Deník Referendum Domov

Žijeme v nesnadné době. Velké vítězství západní liberální demokracie na konci osmého desetiletí minulého století neznamenalo spočinutí v pozemském ráji. Nebyl to konec dějin, jak si to vážně na začátku devadesátých let troufal tvrdit japonsko-americký, letos pětašedesátiletý politolog Yoshihiro Francis Fukuyama. Naštěstí později uznal, že se mýlil.

Je-li obsahem dějin lidstva spor, žijeme v éře eminentně historické. Neodehrávají se pouze korektní rozepře o politické programy řešené případným označením volebního lístku a jeho vhozením do urny. Padají nejen ostrá slova, ale názorně se předvádějí i symboly násilí (například šibenice na demonstraci antiislamistů). Na manifestacích se zatím naštěstí policii daří držet znepřátelené radikály v bezpečné vzdálenosti navzájem od sebe, takže krev teče výjimečně. Rozepře však pronikají i do rodin. Vím o manželství v jednom českém krajském městě, do té doby spokojeném, s potomstvem, které se rozpadlo kolem tématu migrantů.

Stojí za pozornost, jakou roli v rozjitřené náladě hrají křesťané. Je jich sice v celku české populace nepatrně, ale pořád je to pár set tisíc lidí. Chtěl bych věřit, že názory na konfliktní otázky současnosti jsou mezi nimi rozloženy alespoň stejně jako v celku populace. Pozoruji, že mezi nimi jsou nacionalisté i kosmopolité a různé polohy mezi tím. Někteří jsou sociálně citliví, což bychom očekávali, a jiní prosazují bezcitnou asociální ekonomickou politiku v linii chicagské školy.

Těšilo by mne, kdyby křesťané smýšleli a jednali aspoň tak jako (současný) Tomáš Halík, a kdyby sdíleli postoje Václava Malého, a měli víc odvahy se k nim otevřeně hlásit. Mohli by pěstovat politiku podobnou tomu, co nabízejí Jan Čižinský a Hayato Okamura. Mohou mít různě rozložené důrazy, tu na svobodu, onde na solidaritu, jednou na hodnoty univerzální a jindy na partikulární. Jen bych u nich rád viděl podněty ke slušnému řešení rozepří.

Soukromá debata, již jsem v posledních dnech vedl, mi připadá pro roli křesťanů symptomatická. Rozběhl se ne příliš vášnivý virtuální rozhovor kolem publikované úvahy, jejíž obsah se dá zjednodušeně shrnout do věty, že nestačí občanský aktivismus a je žádoucí spirituální transformace. Můj dlouholetý dobrý známý, se kterým jsem v kontaktu už od dob bytových seminářů v osmdesátých letech a se kterým mám důvod předpokládat dost společných témat a stanovisek, vstoupil do debaty zcela mimo téma docela razantně. Pokusil jsem se o vysvětlení, ale již (aspoň zatím) nepokládal za potřebné odpovědět.

Proti komu tedy má být „naší křesťanskou povinností“ bojovat? To se mi zdá zřejmé z pozorování jejich role ve veřejném životě. Snad napřed je třeba bojovat proti jiným křesťanům, protože to jsou politováníhodní kacíři, rozkolníci, ne-li odpadlíci. Nověji, diplomatičtěji, jsou to odloučení bratří (sestry se snad neodloučily), kteří potřebují uznat naši (ať tím „my“ je kdokoli) plnou pravdu a podřídit se našim autoritám.

Pak je třeba bojovat proti nekřesťanským náboženstvím. Jsou to přece modloslužebníci. Občas se dodnes, věřte nebo nevěřte (nikoli okázale na veřejnosti a snad za dodržení požárně bezpečnostních předpisů), pálí mimokřesťanské knihy. Je to populární praxe zejména v hnutí svatodušní obnovy, které jde napříč církvemi. Dialog s jinými náboženstvími? Dobře znějící heslo bez reálné náplně. A záliba několika pečlivě hlídaných solitérů.

Zvlášť plamenné bývají výzvy k boji proti novým, menšinovým, atypickým duchovním směrům, jimž obhájci náboženského statu quo dali nálepku „new age“. Je přece třeba zabránit šíření pověr. V boji proti lidovému esoterismu, jež je jednou z podob této alternativy, jsou církevníci ochotni spojit síly i s ateistickými skeptiky.

V jiných případech je ovšem ateismus hlavním nepřítelem, kterého je třeba potřít. Kdo se neplazí pokorně v prachu před jejich Pantátou sídlícím tam někde nahoře, se žene do jisté záhuby. Že papež některých z nich před pár lety naznačil, že i ateisté se mohou dostat do nebe? Takový papež je anomálií a reprezentant tradičních křesťanských hodnot Roman Joch nedávno láskyplně přál papeži Františkovi, aby si ho už Bůh vzal k sobě. O něco dříve se jistý kněz v Polsku za smrt papeže veřejně modlil.

Nezapomeňme na křesťanský boj proti 46 státům Rady Evropy, které společně udělaly kroky na ochranu především žen před domácím násilím. Istanbulská úmluva, dokument podepsaný zástupci vlád liberálních, sociálních i konzervativních, je ve většině zemí tohoto celoevropského uskupení už i ratifikován. Česká biskupská konference a v závěsu za ní pár církví v hlubokém předklonu před Dominikem Dukou ratifikaci brání. Naštěstí jejich stranické reprezentaci v posledních volbách do sněmovny voliči jasně řekli, co si o ní myslí, a souhlas sněmovny s úmluvou nemohou zmařit.

Další bojiště je plné nejen slovních přestřelek křesťanů s lidmi, kteří mají tu drzost milovat se bez bumážky opatřené štemplem. Důstojní pánové, ale i někteří bratří kazatelé či pastoři se velmi zajímají o to, co lidé dělají v posteli, a prý se jim to hnusí. Neumí pochopit, že třeba dva muži nebo dvě ženy si mou říct ano, převzít starost o sebe navzájem a sdílet slasti i strasti. Proti jinak milujícím se pořádají pochody a občas křesťané požadují i jejich přísné trestání.

Když v je některých islámských zemích za homosexuální akt zaveden trest smrti nebo dlouholeté věznění, je pro to v některých křesťanských kruzích plno pochopení. Když však jde o korektní občanské soužití s islámskou, u nás nepatrnou, menšinou, taje Duka při vzpomínkách na hrůzovládu Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské na Pyrenejském poloostrově a na vítěznou bitvu s Turky u Vídně, u níž jen zapomíná, že křesťané a muslimové byli na straně vítězů i na straně poražených. Jako bojová průprava křesťanského mužstva se to však hodí.

Někdy má člověk pocit, že křesťané bojují podle úsloví zdomácnělého u nás vlivem Aloise Jiráska, proti všem. Obávám se však, že nepřiznaně hlavně proti Tomu, podle nějž se jmenují.