Karneval volné morálky, nebo lásky a rovnosti?

Prague Pride není jen karneval, ale především politická událost, která navazuje na humanistický odkaz a rozvíjí ideál volnosti, rovnosti a bratrství.

Bývá smutným zvykem líčit festival Prague Pride coby karneval extravagance, ba obskurnosti. Lépe se pak zastiňují a shazují témata, která jsou otevírána v rámci seriózních diskusí či projekcí, jež jsou jeho plnohodnotnou součástí. Proto do dvou kyselých jablek kousněme radši s předstihem.

Jsou jimi adopce dětí LGBT páry a sňatky LGBT osob. První problém dozrává dlouho. Homosexuální jedinec na adopci dosáhnout může, pár nikoliv. Je to absurdní. Jednak kvůli osazenstvu dětských domovů, pro něž se umístění do běžné heterosexuální rodiny jeví jako výhra v loterii, bohužel i se stejnou mírou pravděpodobnosti.

Zatímco klasická rodina je v dlouhodobé krizi a rozvody jsou na denním pořádku, stejnopohlavní dvojice, které chtějí vytvořit domov dětem, na něž se rodiče vybodli, šanci nemají. Ještě divnější to je v případě, když je jeden z partnerů biologickým rodičem potomka, jenž by měl být osvojen.

Nové vnímání rodiny
Jak dlouho si ještě budeme namlouvat, že Země je placatá a že strasti populace, která ji obývá, vyřeší návrat k tradiční rodině a jejím hodnotám? V ní tatínek oplodňuje, maminka rodí, tatínek vydělává, maminka se stará o rodinný krb, tatínek sem tam ujede, maminka je věrná, trpělivá a tolerantní. I tak občas od tatínka jednu schytá – chápe to však, protože ví, že má co do činění s pánem tvorstva. Jako by nebylo dosti na tom, že ženy můžou volit, řídit auta a vykonávat tytéž profese co muži.

Láska k dítěti je na vedlejší koleji, navrch mají rituály, zvyky a lejstra. A když docházejí argumenty, postraší nás někdo tím, že by gayové a lesby mohli s dětmi obchodovat a živit pedofilní sítě.

O homosexuálních manželstvích se i u nás hovoří hlavně kvůli zahraničním vzorům. Naposledy tento institut zavedla Malta, hlasy šestašedesáti ze sedmašedesáti poslanců. Na konci června k témuž přistoupilo Německo. Šéf SPD Martin Schulz vytyčil „manželství pro všechny“ jako podmínku povolebního vyjednávání o budoucí vládě. Sňatky LGBT osob umožnuje dvacítka dalších vyspělých zemí, zejména v Evropě jsou stále populárnější.

Zásluhu na tomto posunu má především demokratická levice. Ne proto, že by razila marginální menšinovou politiku a otázky ekonomické nahrazovala společensko-kulturními. Ve skutečnosti jí jde o posilování občanských práv a svobod, zvlášť tam, kde pomoc jedněm neomezuje či nepoškozuje druhé.

„Manželství je jazykem lásky. V USA a České republice je ale také právní bránou k nejrůznějším zákonným právům a povinnostem. V Česku je nyní zásadním krokem umožnit gayům a lesbám vstoupit do plnohodnotného manželství,“ nechal se nedávno v Praze slyšet známý americký právník a aktivista Evan Wolfson.

V Německu LGBT manželství podporují tři čtvrtiny občanů, u nás se rýsuje nadpoloviční většina. Ačkoli v řadě ohledů smýšlíme a chováme se konzervativně, tolerance k sexuálním minoritám je zde na stabilně vysoké úrovni.

Z dřívějších časů si ale někteří z nás nesou představu, že rodina je hlavně socioekonomická jednotka. Tvoří ji otec, matka a děti. Ty pak zakládají svoje vlastní rodiny. Jejich členové většinu dne pracují, doma odpočívají a sbírají síly. Na pomezí povinností a zábavy najdeme reprodukční akty.

Až Prague Pride vypukne, nemysleme na karneval, ale na výsostně politický charakter události. K málokteré jiné tak silně pasuje triáda Volnost-Rovnost-Bratrství. Foto salon.com

Proti tomu stojí výklad, že rodina je definována láskou, v první řadě jde o svazek citový, a až pak pragmatický. I když právě gayové a lesby by sňatky uvítali kvůli odstranění administrativní zátěže provázející jejich životy.

