Genderové stereotypy. Víme vůbec, co to je?

Alena Zemančíková

Neochota podepsat se pod Istanbulskou úmluvu nebo připojit se ke Globálnímu kompaktu o migraci vyjadřuje nebezpečný postoj, že nás se to netýká, u nás je všechno v pořádku. Politici jím ničí veřejný prostor a způsobují problémy do budoucna.

V české republice se pro mě nepochopitelně bouřlivě diskutuje o přijetí Istanbulské smlouvy, která, jak se i mně zdá po přečtení jejího znění, nijak neohrožuje ani nezpochybňuje stávající zákonné normy a vůbec právní řád. Ti, kdo proti ní protestují, pokud tedy patří mezi civilizované kruhy, znejisťuje termín „genderový stereotyp“.

Poslanec KDU-ČSL Jan Bartošek (aspirující na funkci předsedy strany) se například v rozhovoru pro Právo táže, zda kvůli tomu nebudeme smět vyprávět dětem pohádku o Popelce nebo zda snad budeme muset zrušit Velikonoce, jak je známe v českých zemích, popřípadě se obává, že budeme rušit termíny otec a matka či oslovení dámy a pánové.

To všechno jsou nejen, jak se domnívám, plané obavy, hlavně to však vůbec neodpovídá pojmu stereotyp, natož pak genderový. Slovo stereotyp neznamená obvyklé označení (jako je muž a žena nebo otec a matka), ale (jak praví slovník) typizovaný, běžně opakovaný a zjednodušený soubor představ a zároveň psychologický či společenský mechanismus, který reguluje vnímání a hodnocení, a tím názory, postoje i chování.

Pro stereotyp je typické nerozlišené a paušální přisuzování určitých rysů a vlastností bez výjimek všem členům dané skupiny. Má spíše iracionální povahu, a přestože může být vytvořen na základě vlastní zkušenosti, ve většině případů vzniká přeceněním jednotlivé události či osoby a následným zobecněním na celou skupinu.

O genderovém stereotypu ví svoje každý, kdo je ochoten o tom pojmu přemýšlet. Týká se to zavedených pravidel chování, ale také názorů na schopnosti a uplatnění. Jeho rozrušování je ku prospěchu kterémukoli genderu, takříkajíc „bez ohledu na pohlaví“: stejně tak může zatěžovat muže, je-li společenským stereotypem nucen například rituálně zabít soka, ke kterému ve skutečnosti necítí nenávist, jako ženu může urážet zapovězený přístup k některým činnostem a povoláním (to se ostatně mužů týká také).

Proč křesťanské kruhy tolik obhajují právě tento pohanský zvyk? Repro DR

Kolektivní oslovování vyvolává potíže už dlouho a nejsou neřešitelné, přinejmenším v češtině máme dostatek gramatických tvarů, které genderové označení eliminují, takže v dopravních prostředcích můžeme klidně užívat oslovení třeba „cestující“, pokud bychom si s tím chtěli dělat starosti. Ale nemusíme, protože v Istanbulské úmluvě o takové malichernosti nejde.

Každý genderový stereotyp, podle kterého muž či žena něco musí nebo nesmí jen proto, že jsou muž nebo žena, je neudržitelný, ostatně dějiny lidstva jsou mimo jiné i dějinami opouštění genderových stereotypů (vedle stereotypů jiných, samozřejmě).

Argumentace odpůrců našeho připojení ke smlouvě, jejíž ratifikací bychom dali najevo, že jsme proti genderově motivovanému násilí a vynucování čehokoli na základě příslušnosti k pohlaví, je zbytečná a logicky pomýlená. Ani ty Velikonoce bychom kvůli Istanbulské smlouvě nemuseli zakazovat, však u nás nejsou povinné, a kdo je pomlázkou slavit nechce, nemusí (vlastně člověk nechápe, že zrovna křesťanské kruhy tolik obhajují tenhle pohanský zvyk).

K tomu konkrétně: mnoho kluků povinnost „vyšupat“ holky o velikonočním pondělí přivádí do rozpaků a dělají to neradi, rovněž ženy to nemají rády a staví se k tomu aktu spíš s pocitem trapnosti než se strachem z násilí. Na té koledě je hezké to, jak kluci a muži přijdou ke dveřím s opentlenou pomlázkou, odříkají koledu a dostanou barevné vajíčko, případně frťana. To mezitím je spíše trapné a všichni to chtějí mít nějak za sebou.

