největším nepřítelem je tradiční rodina a patriarchát, hlavně proto, že mi není jasné, co tyto pojmy znamenají a zda vůbec něco znamenat mohou. Patriarchát v pravém smyslu slova na západě už neexistuje, stejně jako „tradiční rodina“. Společnost se nerozpadla.

Zároveň je však naše společnost všechno, jen ne rovnoprávná a nesexistická. I když se pozvolna mění zažité genderové role, nemění se ekonomické podmínky a východiska společnosti. Že je bez jejich revoluční proměny jakákoli hluboká systémová změna genderových rolí nerealizovatelná, je fakt, který se zpravidla nachází za hranicemi liberálních safespaců, ve kterých se i dnes vede v prvé řadě svatá válka proti manželství.

Muž 2.0

Muži v dnešní době čelí řadě výzev i problémů. Ať už jde o nerovnost před soudy v případě sporů o přidělení dítěte do péče, přes gynocentrické základní a střední školství, až po stereotypizace v mediálním prostoru. Pokud jste mužem, můžete se možná snáze stát vrcholovým manažerem či politikem, ale máte také mnohem větší šanci, že se z vás stane alkoholik, skončíte na ulici nebo ve vězení.

Je ale skutečně na místě mluvit o „krizi mužství“? Jak vlastně mužství chápat? Esencialisticky, nebo relačně, tedy jako soubor společenských vztahů? Nejsem zrovna fanouškem esencialismu. Je přitom jedno, zda se bavíme o náboženství, národu, nebo třeba genderu. Když bych měl být důsledný a ptát se po tom, čím je mužství vymezeno ontologicky, tedy v čem se skrývá jeho „esence“ (podstata), asi bych došel ke konstatování, že ontologická podstata mužství je dána jedním párem chromozomů XY. Postmoderní ezoterikové možná hledají v chromozomu Y tajemství vesmírné energie nebo prostředek k nirváně. Ve skutečnosti však biologično oproštěné od moderní mytologie neimplikuje pro roli mužů ve společnosti, ekonomice, politice či dějinách vůbec nic. Rozhodně ne o nic víc než když máte vrozenou dispozici k diabetu.

↗

Je opravdu na místě mluvit o krizi mužství? Jak takové mužství vůbec definujeme Foto widyom.com

Jinak řečeno, muže dělají ekonomické a společenské vztahy, do kterých se zapojuje a které jej do role muže staví. Co ale obnáší mít roli muže? Když se podíváme do dějin lidstva, zjistíme, že se často jednalo o povinnosti diametrálně odlišné. A nemusíme se nutně rýpat ani v tak pofidérní věci, jakou je historie. Muž na jednom Polynéském ostrově musí ulovit žraloka, jiný musí skočit domorodý bungee jumping a třeba v Británii musí mít ve třiceti auto, jinak podle svého kultu neuspěl.

Od našich dědů se zase očekávalo, že budou umět natřít plot, oddřít si šichtu v továrně a po víkendech si postavit vlastní malotraktor. Když o nich tohle slyší v eulogii jejich truchlící mužští vnuci a pravnuci, musí vynakládat veškerou svou mentální energii na to, aby se nezačali smát. Protože kritéria toho, co má dělat a čím má muž být, se tak moc změnila.

Ani generace U a V však nemají svůj pobyt ve Valhalle automaticky zajištěn. Uměli třeba oni, na rozdíl od svých otců a dědů, okovat koně? Nebo se můžeme podívat na poslední útočiště všech nostalgiků po chlupatých chlapech bránících hranici, na povinnou vojenskou službu. Vojna prý dělá chlapy a právě její absence může za to rozmach všech „módních“ sexuálních orientací a úpadek mužů. „Odnaučí-li“ něco mladého gaye jeho orientace, bude to jistě dvouletý pobyt ve společnosti několika set dalších mladých mužů.

Jak to ale bylo s mužností před nástupem osvícenství a josefínskými a tereziánskými reformami? Obrovská armádní tělesa založená na brancích vznikají v Evropě právě v této době. Začaly snad mužům růst chlupy až na konci 18. století?

V podobných příkladech by šlo pokračovat dál a dál. Každý jeden z nich více a více podkopává ideu jakéhokoli univerzálního mužského archetypu. Muži v dějinách nepochybně existovali, ale to je asi tak všechno, co o nich lze celkově říct. Neexistuje žádný universální dějinný muž, či žena. To, co očekáváme od mužů a žen, se v dějinách měnilo a zpravidla to záviselo na způsobu a formě ekonomických vztahů ve společnosti, na formě reprodukce kapitálu a na nejlepších strategiích přežití.

Přežití bylo také hlavní kratochvílí všech generací mužů a žen. Na západě zhruba do roku 1945, ve zbytku světa v podstatě dodnes. Když se krčíte v zákopu a valí se na vás několik desítek tun Kruppovy oceli, máte jednoduše jiné starosti, než přemítat o kvalitě svého spermatu a hledání svého vnitřního válečníka.

Když budu hledat svého vnitřního muže, minimální mzdu to nezvýší a nedá to ani bydlení lidem bez domova. Číst příručky o tom, jak být mužem, nebo si kupovat šampón „pro muže to nejlepší“, je k ničemu. Všechno to jsou stejně jen fetiše, které se nás snaží monetizovat. V krizi není mužství, ale tenhle svět. To ten je potřeba zachránit. A právě o to by se „skuteční“ muži měli snažit.