Před pár dny předložilo několik desítek poslanců a poslankyň Parlamentu ČR v čele s lidovci návrh na ústavní ochranu institutu manželství jako svazku muže a ženy, a to nejspíše v reakci na dění kolem kampaně Jsme fér, usilující o zrovnoprávnění homosexuálních a heterosexuálních párů v oblasti oficiálních svazků posvěcených státem. V souvislosti s touto kampaní navrhla skupina poslanců a poslankyň (ANO, Piráti, ČSSD, STAN, TOP 09, KSČM) změny občanského zákoníku umožňující uzavřít manželství i LGBT párům.
Takové zrovnoprávnění by mělo výrazný vliv na život mužů a žen žijících ve stejnopohlavních párech, a toužících po manželství, a to nejen tím, že by měli/y například automatické právo na informace o zdravotním stavu svého partnera či partnerky v případě hospitalizace, ale i vznikem společného jmění či nárokem na vdovský důchod. Výrazně by se také zvýšila ochrana dětí, které žijí s homosexuálními rodiči, protože by tak oba mohli být uvedeni v rodném listu, děti by po obou těchto rodičích mohly dědit a v případě jejich úmrtí by měly i nárok na sirotčí důchod.
Mužům v minulém století také s volebním právem žen žádná práva neubyla, avšak někteří z nich přišli o privilegované postavení fungující díky diskriminaci žen a udržování jejich podřadného postavení. A o to jde i dnes. Foto BBCCo by tedy získali poslanci a poslankyně navrhující takové zabetonování manželství jako heterosexuálního svazku? Získali, nebo by si spíš utvrdili pocit výjimečnosti vlastního rodinného života, na který nemohou dosáhnout všichni, a to i přesto, že by se svým partnerem či partnerkou žili třeba čtyřicet let a vychovali děti. Prostě jen proto, že se narodili a žili jako queer.
Nemohli by konzervativní poslanci a poslankyně postavit pocit výjimečnosti svého manželství raději na kvalitě svých svazků než na tom, že mnoho partnerů a partnerek stejného legálního postavení dosáhnout nemůže? A přitom by také mohli opustit myšlenku, že být heterosexuálem je důležité privilegium.
Poslanec Marek Výborný, po Jiřím Čunkovi nová homofobní tvář KDU-ČSL, také argumentuje pro věky ověřenou stálost konceptu manželství. Bohužel si nějak nevšiml, že tento koncept stejně jako lidské společnosti procházejí změnami v čase a prostoru. Zůstaneme-li ve střední Evropě, zásadními milníky bylo jistě zavedení rozvodů či necírkevních sňatků. Ostatně i míra rozvodovosti se jen od 50. let 20. století takřka zpětinásobila. Lze tedy mluvit o nějakém neměnném a tradičním konceptu manželství? A proč jej, stejně jako v minulosti, nepřizpůsobit aktuálním společenským podmínkám a nárokům?
Zajímavé také je, že se k návrhu ústavní betonizace manželství připojili i poslanci a poslankyně dalších politických stran (ODS, ČSSD, TOP 09, STAN i ANO), které se často v jiných záležitostech velmi hlasitě rvou o pozici České republiky v bloku západních zemí. Nemohlo by takzvané prozápadní myšlení českých zákonodárců a zákonodárkyň přejít od hlasitého křiklounství v momentech podepisování obchodních smluv s Ruskem nebo Čínou ke skutečnému naplňování toho pojmu obsahem? Tedy mimo jiné i narovnáním situace ohledně manželství? Ostatně ani katoličtí Irové s tím problém už nemají.
Imaginární ztráty heterosexuálních manželů jsou tedy pouze v rovině osobního ega, a možná bychom dnešní situaci mohli přirovnat k období boje za volební právo žen. Mužům tehdy žádná práva neubyla, avšak někteří z nich rozhodně přišli o privilegované postavení a pocit výjimečnosti založené na pohlaví a fungující díky diskriminaci žen a udržování jejich podřadného postavení.
Ústavním zazděním definice manželství jako svazku muže a ženy by tak manželství navrhovatelů a navrhovatelek po dlouhé době opět získala jakousi posvátnou auru, která už možná dávno vyprchala a účastníci a účastnice již poněkud povadlých vztahů by se opět mohli cítit díky homofobní ústavě ve svém svazku dobře. Jak dlouho by jim to ale vydrželo? Pojďme raději jako společnost učinit další krok vpřed a vzdálit se bizarní podobě českého konzervativismu. Ostatně petici iniciativy Jsme fér podepsalo více než 70 tisíc lidí.