Podle mého bychom se bez toho „šupání“ klidně obešli — mnozí koledníci se bez toho obejdou už dnes. Není to nic povinného, takže nemusíme ani nic zakazovat, ostatně na kdekteré vsi chodí s kluky po domech na koledu i holky. A pokud někdo dívku či ženu pomlázkou zmlátí tak, že má podlitiny, je to akt násilí bez ohledu na folklor a trest je tu na místě.

Na té neochotě podepsat se pod úmluvu vidím ještě něco nesympatického, podobně jako na neochotě připojit se ke Globálnímu kompaktu pro bezpečnou, řízenou a legální migraci. Je to argumentace, že nás se to netýká, u nás je všechno v pořádku, takže není důvod se připojovat.

Touhle argumentací zamořují politici prostřednictvím médií veřejný prostor a podporují tak netečný a sobecký postoj k násilí a neštěstí, které se děje někde jinde. Hleďme si pouze svého, říká se tím, a je to nejen odporné, ale volá to po odvetě v případě, že jednou pomoc a solidaritu budeme potřebovat my.

Nemá smysl říkat, že tradiční uspořádání není nijak ohroženo. Smysl má nebát se. Tradiční uspořádání je totiž ohroženo neustále, po celou dobu existence lidstva něco nového přichází, části lidstva otevírá možnosti a jiné bere část moci nad ostatními. Tohle nikdy nepřestane a nedá se to zastavit, s každým prosazeným právem přichází probuzení nového nároku. Je to těžké a těm doposud privilegovaným to komplikuje život, ale nedá se nic dělat, ti druzí svých požadavků nenechají.

Lidé jsou si rovni — to si možná ve skutečnosti mnozí z nás nemyslí, ale naše evropská civilizace to má pevně zapsáno ve svých hodnotách a křesťané to mají v evangeliu. Nemůžeme se tedy divit, že se ti, kteří se cítí z této rovnosti vylučováni (třeba genderovými stereotypy), se jí domáhají.

Při dnešním pročítání zpráv jsem byla mile překvapená, kolik stran a jednotlivců v parlamentě se za podpis Istanbulské úmluvy postavilo. Je tady obava z konzervativního Senátu a z prezidenta: pokud jde o něj, nedá se svítit. Pokud jde o Senát, překvapil by příjemně, kdyby si odpor proti vládním návrhům schoval na zásadnější věci a tento vládní návrh schválil. Zachoval by se osvíceně.

    Diskuse
    JP
    November 7, 2018 v 14.55
    Slovo na obranu genderového konzervatismu
    Paní Zemančíková, ač opravdu nerad, ale z principu věci protentokrát musím pronést několik argumentů ve prospěch (genderových) konzervativců. Jak řečeno, činím tak jenom z ryzího principu nalézání objektivní pravdy; ona ta středověká funkce či pozice, být "advocatus diaboli" měla přece jenom svůj nemálo pozitivní smysl. Právě proto, aby bylo možno se na celou věc podívat i z druhé strany.

    Jedná se o to, jak píšete, že "tradiční uspořádání je totiž ohroženo neustále, po celou dobu existence lidstva něco nového přichází". To je sice bezpochyby pravda; ale zároveň je to právě jenom jedna část pravdy.

    Ano, po celou dobu trvání lidstva neustále přichází něco nového; a je opravdu možno říci, že veškerý civilizační a kulturní pokrok lidstva probíhal právě jenom díky tomu, že se vždy našli jednotlivci, kteří se dokázali vzbouřit proti "zavedenému pořádku", a kteří dokázali prosadit něco naprosto nového. (A ani snad nemusím připomínat třeba takového Ježíše Nazaretského, aby bylo zřejmé jak velmi závažné takovéto "novoty" mohou být.)

