Jak tradiční je tradiční rodina? Čtěme Bibli, tam to všechno je

Ivan Štampach

V souvislosti s akcemi za rovnoprávnost lidí s menšinovými erotickými preferencemi se i u nás vždy vyrojí zástup amatérských inkvizitorů, kteří se ve svých diskriminačních výrocích zaštiťují ochranou tradiční křesťanské rodiny. Co to je?

Občas se kolem parlamentních nebo vládních iniciativ, například kolem ratifikace Istanbulské úmluvy nebo kolem nedávného pokusu ústavně omezit manželství na svazek muže a ženy, objeví téma tradiční rodiny, popřípadě spolu s jinými, blíže neurčenými, prý také tradičními hodnotami. Ty se zvlášť hodí při hlásání nesnášenlivosti k islámu.

V těchto dnech skýtá příležitost k nové prezentaci toho tématu týdenní Prague Pride, festival lidí se snad menšinovými erotickými preferencemi a také lidí s alternativní pohlavní příslušností. Snad stojí za připomenutí, že vedle poněkud komercializovaného hlavního programu a nezávisle na něm probíhá Alt Pride, alternativní program, který si víc všímá sociálních potíží těchto a dalších menšin.

Jiří J. Stodola, kterého historik Rudolf Vévoda trefně označil za amatérského inkvizitora, na okraj festivalu vyslovil to, co v různých verzích často slýcháme, že tradiční rodina existuje nejpozději od počátků lidského rodu. Na to by bylo třeba podívat se podrobněji.

Kde by se dal hledat tradiční model rodiny před počátkem lidstva? Je pravděpodobné, že lidé tohoto názorového zaměření nemíní živočišné předky člověka. Tam by se našly různé modely, například model samce se stádem samic nebo třeba model lví rodiny, ve které otec zabije a sežere své potomky, pokud je lvice neubrání. A už úplně stranou bychom museli nechat živočichy, kteří v průběhu života mění pohlavní příslušnost (například některé druhy hmyzu, ryb nebo korálů).

Druhý důvod, proč obhájci údajné tradiční rodiny nemíní živočišné předky, je to, že mají vůči příbuznosti člověka s ostatními živočichy výhrady. Každou nesmrtelnou duši, která je základem lidství, tvoří Bůh jednotlivě z ničeho a tato duše se ujímá matérie a tvoří z něj lidskou bytost. Biologická návaznost je nepodstatná, případně u některých zastánců těchto názorů zcela vyloučená.

Pak by ovšem linie tradiční rodiny mohla vést až k předobrazu člověka v Bohu. Člověk je přece stvořen k Božímu obrazu, má být podle vyprávění o stvoření na začátku Bible (Gen 1, 26,27) Bohu podobný. Jak je to tedy podle jejich teologie s Bohem?    

Je-li v Boží Trojici přece jen nějak, aspoň náznakem, zastoupen i ženský princip, předobraz ženství, byl by to Duch svatý. Foto Philippe Leroyer, Flickr

Syn se podle kréda zrodil z Otce přede všemi věky. Aby nám to snad nepřipadalo jako nedopatření, je o něco dál o Synu znovu řečeno, že je zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem. Nebudeme věnovat zvláštní pozornost kiksu českých překladatelů kréda, kteří nechají účastníky nedělních bohoslužeb recitovat (nebo zpívat) církevní autoritou odsouzený blud. Syn jedné podstaty (řecky tautoúsios) s Otcem by byl totožný s Otcem. V řeckém originálu vyznání víry je slovo homoúsios, což znamená stejné podstaty s Otcem, tedy rovněž božské. Je však jinou hypostazí, tedy podstatou.  

Všimněme si však rodícího Otce, a to je vskutku zvláštní předobraz lidské rodiny. V Boží Trojici je ještě Duch svatý. Ten je v hebrejské Bibli zván Ruah. A to je, nebo aspoň původně bylo slovo ženského rodu. Otci a Synu se jaksi samozřejmě připisují mužské atributy. Je-li v Boží Trojici přece jen nějak, aspoň náznakem, zastoupen i ženský princip, předobraz ženství, byl by to Duch svatý.

Tyto trochu zamotané spekulace nás však nenechávají v klidu. Otec ve věčnosti rodí Syna bez jakékoli účasti ženského principu. A pak, Otec spolu se Synem vydechují, jak čteme v teologických spisech, a to jediným dechnutím (una spiratio), Ducha. Je-li toto božský archetyp rodiny, pak je opravdu záhadou, jak se má na úrovni tvorstva tento předobraz naplňovat.

