Ať žijí duhové rodiny!

Podle nedávného rozhodnutí ústavního soudu mohou jedinci žijící v registrovaném partnerství požádat o osvojení dítěte. Jedná se o důležitý krok k odstranění jejich méněcennosti před zákonem. Rodinu totiž tvoří hlavně jedinečná láska.

Sipka

Magdaléna Šipka

11.07.2016 08:00

Související

Na konci června se dočkal český právní systém odstranění jednoho z diskriminačních opatření týkající se stejnopohlavních párů a jejich rodin. Ze zákona o registrovaném partnerství byl rozhodnutím ústavního soudu vymazán oddíl, který zakazoval registrovaným partnerům požádat o osvojení dítěte.

Již dříve o změnu zákona usilovali ministři Diensbier a Pelikán. Podpořila ji ombudsmanka Anna Šabatová. Jejímu uzákonění předcházela analýza Duhových rodin z pera socioložky Petry Kutálkové. Aktivita v tomto poli měla podporu Prague Pride i hnutí Proud. Předcházelo jí také mnoho zahraničních studií, které opakovaně potvrzovaly, že děti, vychovávané stejnopohlavními páry, se nemají hůře než ty, vychovávané mužem a ženou.

Již existence těchto výzkumů popírá některé námitky, které proti tomuto právnímu posunu vznesl Martin Weiss. Weiss ve svém komntáři pro internetový deník Echo tvrdí, že je ve vědeckém světě zapovězené tuto otázku pokládat. Jakým směrem však otázka vlastně směřuje?

Martin Weiss mluví o tom, zda-li není oprávněné se ptát, jestli by se dítě nemělo setkávat s vzorci chování žen i mužů. Na to zřejmě ironicky poznamenává, že gender je pouze konstrukt.

Nemyslím si, že otázku, zda-li je gender konstrukt, nebo ne, lze zodpovědět jednoduše. Přikláním se však k myšlence, že je jistě z velké části konstruktem. Příklad, který uvádí Weiss (tedy přítomnost žen na všech pozicích v armádě, která je prý vyžadována přes jejich sníženou bojeschopnost), lze zcela zpochybnit připomenutím Kurdské ženské milice, která nejstatečněji vzdoruje nejobávanější armádě současnosti.

Rodinu tvoří jedinečná láska
Svět se častěji než ze vzorových příkladů skládá z originálních příběhů. V otázce dětí to pak platí obzvlášť. Děti dokáží být skutečnými studnicemi překvapení a inspirace. Jejich bohatá fantazie nás, kteří s nimi trávíme čas, dokáže znovu a znovu přivádět k úžasu. Stejně tak překypující originalitou jsou často dětské reakce na společenské situace, do kterých se dostanou.

Důležité je o dětech nepřemýšlet jen jako o nepopsaných listech, které teprve utváří jejich okolí, ale také jako o lidech se  schopností si svobodně utvářet názory, i když tato schopnost někdy ještě není plně rozvinuta.

Ano, rozhodně bychom děti, stejně jako jejich rodiče, měli chránit zákonem před zneužitím. Jako společnost jsme se také rozhodli investovat do jejich vzdělání a postarat se o děti, jejichž rodinné zázemí v péči selhalo.

To ovšem ještě neznamená, že můžeme – jménem společnosti – životy dětí donekonečna omezovat. Je naší zodpovědnotí, aby se ta nejzranitelnější část naší společnosti nesetkávala s útlakem, násilím, lidskou zlobou a zlem. Na druhou stranu je ale vůči dětem samotným kruté, pokud je jim bráněno v objevování, zažívání různorodých, pestrých situací. Právě zúčastněné setkání s realitou může nejvíce pomoci k tomu, aby si jako dospělí vytvořili zodpovědně vlastní názor.

Důležité je o dětech nepřemýšlet jen jako o nepopsaných listech, které teprve utváří jejich okolí, ale také jako o lidech se  schopností si svobodně utvářet názory, i když tato schopnost někdy ještě není plně rozvinuta. Foto nerdywithchildren.com

Nemluvme jen o tom, že si LGBT+ rodiče uzurpují právo na to mít děti. Mluvme také o právu dětí žít se svými LGBT+ rodiči. Nevím, jak pana Weisse, ale mě jako dítě nějak zvlášť netrápilo to, co se děje v ložnici mých rodičů. Byla jsem šťastná za stabilní, upřímný zájem dospělých a bylo mi v tu chvíli jedno, jestli o mě pečuje moje matka s mým dědečkem, otec a dědeček nebo matka s babičkou.

Pokud mluvíme o „vzorech chování“ a vážeme je na pohlaví, možná by nás měl daleko více zajímat počet žen v profesi učitelek a vychovatelek. Byla jsem vychována především ženami, takže jsem si až na vysoké škole hledala cesta k mužům-pedagogům.

Nerozumím tomu, jak si kdokoli, kde zná prostředí dětských domovů a účinky, jaké toto prostředí na děti má, může myslet, že by dětem nebylo lépe v rodinách. Samozřejmě v rodinách důsledně prověřených! V těch rodinách, které vytváří pro děti nejlepší prostředí. O tom, které rodiny nebo jedinci jsou vhodní, by ale neměla rozhodovat sexuální orientace.

Rodinu netvoří skutečnost, že se napasuje do určité pomyslné formy. Rodinu tvoří proces, ve kterém se naopak utváří vlastní neopakovatelná, živá struktura. Nový život zde vzniká z tvořivého setkání protikladů, setkání dvou a více jedinečných a originálních bytostí, které se často rozhodnou předávat život dál, vytvářet místo pro růst.

