Aby vášně posledních dní nebyly marné. Aby nezůstala nezhojitelná jizva, ale mohla se dostavit očistná katarze. Pokusme se porozumět tomu, co se stalo.

Moderní umění je sférou absolutní svobody a bude-li umělecké dílo dělat cokoliv, není možné, aby lhalo nebo někoho uráželo. Umění lže a uráží pouze tehdy, jestli chce samo být něčím jiným než uměním. Propagandou, blasfémií, moralitou…

To, co se odehrává v divadle, vystavuje se v galerii nebo se píše v knize s označením krásná literatura, je uměním. Dobrým nebo špatným, ale uměním. Znamená to přinejmenším, že jakýkoliv obraz, scéna nebo věta neodkazuje sama o sobě k nějaké skutečnosti, ale její smysl se vyjeví až v kontextu celého díla. Jednoduše řečeno, nemá smysl soudit to, „co“ se děje, ale pouze to, „proč“ se to děje.

V případě hry Olivera Frljiče Naše násilí/vaše násilí nelze tedy bez znalosti celého představení tvrdit, že scéna, v níž Kristus znásilňuje muslimku, uráží náboženství a je lživá, protože muslimové tehdy nebyli. Scéna se podílí na celkovém vyznění díla, které zase zpětně ovlivňuje její smysl. Ten spočívá ve zobrazení toho, jak naši západní civilizaci mohou vnímat Syřané utíkající před válkou.

Co se stalo?

Brněnský zastupitel za KDU—ČSL Petr Hladík jistě netušil, co rozpoutá, když letos v dubnu na základě kusých zpráv o této scéně zaslal otevřený dopis řediteli ND Brno, aby hru stáhl z programu divadelního festivalu. Ten dopis byl však důležitý. Právě on způsobil, že umělecké dílo, aniž by o to samo usilovalo, bylo vyvedeno z divadla, z prostředí lidí, kteří umění rozumějí a mluví jeho jazykem, na ulici, kde se, nešťastně dezinterpretováno, stalo problémem etickým, vyjadřujícím protináboženské postoje a rozdělujícím společnost.

Je to obdobné jako kdysi léčba hadím jedem. Pouze lékař ví, v jaké koncentraci a komu pomáhá a v jaké může otrávit. Petr Hladík, snad v dobré víře, ten správný poměr neodhadl.

V dopise tvrdí, že umění má „lidi spojovat, a ne je rozdělovat“ a že inkriminované dílo vyvolává silně negativní emoce. Tím však umění podsouvá hodnoty a úkoly, kterým ze své podstaty nemůže dostát.

Umění se neobrací k lidem jako kolektivu, ale vždy pouze k člověku jako jednotlivci. Už proto, že je významově natolik otevřené, že do něj každý musí vložit i část sebe sama a své osobní zkušenosti, aby mu porozuměl. A každý mu tudíž rozumí trochu jinak.

Fakt, že umění vyvolává negativní emoce, není nic negativního. Zlost, rozčilení, smutek jsou součástí komplexního zážitku z díla, který by v ideálním případě měl vyústit v katarzi, tedy očištění. Umění, jehož cílem by bylo vyvolávat pouze pozitivní emoce, které lidi spojují, by se stalo politickým kýčem.

Toto nepochopení ale vedlo k tomu, že v dopise proti sobě postavil uměleckou svobodu, kterou podle svých slov ctí, a svobodu náboženského vyznání: „Pohrdání základními entitami křesťanského náboženství (věřící) nejen uráží, ale vyvolává v nich pocit ohrožení svobody jejich vyznání. Tato negativní emoce se dá přirovnat snad jen k takovým pocitům, jaké by vyvolalo relativizování a zesměšňování holokaustu,“ napsal Hladík.

Z divadla na barikády

V této chvíli dílo definitivně ztratilo možnost vytvářet estetickou hodnotu a bylo zredukováno na etický problém. Pro jednu skupinu se od té chvíle stalo symbolem umělecké svobody a svobody slova (i když samo představení by jinak vnímali třeba jako blbé, nudné a nevkusné) a druzí, přestože jej nikdy neuvidí, jím budou autenticky pobouřeni, uraženi a uvrženi ve smutek, neboť budou mít dojem, že je někdo zesměšňuje, uráží a něco jim bere. Obojí bude špatně.

Z takové situace už pak neexistuje smírné východisko. Pokud by se představení stáhlo, znamenalo by to, že tento způsob nakládání s uměním a jeho dezinterpretace je legitimní a že v představení skutečně nešlo o umění, ale o blasfémii. Naopak, jestliže zrušeno nebude, vyvolá to protesty a negativní emoce, které však nepovedou ke katarzi, ale k další frustraci.

↗

Frljičovo představení se nakonec ukázalo být zásadním zážitkem, který právě skrze to, jak se proti hře protestuje (a z jakých pozic se hájí), vypovídá o nás samých a o naší skutečnosti víc, než jsme si uměli představit. A právě to je funkce umění. Repro DR

Jakmile vstoupíme do hájemství etiky a postavíme proti sobě svobodu umění a svobodu vyznání, které se za normálních okolností nestřetávají a nejdou proti sobě, nikdo z tohoto boje nemůže vyjít vítězně. Ti, kteří umění ke svému životu nepotřebují, se přirozeně postaví na stranu křesťanství a budou bojovat proti tomu, co jim (domněle, i když v této chvíli už i fakticky) upírá. Ti, co více než víru potřebují ke svému životu umění, budou bránit jeho svobodu zobrazovat znásilňujícího Krista.

