Genderové stereotypy jsou dobrý sluha, ale zlý pán

Vymýtit ze společnosti zcela stereotypy o mužích a ženách prakticky není možné. To ale neznamená, že bychom měli rezignovat na rovnost a neučit se pomáhat každému rozvíjet jeho potenciál bez ohledu na gender.

V kontextu kritiky stereotypů slýchávám volání po jejich obraně a obhajobě. Vykládám si to jako nepřesné pochopení toho, co stereotypy skutečné znamenají, nebo jako projev pochopitelných nejistot, jak by společnost bez stereotypů vypadala. Nicméně diskuse jako taková je na místě. Článek Filipa Outraty považuji za věcný a oceňuji právě jeho kritické přemýšlení a diskusi o obecných cílech Istambulské úmluvy, respektive naší společnosti.

Také se s ním shodnu v tom, že formulace v úmluvě o vymýcení stereotypů o mužích a ženách není šťastně zvolená. Ne z toho důvodu, že by to nebylo žádoucí, ale z důvodu, že toho jednoduše nejde dosáhnout. Ale že bychom o to měli usilovat.

Jako důkaz toho, že společnost genderově rovnostářská bez stereotypů je poměrně utopickou vizí, slouží severské země, Švédsko jmenovitě. Tyto země jsou dávány za vzor genderové rovnosti, politického zastoupení žen, podporou aktivního otcovství… Ale pod povrchem tepou stejné genderové stereotypy jako kdekoli jinde.

Tuto zkušenost nám překvapivě zprostředkovávají trans lidé, kteří měli výjimečnou možnost přejít z jedné genderové sociální role do jiné a na vlastní kůži zažít ten kontrast. Trans ženy si stěžují, že najednou jejich hlas není brán tak vážně a majitelka opravářské dílny je zákazníky vnímána jako sekretářka. Muži zase vnímají, jak se k nim okolí chová jinak oproti dřívějšku – jsou považováni za možný zdroj ohrožení a agrese.

Pinkblue-1140x641I někteří konzervativní terapeuti již léta uznávají gender jako ne vrozený, ale naučený vzorec chování a rolí. Foto Mommydocs

To, co bych nejprve potřeboval na textu Filipa Outraty doladit, je vyjasnit si pozicionalitu, ze které vychází on a ze které já. Jelikož on ji výslovně neuvádí, jsem odkázán na výslovná i implicitní vodítka. Jeho pozici považuji za křesťansky konzervativní. A aniž bych ho tímto chtěl diskvalifikovat, domnívám se, že stereotypy z principu s konzervatismem ladí a není tak jednoduché najít odstup.

Spíš chci ale upozornit na obecný diskurzivní nešvar: stavět na jednu stranu genderovou ideologii či teorii, a na druhou… Na druhou stranu co? Nějakou objektivní přirozenost? Filip Outrata ale toto nedoříkává, což je přinejmenším na půl cesty k uvědomění si, že sám pochopitelně genderovou ideologii/teorii zastává, jen ta jeho je křesťansky konzervativní a ta, se kterou polemizuje, řekněme feministicky liberální.

K té se hlásím já. Konkrétně to znamená například obavu, že pojetí mužů a žen, se kterým se v textu pracuje, je v zásadě binární, heterosexuální, cis, tedy ne trans, natož aby pracoval i s faktem, že někteří lidé jsou nebinární, nebo přímo agenderoví. Jinými slovy v textu o genderových stereotypech sám implicitně stereotypy nevědomě traduje.

Aby nedošlo k mýlce, křesťanský konzervatismus nevylučuje zastávat feministické pojetí. Stejně tak feministický liberalismus (já tedy inklinuji spíše k radikálnímu feminismu, který jde více do hloubky a k podstatě a „skutečným“ změnám) nevylučuje křesťanskou či obecně duchovní nebo náboženskou perspektivu. Sám odebírám odborný religionistický časopis Dingir. Po babičce jsem zdědil modlitební knížku, která je pro mě duchovně inspirativní a pomohla mi změnit některé stereotypy, které o křesťanství mám.

Vyzní to možná anekdoticky, ale je to realita, která souzní s genderovým tématem – je to modlitební knížka „pro paní a dívky“, tedy vedle patriarchální představy genderovaného mužského Boha se musím srovnávat taky s ženským rodem v modlitbách. A knížky si zakládám mezi jinými votivní obrázkem svaté Anny. Dokážu se tedy ztotožnit s ikonami a kulty jako duchovními, společenskými, kulturními nebo uměleckými hodnotami.

A u náboženství bych zůstal, abych na příkladu monoteismu a polyteismu vysvětlil rozdíl mezi (genderovými) stereotypy a pestrostí. Monoteismus připouští pouze jednoho Boha (a to výslovně spíše boha než bohyni). Polyteismus připouští vlastní duchovní sebeurčení. Tedy i to, které dobrovolně může spočívat ve vyznávání jednoho jediného boha. Ale ne jako povinnosti, ale jakou součásti diverzity.