    Jenže: tyto snahy o prosazování stále nového se také mohou velice snadno a rychle dostat za kritickou mez. Když se ekonomika příliš intenzivně rozběhne ze svých zavedených procesů a struktur, říká se, že se "přehřívá". A není to vůbec dobré znamení. Ke stejnému "přehřívání" může dojít i v záležitostech obecně společenských, respektive ideových. Zkrátka: mnozí z těchto inovátorů by si bez sebemenších pochybností ze společnosti, z celého lidského světa udělali prostě svou experimentální laboratoř, kde by si podle libosti zkoušeli co jejich experimenty s lidmi udělají. Jenže, jak nás varoval už Goethe: ten džin jednou vypuštěný z láhve se už jen velice těžko dá vrátit zpátky. V každém případě na to nestačí jenom pouhý čarodějův učeň - který má sice nějaké dílčí znalosti, ale ještě zdaleka není tak daleko, aby opravdu mohl dokázat spoutat síly puštěné ze řetězu.

    Zkrátka: jakkoli se nám všichni ti konzervativci mohou zdát strnulými, zkostnatělými dogmatiky - i přes to všechno v celém komplexu společenského a dějinného života a vývoje mají svou nezastupitelnou úlohu. Oni mají v určitém smyslu stejnou roli jako druhá komora parlamentu: jsou jakousi "brzdou" toho, aby těmi či oněmi nepromyšlenými opatřeními celý ten komplex společenského života neupadl do neřízených, chaotických turbulencí.

    Známý německý sociolog Max Weber svého času napsal pojednání, kde rozebíral právě tento vztah progresivních a konzervativních sil ve společnosti. A závěr Maxe Webera byl naprosto jednoznačný: pro zdravý rozvoj společnosti jsou naprosto zásadně potřebné o b ě síly: jak síla progresivní, tak ale i síla konzervativní.

    Ta první přináší pohyb, vývoj, nové ideje; ale ta druhá je svým principiálním skepticismem právě tou potřebnou pojistkou před neuváženými a příliš překotnými změnami.

    A ze své vlastní zkušenosti bych k tomu dodal ještě toto: nejen že konzervativci jsou tou bezpečnostní pojistkou; oni splňují ještě jednu velice významnou roli v tom, že toho kdo se snaží o ty nové ideje svým odporem doslova n u t í k tomu, aby on své myšlenky rozvíjel a cizeloval maximálně možným způsobem!

    Zkusme si jenom představit, jak by to asi bylo, kdyby svého času Ježíš nenarazil na žádný odpor, kdyby na jeho řeči všichni jenom pokývali hlavami a řekli: "Ano, drahý mistře, máš samozřejmě ve všem naprostou pravdu!" Pak by Ježíš zřejmě vůbec nedospěl k tomu aby formuloval celou řadu svých základních myšlenek, nabádání a nakázání; a nakonec by samozřejmě nebyl ani ukřižován, takže by o něm dnes nejspíš vůbec nikdo nic nevěděl.

    A tak i v té otázce genderu: ano, ty pozice konzervativců jsou v mnohém ohledu zastydlé, zpátečnické až přímo reakční; ale i tady je nutno jim uznat alespoň tolik, že svou skepsí a nedůvěrou a lpěním na tradičních hodnotách i v této záležitosti dost možná účinně zabraňují změnám příliš lehkovážným a módním, které by - pokud nebrzděny - mohly mít velice pochybné důsledky pro rodinný a vůbec společenský život, které by pak šly jenom velmi obtížně vracet "zpět do láhve".
    JN
    November 7, 2018 v 20.59
    Tradice, víme vůbec, co to je?
    "Tradice" není to, co je neměnné, ale to, co se ve vývoji osvědčilo jako výhodné, a proto se to dál předává. Jde jednoduše o "evoluční princip" v kulturním vývoji společností.

    Proti tradici (jako tomu, co se osvědčilo, a proto se to dál předává) stojí to, co se "vykoumalo" a ještě to nemělo příležitost se v praxi osvědčit.
    November 7, 2018 v 21.39
    Co se týče pomlázky, domnívám se že tento zvyk (který vlastně s křesťanstvím ani nesouvisí), sám od sebe pomalu mizí. A to dokonce i na vesnici. Koledníků bývá na ulici vidět oproti dřívějšku čím dál méně, takže moc nevěřím, že by někdo měl z pomlázky podlitiny.
    November 8, 2018 v 8.18
    Na doprovodném obrázku nejsou mladí muži, ale děti.

