Viz třeba https://zpravy.idnes.cz/knihovna-av-cr-kvuli-sexismu-zrusila-vystavu-aktu-f8c-/domaci.aspx?c=A151106_112821_domaci_fer

Obrazy?
Snadné to nemají pracovníci AV, když jim prezidium z alibismu dělá takovou ostudu.

K příspěvku Jiřího Gutha: obrazy to opravdu nemají snadné, ale v případě té výstavy, která proběhla pouhé čtyři dny v knihovně AV ČR, jde o něco jiného než v případě inscenace Vaše násilí, naše násilí režiséra Frljiće. Zákaz či zrušení je mocenský akt, při kterém jeden má (pravo) moc něco veřejně prezentovat ( a asi za to cítí i odpovědnost) a druhý je závislý na té (pravo) moci. V ideálním případě má mocenský orgán právo zakázat něco, co odporuje zákonu: u nás ve veřejnoprávním médiu se to posuzuje docela často. Zákon o veřejnoprávních médiích je ovšem formulován explicitně, a na Radu prorozhlasové vysílání se někdy opravdu obracejí posluchači, kteří jsou pohoršeni třeba vulgárními výrazy nebo řekněme i rouháním nebo cynismem v rozhlasové hře: zatím se ale nestalo, že by taková stížnost byla vyřízena jako nezákonné jednání režiséra, dramaturga či jiného spolupracujícího umělce. V umění obecně se to děje také častěji, než bychom řekli, například progresivní režisér Petr Lébl nařídil neuvést premiéru ( to je eufemismus, zakázal) inscenace Maryši bratří Mrštíků v režii Vladimíra Morávka, protože se mu nelíbila a jako umělecký šéf Divadla Na zábradlí na to měl (pravo) moc. I mně se to několikrát v uměleckém a mediálním provozu stalo, že mi šéf vyřadil z programu už připravený pořad ( jednou to dokonce byla povídka Aleny Wagnerové a jednou esej Radky Denemarkové a málem i autorské čtení Terezy Boučkové, ale aby to nevypadalo tak feministicky, jednou také eseje Slavoje Žižeka, které jsem připravila dokonce ke Slovinskému týdnu jako reprezentativní ukázku vlivného myšlení slovinského autora, a jednou středověký arabský text), protože se mu ideově příčily. Takových příběhů je kulturní historie plná a většinou jde o případy progresivních textů ( v každém smyslu pojmu text), které narazí na konzervativismus anebo i osobní postoj rozhodovacích kapacit. Přičemž dotyčné kapacity by nikdy nepřiznaly, že za jejich argumenty je ideový nesouhlas, vždycky to schovají za nějaké umělecké nedostatečno.
Dominik Duka ale nemá (pravo) moc inscenaci zakázat, do jejího uvedení mu dokonce vůbec nic není a může ji opravdu maximálně nenavštívit, případně ji ostře kritizovat, pokud by ji ovšem viděl. V čem je případ nový je skutečnost, že arcibiskup žádá soud, aby rozhodl, co je a co není umění. V tom následuje Miloše Zemana, který svůj smysl pro humor, na který je tak pyšný, ztratil v kauze červené trenýrky a místo aby trefným prezidentským bonmotem komentoval, jací jsou ti hoši Ztohoven blbečkové, žaloval je. Ale ne pro urážku vlastního majestátu, což je pravá podstata jeho rozezlení, ale pro zcizení prezidentské standarty. Zdá se, že takhle teď budou nejvyšší reprezentanti vysokých úřadů zatěžovat soudy s tím, co nejsou schopni vlastní velkorysostí a univerzálně svobodomyslným smýšlením ( no, to od nich asi opravdu nikdo nečeká, ačkoliv by ve svých úřadech měli být i od toho) přejít.
Závěrem se musím omluvit, protože jsem se dopustila chyby. Inscenace Olivera Frljiće Prokletí nebyla uvedena na plzeňském festivalu Divadlo 2017, vlastně ani nevím, jak se mi do textu tahle dezinformace dostala, Byla ale k vidění v Praze na festivalu Palm Off 2017. Omlouvám se, to ta vedra.

