Často tradovaný příklad, že žába vyskočí z vroucí vody, ale v postupně ohřívané se nechá zaživa uvařit, je opravdu jen pábitelská zkazka. Pud sebezáchovy by u zdravého živočicha určitě neselhal.

Nejsem si ale jist, jestli je takto spolehlivý i u organismů společenských. Zvlášť když už si nemůžeme být zcela jisti, zda jde ještě stále o organismus zdravý. Vzpomněl jsem si na to v souvislosti s nedávno uveřejněnou výroční zprávou ministerstva vnitra o extremismu. Prý ministerstvo váhá, zda mezi extremisty zařadit i hnutí SPD Tomia Okamury. Sice „vybírá podobná témata jako pravicoví extremisté a nezřídka k nim zaujímá i stejné pozice… v některých případech jsou vyjádření představitelů i radikálnější než vyjádření představitelů tradičních pravicových extremistických stran…“ Ale.

↗

Poslankyně SPD a pedagožka Tereza Hyťhová prý pachatele nenávistných komentářů a výhrůžek na adresu teplických prvňáčků chápe. Foto FB T. Hyťhové

Samé ale. Jakémukoli člověku, který se třeba ani nezajímá o politiku, musí přeběhnout mráz po zádech, když slyší například poslankyni SPD (a pedagožku!) Terezu Hyťhovou, že „ty lidi vlastně chápe“. Mínila pachatele nenávistných komentářů, a vlastně i výhrůžek na adresu dětí z teplické základní školy, kde mezi českými byly i romské a arabské. Něco takového může říci buď člověk nenormální, nebo zaslepený nějakou nenormální ideologií. A kdyby šlo o ojedinělý úlet vyšinutého jedince. V této partaji (ale nejen v této) už se něco podobného pomalu stává standardem.

Rozumím. Jako zmrtvující uštknutí hadem působí na ty, kdo by měli konečně říci biblické ANO, ANO, NE, NE, ta neustále omílaná fráze, že „když oni je ale voliči demokraticky zvolili“.

Jaká hloubka nepochopení podstaty demokracie. Byl si toho vědom i první prezident Republiky československé, když si povzdechl, že demokracii sice už máme (míněn demokratický politický systém), ale že teď by to chtělo také nějaké demokraty. Ostatně, taky byl v té době do parlamentu volen a mnohdy i zvolen leckdo. Ale nevzpomínám si, aspoň do té míry, do jaké jsem si nastudoval dějiny parlamentarismu první republiky, že by ho demokratické politické strany braly do holportu čistě jen s tímhle argumentem. Ať mě opraví, kdo si myslí, že se mýlím.

Známe snad politickou historii první poloviny dvacátého století aspoň natolik, abychom věděli, že ani fašismus, ani nacismus, ani jiné totalitní ideologie nevznikají přes noc, natož aby se přes noc ujímaly moci. Když to jistý frajtr zkusil v Bavorsku v listopadu 1923, dostal nemilosrdně přes prsty. Rychle se poučil. Pochopil, že mimo jiné je potřeba dostatečně dlouho ideologicky zpracovávat a připravovat veřejnost, aby si zvykla, hledat témata, na která se ona chytí, dočkat času.

A vrátíme-li se domů, ani Protektorát ve skutečnosti nezačal až německou okupací, to jen formálně. Nešlo o přechod z regulérního demokratického systému, nešlo o blesk z čitého nebe. Předcházelo mu mezidobí jeho pomalého umírání za pomnichovské republiky. Předcházelo mu to, že nepředstavitelné (otevřený antisemitismus třeba, vylučování celých velkých skupin z veřejného života, mediální štvanice na nepohodlné, až negativistické zatracování předmnichovského politického systému) se pozvolna stávalo přijatelným. Veřejnost i jednotlivci si zvykali. Scéna byla připravena.

„Caveant consules….“, varovali za podobných okolností římští senátoři vládnoucí konzuly. Zcela volně přeloženo, „Bděte, odpovědní, aby republika neutrpěla škody!“