    V mých vzpomínkách na Velikonoce v Praze na počátku šedesátých let je to tak, že pomlázky měly jen děti a oběti byly hlavně naše babičky a matky.. Vajíčka a cukroví dostávaly i dívky, možná měly i pomlázky, tím si nejsem jist.Tvrdý alkohol k pomlázce nepatřil, byla to dětská záležitost.

    Kluci si pomlázky museli vyrobit sami, někdy se pak jimi mydlili navzájem. Pokud se jim pod ruku připletly i nějaké holky, tak to bylo zcela neregulérní a nečekali, že od nich něco dostanou.

    Domnívám se že lidové zvyky do doby, než je začala šířit televize, byly daleko více lokálně rozrůzněné.

    November 8, 2018 v 9.39
    Na Moravě, zejména na venkově (ale kupodivu i v Ostravě), se ten zvyk více méně udržoval, i když míval lokálně-krajové podoby. Nakolik ho v 60. letech propagovali v televizi jako folklór, nejsem schopna posoudit. Ale možné to je. Moji rodiče považovali ten zvyk za přežitek, který není hodný následování, a proto k nám domů koledníky nepouštěli. Nicméně, nechtěli to dávat příliš okatě najevo, že mají tento názor (aby se příliš nelišili), a proto jsem měla dělat, že nejsem doma. Já jsem byla ráda (že mě nikdo nebude bít) i nerada. Zvlášť když pak holky ve škole jedna druhou trumfovaly, kolik u nich bylo o pomlázce kluků.

    Mimochodem, moji rodiče si také mysleli, že lidé napodobují špatně věci, které viděli ve filmech nebo v televizi. Proto si představovali, že ve filmech by se buď neměly vůbec ukazovat špatné věci, nebo když už, tak takovým způsobem, aby bylo jasné, že jsou špatné a nemají se dělat. Prostě chtěli výchovné filmy, ve kterých je jasné, co je dobro a co zlo.
    JN
    November 8, 2018 v 10.44
    Údiv autorky nad tím, že někdo má jiný názor,
    a že se ve společnosti vede o různých názorech debata,
    naznačování, že ti s jiným názorem nemusí patřit mezi civilizované kruhy, to všechno jsou věci, které jsou pro mě jen velmi těžko pochopitelné.

    Pro dnešní dobu je bohužel toto míjení v základních principech asi charakteristické.
    AZ
    November 8, 2018 v 16.51
    Nepřekvapuje mě, že má někdo jiný názor. Udivuje mě, že se tak bouřlivě diskutuje o něčem, co se mi nezdá být jako významný problém, přičemž se argumentuje podružnostmi.
    JN
    November 8, 2018 v 19.11
    To je součástí toho jiného názoru, paní Zemančíková.
    Vám to nepřipadá jako významný problém a považujete argumenty druhé strany za podružnosti, druhá strana to ale vidí právě opačně.
    November 9, 2018 v 5.06
    Ještě k výrazu "tradiční"
    Já si myslím, že by možná bylo lepší používat výraz přirozená rodina než tradiční rodina. A přirozená rodina, pokud drží pohromadě, by měla mít přednost před jinými formami. Aspoň do doby než děti dospějí a rozhodnou se jinak.
    November 9, 2018 v 6.06
    Paní Hájkové
    Ona je to asi trochu hloupá snaha mít na všechno nálepku, pokud možno jedním slovem. Možná to právě vede k polarizaci a nedorozumění. Že místo toho, abychom skutečnost raději popsali složitěji a třeba i z více úhlů pohledu použijeme jedno slovo.
    Každopádně mi se hodně líbí "bio".
    :-)
    Manželství může a ženy by se třeba mohlo nazývat "biomanželství":-)

    Jenže pak by určitě iniciativa "Jsme fér" bojovala za biomanželství pro všechny.
    November 9, 2018 v 12.52
    Paní Hájkové
    slovo je v tomto kontextu silně ideologické. Často se jím obhajují právě genderové stereotypy, kterým jinde říkám genderový esencialismus. Například Samuel Johnson píše, že když má žena kázání tak je to,kak když pes chodí dvou nohách, člověk je hlavně udven tím, že je to vůbec možné.