První lidé to taky měli podle Bible zvláštní. Ve druhém (a odlišném) vyprávění o stvoření světa, země, života a lidstva, které začíná veršem Gen 2, 4, je Eva stvořena z Adamova žebra (případně boku). Když se Adam probudí z narkózy po této operaci a vidí ženu, říká: Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou (išša) se nazývá, vždyť z muže (iš) vzata jest. (Gen 2, 23)

Eva má tedy zřejmě totožný genetický kód s Adamem. Je, současným jazykem řečeno, jeho klonem, třebaže překvapivě nikoli stejného pohlaví? Je pozoruhodné, že právě taková dvojice má potomky, jimiž máme být my všichni.

Biblisté by nás asi napomenuli, že příběh stvoření nemáme brát doslovně. Na to můžeme klidně přistoupit. Dva příběhy o stvoření v prvních kapitolách Bible jsou tak rozdílné, že je snad ani doslova brát nelze. Proč však potom brát doslovně různé příkazy jinde v textu Bible, jichž se dovolávají obhájci tradiční rodiny? Jak doslovně brát autoritu, která učí (v katechismu), že soužití dvou mužů nebo dvou žen je mravní spoušť a nezřízenost?

Druhé dějství božského dramatu se odehrává, když se naplnil čas. Druhá hypostase (podstata, osoba) v Bohu se stává člověkem. Jak k tomu dochází? Syn je jako člověk počat Otcovým svrchovaným stvořitelským aktem v lůně Marie bez účasti muže v roli otce. Lidové podání činí z Boha Otce cosi jako božského partnera (podle jiné verze jím měl být anděl). Standardní teologie však nic takového nepředpokládá. Mužský princip je u početí Ježíše prostě nepřítomný.

Kromě Otcovy role se v biblické zprávě o vtělení Boha zmiňuje i účast Ducha. Tento, dejme tomu, kvazi-ženský princip je ve hře tak, že Marii „zastínil“, aniž bylo jasno, co blíže toto zastínění znamená. Ať je to cokoli, ani v tomto případě nejde o standardní rodinu, jejíž výčet tradicionalisté mantricky opakují: otec, matka, děti.

Další komplikací pro ty, kdo berou Bibli jako věcně korektní popis dějinných událostí, je Mariin snoubenec a Ježíšův pěstoun Josef. Josef Matoušova evangelia je zcela jiný člověk než Josef Lukášova evangelia. Mají shodné jen jméno.

Matoušův Josef je syn Jákobův a ten v celé dlouhé linii navazuje na syna krále Davida, panovníka Šalomouna. Lukášův Josef má za otce Heliho, a ten navazuje na Davidova syna Nathana (případně Nathama). Jsme tu opět s problémem biblické faktografie. Lze pokyny ohledně manželství (ovšem ve Starém zákoně manželství polygynního) brát doslovněji než dva Josefy, Mariiny partnery? Obhájci tradičních křesťanských hodnot a mezi nimi i tradiční rodiny to mají opravdu těžké. 

    Diskuse
    JP
    August 10, 2018 v 11.37
    K těm zajímavým teologicko-filozofickým úvahám Ivana Štampacha připojme ještě tolik, že to zmíněné stvoření individuální lidské duše "z ničeho" Bohem je naprostý ontologický nesmysl.

    Nikdy a za žádných okolností nemůže nějaké "něco" (a tedy i lidská duše) vzniknout v plném smyslu z "ničeho". Přes tento absolutní ontologický zákon se nemůže přenést ani Bůh.

    Všechno "nové" může vznikat pouze a jedině metamorfózou jsoucího; ale ne "ex nihilo".
    August 10, 2018 v 12.06
    A kde je vlastně psáno, že Bůh stvořil lidskou duši z ničeho? Stvořil přece člověka z "prachu země".
    "I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem".

    Mimochodem, pod pojmem "nic" si každý představuje něco jiného. Někdo třeba řekne, že v prázdné krabici není nic. A on je tam zatím vzduch.
    A co tahle biblická rodinka - Josef, Marie, Ježíš a jeho sourozenci?
    (muž, žena a děti)
    Není spíše ona konzervativním předobrazem, než nějaké techtle mechtle Boha sama se sebou?

    Bůh je všemocný, pane Poláčku.
    Mocnější než ontologie.
    Navíc všude ve vesmíru pořád něco vzniká z ničeho - páry částice - antičástice neustále vznikají. Všude možně, i v mezigalaktické prázdnotě. Ano, během několika kvant času zase zaniknou ve vzájemné kontrakci, nicméně vznikají.