Nyní bych vyjasnil stereotyp jako pojem: je to „neměnný soubor představ o člověku nebo skupině lidí, který významně ovlivňuje vnímání, hodnocení i postoje vůči nim“. Jde tedy o kognitivní, poznávací proces práce s informacemi, respektive jejich nedostatkem. Stereotypy jsou pro nás lidi přirozené, umožňují nám strukturovat složitou realitu a pojímat ji. Je to funkční a pohodlné zjednodušení. Máme pocit, že „víme“, jak ke druhé/mu přistupovat, i když se vidíme poprvé, vlastně i když se ani nesetkáme.

Je to svůdné, ale zrádné. Funguje to jako Prokrustovo lože, kterým k ostatním přistupujeme a ostatní k nám. Snadno je překročena hranice mezi společenskou užitečností a symbolickým násilím. Často to ani nevnímáme, občas to zabolí, někdy ale jde doslova o duševní a fyzické zdraví až o život.

Od stereotypů se pak odvíjejí předsudky jako emoční hodnocení, a nakonec diskriminace jako diskriminační jednání. Filip Outrata správně poukazuje na to, že jsou i stereotypy (jako i předsudky a diskriminace) pozitivní. Pozitivní stereotyp znamená pozitivní (byť třeba mylné) přesvědčení o skupině lidí (například představa, že Afroameričané dobře hrají basketbal nebo že ženy jsou pečující). V pojetí Filipa Outraty se pozitivním stereotypem možná myslí spíše to, co by mělo být posilováno jako kladné chování. O tom více níže.

Souhlasím s tím, že křesťanský konzervatismus ze stereotypů těží, respektive že zvláště v patriarchálním uspořádání jsou ony pozitivní stereotypy inspirativním oceněním a uznáním žen. Jen bych upozornil na limity – tedy že kult (v odkazu na mariánský kult, který zmiňuje) je něco, s čímž nelze diskutovat a vyjednávat, co lze buď jen přijmout, nebo odmítnout. V sekulárním světě mi to připomíná muže, kteří staví ženu na piedestal, jenže ji nenechají z toho piedestalu sejít, být sama sebou, promluvit. Nakonec se z ní stane jen pasivní objekt obdivu bez vlastního jednání.

Taková ambivalence platí k ženám a ženskosti obecně. Jsou vnímány jako světice a jako hříšnice (adekvátnější výraz je expresivnější) zároveň. Stejně tak úcta k ženám jako matkám může být zdánlivá. Například tato stereotypní role je diskvalifikuje ve veřejném prostoru. Diskvalifikuje nejen faktické matky, ale ženy jako takové.

Tím chci také naznačit, že si nelze vybírat mezi pozitivními a negativními stereotypy. Stereotyp učitelské autority je ve stejném balíku jako stereotyp hysterické učitelky. Navíc, je ta autorita pak opravdová, nebo jen stereotypní? Stejně tak považovat třeba úctu ke starším za stereotyp tuto úctu znevěrohodňuje.

V každém případě, já bych v tomto kontextu nemluvil o pozitivních stereotypech, ale (společenských) hodnotách. Myslím tedy, že jde o nepřesnost pojmů. A hodnoty můžeme reflektovat, považovat za autentické nebo zastaralé, uvědomovat si je i měnit. Vztah učitel/ky a žáka/yně pak lze nestereotypně měnit co do způsobu vyučování (odklon od frontálního způsobu vyučování nebo memorování) nebo mocenských vztahů (feministické pojetí, které zdůrazňuje vzájemný respekt a vztah, vzájemné učení).

Tak jako o hodnotách výše lze o věcech typu oblékání dětí, čištění zubů a podobně mluvit jako o (ranních) rituálech, aby se nepletly pojmy. A abychom se mohli vrátit k obecné diskusi o tom, v čem jsou (genderové) stereotypy užitečné, nebo alespoň praktické, ale zrádné, a v čem mohou být pozitivní.

Křesťanský konzervatismus pracuje s pojetím pozitivních stereotypů. Například terapeutická dvojice Chvála/Trapková již před mnoha lety uznala gender ne jako vrozený, ale naučený vzorec chování a rolí s tím, že tyto stereotypní tradiční vzorce jsou žádoucí pro jedince, ale i rodinu, a nakonec pro zdravou a fungující společnost. Na místě je dotaz, jak na to přišli, kdo to určuje a zda na to má vůbec právo.

Polemizovat lze s tím, nakolik vycházejí z reprezentativní empirické zkušenosti a nakolik ze svých osobních omezených zkušeností s páry hledajícími u nich pomoc, nebo nakonec jen ze svých konzervativních postojů. Jednoduchým protiargumentem je: Co je zdravého, funkčního a harmonického na faktickém platovém podhodnocení žen, jejich zásadním ohrožení sexuálním obtěžováním a násilím, nebo tím, že vdané ženy mají prokazatelně více diagnostikovaných depresí? Nemluvě o nízké porodnosti.