Spor přeroste v další ze společenských střetů, které se poslední dobou objevují stále častěji, ať již jde o volbu prezidenta, postoj k migraci nebo k Evropské unii. A protože v etickém sporu dobra a zla (ať už je na jakékoliv straně) nelze zůstat neutrální, přidruží se ke každé skupině i ti, kterým nejde o umění ani o víru. Do sporu si pak začnou projektovat i zcela jiné postoje: antiislámské nálady či nacionalismus, nebo jej prostě využijí k mediálnímu zviditelnění.

Symbolickým vyjádřením toho od počátku zbytečného nedorozumění se stala situace, kdy se v divadelním sále ozvala tichá modlitba několika křesťanů v zadních řadách a pak jejich zoufalé výkřiky: Neurážejte Krista pána. Neurážejte Krista pána.

Svou odzbrojující bezelstností a autentickou vírou totiž vyvolávali i na druhé straně zcela autentický soucit. Smutek a porozumění. Jsem si dokonce jist, že pokud by se protest vůči představení odehrál tímto způsobem, vedlo by to nakonec ke katarzi a pochopení na obou stranách.

Prohrajeme všichni

Jenže: jednou vypuštěný džin žije svým vlastním životem. Vedle tohoto pokojného protestu se objevily jiné, s nimiž se smířit nejde a které mimo jiné odhalily, kde má naše demokracie slabá místa.

Problém nastává v okamžiku, je-li cílem protestu likvidace toho, s čím nesouhlasím, a pokud disponuji mocí toho dosáhnout. A to ať už jde o moc politickou, nebo fyzickou.

V prvním případě jde o pokusy cenzurovat představení pomocí ekonomických nástrojů, tak jak to ukázaly návrhy zastupitelů za KDU—ČSL a KSČM v brněnském zastupitelstvu a posléze Rada Jihomoravského kraje. Volení zástupci se tím totiž domáhají práva posuzovat uměleckou tvorbu z hlediska politických cílů.

Umění, které je na veřejných zdrojích závislé, se pak jednak činí nástrojem politické propagandy (jak je to již vidět v Polsku). A jednak se pro politiky stává projekčním plátnem, na němž budou skrze účelové dezinterpretace a zakazování demonstrovat svou věrnost křesťanským, národním a dalším jistě správným hodnotám.

Ty, kteří mluví jazykem umění, to však donutí postavit se do opozice, i když i oni tyto hodnoty jinak sdílí. Rozdělení společnosti se dál prohloubí.

A konečně umění to zbavuje jeho autonomie, protože jde-li o dobro a zlo, a nikoliv o estetickou hodnotu, umožňuje to lidem, kteří se o umění nezajímají a nerozumí mu, jej posuzovat a třeba i demokraticky o něm hlasovat.

Že si právě takový postoj řada odpůrců představení už stihla osvojit, se projevilo v řadě internetových diskuzí, kde nejčastějším argumentem bylo: nemělo by to být placeno z našich daní. A tytéž důvody vykřikovali i oni „slušní lidé“, kteří přišli do divadla a pokusili se násilně představení ukončit, jednoduše proto, že s ním nesouhlasí.

Tato forma extrémního a v divadle dosud nevídaného protestu nás pak vrhá do 30. let, kdy se také sílící nacismus pokoušel zakazovat a násilím destruovat umění. A zde je třeba být nesmiřitelným. Věřím tomu, že i ti, kteří umění ke svému životu nepotřebují, a snad i ti, kteří se cítili být představením uraženi, chápou, že právě zde existuje hranice, za niž už nelze jít. A pokud ne, nepomohou nikomu ani modlitby.

A hra sama?

Zkusme si představit, že by zůstala pouze na jevišti. Že by její uvedení zhlédlo několik desítek diváků, kteří se zabývají experimentálním divadlem. Být mezi nimi, asi bych se za chvíli nudil.

Vzhledem k myšlenkovému pozadí, které je založeno na konfrontaci muslimského a evropského pohledu na projevy a formy násilí v dnešním světě, je v ní všeho nějak příliš. Příliš mnoho nahoty, příliš mnoho explicitního násilí, příliš mnoho blasfémie a příliš ilustrativnosti a doslovnosti. Na první pohled se pohybuje téměř na hranici uměleckého aktivismu.

Jenže: Jak se ukázalo v jiné, na první pohled stejně expresivní Frljičově hře Prokletí, autor rozhodně není primitiv, který by chtěl pouze za každou cenu šokovat. A pokud využívá extrémních prostředků, má to svůj hluboký smysl.

Domnívám se, že ho má i ona do značné míry prvoplánová šokantnost hry Naše násílí/vaše násilí, že autor kalkuluje s tím, že vyvolá veřejné protesty a že ty jsou organickou součástí představení a dotvářejí teprve jeho smysl. A to se stalo.

Frljičovo představení se nakonec ukázalo být zásadním zážitkem, který právě skrze to, jak se proti hře protestuje (a z jakých pozic se hájí), vypovídá o nás samých a o naší skutečnosti víc, než jsme si uměli představit. A právě to je funkce umění.