    Možná ještě lepší příklad je (fyzikální) pole, paní Hájková. Pole, které umožňuje částicím, aby se realizovaly.
    Podle mě je i Duch svatý jistá forma pole.
    August 10, 2018 v 17.51
    I Ježíš musel řešit všelijaké zapeklité otázky, které mu předkládali farizeové. Některé se týkaly i manželství. Například: Jedna žena byla postupně provdána za sedm mužů, kteří jeden po druhém zemřeli. Nakonec zemřela i ona. Kdo bude jejím mužem po zmrtvýchvstání?
    To budou žít v polyamorii?
    A Ježíš jim na to odpověděl: „Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží! Když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé".
    August 10, 2018 v 17.59
    Panu Morbicerovi
    Já si nejsem jistá, pane Morbicere. Někde totiž píšou, že Duch svatý není žádná energie, ale že je to Boží osoba. ( http://www.vira.cz/Texty/Glosar/Duch-svaty-letnice.html )
    Já beru Ducha svatého spíš jako Boží přítomnost nebo Boží lásku, která nás spojuje s Bohem.
    VP
    August 11, 2018 v 6.27
    Gen1,1Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. 2Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch.
    Lk 1,34„Jak se to stane?“ zeptala se Marie anděla. „Vždyť jsem ještě nepoznala muže.“
    35„Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího,“ odpověděl jí anděl. „To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží. (Tady bratr Štampach nesprávně citoval)
    Lk 3,21Zatímco se křtil všechen lid, byl pokřtěn i Ježíš. Když se modlil, otevřelo se nebe 22a Duch svatý na něj sestoupil v tělesné podobě jako holubice. Z nebe tehdy zazněl hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si oblíbil.“
    Lk 4,1Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého a Duch jej vedl na poušť. 2Čtyřicet dní tam byl pokoušen ďáblem a v těch dnech nic nejedl.
    Jan 16, 5„Teď odcházím k Tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: ‚Kam jdeš?‘ 6Kvůli tomu, co jsem vám řekl, naplnil vaše srdce zármutek. 7Říkám vám ale pravdu: Je pro vás lepší, abych odešel. Když neodejdu, nepřijde k vám Utěšitel; když ale odejdu, pošlu ho k vám.
    Sk 2,1Když přišel den Letnic, byli všichni jednomyslně spolu. 2Náhle se z nebe ozval hukot, jako by se řítil prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. 3Ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, které se rozdělily a spočinuly na každém z nich. 4Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.
    Sk 8,14Apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že Samaří přijalo Boží slovo, a tak k nim vyslali Petra a Jana. 15Ti přišli a modlili se za ně, aby přijali Ducha svatého.
    Sk 13,2Jednou, když uctívali Pána a postili se, Duch svatý řekl: „Oddělte mi Saula a Barnabáše pro dílo, k němuž jsem je povolal.“ 3Po půstu a modlitbě na ně tedy vložili ruce a propustili je.4Oni pak, vysláni Duchem svatým, přišli do Seleukie, odkud odpluli na Kypr.
    Atd.
    VP
    August 11, 2018 v 6.31
    Myslím, že není potřeba znásilňovat ani znejisťovat Boží slovo - Bibli. Každý má svědomí a bude-li jednat podle svědomí a neškodit druhým, Bůh ho povede.
    JP
    August 11, 2018 v 12.54
    Lidská duše a vznik z ničeho
    Ty elementární částice naprosto nevznikají "z ničeho", pane Morbicere. Je to v každém případě energetický proces, jenom změna jevových forem energie. A energie, to skutečně není nějaké "nic".

    Z ničeho - ze skutečné, absolutní nicoty - nějaké "něco" nevytvoří ani samotný Bůh. I kdybychom skutečně přijali ten obraz, že Bůh stvořil svět - pak by ho nemohl stvořit z ničeho jiného, nežli buď z nějakého materiálu, základu který tu už byl; anebo ze sebe samého.

    Ten druhý případ - kdy tedy by Bůh stvořil jsoucí svět ze sebe sama - by byl celkem vzato dost dobře možný tak, kdyby Bůh znamenal totéž, co samotné Bytí. V tom případě tedy vznik materiálního (přesněji: jevového) světa by byl jenom přeměnou toho obecného Bytí v ty hmatatelné, viditelné formy našeho současného vesmíru. Nebylo by to ale ovšem žádné vzniknutí "z ničeho", nýbrž právě jenom změna forem toho, co je o sobě stálé a věčné.

    --------------------------

    Co se ovšem toho stvoření člověka týče: Ivan Štampach tady cituje konzervativní zastánce tradiční rodiny a jejich přesvědčení, že každou lidskou duše tvoří Bůh individuálně "z ničeho". Což - jak jsem poukázal - je principiální nesmysl.

    Křesťanská teologie jako taková v otázce duše naprosto neposkytuje nějaké jednoznačné vysvětlení, což se ukazuje především v souvislosti s dědičným hříchem: podle jednoho výkladu s každým narozeným dítětem vzniká duše zcela nová (pak je ovšem možno jen velice obtížně vysvětlit, jak by tyto zcela nové duše mohly být zatíženy Eviným hříchem, když s její duší nemají nic společného). Podle druhého pojetí duše přechází z generace na generaci; to by sice mohlo vysvětlit ten "dědičný hřích"; ale pak zase vzniká ta potíž s tím, že lidí - a tedy těch duší - je stále více. Zkrátka: když ta duše z rodičů přejde na prvorozené dítě, pak už logicky nemůže přejít na žádné dítě další, protože už je v tom prvém.