    Nukleární rodina, ve které děti žijí s oběma biologickými rodiči od narození do dospělosti je v dnešní době snáze uskutečnitelný ideál než v minulosti, kvůli velmi nízké úmrtnosti lidé mladého a středního věku. Ovšem to,že si někdo najde jiného partnera je také přirozené a bránit v tom může buď vědomé rozhodnutí nějakou jinou přirozenost potlačit nebo tlak společenských norem. Těžko tvrdit, že pro lidi je střídání partnerů nepřirozené. Může to být neetické, bezohledné vůči dětem atd., ale nepřirozené to není.

    Homosexualita má dost pravděpodobně biologické příčiny, takže je také přirozená i když menšinová.

    Pokud je něco opravdu přirozené tak nevzniká potřeba to obhajovat jako jediné možné. Nejsou žádné zákony na to, aby lidé chodili po dvou nohách a ne po čtyřech.
    November 9, 2018 v 13.14
    Panu Kubičkovi
    Opět je zapotřebí výkladu, jak správně poznamenal pan Lobpreis. Já vůbec netvrdím, že homosexuální páry vůbec nemohou děti vychovávat. Tím, že jsem zdůraznila přirozenou rodinu, jsem měla na mysli, že nejpřirozenější rodinou pro dítě je jeho původní rodina. Což znamená, že adoptivní rodiče, byť zcela tradičně žijící, pro mě také budou nepřirozenou rodinou.
    Myslím si, že tato přirozená rodina je nejlepší, byť vím, že je čím dál vzácnější. Tak jako je naprosto ideální, dokud má člověk své vlastní přirozené orgány nebo končetiny (byť problematicky fungující). Je to pořád lepší než transplantace orgánu cizího, byť dokonalejšího. Prostě by se mělo udělat maximum pro to, aby o dítě mohli pečovat jeho přirození rodiče.
    Víte, pane Kubičko, někteří lidé mají strach, že se jim děti budou odebírat z malichených příčin (však víte, co všechno se šíří o norském Barnevernetu). Zpočátku jsem nad tím chtěla mávnout rukou jakožto nad bludem, ale teď si myslím, že pro jistotu je třeba mít se na pozoru. I když mne už se to zas tolik netýká, poněvadž mám děti dospělé. Ovšem znepokojuje mě, když jiní lidé mají strach.
    Neříkám tedy, že přirozené (v tomto smyslu původní) je jediné možné. Ale dokud jakžtakž funguje, mělo by mít přednost před vším ostatním.
    JN
    November 9, 2018 v 17.34
    "Pokud je něco opravdu přirozené tak nevzniká potřeba to obhajovat jako jediné možné."
    Vrtá mi hlavou, proč třeba nenapsat jen: "Pokud je něco opravdu přirozené tak nevzniká potřeba to obhajovat." Tečka.
    November 9, 2018 v 21.29
    Nevím zda je potřeba obhajovat to, že pokud má dítě rodinu tvořenou dvěma biorodiči tak je nejlepší, když v ní zůstane. To přece nikdo v dnešní době nezpochybňuje.

    "Odebírání dětí" - tedy umístění do náhradní rodinné péče - je velmi kontroverzní otázka. Názory se ale nepohybují v polaritě za žádnou cenu či vždy, když v péčí něco neklape.

    V kruzích DR se mluví o dětech, kde rodiče nemaji bydlet, zejména romských.