Někteří si možná nedokáží představit rodinný provoz, který není rozdělený mezi muže a ženu, ale mezi dva lidi stejného genderu. Přesto i stejnopohlavní rodiny musí řešit úplně stejné výzvy. I dva muži nebo dvě ženy navzájem tvoří celek. Ve vzájemném soužití se navzájem dopňují. Utváří svoje vlastní role napříč zažitým gendrem.

Děti se potřebují učit z láskyplných vztahů dospělých. Důležitým požadavkem na „rodinost“ určitého uspořádání je nepochybně klid a stabilita. Stabilní pozornost. Jednoduše: jedinečná láska. Právě toho se dětem v dětských domovech často nedostává.

Gayové a lesby vychovávají děti od nepaměti
Pojďme se chvíli nad onou stabilitou zamyslet. Stabilita rodiny byla historicky podpíraná mnoha pilíři – často ekonomickými, politickými nebo konzervativně morálními. Většina těchto pilířů v posledních stoletích postupně popadala. Rodina se změnila. Rozhodně nechci tvrdit, že jen k horšímu. Tradiční rodina není žádným „zlatým teletem“, je důvodem pro mnoho domácího násilí, vzniku prostituce, strukturou, která často sloužila nejen k ochraně, ale také k zotročení ženy (a velmi často i muže).

Z pilířů držících rodinu zůstal především pilíř citový, emoční. Sdílená intimita, důvěra. Vzájemné propletení na tělesně-duševní úrovni. Můžeme říct, že zbylo „jádro“ vztahu. Toto jádro je však velmi náchylné na jevy jako je nevěra, změna osobnosti, přítomnost několika různých „kariér“ a podobně.

Opuštění striktního patriarchálního modelu, který vyžadoval zplození biologického následovníka, umožnilo spoustě mužů a žen vyjít na světlo se svojí neheterosexuální orientací. Ti, kteří jsou spíše homosexuální pak mohou v posledních letech žít s partnerem opačného pohlaví. Tento druh vztahů umožňuje lidem s homosexuální orientací hlubokou intimitu a sexuální uspokojení.

Nenechme se mýlit. Gayové a lesby vychovávají své děti od nepaměti. Dříve však kromě výchovy dětí také často předstírali heterosexuální vztah a v některých případech skrývali paralelní další vztah, který byl minimálně na tělesně-intimní úrovni patrně daleko upřímnější než vztah s oficiálním partnerem.

Představme si například ženu s homosexuální orientací a její potenciální dítě. Mohla by si zvolit vstup do heterosexuálního svazku a v něm počít dítě. V něm by pak mohla dlouhodobě setrvávat a přitom v něm nenacházet skutečnou citovou intimitu a být dlouhodobě sexuálně frustrovaná. Mohla by si najít tajnou milenku. Mohla by se rozvést, zůstat sama nebo si najít dlouhodobou partnerku. Další variantou samozřejmě je, že si nejprve najde dlouhodobou partnerku, se kterou ji bude pojit silné pouto lásky uskutečněné i na sexuální úrovni.

Pokud si představíme těchto několik teoretických modelů, myslím, že je zřetelné, co je ideální pro klidný a bezpečný vývoj dítěte. Patrně nejlepší variantou je ta, v níž tato žena s homosexuální orientací otěhotní ve vztahu se svojí dlouhodobou partnerkou. Pokud se tedy vůbec pasujeme do role těch, kteří se k rodinnému životu druhých vyslovují.

Rovnost před zákonem
Souhlasím s tím, že lidé obecně nemají právo na to „mít děti“. Děti nelze totiž nikdy pouze „mít“ a pouze je „vlastnit“. Stejně tak vychovávat potomka není nikdy jen právo, ale vždycky také mnoho práce a povinností.

Péče o další generaci je jedním z úkolů, ke kterému jsme jako dospělí všichni voláni. Je jednou z výzev, na kterou všichni svým životem odpovídáme. Stojí blízko otázky po smyslu. Právě proto se přikláním k myšlence,že ani členům LGBT+ komunity nemá být odmítnuto právo na toto volání odpovědět.

Nemůžu se ubránit myšlence, že odpor vůči rodičovství lidí LGBT+ je stále motivován představou, že neheterosexuální orientace je nemoc. Jaký jiný můžeme mít důvod k tomu, abychom někomu nesvěřili výchovu dítěte? Děti vychovává široké spektrum lidí, roli nehraje politická příslušnost, hudební vkus, tělesné znaky ani nic jiného.

Lidé, kteří vystupují proti výchově dětí v LGBT+ rodinách, stále vidí neheterosexuální orientaci spíše jako určitý druh schizofrenie nežli jako rozdíl „vkusu“.

Nedořešenou otázkou zůstává fakt, že některé děti stále vyrůstají v situaci, kdy jsou více než dva lidé v roli jejich rodičů. Tato situace nastává samozřejmě i v případě stejnopohlavních párů, ale také velmi často u párů heterosexuálních, které prošly rozvodem nebo rozchodem. Doufám, že i pro partnery některého z biologických rodičů, kteří plně zastávají rodičovskou roli, bude nalezeno určité právní zakotvení.

Rozhodnutí ústavního osudu je nepochybně krokem vpřed. Věřím, že dopomůže ke šťastnějšímu a plnějšímu životu mnoha dětí a jejich rodin. Mnoho úprav by si ostatně zasloužily také zákony týkající se lidí transexuálních. Věřím tedy, že tento právní posun bude následován dalšími, kteří sejmou z příslušníků LGBT+ komunity jejich méněcennost před zákonem.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.