    JP
    August 11, 2018 v 13.12
    Pane Pospíšile, proč se domníváte že I. Štampach - ohledně zrození Ježíše - něco nesprávně citoval? Nepodařilo se mi tady žádnou nesrovnalost najít.

    -------------------------------------

    Ale právě v té souvislosti s aktem Ježíšova zrození se znovu vyjevuje jedna zcela zásadní nelogičnost v podáních evangelií.

    Takže tedy: na Marii sestoupí "Duch svatý". Je to tedy sám tento Duch svatý, kdo přináší iniciační impuls pro zrození Ježíše. To znamená: ten Duch svatý je v Ježíšovi od samotného prvopočátku, je v něm, oba jsou jedno a totéž.

    Jak pak tedy vůbec může být, že Ježíš - po svém příchodu k Janu Křtiteli - to v ů b e c m á z a p o t ř e b í, aby na něj z n o v u sestoupil Duch svatý?... Pokud je Ježíš skutečně zrozen z Ducha svatého, pak toto "sestoupení Ducha svatého" na něj a v něj by bylo v každém případě už jenom zcela přebytečnou duplicitou.

    Je to - pro srovnání - asi tak, jako by někoho, kdo už byl jednou jmenován generálem, na tohoto generála povýšili ještě jednou!
    MP
    August 11, 2018 v 15.51
    Souhlasím plně s Václavem Pospíšilem
    Není třeba překrucovat a znejísťovat Bibli. A v té rozhodně není nukleární párová rodina -- uváděná nepřesně jako tradiční -- jedinou či výsadní formou rodiny. A i katolická tradice (tedy ona forma kresťanství, která žádá k výkladu bible autoritu) to dobře ví. Jsou věci, které je lepší ponechat svědomí než se snažit reglementovat násilným výkladem.
    Máte pravdu pane Poláčku, hloupý příklad.
    Nic takového jako "nicota" neexistuje, jak bystře postřehl už Aristoteles.
    A jestliže nicota neexistuje v tom, co bylo, jest a bude, tedy není součást bytí, asi těžko může ontologie vynášet absolutní soudy, že Bůh, zvaný Všemocný a Stvořitel, z ničeho nemůže stvořit něco.
    Možná před tím, čemu říkáme čas a co společně s jsoucnem vzniklo někdy před miliardami let, nicota byla. A možná taky ne.
    Každopádně je to za horizontem bytí a není žádný způsob, jak to rozsoudit.
    August 11, 2018 v 18.27
    Pane Poláčku
    Já jsem se právě dočetla, že "G. W. F. Hegel ztotožnil „bytí“ a „nic“, protože bytí je nicotě podobné právě tím, že je nelze vymezit".
    https://www.teologicketexty.cz/casopis/2005-5/Negativni-teologie.html
    VP
    August 12, 2018 v 0.13
    I. Štampach: "Kromě Otcovy role se v biblické zprávě o vtělení Boha zmiňuje i účast Ducha. Tento, dejme tomu, kvazi-ženský princip je ve hře tak, že Marii „zastínil“, aniž bylo jasno, co blíže toto zastínění znamená."
    Lukáš: "Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího,“
    Na Marii sestoupí Svatý Duch a způsobí, že se věčný Boží Syn z ní narodí jako smrtelný člověk. Ten potřebuje vedení Svatého Ducha stejně jako my. On se jím však nechává naprosto vést na rozdíl od nás, kteří se neradi podřizujeme, pokud ho vůbec přijmeme.
    Věčný Boží Syn tedy nebyl povýšen do člověčenství (nebyl jmenován generálem), ale snížil se k němu.
    Bůh se stal člověkem. Verbum caro factum est.
    August 12, 2018 v 5.36
    Já bych se tu nerad zabrušoval do nějakých tento... oných..tologií.
    Takže jen ocituji veršík z písně 130 kancionálu:"Co nelze mysliti, Bůh může činiti".
    Pěknou neděli.
    JP
    August 12, 2018 v 13.31
    Pořád nechápu, pane Pospíšile, co by na tom výroku I. Štampacha ohledně údajné role Ducha svatého při zrození Ježíše mělo být nepřesného. To jeho konstatování velice nejasného počínání Ducha svatého při "zastínění Marie" plně odpovídá danému stavu věcí.

    A za druhé: i když se Ježíš narodil "jako člověk" - stejně tak zůstává nezodpovězená (a nezodpověditelná) otázka, proč měl vůbec potřebu "nechat se vést Duchem svatým" - když on, Ježíš, přece už od dob předvěkých má s tímto Duchem "společnou podstatu"?...