    Já znám spíše případy, kdy rodič je duševně nemocný či závislý na drogách či kde je dítě sexuálně zneužíváno. Tady mám dojem, že naše úřady postupují dost opatrně, někdy možná i moc. Setkal jsem se například s tím, že byla velká snaha udržet dítě v péči nemocné matky, kde byly zcela otřesné podmínky, s odůvodněním, že odebrání dítěte by matku zničilo a ten aspekt ,jak to má to děcko vydržet, nebyl nikým representován. Asi jsou i opačné extrémy, ale princip preferování biologických rodičů je v zásadě uznáván.
    November 9, 2018 v 23.22
    Jak doopravdy funguje barnevern nevím, z toho co se píše u nás, se to poznat nedá.
    November 10, 2018 v 8.00
    Nijak nezpochybňují možnost odebrání, když dítě žije v nesnesitelných podmínkách. Ale dítě drogově závislých lze přece odebrat na čas. Dát ho třeba do ústavu nebo k prarodičům a po zlepšení situace ho vrátit do původní rodiny.
    My tady teď ovšem řešíme záležitosti genderu, kterých se týká istanbulská úmluva a otázku strachu, který to v lidech vyvolává. Mají strach například z tohoto: Homosexuálové, kteří spolu přirozenou cestou děti mít nemohou, proto mohou vyvíjet (a prosazovat - například formou vlivné lobby) určitou snahu odebírat děti rodičům, kteří je mají, pod záminkou, že tito je špatně vychovávají, například tím, že jim vnucují genderové stereotypy.
    Jak to funguje v Norsku, o tom se u nás dá zjistit jen málo informací, říká pan Kubička. O to více to vzbuzuje šíření různých fám a strachu z nich. Jak u křesťanů tak u nekřesťanů. Strachu se můžete smát, ironizovat jej, můžete dokonce i zakázat ho nahlas projevovat(!) Ale nemůžete ho tím odstranit. Je to naprosto reálná věc, i kdyby ho vyvolávaly věci nereálné. A protože strach je reálný, může ovlivňovat chování lidí i to, co se bude v budoucnu dít.
    November 10, 2018 v 8.28
    Panu Krupičkovi
    Vážený pane Krupičko,
    ohledně úvahy na téma "dítě patří samo sobě" bych si dovolil nabídnout Vám k úvaze diskusi ohledně navrhované (a stažené) metodiky MPSV navazující na Obecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte č. 14 (2013).
    Já vlastní dítě neviděl půl roku, takže o strachu, že jej neuvidím už nikdy (i o způsobu jak s ním pracovat) něco málo vím.
    Nemyslím si, že bych byl fobík a rozhodně si myslím, že diskuse o formování našeho společného života a budoucnosti by měla být vedena spíš racionálně a bez emocí...

    Ale právě příklad stažené příručky dle mého názoru zřetelně ukazuje, že pravdivost tvrzení o tom, že lze přesně odhadnout dopady různých legislativně-politických kroků směřujících k našim lepším zítřkům lze s úspěchem zpochybnit.
    JN
    November 10, 2018 v 8.49
    Obhajoba chození po čtyřech (nepotřebnost obhajoby přirozeného)
    Zazněly zde dva výroky:

    1. Pokud je něco opravdu přirozené, tak nevzniká potřeba to obhajovat jako jediné možné.

    2. Pokud je něco opravdu přirozené, tak nevzniká potřeba to obhajovat.

    Který výrok je logicky přirozenější:-)?

    -------------------------------

    Dejme tomu, že v diskusi výše zmíněná chůze po čtyřech mi vyhovuje, chodím tímto způsobem velmi rád a usiluji o to, aby lidé, kteří chodí po čtyřech, nebyli nijak zesměšňováni a diskriminováni a aby měli stejná práva jako ti, co chodí po dvou.

    Přemýšlím, jaký argument bych tedy zvolil. Určitě neřeknu: "Pokud je něco opravdu přirozené, tak nevzniká potřeba to obhajovat", protože by mi tento můj výrok všichni hned omlátili o hlavu a řekli by mi: "Proč tedy obhajuješ chození po čtyřech, když je podle tebe tento způsob chůze přirozený a přirozené věci není potřeba obhajovat?"

    Řeknu tedy raději: "Pokud je něco opravdu přirozené, tak nevzniká potřeba to obhajovat JAKO JEDINÉ MOŽNÉ."

    A pak budu pokračovat třeba takhle:
    "Vy všichni ostatní teď proti mému návrhu na zrovnoprávnění chůze po čtyřech obhajujete pouze chůzi po dvou jako chůzi pro člověka přirozenou a tedy jedinou možnou a nechcete ji zrovnoprávnit s chůzí po čtyřech.
    Ani chůze po dvou tedy vlastně není nic tak úplně přirozeného, když to musíte obhajovat jako jediné možné. Je to totiž jen společenský konstrukt, stereotyp, na jehož základě jsou pak diskriminováni lidé, kteří chodí po čtyřech. Chůze po čtyřech má dost pravděpodobně biologické příčiny, takže je přirozená, i když menšinová."

