Gender podle Peppy

V debatě o tom, co znamená být mužem a ženou, otcem a matkou, je jediný adekvátní postoj pozorná úcta k rozmanitosti názorů a zkušeností. A poučení lze najít i v rodině seriálových prasátek.

Debaty nad básničkami Jiřího Žáčka o maminkách a pánech klucích zuří už několik týdnů na sociálních sítích i v médiích, naposledy v minulém týdnu na stránkách Lidových novin. Od počátku si při sledování těchto místy ohnivých diskusí kladu otázku, k čemu je to celé dobré.

Dopracoval jsem se zatím k odpovědi, že je to – aspoň pro mne – dobré pro přesnější a jemnější pochopení toho, co znamená být mužem či ženou, jaké představy si kdo spojuje s rolí ženy a muže, matky a otce. Jaké názory je kdo ochoten hájit a zastávat, jakých názorů a proč se kdo obává. Pro mě osobně je to stále zajímavé a poučné a jsem rád, že debata dosud neutichla, dokonce doufám, že bude pokračovat i nadále.

Zároveň si ale celou tu dobu říkám, že přece musí existovat nějaký rozumný postoj, někde uprostřed, daleko od všech krajností debaty. Prostě nějaký lidský, každodenností vyzkoušený přístup, který se osvědčuje v životě, a jak už to tak v životě bývá, je v něm ode všeho trochu.

Prasátka jako my
V posledních dnech mi stále častěji přichází na mysl kreslený seriál, který s oblibou sleduje – tak jako spousta dalších dětí předškolního věku – moje tříletá dcerka. Britský seriál Prasátko Peppa, vysílaný poprvé v roce 2004, dnes znají děti v bezmála dvou stech zemích světa. Pětiminutové epizody s jednoduchým, ale ne hloupým dějem, postavy, se kterými se dá snadno identifikovat, humor, kterému se rádi zasmějí i dospělí.

Pokud něco formuje pohled dětí na to, jaká je role muže a ženy, v míře srovnatelné s osobním příkladem, který dětem dávají rodiče či jiní dospělí, kteří o ně pečují, jsou to právě oblíbené dětské seriály či filmy. Jejich vliv se dá těžko změřit, je ale pravděpodobně opravdu hluboký. Jaký příklad tedy dává dětem rodina prasátek a její přátelé?

Seriál Prasátko Peppa se dá označit za rodinný nejen proto, že se na něj s chutí podívají děti, jejich rodiče i jiní dospělí. Je rodinný jaksi programově: každý díl začíná tím, že hlavní hrdinka nejdřív představí sama sebe a pak členy své nejužší rodiny, malého bratříčka George, maminku a tatínka.

Peppa vyrůstá v úplné rodině, ale to není jediný model, který seriál ukazuje. Maminka Peppiny nejlepší kamarádky ovečky Zuzky je podle všeho samoživitelka, další kamarád pejsek Danny zase reálně vyrůstá pouze s maminkou a dědou, protože tatínek-námořník je dlouhodobě pryč od rodiny. Celkem realistický obraz podmínek, ve kterých žijí děti, jež se sešly v jedné školkové třídě.

V rodině Prasátek neplatí žádné stereotypy, pokud jde o roli muže a ženy v rodině. Oba rodiče pracují, tatínek v kanceláři, maminka z domova. Oba rodiče pro rodinu vaří a v domácích pracech se střídají. Tatínek Prasátko se rád tváří jako odborník na všechno možné, mnohdy se ale ukáže, že v dané oblasti (pověšení obrázku na zeď, sestavování skříně na hračky podle návodu, francouzština a podobně) zcela tápe, a pomoci musí pragmatická maminka.

Tak jako prasátko Peppa, každé dítě potřebuje rodinu, potřebuje nejbližší lidi, kteří pro ně budou oporou. Mohou se čas od času chovat divně, nezvykle a nepatřičně. Ale musí tu být. Foto pinterest.com

Prostě situace, které důvěrně zná asi každá rodina. Role se všelijak posunují, proměňují a uzpůsobují, aby rodina fungovala. Otec rodiny, od něhož se tradičně tak nějak očekává, že právě on je ten nejšikovnější, nejpraktičtější a nejráznější, to zkrátka často nezvládá. Všichni se tomu nakonec zasmějí a život pokračuje dál, protože to jediné opravdu důležité je, jestli si členové rodiny dokážou navzájem pomáhat, mít pochopení jeden pro druhého a odpouštět si.

Jen výjimečně je seriál explicitní v kritice stereotypů spojených s rolí muže a ženy. V epizodě nazvané Lunapark se maminka Prasátko stále znovu setkává s předsudkem, že to či ono (lov ryb na udici, střelba z luku) prostě ženským nejde, a vždy pak danou činnost zvládne levou zadní, byť s hněvivou jiskrou v oku. Ženské postavy, kromě maminky Prasátka zvláště učitelka ve školce paní Gazela, veterinářka doktorka Křečková nebo žena devatera profesí, bezdětná slečna Králíková, jsou charismatické, zábavné a jsou tmelem celé komunity.