    Když něco má "společnou podstatu", tak je to fakticky to samé, může to nabývat jenom různých jevových forem. Jestliže má Ježíš s Duchem svatým společnou podstatu - pak ten Duch svatý oproti Ježíšovi není ničím vyšším, Ježíš je automaticky tím samým čím je Duch svatý - a pak ten Duch svatý nemůže Ježíšovi principiálně poskytnout nic dalšího, co by Ježíš sám už v sobě neměl.
    JP
    August 12, 2018 v 13.43
    Bytí a jsoucno
    Pane Morbicere, "jsoucno" a "bytí" jsou dva zcela různé pojmy, a je opravdu záhodno je striktně rozlišovat.

    Ten náš vezdejší vesmír - to je (materiální respektive látkové) jsoucno, které skutečně kdysi jako takové vzniklo, spolu s časem tak jak my ho chápeme - časem lineárním a jednosměrným. Tento vznik jsoucna ale v žádném případě neznamená, že by toto jsoucno (náš vesmír) mohlo vzniknout z "nebytí" - v tom smyslu, že by předtím nic nebylo.

    I předtím zákonitě muselo být "bytí", jako absolutní základ veškerých jsoucen.

    To Vaše tvrzení, že "nikdo nemůže rozsoudit jak to tehdy bylo" naráží na docela obyčejnou zcela elementární logiku: opakuji ještě jednou, z nějakého "nic" nemůže principiálně vzniknout nějaké "něco".

    To je možné jenom lidskou eskamotáží s metafyzickými pojmy, ale nikdy v samotné realitě.
    JP
    August 12, 2018 v 14.16
    Bytí a nic u Hegela
    Ano, paní Hájková, Hegel skutečně v daném smyslu ztotožnil "bytí" a "nic"; a podle mého názoru je to jedna z Hegelových nejsilnějších myšlenek vůbec.

    Ale tady je nutno dávat velký pozor, co se důsledků tohoto výroku týče.

    To progresivní na této Hegelově myšlence je to, že "Bytí", které je obvykle ztotožňováno s Absolutnem, a tedy i s Bohem - že tedy toto Bytí, které je zdánlivě vším, je ve skutečnosti (samo o sobě) jenom p r á z d n é. Nedostatečné.

    Toto Bytí (jako všeobecný základ všeho jsoucího) si tedy m u s í dát, udělit, vytvořit celý jsoucí, reálný, materiální svět. Bez tohoto reálného světa (včetně samotného člověka) tedy to zdánlivě absolutní Bytí zůstane bezobsažným, prázdným - a tedy fakticky zůstane Ničím.

    To se se napřed jeví jenom abstraktní filozofickou myšlenkou, má pak ovšem až přímo dramatické důsledky pro teologii. Jak řečeno, tím Absolutnem je samozřejmě i sám Bůh; ale jestliže Bůh je samotným Bytím, pak pro něj platí naprosto stejně to samé, co bylo řečeno výše. To znamená: Bůh sám je jenom p r á z d n o u a b s t r a k c í, pokud by nestvořil jsoucí svět!

    Jinak řečeno: Bůh sám zůstává ničím - bez světa a bez člověka! Bůh se tedy vůbec nemohl nějakým způsobem "rozhodovat", jestli stvoří svět a jestli stvoří člověka: on je stvořit m u s e l, jako emanaci, jakožto realizaci sebe samého, protože by bez nich zůstal sám jenom možností, jenom potenciálem, ale nedošel by tak svého vlastního uskutečnění!

    To je skutečně naprosto převratná (a svým způsobem ovšem heretická) Hegelova myšlenka; Hegel tu zásadním a dramatickým způsobem z h o d n o c u j e postavení člověka vůči Bohu.

    Do té doby se vší samozřejmostí člověk vůči Bohu platil za něco principiálně níže postaveného; Bůh stvořil člověka jako programátor vytvoří svého robota - když se mu zachce, a podle svého vlastního plánu a uvážení. Anebo podle onoho vlastního biblického příměru: jako když hrnčíř z hlíny udělá hrnec.

    Oproti tomu Hegel říká: Ano, ten hrnčíř sice udělá ten hrnec. Ale na straně druhé je to právě a pouze ten hrnec, který hrnčíře teprve dělá hrnčířem!! Je to tedy ten hrnec sám (zdánlivě jenom odvislý produkt), který teprve zadává vlastní smysl hrnčířovy existence!

    Bůh tedy - aby byl sám sebou, tedy pravým a skutečným Bohem - tento Bůh tedy m u s í stvořit člověka; a to dokonce nejenom nějakého libovolného člověka, nýbrž člověka ve své podstatě dokonalého, to jest schopného myšlení a schopného svobody. Jedině prostřednictvím tohoto myslícího člověka Bůh může dosáhnout sám sebe, svého vlastního určení.