V tomto smyslu přemýšlím o pozitivním stereotypu formulovaném Filipem Outratou: „Pokud se ale říká, že žena jako matka má být se svým malým dítětem, protože je to důležité pro dítě i pro samotnou ženu, je to stereotyp pozitivní.“ Co to znamená? Kdo to říká? Já jako psycholog bych si to takto bez kontextu říct nedovolil a s takovým výrokem bych nesouhlasil.

Má být žena/matka se svým dítětem 24 hodin denně sedm dní v týdnu? Myslí se tím do jeho tří let, nebo do půl roku? Kam se poděli muži jak otcové – mám z toho implicitně vyvodit, že oni se svým malým dítětem být nemají, nebo alespoň nemusí? Je opakem tohoto „stereotypu“ tvrzení, že není důležité, aby matka byla se svým malým dítětem?

Připomíná mi to konzervativní diskurs tradující mýty o péči o nejmenší, které v důsledku ovlivňují reálnou rodinnou politiku, například v podobě nedostatku institucionální péče o nejmenší, což má reálné dopady na rodiny, rodiče, matky a ženy jako takové. Důsledky sociální, psychické a ekonomické. Z mé zkušenost poradce někdy dovádí rodiče do mezních situací. A jsou kontextem nízké porodnosti (jak můžeme odhadnout dle zemí, kde je rodinná politika v tomto naopak progresivní).

Pointa je tedy v tom, že pokud nakrásně budeme pracovat s pozitivními stereotypy, budeme se lišit v tom, co kdo považuje za pozitivní. Záleží na tom, kdo bude pozitivní a žádoucí stereotypy komu a z jaké pozice určovat.

Závěrem – mám odůvodněné obavy, zda odlišnosti mužů a žen tak, jak je pojímá Filip Outrata, mohou skutečně být plodné a tvořivé doplňující se odlišnosti. Konzervativní pojetí považuje muže a ženy za dvě homogenní skupiny navzájem se zásadně lišící. Ve skutečnosti, tak jako to víme o „rasách“, muži se mezi sebou a ženy se mezi sebou liší daleko víc, než pokud je porovnáme jako dvě oddělené samostatné skupiny, s čímž stereotypy pracují.

Konzervativní pojetí zdůrazňuje obecné odlišnosti, přestože stejnosti jsou zásadní a převažující. Binarita k tvořivosti nevede. Vede k hierarchii. Jeden příklad za všechny, a to jazykového typu. V rámci probíhající politické kauzy aktuálně politici v médiích mluví o „chlapském řešení“. Jistě si většina z nás vybaví pozitivní konotaci, pozitivní dojem tohoto slovního spojení a pozitivního stereotypu. Opakem je „zbabělé řešení“. Slovo „baba“ označující ženu není náhodné. Když někdo stoupá, musí někdo jiný dolů.

A tak nabízím ze své pozice jinou perspektivu, proč usilovat o boření genderových stereotypů. V duchu pestrosti, kterou Filip Outrata oceňuje, ale z mého pohledu nepřekročí svůj stín. Co kdyby se nedoplňovali (jen) muži a ženy, ale muži mezi sebou a ženy mezi sebou? Co kdybychom neměli jen jednu verzi mužskosti, ale pestrou škálu, a stejně tak v případě žen – a ty škály by se překrývaly?

Co kdybychom místo stereotypů učili děti a dospělé roz/poznávat vlastní kompetence, potřeby a potenciál a jako hodnotu měli sebeurčení, kdy by si žádná lidská bytost nemusela zasloužit respekt a nemusela být nějakým společenským instrumentem? Kdyby si každá lidská bytost mohla najít vlastní seberealizaci a šanci získat společenskou úctu bez ohledu na svou anatomii, genitálie a určené pohlaví a genderovou identitu?

Text je polemikou ke sloupku Filipa Outraty Ženy, muži a stereotypy, který zveřejňujeme rovněž v dnešním vydání.

A co si myslíte vy? Diskuse (20 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Znaky Pondělí, 19.Listopadu 2018, 15:13:48

Kdysi dávno jsem někde četl, že znaky je možné dělit na nominální, ordinální a kardinální. Velmi se mi líbí myšlenka, že pohlaví i sexuální orientace jsou znaky spíše toho nominálního typu... tedy asi něco jako barva oči.
Je tedy možné podle nich vytvářet skupina, ale jakmile se ty skupiny snažíme nějak řadit, začne to zavánět ideologií.

Filip Outrata - Praha

Několik poznámek Pondělí, 19.Listopadu 2018, 22:19:33

Díky Jiřímu Procházkovi za polemiku, jsem rád, že je to možné věcně a s ohledem na druhého,

K mé pozici - nemám ji jasně definovanou. Řekl bych, že je to určitý mix konzervativních, liberálních, dokonce i feministických názorů. Jak to zhodnotí někdo zvenčí je ovšem věc jiná.