Zajímavý argument poskytli i vědci z americké Johns Hopkins University. Legalizace manželství homosexuálů podle nich může přispět ke snížení počtu sebevražd mezi teenagery. Uzákonění svazku dvou osob stejného pohlaví totiž na zranitelné jedince, kteří čelí odmítnutí či netoleranci, působí jako psychicky posilující faktor.

Přesto jsme stále svědky úšklebků a karikatur. Namátkou Michal Mocek v Právu 1. července: „Dosud se manželství i v Německu chápalo jako základ rodiny, v níž mají muž a žena spolu děti. Teď už to neplatí. Nyní může manželství znamenat cokoli. Snad aspoň polygamie a polyandrie (mnohomužství) zůstanou zatím vyloučeny. Ale kdo ví, na jak dlouho. Logika totiž říká, že je-li možné brát manželství jako svazek osob v jakékoli kombinaci pohlaví, není jasné, proč by mělo Německo bránit sňatkům i v jakémkoli počtu osob jakýchkoli pohlaví. I případ, kdy stát zákonně brání, aby si žena vzala ženatého muže nebo muž vdanou ženu, se totiž dá vylíčit jako ukázka diskriminace. Každý aktivista hodný svého jména by tedy měl rozhodně protestovat…“

Mimochodem, ještě větší panika než samotné legislativní změny leckdy provází angažovanost jedinců, kterým lidskoprávní záležitosti leží na srdci.

Když Matěj Široký komentoval 18. července na Novinkách.cz český spor o burkiny v bazénech, vložil do svého textu zdánlivě odtažitý odstavec: „Překvapivé je, že zastánci burkin se často angažují v boji za práva homosexuálů nebo jiných menšinových orientací. Oblíbenou kratochvíli těchto zastánců představuje účast na gay pride. Tyto pochody jsou však naopak symbolem volné sexuální morálky, kde jediné omezení tkví v tom, nemít žádné omezení svých přání. Schizofrenie českých zastánců burkin je do očí bijící. Nevědí, za co vlastně protestují. Jsou pro otevřenou sexuální společnost a zároveň chrání konzervativní patriarchální model společnosti.“

Humanistický odkaz
Zde se ukazuje, jak silná je tendence vnímat společenskou diskusi jen skrze zájmy různých skupin. Mezi řádky čteme: „Nemůžeš přece hájit zájmy vícero skupin. To bys pak mohl hájit i zájmy svých nepřátel.“

Jenže práva a svobody zde jsou pro všechny, pro gaye a lesby stejně jako pro příslušníky náboženství, která homosexualitu stíhají. Potom může občanský aktivista hájit práva LGBT osob i muslimek, jež se i ve zdejším pluralitním prostředí hlásí oděvem ke své víře. Nejde o morálku ani o ideologie. Jde o prostou zásadu: Nechť má každý možnost žít si život podle svého, pokud neporušuje práva a svobodu ostatních.

Už proto není důvod bránit gayům a lesbám s láskou pečovat o děti nebo s láskou vstupovat do manželského svazku. Společnost si to opět uvědomuje dřív než většina politiků. Nic nového pod sluncem. Stranické sekretariáty jsou zkostnatělejší a opatrnější než většinová populace. Dvojnásob před volbami nemíní vstupovat na půdu rozžhavenou etickými disputacemi.

Světlou výjimkou byl Jiří Paroubek, který v roli předsedy ČSSD v roce 2006 prosadil zákon o registrovaném partnerství. O totéž se již snažili jeho předchůdci, ale chyběl jim tah na branku. Paroubek registrované partnerství učinil předmětem strategické úvahy: potřeboval přisypat své straně hlasy z prostředí neziskovek, městských liberálů, mladých voličů. Zasadil se tudíž o normu, která na stát nekladla žádné ekonomické nároky, zato posunula dál kvalitu života mnoha lidí.

Podobně uvažuje německá SPD a do značné míry dokonce i křesťanští demokraté kancléřky Merkelové. Společnost jako celek je silná tak, jak jsou silné její nejslabší části. Kdepak rozklad hodnot! Naopak se hraje o humanistický odkaz a změny nastartované jednak osvícenstvím, jednak prvními zářezy při obhajobě sociálních práv.

Proto až Prague Pride vypukne, nemysleme na karneval, ale na výsostně politický charakter události. K málokteré jiné tak silně pasuje triáda Volnost-Rovnost-Bratrství.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.