Proč jde o něco jiného? V čem je rozdíl?

V zásadě nejde. Jen to bylo v prostorách prezidia AV a to rozhodovalo o své soukromé věci. Ostudnė.

Paní Zemančíková, Vaše zkušenosti s ideovou cenzurou (jinak se to asi opravdu nazvat nedá) jsou sice otřásající; ale mohu Vám sdělit, že takovýto "ideový předvýběr" se koná zcela pravidelně i na daleko vyšších úrovních. Celé (západní) univerzity jsou například orientovány tím či oním způsobem, to jest vyznávají tu či onu ideologii (ať už politickou v užším slova smyslu, anebo "jenom" odbornou); a někdo s jiným názorem má sotva šanci tam vůbec být přijat, a pokud ano tak tam má dost těžký život.

Takový je holt dnešní svět; a nějaká "demokracie" na tom dokáže jen relativně velmi málo změnit.

pánům Nushartovi a Profantovi,
promiňte, ale jde o něco jiného. V případě výstavy fotografií přece nikdo nepodával trestní oznámení, šlo o spor uvnitř instituce. Analogické by bylo, kdyby věřící mezi představiteli divadla Husa na provázku protestovali u managementu proti uvedení Frljićovy inscenace a ředitel by ji na tom základě skutečně odmítl uvést, i když by už byla festivalem objednána. Pak by se asi pro uvedení hledalo jiné divadlo a nejspíš by došlo k rozkolu mezi brněnskými divadelníky. Nic takového ale nenastalo, protože nikdo z členů dramaturgické rady festivalu nebyl toho názoru, že inscenace nemá být uvedena v Huse na provázku. Kardinál a arcibiskup Duka se obrací na soud, aby rozhodl, co je umění, a to je případ, který nemá ve svobodné a otevřené společnosti sobě podobného.

V případě té výstavy fotografií v knihovně AV ČR, jsou "věřící" (stoupenci určitého názorového směru, kterým vadí údajný sexismus) v té instituci zastoupeni více, než věřící (křesťané, kterým vadí ta scéna s Ježíšem) mezi představiteli divadla Husa na provázku. To je podle mě důvodem toho rozdílu.

Pokud vím, tak ta výstava byla zrušena až po vernisáži. Nešlo přitom o žádný spor v instituci, prezidium AV disponuje plnými vlastnickými právy. Šlo právě a jen o obavu ze skandálu, o odezvu na kontroverzní přijetí výstavy; na námitky, které bezprostředně identifikovali umělecké a ideologické hodnocení díla. Plně bych chápal, kdyby správce poloveřejného a komorního prostoru vestibulu prezidia AV odmítl návrh výstavy s ohledem na to, že chce zachovat takový a takový charakter výstav, prostě redakční či dramaturgický profil ( jako v případech odmítnutí, která uvádíte výše), ale veřejný akt ideologické satisfakce v neprospěch díla považuji ze strany kulturní instituce za mimořádně pochybný.

Oproti tomu žáloba soukromníka na divadlo by byla pouze tragikomická, kdyby byl ten soukromník opravdu soukromník.

tak důležitých pro schopnost demokratické soudnosti.
Jestliže autor usiluje o základní zadání uměleckého díla, tak se musí zákonitě dostat do střetu s ideology.
Ideologové lidské utrpení zevšeobecňují a umělci diferencují. Jde o polaritu postojů, které zákonitě zapříčiňují eskalace nepřátelství mezi politiky a umělci.
Byl bych rád kdyby teatrální eskalace vyvolaná radikálně dogmatickým výstupem pana Duky, se stal přínosem objasnění úlohy umění dnes.
A držím soudnímu dvoru palce........bych dodal.

Paní Zemančíková, musím Vás trochu poopravit. V reálné soudní praxi skutečně znovu a znovu dochází k tomu, že soudy rozhodují - ne snad přímo o tom CO je umění, ale v každém případě o tom, kde jsou hranice umění.