Skutečně si myslím, že zastávám určitý druh genderové ideologie - vymezené tak, že uznávám gender jako určitou kategorii vedle (ne namísto!) pohlavně dané identity. Že existuje společensky konstruovaná představa o rolích muže a ženy, která se liší společnost od společnosti (dům od domu) a silně ovlivňuje to, jak žena či muž prožívají svou pohlavní identitu, je podle mě nepochybné. Problém mám pouze s tím, pokud se gender postaví na místo pohlavní identity a tu nahradí.

K používání pojmu stereotyp - ano, záměrně jsem "stereotyp" použil i pro skutečnosti, které tak nejsou pokud vím definovány (třeba ty dětské rituály). Šlo mi o upozornění na určitou pravidelnou, pevně danou podstatu daného jevu, tedy jeho "stereotypnost".

Jak jsem pochopil z textu J. Procházky, považuje tvrzení, že by žena měla být se svým malým dítětem (pochopitelně ne 24 hodin denně 7 dní v týdnu, to je absurdní přehnání, které diskusi nikam neposouvá) za jeden z "mýtů v péči o nejmenší", za lepší řešení zřejmě považuje ústavní péči. V tom se skutečně neshodneme.

Samozřejmě nepovažuji muže a ženy za dvě homogenní skupiny, jsou obrovské rozdíly mezi jednotlivými muži a ženami. Mnohé ženy jsou v mnoha ohledech bližší některým mužům než jiným ženám. Přesto to podle mě neruší muže a ženy jako dvě skupiny, které jsou v určitých věcech vymezeny a mají něco společné. Ten rozdíl není něčím absolutním, neurčuje beze zbytku život a vlastnosti daného člověka (muže i ženy), ale prostě tu je. Já ho vnímám jako jednu ze součástí bohatství světa, bohatství lidské skutečnosti a zkušenosti.

Nemyslím si, že v oblasti pohlaví/genderu existuje jen přísná binarita, uznávám, že je tu škála a rozmanitost. Přesto si ale myslím, že pokud bychom zcela škrtli binární "osu", ztratí nakonec svůj smysl a tedy i tvořivý potenciál všechny nebinární polohy a identity.

K poslednímu odstavci - je samozřejmě žádoucí směřovat k tomu, aby každá lidská bytost mohla dosáhnout sebeurčení a respektu. Jen si myslím, že to nikdy nebude možné bez ohledu na anatomii, pohlaví a genderovou identitu. To je stejně nemožné jako ono vymýcení stereotypů, jak i pan Procházka sám uznává.

2015-10-11_163720

Jiří Procházka - psycholog, Praha

ad Filip Outrata Pondělí, 19.Listopadu 2018, 23:33:44

Cením si vašeho komentáře, je srozumitelný, ano vnímám vaše texty jako směs „konzervativních, liberálních, dokonce i feministických názorů“, proto jsem i poukazoval na to, že konzervativní směr a feministický nejsou binární protiklady. Vyvracíte některé z mých domněnek a nechci zbytečně polemizovat, mám jen dvě věci.

Chápu problém s tím, pokud se „gender postaví na místo pohlavní identity a tu nahradí“. Pro mě je to věc určité perspektivy a zkušenosti. Konkrétně zkušenosti trans* a nebinárních lidí. Fakticky pak genderová identita tu pohlavní nahrazuje. I aktuální revize MKN vyřadila trans identitu z duševních poruch a respektuje ji jako svébytnou identitu, čímž postoupil dlouhodobý směr podporující vlastní sebeurčení nezávislé na určeném pohlaví (což je ostatně taky určitý koncept, ale to je složitější věc a inspirativní je zkušenost intersexuálních lidí).

Ohledně toho, že by žena/matka měla být se svým dítětem, jsem se to snažil rozepsat. Je to obecné tvrzení, o kterém nevím, jak je konkrétně myšleno a zajímalo mě to. Proto ty otázky v textu. Možná že 24/7 je nadsázka, ale nemyslel jsem to jako rýpnutí. Opravdu nevím, co konkrétně si pod tím tvrzením představit a obecnosti jsou zrádné. Nicméně, zajímavé je podsouvání, že bych za lepší považoval ústavní péči. Když v textu výslovně připomínám muže/otce a ptám se, jak jeho toto tvrzení pojímá. Zda je implicitně nevylučuje. Tohle by to nakonec potvrzovalo. Když ne matka, nebo aspoň jiná žena… tak už nezbývá než ústavní péče.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Děkuji panu Procházkovi a panu Outratovi Úterý, 20.Listopadu 2018, 20:33:23

za jejich podnětné články k tomuto tématu.

Děkuji za polemiku vedenou s respektem k odlišnému názoru a bez předem dané pravdy.