    ------------------------------

    Tak tohle bylo opravdu to jedinečné na tom Hegelově ztotožnění pojmů "Bytí" a "Nic" u Hegela. To problematické na celé této konstrukci je to, že Hegel konec konců pracuje nikoli s realitou, nýbrž jenom se zcela abstraktními filozofickými pojmy, s kategoriemi (dialektické) logiky. Kterým bezprostředně přisuzuje ontologický (tedy reálný) status.
    VP
    August 12, 2018 v 19.33
    Lukáš 1,35„Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího,“ odpověděl jí anděl. „To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží. (nazýváno je hebraismus = bude). Člověk Ježíš se narodil jako vlastní Boží Syn. (My jsme adoptováni, přijati za syny)
    Tady není nic řečeno o zastínění Duchem Svatým. Je tu naopak vyjádřena pozdější nauka o Boží Trojici. Otec - zastíní, Duch působí, Syn se stane člověkem.
    To, že se Syn stane člověkem samozřejmě nemění nic na tom, že zůstává Bohem, přesto v celém jednání je člověkem. Nic pro něj není lehčí nebo snadnější než jinému člověku. Verbum caro factum est. Slovo se stalo tělem.
    Naopak Ježíšovým vzkříšením a vstoupením na nebesa je člověčenství "vstřebáno", přijato do věčného božského života, kam budeme přiřazeni i my. Proto člověk Ježíš potřeboval vedení Svatým Duchem
    Hegelův názor, že bez člověka není Boha, je pořád jen Hegelův názor. nic víc.
    Stejně platný názor přece je, že Bůh člověka stvořit mohl, ale nemusel. Stvořil ho, protože chtěl.

    Wittgenstein by řekl - o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.
    August 13, 2018 v 12.45
    Říká se tomu Boží aseita.
    Bůh skutečně nepotřeboval svět a člověka.
    JP
    August 13, 2018 v 13.00
    Jenže Hegel ten "svůj názor" dokázal podložit opravdu železnou logikou, kterou je sotva možno nějakým rozumným způsobem vyvrátit.

    Ten klíčový rozdíl je v tom, že Hegel tímto způsobem dokázal uchopit svět v jeho úplnosti; zatímco tradiční křesťansko-teologické pojetí z celého jsoucího světa dělá jenom jakýsi "přívěsek" Boha - přívěsek nepodstatný, náhodný, nedůležitý.

    Když se řekne "bytí" - pak napohled toto bytí obsahuje a zahrnuje všechno, co vůbec je; Hegel ale ukázal, že ve skutečnosti neobsahuje nic, když se nepochopí v podstatné a zásadní jednotě s celým jsoucím světem, včetně člověka.

    A když se řekne "Bůh" - pak je to naprosto to samé, prvotní představa je ta že tento Bůh je vším; ale ve skutečnosti, pokud by zůstal jenom uzavřený v tomto svém abstraktním božství, by zůstal stejně tak prázdným. Byl by jenom potenciálem, ale bez jakékoli skutečnosti.

    Takovýto "Bůh" by tedy byl fakticky stejně tak ničím, jako to Bytí zbavené obsahu, zbavené celého jsoucího světa.
    JP
    August 13, 2018 v 13.11
    O čem se nedá mluvit
    Jde o to, pane Morbicere: pokud má Bůh společnou podstatu s Duchem svatým - pak se o tomto Bohu naprosto dá hovořit.

    Protože Duch - to je Logos, a Logos, to je logika. A logika, to je řetězec úvah a sylogismů, které s železnou přesvědčivostí vyplývají jeden z druhého.

    Podle Hegela je právě proto Bůh totožný s logikou; a proto je možno mluvit o tom, jaké je postavení Boha v tomto světě, a jeho vztah ke světu.

    Podle Hegela "logika je Bůh, jaký byl ve své věčné podstatě, předtím než stvořil svět a člověka".

    Bůh je tedy čistě duchovní substance, ve své původnosti; ale on musí vyjít z této čisté duchovnosti, aby realizoval sám sebe, svůj vlastní potenciál. Materiální svět (včetně člověka) nakonec není ničím jiným, nežli druhou stranou jedné a téže mince, jejíž první stranou je čirá duchovnost.

    Materiální a ideální dává dohromady celek; a je naprosto pošetilé chtít tento celek zkrátit jenom na jednu, anebo jenom na druhou stranu.