    Je to možná docela efektní argumentace, a to i přesto, že je logicky nekonzistentní: Vychází z ní totiž, že chůze po čtyřech je přirozená z důvodu jejích pravděpodobných biologických příčin, zatímco chůze po dvou přirozená není z toho důvodu, že je třeba ji obhajovat "jako jedinou možnou". Původním účelem mé argumentace ale bylo dokázat, že chůze po čtyřech je pro člověka stejně přirozená, jako chůze po dvou.

    P. S. Nemám nic proti lidem kteří chodí po čtyřech, sám jsem kdysi také tak chodil. Na druhou stranu si ovšem nejsem jist, zda je v principu možné zpřístupnit těmto lidem všechny obvyklé činnosti, aniž by to například mělo vliv na celkovou bezpečnost.
    JN
    November 10, 2018 v 9.31
    P.P.S.
    Studie potvrzují, že děti, které byly vychovávané rodiči preferujícími chůzi po čtyřech, chodí v dospělosti úplně normálně - buď po dvou nebo po čtyřech.
    MP
    November 10, 2018 v 11.20
    Dítě nepatří samo sobě
    Kdyby tomu tak bylo, rozhodovalo by o sobě samo a nebylo by potřeba poručnických soudů, rozhodnutí o péči atd.

    Jiná věc je, že mají být chráněna práva dítěte. Bohužel by se to velmi často mělo odehrávat vůči dvojici, která si dítě či děti pořídila a pak nedokáže dostát elementární odpovědnost a zatahuje ho do vzájemných nechutných sporů a nenávistí.
    Vyskytl se u nás dokonce kreten -- a bohužel také soudce, který na to přistoupil --, který se domáhal svého práva na dítě soudní exekucí. Pokusil se nechat zabavit vlastní dceru vykonavateli exekuce uprostřed hodiny dějepisu (alespoň, že tak, bylo vidět, kam podobné móresy patří).
    November 10, 2018 v 12.10
    Panu Profantovi
    1) Ano jak píšete... zájmy dětí by měly být chráněny a je škoda, že ta situace je tak nepřehledná, že se v tom nevyznají ani pracovníci organizací kteří to mají na starosti.
    2) Ohledně té exekuce... nešlo o právní termín exekuce? Tedy nucený výkon nějakého rozsudku (například právě o předání dítěte druhému rodiči)?
    To opatření je sice dost zoufalé(sám jsem si tím prošel) , ale rozhodně není ojedinělé.
    A hlavně se používá právě až těch případech, kdy jeden z rodičů odmítá respektovat vykonatelný rozsudek.
    Mimochodem tedy zpravidla pod vlivem nějakých genderových stereotypů o (ne)vhodnosti druhého rodiče podílet se na výchově (abychom se drželi těch "patriarchálních genderových stereotypů" o kterých je tento článek).
    November 10, 2018 v 12.26
    Vztahy mezi biologickými rodiči a dětmi mohou také odumřít. Může to být vinou jednoho z rodičů, popřípadě vinou obou dvou. Nebo to může být způsobeno ještě jinými vlivy. Odumřelé vztahy je velmi těžké vzkřísit. Ale úplně nemožné to není. Vlastně to platí i pro vztah mezi manželi. I pro jiné vztahy.
    November 10, 2018 v 14.50
    Jeden z konzervativních křesťanů nedávno napsal, že bývalý režim chtěl údajně uzákonit, že rodiče prý budou mít povinnost děti vychovávat v souladu s vědeckým světovým názorem. Poznamenávám, že já o takovém plánu minulého režimu nemám vůbec žádnou povědomost. Ale možné to je. Prý se někteří křesťané proto tomu tenkrát ohradili a tento paragraf nakonec uzákoněn nebyl.
    Každopádně, já vstupování státu do rodinné výchovy považuji za velmi ošemetnou záležitost. A být dnes rodičem, tak se tomu silně bráním.
    JN
    Pokud se hodnoty státu a hodnoty rodičů budou rozcházet (což je bohužel v dnešní situaci docela pravděpodobné), může vstupování státu do výchovy dětí vést k častějšímu odebírání dětí z rodin.
    HZ
    November 10, 2018 v 15.05
    To máte jistě pravdu, pane Krupičko.
    Jenže najít správnou odpověď na otázku, co dítěti přináší prospěch anebo co ho může negativně poznamenat na celý život, je každopádně hodně těžké.
    Samy děti na to někdy přijdou až po letech, když mají samy svou rodinu. Neboli když měly štěstí, že nebyly dohnány ke skoku z okna, a vůbec měly dost duševní odolnosti. A když dnes dokážou neopakovat rodičovské vzory.
    MP
    November 10, 2018 v 15.11
    Davidovi Lobpreisovi
    Jsou věci, ve kterých jsem mimořádně konzervativní. Obdivuji tu ženu, která dokázala u Šalamounova soudu zvolat: "Zadržte, ať je po jejím, lépe, když dítě ztratím, ale zůstane na živu."
    November 10, 2018 v 15.25
    Martinu Profantovi
    Vážím si Vašeho přiznání ke konzervatismu právě pod článkem o genderových stereotypech.
    Jinak samozřejmě, že optimální je společná péče obou (zpravidla) biologických rodičů, která je zcela nezávislá na tom, zda jsou nebo nejsou manželé, společném obydlí atd. V podstatě to vyžaduje hlavně ochotu spolupracovat na té výchově.
    November 10, 2018 v 15.29
    Panu Krupičkovi
    Stručné info o příručce je zde:
    https://goo.gl/7LHqA6