Filip Outrata - Praha

Panu Nushartovi Úterý, 20.Listopadu 2018, 23:52:17

Díky za poděkování, moc hezky jste shrnul, o co mně osobně v této věci šlo (a jde celkově).

Filip Outrata - Praha

Žena by měla být se svým dítětem Středa, 21.Listopadu 2018, 00:02:59

Pokusím se to trochu jasněji rozepsat. Základem je - z mého pohledu - jasná skutečnost, že mezi matkou a dítětem vzniká už v prenatálním stadiu jisté intimní pouto, blízkost, která v této fázi mezi dítětem a otcem (a dalšími osobami) není. Už proto je podle mě dobře, aby dítě bylo s matkou, pokud je to možné, v těch prvních měsících a letech života co nejvíce to jde.

Tím samozřejmě nemyslím stále, ale natolik dlouho či pravidelně, aby se ten vztah mohl rozvíjet. Aby byla matka přítomná v životě dítěte. Nevím, jestli je to už jasnější, nebo stále příliš obecné. Nemá smysl stanovovat počet hodin denně nebo dnů v roce, kdy má být žena s dítětem.

Pokud jde o otce, jako otec na rodičovské, který byl de facto tou hlavním pečující osobou o dítě a tedy v roli (když už jsme u těch stereotypů) matky, si samozřejmě uvědomuju, že je pro dítě důležité mít blízko otce a pro otce mít blízký vztah s dítětem. Rozhodně otce nevylučuji z blízkého vztahu k dítěti, naopak. Asi nejvýstižnější by bylo tvrzení, že oba rodiče mají být s dítětem, co nejvíce je to pro ně možné.

Někdy to prostě objektivně možné není, a pak můžou nahradit jejich roli prarodiče, jiní příbuzní nebo jiné osoby. Ale jako určitý pozitivní vzorec, nebo hodnotu, podle mě blízkost rodičů a dítěte je možné stanovit.

2015-10-11_163720

Jiří Procházka - psycholog, Praha

Tenká hranice mezi ideálem a mýtem (ideální X dost dobrý rodič) Středa, 21.Listopadu 2018, 09:48:23

Ne, že byste neměl pravdu, ale v konečném důsledku to může hraničit s mýty o mateřství a s následnými stereotypy, že matka se má prakticky obětovat a je považována za krkavčí, pokud dítě je na dvě hodiny týdně v jeslích.

Jednak to pouto nelze přeceňovat a mít představu, že každá matka, co porodí své dítě, s ním má automaticky dobrý vztah. Jednak hrozí, že biologický vztah budeme přeceňovat. Jednak i mezi otcem a dítětem se vztah tvoří už v prenatálním období. Ale významná je také přítomnost u porodu a právě následná péče o děti. Tedy můžeme mít i jiný úhel pohledu – proč nutné podporovat pouto mezi matkou a dítětem, když již je vytvořené, a spíš nepodpořit otce, aby si takové pouto mohli vytvořit také.

Zdeněk Matejček, nejvýznamnější dětský psycholog:

„Romantické představy o ´hlasu krve´ dnešní věda odsunula do říše pověr. Lze pokládat za prokázané, že dítě samo za rodiče přijímá toho, kdo se k němu mateřsky a otcovsky chová, a nikoliv toho, kdo se tak nechová a své rodičovství prokazuje pouze úředním potvrzením rodičovství biologického“
Matějček, Z., a kol. (1999). Náhradní rodinná péče. Praha: Portál, s. 61.
in Irena Sobotková, Veronika Očenášková: Pěstounská péče: o čem se mluví a o čem se nemluví

Příslušnost k ženskému pohlaví tedy automaticky neznamená mateřskou kvalifikaci, stejně jako příslušnost k mužskému pohlaví neznamená rodičovskou diskvalifikaci. (Zdeněk Matějček: Co děti nejvíc potřebují).

Neřekl bych tedy asi ani to, že oba rodiče mají být s dítětem, co nejvíce to je možné, protože to hraničí s očekáváním obětovat se pro dítě. Spíš, že by s ním měli být dostatečně, věnovat mu dostatek pozornosti, dát mu zažít stálost a bezpečí. V praxi se pak může ukázat, že pro dítě je lepší, když matka je každý den několik hodin v zaměstnání, jestliže čas, který potom s dítětem stráví je intenzivnější, než když je s ním celý den a ona i dítě jsou „otrávené“.

A ani bych se nesoustředil jen na ústřední rodičovskou dvojici. Jednak rodičů může být více a jednak, jak praví africké přísloví, na správnou výchovu dítěte je potřeba celá vesnice. Ve skutečnosti dítě, je to individuální, více než z toho, že by s ním jeho matka byla celý den, těží často z toho, že má také kontakt s jinými lidmi, dětmi, vrstevníky…

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 21.Listopadu 2018, 11:51:8

Pozice Jiřího Procházky se zdá mít v jádru tento základní motiv: Jakékoliv výzvy k tomu, aby matka trávila co nejvíce času se svým dítětem, by m o h l y být ideologicky zneužity (ve smyslu genderových stereotypů) - a p r o t o musíme neúnavně bojovat proti všem snahám o to, aby matka trávila čas se svým dítětem!!