K čemu jsou na světě tatínkové
Když jsem se díval na to, co se o seriálu píše v různých anglickojazyčných zdrojích, zjistil jsem ke svému mírnému překvapení, že Prasátko Peppa zřejmě není z výchovného ani genderového hlediska až tak nevinné dílko.

Lze se dočíst například o tom, že hubatá, nevychovaná prasečí holčička, která se nerozpakuje mluvit o rodičích a s rodiči slovy jako „hloupý tatínek“ (silly daddy), občas se nehezky chová k mladšímu bratříčkovi nebo se rozhádá se svojí nejlepší kamarádkou, není zrovna nejlepší vzor pro malé děti

A není sama, o kom se z prasátkovské rodiny diskutuje. Obtloustlý, nemotorný a občas nejapný tatínek Prasátko se uvádí jako příklad negativních stereotypů o otcích, kteří jsou sice k smíchu, ale jinak celkem vzato k ničemu, tak jako před ním zejména těžko překonatelný americký táta a budižkničemu Homer Simpson. 

Lze se dokonce setkat s názorem, že tento typ často snižujícího humoru na adresu tatínků by byl nepřijatelný, kdyby byl namířen na maminky, ženy obecně, nebo různé náboženské či etnické menšiny. A netvrdí to žádný militantní obhájce práv otců, ale britská maminka Siobhan Freegardová, zakladatelka oblíbených webových stránek o rodině a rodičovství Netmums a poté Channel Mum. 

Být tatínkem nebylo nikdy těžší než dnes, a přitom rodiny nikdy nepotřebovaly přítomnost dobrých tatínků tak velice jako dnes, tvrdí Siobhain Freegardová. Není potom trochu přitažené za vlasy, že se na jedné straně tolik zdůrazňuje, jak se muži mají v rodině angažovat, a na druhé straně se v médiích stále šíří stereotypní až výsměšný pohled na roli otce v rodině?

Pozorná úcta k rozmanitosti názorů
To, že někomu připadá tatínek Prasátko jako sympaťák proto, že je občas nebo spíš docela často směšný, ale dovede se s tím až překvapivě dobře vyrovnat, a někomu jinému se ze stejného důvodu zdá být příkladem stereotypního a znevažujícího pohledu na otce, je pro debatu o genderových rolích typické. Naštěstí existuje přirozená různost názorů, přístupů a hodnocení. Stejně přirozeně pestrá jako život sám.

Uvědomil jsem si, že v debatě nad básničkami Jiřího Žáčka se lidé, kterých si vážím, rozdělili na dvě zhruba stejně velké části. Jedna z nich vidí problém ve verších K čemu jsou holky na světě?/Aby z nich byly maminky, druhá ne. Jedna část se obává stereotypů, velmi citlivě vnímá svobodu a její případné omezování vtěsnáváním do předem daných rolí, v tomto případě role matky jako jediné role pro ženu. Tomu rozumím a přijde mi to důležité.

Druhá část lidí, kterých si vážím, stereotypy sama nesdílí, nepovažuje je ale za zásadního nepřítele, s nímž by bylo třeba bojovat. V Žáčkově básničce vidí především oslavu mateřství, chápe, že básnička je určena malým dětem, je jakýmsi díkem jejich maminkám. Také se obává cenzury i autocenzury, nelíbí se jí, že někdo se cítí nucen měnit vlastní verše a názory do podob, které nebudou vadit. Za snahou o odstraňování starých stereotypů tuší skrytou možnost vytváření stereotypů nových. Tomu také rozumím a i mně to přijde důležité.

Možná to někomu přijde jako bezzásadové přikyvování na obě strany. Rád uznávám, že i takový názor má něco do sebe. Pro sebe ale upřednostňuji otevřenost na obě vyhraněné názorové strany. Co všechno znamená být mužem, ženou, otcem, matkou, je tak obrovské a zároveň univerzálně lidské téma, že nic jiného než pozorná úcta k rozmanité mnohosti zkušeností, názorů i obav prostě není adekvátní přístup.

Má tato pozorná úcta nějaké hranice? Pro mě je jimi útočné a netolerantní vyjadřování vlastních názorů a odsuzování názorů, které se s těmi mými neshodují. To se, jak už to tak v podobných veřejných debatách bývá, objevuje na obou názorových stranách. Možná jsem naivní, ale věřím, že trpělivou, otevřenou a pozornou debatou se nakonec dá dospět ne snad ke shodě, ale možná spíš k lepšímu pochopení druhých v jejich odlišnosti.

Jaký je závěr této úvahy? Tak jako prasátko Peppa, každé dítě potřebuje rodinu, potřebuje nejbližší lidi, kteří pro ně budou oporou, kteří pro ně jsou natolik důležití, že jsou na začátku každé příhody jejího či jeho života. Nemusí být dokonalým vzorem otcovství nebo mateřství, nemusí se stále jen usmívat a být laskaví, nemusí být dítětem adorováni a nekriticky obdivováni. Mohou se čas od času chovat divně, nezvykle a nepatřičně. Ale musí tu být.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.