    Vyhraněný, jednostranný idealismus (spiritualismus) je stejně tak pošetilý, jako vyhraněný, jednostranný materialismus.
    August 13, 2018 v 13.26
    Pane Poláčku,
    Jan Heller kdysi napsal, že "Starý zákon je o Bohu zvláštním, svrchovaném, chcete-li transcendentním, to jest takovém, který prolamuje každé lidské úsilí nějak jej zvládnout, zneškodnit, zmanipulovat, dostat pod kontrolu, podrobit si."
    To přece není obraz Boha, který by byl logický.
    JP
    August 13, 2018 v 13.27
    Pane Pospíšile, abychom se mohli kompetentně dohadovat o tom, co se to vlastně - alespoň podle Lukáše - vlastně dělo v tom okamžiku či aktu Zvěstování Marii, museli bychom mít znalost originálních textů (alespoň těch řeckých). Já takovou znalost - musím přiznat - nemám, a myslím že Vy asi také ne. Znalosti Ivana Štampacha tady budou asi značně fundovanější.

    V mém německém překladu stojí psáno: "Der Heilige Geist wird über dich kommen..."

    To "wird über dich kommen", to je skutečně velice mlhavá formulace, doslovně by znamenala něco takového jako "přijde přes tebe"; ve volnějším překladu to může znamenat leccos, pro srovnání u Jesaji stojí (v jiné souvislosti) "darum wird ein Unglück über dich kommen", a znamená to "proto tě postihne neštěstí".

    Takže tady opravdu my dva sotva můžeme kompetentně spekulovat o tom co tato formulace vlastně znamená; v každém případě se zdá, že se jedná opravdu o záležitost značně mlhavou.
    Jasně že se o Bohu dá hovořit.

    My se bavíme, jestli je Bůh zcela svrchovaný -- ten jediný, který z ničeho dokáže stvořit něco.
    Nikdo jiný, ďábel, apoštol nebo třeba papež, tohle nedokáže.
    Má logika říká, že ano, že jedině tak je Bůh Všemocný, že pokud by byl podřízen čemukoliv, např. té vaší "nezlomné" logice, už by to přece nebyl Bůh. Tedy Ten, který stojí nade všemi a nade vším, i nad nicotou nebo smrtí.

    Vláda nad smrtí je přece další z "věcí", kterou má Bůh čistě jen ve své moci a nikdy ji nikomu nepředá ani ji na nikoho nedeleguje --- Ježíš křísil z mrtvých, ale nikdo jiný, ani apoštolové, to nedokázali, jen léčili............. Ani archandělé nemají nad smrtí moc.......... vždy a jedině Bůh
    Moje logika říká, že s nicotou to bude stejné.

    To, že existuje bytí je Boží vůle, ne nutnost, které je Bůh podřízen a bez které by nebyl ničím.

    V Písmu se říká, že před apokalypsou přijde "sklizeň" toho dobrého, takže ano, Boží království bude rozšířeno o plody stvořené člověkem (o samotného člověka). Myslím, že když Mendelssohn komponoval "Italskou", Bůh plakal štěstím. Ale opravdu to nemohu vidět jako nic jiného, než jeho vůli a otevřenou náruč k člověku.

    A tvrdit že je Bůh čistě spirituální, je úplně mimo, podle mě.
    Vždyť Duch svytý je............ ale dost už.
    PM
    August 14, 2018 v 0.23
    Koncept křesťanského náboženství má svou logiku
    Křesťanský náboženský koncept vychází z myšlenky nastolení vzájemné rovnosti jakož i vědomí, že jakékoliv strádání je problémem všech.
    Byl tak nucen koncipovat strategii odstranění polarity/rivality a kořistnictví ve společnosti.
    Jedním z důležitých předpokladů se proto stal doklad rovnosti na základě vyloučení vlivu polarity pohlaví.
    Zakladatel věrouky se tak zjevuje neposkvrněný jednou z tradičních disproporcí - rivalitou mezi pohlavími.
    Význam neposkvrněného početí panny Marie v konceptu nové věrouky byl a stále je důležitý .....bych se domníval.
    JP
    August 14, 2018 v 10.23
    Tak za prvé, pane Morbicere, Ježíš nebyl zdaleka jediný, kdo v těch dobách "oživoval mrtvé", toutéž činností se (údajně) zabýval už Mojžíš. A jakousi podivuhodnou shodou okolností Ježíš ty "své" mrtvé oživoval přesně v těch samých místech, kde tak měl činit i sám Mojžíš. Tuto opravdu krajně obzvláštní shodu náhod je možno si celkem přirozeným a racionálním způsobem vysvětlit tím, že tvůrci Nového zákona se s až křečovitým úsilím snažili Ježíše prezentovat jako legitimního nástupce Mojžíše; a tak není podivu, že jeho "zázraky oživování mrtvých" lokalizovali do těch samých míst, kde tak podle legend činil Mojžíš.

    Ale to "oživování mrtvých" nebylo žádným výlučným specifikem judaisticko-křesťanské mytologie; například v mytologii řecké to byl stejně tak lékař Asklepios, který oživil mrtvého. A dozajista by v tehdejších mýtech a legendách bylo možno nalézt ještě celou řadu obdobných případů.