Jistě - takto formulováno je to přemrštěné; ale nedá se nic dělat, v konečném součtu argumentace J. Procházky působí právě tímto směrem.

(Mimochodem, ten poukaz na Z. Matějčka je tu zjevně zcela nevěcný; on má na mysli emocionální vztah dítěte k náhradním rodičům obecně, nikoli genderovou záležitost, tedy zda primární citovou vazbu pro dítě má představovat matka, anebo ne.)

A právě tohle je - pokud pana Outratu správně chápu - ústředním momentem jeho argumentace. Zkrátka: žena je přece jenom poněkud jiná bytost nežli muž. Ne lepší ani horší; ale prostě jiná.

A snad ani pan Procházka nebude popírat, že obecně je žena výrazně citověji založená, nežli průměrný muž.

A asi nebude sporu ani o tom, že dítě - především v nejranějším období svého života - má v prvé řadě zapotřebí právě té citovosti. Toho naprosto primárního pocitu něhy, přijetí a bezpečí. Ne že by i muž nedokázal být něžný a pozorný; ale je to už jiný způsob něhy, nežli jaký může poskytovat žena.

To samozřejmě nemusí znamenat, že by matka měla/musela se svým dítětem trávit v e š k e r ý svůj čas (i když jsou i děti, které skutečně jakékoli odloučení - i na krátký okamžik - od své matky pociťují jako traumatizující zážitek); ale jde o to uměle nestírat a nepopírat přirozené rozdíly mezi mužem a ženou (respektive otcem a matkou), jenom proto že by to mohlo být "ideologicky zneužito". Protože takovéto mechanické popírání reálných rozdílů obou pohlaví je ve skutečnosti samo ideologií.

2015-10-11_163720

Jiří Procházka - psycholog, Praha

ad Josef Poláček Středa, 21.Listopadu 2018, 13:13:21

Opět vytýkám to, co jsem vytýkal panu Outratovi. V onom odstavci je to jasně napsané, tak se divím, dokonce, i když to opakuji v komentářích, těm vykrouceným manipulativním dedukcím. Jestliže mám problém s tvrzením, že matka má s dítětem trávit co nejvíce času, samozřejmě to neznamená, že s ním nemá trávit čas ;) Tvrdit, že to je „přemrštěné“ konstatování, ale vzápětí si to obhájit, že to takto působí… Ne, takto to nepůsobí. Je to podsouvání. Takový slaměný panák. Už v původním textu výslovně připomínám muže otce. A záměrně jsem uvedl dva citáty prof. Matějčka a ohledně biologické vazby a genderových vztahů rodičů s dětmi jsou na místě.

Jinak máte pravdu. Žena je jiná bytost než muž. A jiná, než ostatní ženy. ;) A ano, budu popírat genderové stereotypy typu citovější ženy než průměrného muže. (A pomíjím, že průměrný muž je statistický úkaz, ale fyzicky neexistuje.) Přesně o to totiž v mých námitkách jde, že se to zvrtne k tomuto, k této konzervativní ideologii podsouvané jako něco objektivního, přirozeného, přírodního. Odkazuji opět k výše zmíněnému citátu prof. Matějčka. Muži/otcové dokážou být stejně ne/pečující jako ženy, stejně citoví a stejně něžní, jako naopak ženy silné a průbojné. Dokonce se ukázalo, že pečujícím otcům se mění hladiny hormonů obdobně, jako je tomu u žen. Příčina a následek jsou totiž mnohdy jiné, než míníme.

Angela Saini: Od přírody podřadné
https://www.soc.cas.cz/aktualita/nova-kniha-od-prirody-podradne-zkouma-fenomen-mezipohlavnich-rozdilu

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Přirozené (nikoliv exaktní) poznání Středa, 21.Listopadu 2018, 13:23:7

pracuje patrně tím způsobem, že se z nekonečné reality snaží získat znalostní model o konečném počtu informací. Proto lidský mozek provádí selekci, "cedí" informace přes filtr vágnosti.

V takto přirozeně vytvořeném znalostním modelu chápeme "lidstvo" jako "muže a ženy". Obraz muže a ženy pak vnímáme prostřednictvím stereotypů, které jsme si o mužích a ženách vytvořili (například generalizací vlastností, odpozorovaných na jednotlivých mužích a ženách). Obraz muže a ženy vnímat prostřednictvím těchto stereotypů patrně musíme, neboť musíme z nekonečné reality (individuálních vlastností každého jednotlivého člověka) získat znalostní model o konečném počtu informací - nemůžeme si pamatovat individuální profil každého jednotlivého člověka. Z tohoto pohledu je tedy požadavek na vymýcení genderových stereotypů spíše nereálný. Jeho prosazování navzdory této nereálnosti by možná mohlo vyvolat značné problémy.