Děje se tak v každém případě v Německu, kde mají paragraf ohledně urážky náboženského smýšlení. A pokud by se tato (či podobná) hra uváděla v Německu a někdo podal v daném smyslu trestní oznámení, pak by se německý soud skutečně ve vší vážnosti - a se vší odpovědností - musel zabývat tím, zda v daném případě víc váží svoboda umělecké tvorby, anebo veřejný zájem - kodifikovaný v onom paragrafu - na tom, aby nebylo veřejně uráženo náboženské smýšlení věřících.

Takovéto případy jsou ovšem vždy pro rozsouzení krajně problematické. Jak vyplývá z výše řečeného, stojí tu jedna hodnota proti hodnotě druhé. Není tedy možno rozhodovat jednoznačně (jako třeba v případě krádeže), ale je vždy nutno posuzovat konkrétní věc, případ od případu. Fakt je, že německé soudy zaujaly generální linii, že v případě pochybnosti má přednost umění. Tedy svoboda umělecké tvorby. Ale na straně druhé ani tato svoboda neplatí absolutně; a když soudci dojdou k názoru, že byla překročena hranice, pak ovšem vydají rozsudek v daném smyslu. Tedy na ochranu náboženského cítění.

Ignorovat skutečnost, že existují určité oblasti vesmíru, kde Newtonovy pohybové zákony neplatí, asi není úplně užitečný (natož vědecký) přístup. Třeba GPSky dávají podle Einsteinovy gravitační teorie mnohem přesnější výsledky, než jaké umožňuje aplikace pouček Isaaca Newtona.
Podobně se domnívám, že upírat občanu Dukovi možnost ptát se soudu, zda v konkrétním případě nedošlo k omezení jeho práv, také moc užitečné není.
Řešení otázek (ne)uměleckosti konkrétního divadelního představení (ozvláštněného masivním zapojením insitních umělců) nebo (sdílení) odpovědnosti za případnou škodu pak dle mého názoru může zajímavým způsobem přispět právě k našemu porozumění těmto zajímavým problémům. Ostatně kde čerpat faktické podklady pro originální a praktických problémů vycházející školní seminární, ale i závěrečné práce.

Musím se přiznat, že třeba mne v dané souvislosti začalo zajímat, jakou roli v v konkrétní situaci (a v poměrech sekulárního státu) má právo církevní. Koneckonců i církevně uzavřené manželství je za určitých podmínek stále platné i občansky, že.

Podle mne by soud, vyvolaný Dukovým podáním, neměl řešit, kde leží hranice umění, ale měl by se pouze ptát, jak konkrétní čin, ať umělecký či ne, mohl narušit jeho práva.
Občan Duka se cítí divadlem, které uvedlo jistou inscenaci, poškozen. Na to, aby se obrátil na soud, má bezesporu plné právo. Ví někdo, jakou požaduje satisfakci? To bývá u civilních sporů zvykem. Chce po divadle peníze, omluvu?

Soudy určitě neřeší, co je a není umění, ale to, zda jím někdo mohl či nemohl být uražen. Což je bezpochyby těžké stanovit.

Duka to ale po soudu chce:

"Rozhodl jsem se podat žalobu jako fyzická osoba. Jsem sice i statutární orgán České biskupské konference a reprezentuji katolickou církev navenek v České republice, ale předně miluji Krista jako člověk. Postup divadla silně zasáhl do mého vyznání, a proto se obracím na soud, aby rozhodl, co je ještě umění a co již je jen úmyslné poškozování jiné osoby a mých práv."
Slovo urážka naše právo zná ve spojení "urážka na cti", což implikuje velmi osobní věc a spory o ni bývají podloženy důkazy o majetkové či nemajetkové újmě žalobce. Spíš tedy v Dukově kauze předpokládám jinou formulaci.

Jde o to, že v českém právu - pokud je mi známo - bude pro Duku velice obtížné hledat nějaký paragraf, o který by svou žalobu mohl opřít. Musí to tedy zkusit jedině s tou velice vágní formulací "poškozování osobních práv"; ale je velice málo pravděpodobné že by s tím mohl uspět.

