V české republice se pro mě nepochopitelně bouřlivě diskutuje o přijetí Istanbulské smlouvy, která, jak se i mně zdá po přečtení jejího znění, nijak neohrožuje ani nezpochybňuje stávající zákonné normy a vůbec právní řád. Ti, kdo proti ní protestují, pokud tedy patří mezi civilizované kruhy, znejisťuje termín „genderový stereotyp“.

Poslanec KDU-ČSL Jan Bartošek (aspirující na funkci předsedy strany) se například v rozhovoru pro Právo táže, zda kvůli tomu nebudeme smět vyprávět dětem pohádku o Popelce nebo zda snad budeme muset zrušit Velikonoce, jak je známe v českých zemích, popřípadě se obává, že budeme rušit termíny otec a matka či oslovení dámy a pánové.

To všechno jsou nejen, jak se domnívám, plané obavy, hlavně to však vůbec neodpovídá pojmu stereotyp, natož pak genderový. Slovo stereotyp neznamená obvyklé označení (jako je muž a žena nebo otec a matka), ale (jak praví slovník) typizovaný, běžně opakovaný a zjednodušený soubor představ a zároveň psychologický či společenský mechanismus, který reguluje vnímání a hodnocení, a tím názory, postoje i chování.

Pro stereotyp je typické nerozlišené a paušální přisuzování určitých rysů a vlastností bez výjimek všem členům dané skupiny. Má spíše iracionální povahu, a přestože může být vytvořen na základě vlastní zkušenosti, ve většině případů vzniká přeceněním jednotlivé události či osoby a následným zobecněním na celou skupinu.

O genderovém stereotypu ví svoje každý, kdo je ochoten o tom pojmu přemýšlet. Týká se to zavedených pravidel chování, ale také názorů na schopnosti a uplatnění. Jeho rozrušování je ku prospěchu kterémukoli genderu, takříkajíc „bez ohledu na pohlaví“: stejně tak může zatěžovat muže, je-li společenským stereotypem nucen například rituálně zabít soka, ke kterému ve skutečnosti necítí nenávist, jako ženu může urážet zapovězený přístup k některým činnostem a povoláním (to se ostatně mužů týká také).

↗

Proč křesťanské kruhy tolik obhajují právě tento pohanský zvyk? Repro DR

Kolektivní oslovování vyvolává potíže už dlouho a nejsou neřešitelné, přinejmenším v češtině máme dostatek gramatických tvarů, které genderové označení eliminují, takže v dopravních prostředcích můžeme klidně užívat oslovení třeba „cestující“, pokud bychom si s tím chtěli dělat starosti. Ale nemusíme, protože v Istanbulské úmluvě o takové malichernosti nejde.

Každý genderový stereotyp, podle kterého muž či žena něco musí nebo nesmí jen proto, že jsou muž nebo žena, je neudržitelný, ostatně dějiny lidstva jsou mimo jiné i dějinami opouštění genderových stereotypů (vedle stereotypů jiných, samozřejmě).

Argumentace odpůrců našeho připojení ke smlouvě, jejíž ratifikací bychom dali najevo, že jsme proti genderově motivovanému násilí a vynucování čehokoli na základě příslušnosti k pohlaví, je zbytečná a logicky pomýlená. Ani ty Velikonoce bychom kvůli Istanbulské smlouvě nemuseli zakazovat, však u nás nejsou povinné, a kdo je pomlázkou slavit nechce, nemusí (vlastně člověk nechápe, že zrovna křesťanské kruhy tolik obhajují tenhle pohanský zvyk).

K tomu konkrétně: mnoho kluků povinnost „vyšupat“ holky o velikonočním pondělí přivádí do rozpaků a dělají to neradi, rovněž ženy to nemají rády a staví se k tomu aktu spíš s pocitem trapnosti než se strachem z násilí. Na té koledě je hezké to, jak kluci a muži přijdou ke dveřím s opentlenou pomlázkou, odříkají koledu a dostanou barevné vajíčko, případně frťana. To mezitím je spíše trapné a všichni to chtějí mít nějak za sebou.

Podle mého bychom se bez toho „šupání“ klidně obešli — mnozí koledníci se bez toho obejdou už dnes. Není to nic povinného, takže nemusíme ani nic zakazovat, ostatně na kdekteré vsi chodí s kluky po domech na koledu i holky. A pokud někdo dívku či ženu pomlázkou zmlátí tak, že má podlitiny, je to akt násilí bez ohledu na folklor a trest je tu na místě.

Na té neochotě podepsat se pod úmluvu vidím ještě něco nesympatického, podobně jako na neochotě připojit se ke Globálnímu kompaktu pro bezpečnou, řízenou a legální migraci. Je to argumentace, že nás se to netýká, u nás je všechno v pořádku, takže není důvod se připojovat.

Touhle argumentací zamořují politici prostřednictvím médií veřejný prostor a podporují tak netečný a sobecký postoj k násilí a neštěstí, které se děje někde jinde. Hleďme si pouze svého, říká se tím, a je to nejen odporné, ale volá to po odvetě v případě, že jednou pomoc a solidaritu budeme potřebovat my.

Nemá smysl říkat, že tradiční uspořádání není nijak ohroženo. Smysl má nebát se. Tradiční uspořádání je totiž ohroženo neustále, po celou dobu existence lidstva něco nového přichází, části lidstva otevírá možnosti a jiné bere část moci nad ostatními. Tohle nikdy nepřestane a nedá se to zastavit, s každým prosazeným právem přichází probuzení nového nároku. Je to těžké a těm doposud privilegovaným to komplikuje život, ale nedá se nic dělat, ti druzí svých požadavků nenechají.

Lidé jsou si rovni — to si možná ve skutečnosti mnozí z nás nemyslí, ale naše evropská civilizace to má pevně zapsáno ve svých hodnotách a křesťané to mají v evangeliu. Nemůžeme se tedy divit, že se ti, kteří se cítí z této rovnosti vylučováni (třeba genderovými stereotypy), se jí domáhají.

Při dnešním pročítání zpráv jsem byla mile překvapená, kolik stran a jednotlivců v parlamentě se za podpis Istanbulské úmluvy postavilo. Je tady obava z konzervativního Senátu a z prezidenta: pokud jde o něj, nedá se svítit. Pokud jde o Senát, překvapil by příjemně, kdyby si odpor proti vládním návrhům schoval na zásadnější věci a tento vládní návrh schválil. Zachoval by se osvíceně.