Filip Outrata - Praha

Rodiče a dítě Středa, 21.Listopadu 2018, 22:26:2

Myslím, že v realitě dnešní západní společnosti je běžnou situací to, že oba rodiče jsou s dítětem málo, už ve věku několika měsíců dívají dítě na hlídání, pak do různých zařízení. Aby mohli oba pracovat a nemuseli se pro dítě "obětovat" ve smyslu toho, že by museli nějak slevit v pracovním tempu, ohrozit svou kariéru, v některých případech samozřejmě potřebují vydělávat, aby vyžili, Takže si myslím, že vyzývat matky - a otce, samozřejmě, také - k tomu, aby byli co nejvíc je možné s dítětem, je namístě.

Samozřejmě mohou nahradit biologické rodiče jiní lidé, samozřejmě je lepší, když dítě vyrůstá v širším společenství, kde jsou třeba prarodiče, strýcové a tety, nebo blízcí přátelé rodiny. Ale to podle mě stále nic nemění na tom, že rodiče mají s dítětem zvláštní pouto. Je to spíš možnost, nabídka, která se nemusí vždy rozvinout (třeba když se matka nebo otec o dítě nestarají), ale jako nabídka, možnost, jedinečný dar tu je.

Byl jsem jako otec u porodu, bylo to úžasné, se svou dcerou mám jako pečující otec-máma myslím jedinečný vztah. Ale zároveň vím, že je to práce, že je to opravdu svým způsobem oběť. Nejde k tomu podle mě nikoho nutit. Je to prostě dar, pozvání, možnost. Proto se určitě důležité nevytvářet nějaký apriorní tlak a odsudek typu "když nebudeš mít děti, jsi druhořadá, méněcenná žena". Ale na druhé straně je podle mě důležité představit mateřství a otcovství jako něco cenného, krásného, i když obtížného. Není vždy jednoduché to udržet v rovnováze, ale myslím, že to stojí za to.

2015-10-11_163720

Jiří Procházka - psycholog, Praha

kvantita versus kvalita Středa, 21.Listopadu 2018, 23:12:38

Pro dítě je důležitý spokojený rodič a kvalita času, který s ním rodiče tráví. Ne kvantita. A rodič není jen rodič a nelze očekávat od každého, že se bude realizovat jen dítětem. Má zodpovědnost také za partnerský vztah a za sebe. A lidé velmi často zaměstnání nemají jen pro vydělávání peněz, ale pro to, aby uplatnili jiné své kompetence. Nevím, jak „západní společnost“, ale já mám zkušenost, že rodiče nemají čas na sebe. Moje zkušenost manželského a rodinného poradce z poradny je taková, že se předpokládá, že se matky budou obětovat. Ne každou to baví. Někdy bojují o dvě hodiny denně pro sebe. Někdy to je boj obou rodičů. Někdy si to dokonce ani neuvědomí, ale po dvou dětech a minimálně šesti letech doma je pak trochu pozdě hledat uplatnění někde jinde. Realita západní společnosti pro mě jsou matky řvoucí na své děti, protože jim dochází trpělivost.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 22.Listopadu 2018, 11:40:21

Pane Procházko, pokud - evidentně z ideologických důvodů - popíráte rozdíl mezi mužem a ženou, pak vlastně už není nadále o čem diskutovat.

2015-10-11_163720

Jiří Procházka - psycholog, Praha

Jak se stane, že podpora různorodosti je vnímána jako "popírání" odlišností? Čtvrtek, 22.Listopadu 2018, 12:05:40

Ve skutečnosti dělám opak, než že bych popíral rozdíly mezi muži a ženami. V článku je to ke konci jednoznačně vysvětleno. Ale máte jinou ideologickou optiku. O tom je v článku také pojednáno.

Filip Outrata - Praha

Kvalita je určitě důležitá Čtvrtek, 22.Listopadu 2018, 23:53:27

Všechno to co píšete je důležité, patří to ke složité realitě dnešního světa a života, kdy je potřeba stíhat najednou hrozně moc věcí.

Se vnucuji s osobní zkušeností, ale když jsem byl na rodičovské, musel jsem vypustit nebo zásadně omezit řadu aktivit, které byly pro mě také důležité. Bral jsem to jako nutnost, i když mi to samozřejmě bylo taky líto. Na dítě jsem ovšem taky občas z netrpělivosti řval, i když mi to nedělalo žádnou radost. Vlastně si nedovedu představit rodiče, který na dítě občas neřve, když mu dochází trpělivost, a tipoval bych, že tomu tak bylo odjakživa...