Ještě k tomu právnímu stavu v Německu: ani tady soudy neřeší jestli se někdo cítil či necítil uražen ve svém náboženském smýšlení; nýbrž jenom ten stav, kdy ten útok na to či ono vyznání byl takového charakteru, že by byl objektivně ve stavu narušovat "veřejný pořádek" (öffentlichen Frieden, možno také přeložit jako "veřejný mír). Právo tedy nechrání ani víru jako takovou ani pocity jednotlivé osoby, ale právě tento "veřejný pořádek".

V těch zmíněných německých procesech jde zřejmě o oblast veřejnoprávní. Do té se Duka nepustiil, zkouší to soukromoprávní cestou.

Pokud se dobře pamatuji, tiskem prošlo, že bratr Dominik se domáhá přibití jakýchsi tezí na vrata CEDu a peněz nepožaduje.
Nicméně i jako vždy, když jde "o princip" bude to mít i finanční dopady.
To máte cedule, hřebíky, náklady na soud a právníky... Nemluvě o možném vlivu na dotace a sponzory....

No ano, na rozdíl od Německa v českém právu takový paragraf o obecné ochraně náboženského vyznání není. Proto to Duka musí zkoušet oklikou přes žalobu civilní; ale i tady to bude mít velice komplikované. Osobně považuji za sotva možné, aby s tím u soudu uspěl.

Nanejvýš až pak u Evropského soudu pro lidská práva; je docela dobře možné, že on kalkuluje právě s touto eventualitou.

V tom případě bude opravdu docela zajímavé sledovat, jak se k dané záležitosti postaví soudci evropští.

V Politeiá sděluje:
Stát je nutné od poetů zcela oprostit.
Vzbuzují pocity, které jsou obecně škodlivé.
Svým dílem vyzdvihují mrzkou část lidského ducha a deptají tu rozumnou.
A sardonicky dodal - jestliže básníci předloží důkaz užitečnosti státu, tak mohou být s radostí opět přijati.
Pan Duka se ještě nesžil s moderní demokracií a ve svém svatém pohoršení pohříchu opomněl přidat Platonův zlomyslný dovětek .....bych dodal.

Zbavit se těch, kteří se nám nehodí do obrazu - to je, myslím, dosti rozšířená představa. Možná na všech frontách, nejen u Platóna.

Na straně druhé je ovšem nutno přihlédnout ke skutečnosti, že Platón si nad všechno jiné vysoce cenil Homéra.

Takže nám tu vzniká nemalý logický rozpor, který by bylo možno vyřešit asi jenom těmito způsoby:

- Platón nepovažoval Homéra za básníka; anebo

- básníci (obyčejní) jeho doby se skutečně zabývali jenom velice povrchním veršotepectvím (ne příliš jinak nežli naprostá většina popových zpěváků dneška), což ovšem nebylo v žádném případě kompatibilní s přísnými Platónovými nároky na lidského ducha a jeho směřování.

K čemuž připojme ještě toto: v oné době se umění skutečně považovalo za konstitutivní ve vztahu ke státu a obecnému pořádku vůbec. A nejen k pořádku obecnému - nýbrž i doslova a do písmene k pořádku kosmickému.

Tato víra v bezprostřední souvislost umění a kosmického řádu šla až tak daleko, že ti staří Řekové skutečně věřili, že když se na zemi zahraje nějaký falešný tón - tak že tím doslova t r p í samotné Univerzum!!

Takže takovéto tehdejší reálie musíme mít na paměti, chceme-li po právu posuzovat onen příkrý odsudek Platónův vůči tehdejším veršotepcům.

Lidské sebepoznávání bylo a je nadále vedeno i bohulibou snahou odkrývat dosud skrytá zákoutí lidské psýchy.
Domnívám se že nově se zachází s pojmem faleš - odkazy na nesnesitelnou falešnost projevů lidského ducha dostávají dnes diferencovanější obrysy a ke spolupůsobení je přizvané umění.
Nehledě tomu - až tu zas zcela zbytní politický a jiný kýč, tak zas zbyde umění ......... bych si nad věčností falše rukama zalomil.