    A zde je taková pěkná tečka za celým "případem":
    https://goo.gl/eqpV9k

    November 10, 2018 v 16.03
    Paní Hájkové
    Tohle už je hodně off-topic, a omlouvám se, ale ohledně ingerencí státu do výchovy dítěte bych zmínil hlavně kauzy "výhrady svědomí" ve věci očkování.
    http://www.bulletin-advokacie.cz/ockovaci-povinnost-a-participacni-prava-ditete-ve-sporu-rodicu-o-jeho-ockovani

    Koneckonců to může bý poučné čtení i pro ty konzervativnější jedince, kteří by kvůli každému rodičovskému sporu hned podle biblické tradice chtěli řezat děti vejpůl.
    November 10, 2018 v 17.00
    Dítě nepatří samo sobě, ale z toho neplyne, že patří někomu jinému, rodičům nebo státu. Vlastnit lidi už právo hodně dlouho neumožňuje.

    V tom rozsudku, který cituje pan Lopreis je vytýkáno také to, že dítě jako vedlejší účastník řízení bylo, pouze vyslechnuto bez toho aby vědělo, jako řízení se vede. Také to, že kolizni opatrovník s dítětem nikdy nemluvil.

    To vypadá jako vážně zanedbání, není ale z článku není jasné
    jaká byla role otce. dítě mělo kolizního opatrovníka kvůli této věci nebo proto, že se rodiče o jeho péči přou?
    November 10, 2018 v 17.07
    Ony jakékoliv obecné formulace jsou vždycky problematické. Každý si pod tím totiž představí něco jiného.
    Zásahy jsou jistě v některých případech potřebné. Každopádně, když stát musí zasahovat, není to vůbec dobré.
    November 10, 2018 v 17.16
    Paní Hájkové
    No... prevence a primární péče je IMO taky forma určitého zásahu, vedení, nebo omezování.
    Já se třeba dceru snažím vychovávat hlavně příklady... ale myslím, že do výchovy "zasahuji" už tím, že vytvářím příležitosti ve kterých se může nějak projevit.
    Navíc "stát" může být tu soud, tu ospod, tu neziskovka dotovaná státem... a koneckonců i třeba škola nebo lékař (kteří se také musí řidit nějakými "státními pravidly").
    Takže podle mne to je i o síle a četnosti těch zásahů.
    A pro mne osobně je to hodně o tom, aby ta soustava různých prvků tedy dítěte, rodičů, státu (a případně dalších prvků) byla co možná nejméně chaotická.
    November 10, 2018 v 17.23
    No, já jsem rozhodně ráda, že jsem nikdy nemusela takové věci řešit. Asi bych to neunesla.
    + Další komentáře