2015-10-11_163720

Jiří Procházka - psycholog, Praha

Dost dobrý rodič a dsotatek času s dítětem Pátek, 23.Listopadu 2018, 12:13:15

Nerozporuji to. Možná jde trochu o slovíčkaření, ale i tak mi to přijde důležité. Prostě považuji formulaci „co nejvíce času být s dítětem“ za příliš absolutní a více ladím s tím, trávit s dětmi „dost času“. Nerozporuji tedy přirozenou nutnost přizpůsobit se nové rodině a např. omezit některé aktivity. Nebo dokonce reálný problém, že hlavně otcové mají naopak potíž omezit zaměstnání, kvůli dětem, ač by chtěli. Stejné je to s rodičovství v tom smyslu, že stračí být dost dobrým rodičem, ne ideálním. Rodič je taky člověk a má jednu trpělivost a i tohle je důležitá zkušenost pro dítě. Něco jiného je permanentně vyčerpaný nebo vyhořelý rodič.

2015-10-11_163720

Jiří Procházka - psycholog, Praha

Angela Saini - mužský ani ženský mozek neexistuje Pátek, 23.Listopadu 2018, 13:35:30

"Navíc nikdy v historii děti nevyrůstaly doma pouze s matkou, to se prostě nikdy nedělo. Řada dalších výzkumů dokazuje, že pro blaho dítěte je nutné, aby byly potřeby a tužby jeho matky uspokojeny, a až tehdy může být šťastné a spokojené také dítě. Takže není divu, že je řada lidí dnes nešťastných – protože žijí, jak se nikdy nežilo. Proto pro mě bylo strašně důležité, když moje tchyně podporovala můj návrat do práce s tím, že to prospěje celé rodině. Díky její pomoci a pomoci mojí matky jsem nikdy necítila výčitky svědomí. I když mi samozřejmě můj syn chybí, když s ním nejsem."

https://www.respekt.cz/tydenik/2018/46/vse-je-jen-otazka-moci?fbclid=IwAR1K-nM5Gi_x11UxTbixawvpfibNy5Cs0hyqK0LhJjx1oVu6vy5ADl9tCRs

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Jiřímu Procházkovi Pátek, 23.Listopadu 2018, 16:20:47

Ještě jednou díky za zajímavou diskusi. Myslím, že téměř ve všem bych s Vámi souhlasil, jen bych si dovolil mírně komentovat ten poměr "kvalita" VS "kvantita" času tráveného s dítětem.
Z důvodů, které mi doposud nikdo nebyl schopen vysvětlit jsem půl roku nebyl v kontaktu s dítětem (soudkyně zamítla žádost o předběžné opatření, které by mi to umožnilo s tím, že se mi nepodařilo prokázat potřebu kontaktu otce s dítětem.)
A právě tu větu, že není "důležitý čas ale kvalita" jsem slýchal od tolika profesionálů v době, kdy jsem se s dcerou byl v kontaktu 3 procenta jejího celého života, že mne vždycky spolehlivě vytočí, když to čtu.
Ale je pravda, že po čtyřech letech poměrně vyčerpávajícího soudu se už vídáme víc, tak se to snažím brát s větším nadhledem.
Ale pořád se snažím pozorovat, jak se kvantita mění v kvalitu.

2015-10-11_163720

Jiří Procházka - psycholog, Praha

ad David Lobpreis Pátek, 23.Listopadu 2018, 18:50:45

Tak v tomto extrémním, byť ne tak neběžném, důsledku genderových stereotypů (o tom, jak matka má trávit co nejvíce času s dítětem), samozřejmě těžko lze považovat za kvalitní čas mezi otcem a dítětem pro vytvoření a udržování nějakého smysluplného vztahu nějaké „návštěvní hodiny“. Je to ironie, že je velká nevole proti jeslím, kde by dítě bylo pár hodin týdně, a přirovnává se to k deprivaci dětí dlouhodobě v nemocnici nebo institucionální péči, ale je v pořádku, když rodič nevidí své dítě půl roku. Najednou nevadí, že nebude mít „mužský vzor“. Aspoň je vidět, jak ty argumenty jsou symbolické a účelové a ve skutečnosti nevycházejí ze skutečných potřeb konkrétních dětí.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

ad Angela Saini - mužský ani ženský mozek neexistuje Sobota, 24.Listopadu 2018, 12:13:14

Pokud budeme chtít uvažovat v tomto rámci, že něco je "přirozené" a něco jiného je zase sociálně konstruované a budeme se chtít z toho sociálně konstruovaného vrátit k tomu "přirozenému", pak jen opět konstruujeme novou sociální realitu (novou "přirozenost") a tvrdíme přitom že se vracíme k (původní?) přirozenosti.

V rámci tohoto způsobu uvažování je totiž každá nová přirozenost v kulturním vývoji společnosti sociálně konstruována podobným způsobem, jako je každý nový organismus na planetě v procesu jejího biologického vývoje konstruován evolučně. Snaha o návrat ke zidealizované "původní přirozenosti v oblasti genderu" je tak vlastně určitým způsobem podobná dnes hojně kritizovanému ultrakonzervativnímu postoji v oblasti morálky.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.