    -----------------------------------

    Co se pak toho "stvoření z ničeho" týče: opakuji ještě jednou, i za toho předpokladu že by Bůh svým vlastním aktem stvořil jsoucí, předmětný svět - stejně tak by o n s á m (tedy Bůh) musel být n ě č í m; neboť stvoření čehokoli je v každém případě procesem který vyžaduje energii (a to sice obrovská kvanta energie), a Bůh-Demiurg by tedy sám musel tuto energii mít k dispozici.

    Takže on by pak ten předmětný svět nestvořil "z ničeho", nýbrž sám ze sebe - tedy z n ě č e h o.

    ----------------------------------------

    A Hegel ostatně netvrdí, že Bůh je "čistě spirituální"; Hegel tvrdí že duchovno a materiálno jsou jenom dvě stránky téže mince. "Čistě spirituální" (respektive: ryze "logický") je Bůh podle Hegela jenom ve své č i r é p o d s t a t ě; tedy dokud tato podstata ještě nedošla své vlastní realizace.

    Ovšem je fakt, že jakkoli Hegel na straně jedné vytvořil tento velice progresivní myšlenkový model, tak na straně druhé tento jeho model nakonec sklouzl k jednostrannému preferování té ideální, nehmotné komponenty.

    Takže, krátce řečeno: Hegel nakonec nedokázal "uřídit svého vlastního oře", nedokázal dosáhnout cíle který si sám vytyčil. Chtěl stvořit vyvážený model ideálního a materiálního, ale nakonec mu to všechno sklouzlo zase jenom k tomu ideálnímu.

    Což pak mělo své velice zřetelné důsledky především v reálné praxi; takže pak nevyhnutelně došlo k tomu, že napřed Feuerbach a potom Marx ten jeho model zavrhli naprosto, a nahradili ho modelem pro změnu jednostranně materialistickým.
    JP
    August 14, 2018 v 10.33
    To je bezpochyby zajímavá myšlenka, pane Petrasku, s tou polaritou pohlaví; ovšem aby Ježíš sám svou osobou to překonání této polarity mohl plně překonat, pak by se musel sám narodit jako osoba neurčeného pohlaví. (Což jak z moderní doby známo naprosto možné je, dokonce i oficiálně.)

    August 14, 2018 v 10.46
    Polarita přece není totéž co rivalita. Póly se naopak navzájem doplňují. Jako žena a muž.
    PM
    August 15, 2018 v 10.28
    Jde o polaritu pohlaví, které se doplňují a zároveň si protiřečí
    A to v souvislosti se základním elementem konceptu křesťanského náboženství, ve kterém je láska vnímána výhradně jako "biofilní" projev.
    Pokoušel jsem se zamyslet - v souvislosti s dnešním křesťanským svátečním dnem - nad původem záměru sdělení o neposkvrněném početí.
    Tedy nad záměrem tematizovat problematiku osidel erotiky/sexu v křesťanské věrouce.
    Tedy záměr, který byl v křesťanském světě doposud velmi liknavě realizován, ba opomíjen a parciálně i tabuizován.
    A kterému se teprve v dnešním století dostává i v katolických kruzích pozornosti .... bych polopln optimismu dodal.
    VP
    August 16, 2018 v 7.12
    Pane Poláčku, já nespekuluji nad tím, co znamená Duch Svatý sestoupí na tebe (Bible Kralická dokonce překládá: sstoupí v tě). Pouze upozorňuji, že jsou zde Bohu připisovány dva úkony.
    1. Sestoupí na tebe Duch svatý - epeleusetai epí se
    2. a zastíní tě moc Nejvyššího, - episkiasei soi
    a výsledek je: To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží.
    Duchu Svatému se připisuje způsobení tohoto zrození, Otci, zastínění. Co to znamená, samozřejmě nám může zůstat nejasné.
    Dodávám ještě, že v originále - "zastíní" - episkiadzo - zastínit, skrýt, beschatten, Kraft des Höchsten dich überschatten je v originále stejný výraz jako v Lk 9,34 - oblak je zastínil - eine Wolke überschattete sie.
    Oblak je v Bibli známkou Boží přítomnosti.
    JP
    August 16, 2018 v 14.06
    No ano, pane Pospíšile, vždyť právě o tomhle Ivan Štampach psal: že to působení Ducha svatého při aktu zrození Ježíše je velmi nejasné.
    VP
    August 16, 2018 v 16.39
    Toto napsal pan Štampach:
    "Tento (Duch), dejme tomu, kvazi-ženský princip je ve hře tak, že Marii „zastínil“, aniž bylo jasno, co blíže toto zastínění znamená".
    Velmi nejasné je, proč píše o zastínění Duchem, které v Bibli není. Proč je potřeba, pane Poláčku, opakovat Vám všechno Xx.
    Ještě 1x:
    „Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího. To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží."
    + Další komentáře