Jde ale o to, aby tady nenastal stav, že to pravé umění tady sice (stále) ještě tak nějak existuje - ale s výjimkou malé skupiny jakýchsi podivínů toto pravé umění už nikdo nevnímá, nikdo mu nerozumí, nikoho nezajímá. Což je víceméně právě ten stav, který máme dneska.

Vraťme se ale zpátky k tomu Platónovi; k otázce, proč byl tak nabroušený (a podle dnešních měřítek by se dalo říci: až cenzorsky totalitní) vůči tehdejším básníkům.

Já bohužel opravdu nemohu posoudit kvalitu básnických výtvorů v Aténách Platónovy doby. Ale vycházejme pro tuto chvíli z toho že jsem měl pravdu se svým příměrem, že většina z těchto produktů se kvalitativně nijak zásadně nelišila od běžné produkce popového hudebního průmyslu dneška. Jinak řečeno: že se jednalo o záležitost zaměřenou především na okamžitý úspěch u publika, na vnější efekt, ale ve své podstatě plytkou, bez jakékoli opravdové myšlenkové hloubky.

Z hlediska liberální demokracie by bylo možno - a vlastně nutno - zaujmout takovéto stanovisko: "No a co má být, že je to plytké a povrchní? Tak je nechte být, když se jim to tak líbí, a když si najdou dost publika kterému se to líbí, tak ať si to užívají, nikomu tím přece neškodí!"

Jenže - právě toto viděl Platón (a vlastně vůbec antické myšlení) zcela zásadně jinak.

Jak už řečeno: to antické myšlení dokázalo všechno jsoucí vidět v mnohem užší a bezprostřednější souvislosti, než jak to dokážeme my. My, s naší "moderní" vědou, která všechno analyzuje a rozčleňuje na nejmenší částečky, ale tyto částečky pak už nedokáže spojit zpátky v jeden provázaný celek.

Tehdy naopak bylo všechno součástí jednoho jediného celku. Člověk-jednotlivec byl nedílnou součástí své obce respektive státu; a tento stát byl zase integrální součástí celého kosmu, který se řídil zákony božské harmonie, a podle nich také fungoval.

A jak už bylo řečeno minule: v takovémto obrazu světa k a ž d é jednotlivé jednání, každý čin člověka tuto všeobecnou harmonii a pořádek všech věcí buďto udržoval a podporoval - anebo ale kazil a ničil.

To naše novodobé pojetí "ale vždyť to nikomu neuškodí" roztrhává a rozbíjí tuto souvislost, vnitřní spojitost člověka s jeho světem. Sice mu zdánlivě dává svobodu dělat si co se mu jenom zlíbí; ale ve skutečnosti ho tím zbavuje možnosti být součástí nějakého vyššího, nadindividuální a nadčasový smysl dávajícího a vytvářejícího celku.

Právě toho si byl Platón naprosto přesně vědom: že se z lidského jednání neztrácí naprosto nic. Všechno má nějaký důsledek, a tedy nějaký význam pro ten celek, a tedy i pro všechny ostatní. Důsledek pozitivní, anebo ale negativní.

Z tohoto hlediska tedy Platón prostě vůbec nemohl být nějakým liberálem; to by musel popřít a odhodit celý ten svůj filozofický koncept světa, kde všechno souvisí se vším. A kde to všechno má apriorní povinnost směřovat k tomu lepšímu, až nakonec k úplné dokonalosti.

A proto Platón musel - ne pouze chtěl, ale vyloženě musel - být natolik nesmlouvavě přísný vůči všem těm, kteří vytvářeli umění povrchní, plytké, nesměřující nikam nežli k pouze bezprostřední zábavnosti.

My jsme dnes na rozdíl od Platóna k této povrchnosti a plytkosti tolerantní; a dokonce vytváříme pro její šíření celá průmyslová odvětví, a její protagonisty obdivujeme a zahrnujeme je slávou.

Podle toho pak ovšem náš svět také vypadá; namísto toho velkolepého vzepětí lidského ducha, které mohl zakoušet člověk doby antické, jsme my dnes odsouzeni k životu ve světě který nesměřuje nikam, neklade si žádné cíle a nemá žádný vyšší smysl své existence.