Stejná láska, stejná práva. Vláda podpořila manželství pro všechny
Jan GruberVláda schválila návrh novely občanského zákoníku rozšiřující institut manželství i na stejnopohlavní páry. Ty mají získat veškerá práva a povinnosti, která z manželství vyplývají, včetně práva na adopci. Návrhem se nyní bude zabývat Sněmovna.
Česká LGBT komunita může opatrně slavit. Vláda Andreje Babiše (ANO) v demisi na svém pátečním zasedání podpořila návrh poslankyně Radky Maxové (ANO) rozšiřující institut manželství i na stejnopohlavní páry. Věcně jde o změnu občanského zákoníku a souvisejících právních předpisů. Schválí-li návrh Sněmovna a Senát, získají páry stejného pohlaví veškerá práva i povinnosti, které z manželství vyplývají, včetně adopcí.
„Jsme nadšení. Je to jasný signál, že vláda, včetně premiéra Andreje Babiše, manželství pro všechny podporuje. A že česká společnost je na tuto změnu připravena. Souhlasné stanovisko vlády může návrhu při dalším projednávání ve Sněmovně pomoci, ale boj teprve začíná,“ řekl Deníku Referendum Czeslaw Walek z občanské organizace Jsme fér, která na podporu změny zákona do začátku května sebrala více než sedmdesát tisíc podpisů.
Walek současně upozornil na iniciativu skupiny poslanců kolem Marka Výborného (KDU-ČSL), která v minulých dnech předložila novelu Ústavy, jež má přesně opačný cíl než dnes vládou schválený návrh Maxové. Lidovečtí zákonodárci spolu s Václavem Klausem mladším (ODS) nebo Jaroslavem Foldynou (ČSSD) chtějí do Listiny základních práv a svobod výslovně zakotvit ochranu manželství coby svazku jednoho muže a jedné ženy.
Babišova vláda novelu občanského zákoníku podpořila i přes to, že se proti ní v mezirezortním připomínkovém řízení postavilo ministerstvo vnitra. To kritizovalo, že by návrh zrušil registrované partnerství a že by případná změna pohlaví jednoho z partnerů neměla automaticky za následek zánik uzavřeného sňatku. „Domníváme se, že je třeba pamatovat na práva druhého z manželů, kterého by neměl zákon postavit do situace, kdy se ocitne ve svazku sice právně závazném, ale z jeho osobního pohledu potenciálně odlišném,“ uvedlo ministerstvo.
Mezi manželství a registrovaným partnerstvím je řada rozdílů
Koalice Jsme fér dlouhodobě upozorňovala na množství rozdílů v právním postavení manželů a registrovaných partnerů. Manželům sňatkem vzniká automaticky společné jmění manželů, které jim v mnoha ohledech usnadňuje život, například si k různým úkonům nemusí stále udělovat plné moci. Současně upravuje i podmínky dělení majetku při rozpadu vztahu. Lidem v registrovaném partnerství zákon nic podobného nepřiznává.
Manželé mají rovněž nárok na vdovský či vdovecký důchod, po úmrtí manžela přechází na druhého různé dávky a v neposlední řadě děti získávají sirotčí důchod po svém zemřelém rodiči.
Lidé v manželství si dále mohou přiosvojit dítě svého partnera či partnerky, mohou být společnými pěstouny nebo si osvojit dítě z dětského domova. Institut manželství navíc v případě rozvodu počítá s úpravou vztahů k dětem, například v podobě placení výživného.
Vstup do registrovaného partnerství nad to komplikuje skutečnost, že jej lze uzavřít pouze na čtrnácti úřadech v celé České republice, oproti tomu do manželství mohou lidé vstoupit na každé matrice, případně i na českých konzulátech v zahraničí. Registrované partnerství tedy navíc vytváří bariéru geografickou a s tím spojenou bariéru finanční.
Návrhem Radky Maxové se v nadcházejících měsících bude zabývat Poslanecká sněmovna. Pod novelou zákona jsou podepsáni poslanci napříč sněmovními stranami — s výjimkou KDU-ČSL, ODS a SPD — a má tedy značnou šanci na schválení. Pokud by prošla, připojila by se Česká republika k šestadvaceti státům, které se rozhodly ve svých právních řádech manželství pro všechny zakotvit.
Tak to mě pobavilo, jak ministerstvu vnitra záleží na ochraně osobního pohledu. Aby se náhodou někomu nestalo, že jeho manžel či manželka změní pohlaví a zůstane dál manželem, protože to by bylo strašné, huhuhu.
Zato když mažel začne chlastat, prohrávat na automatech výplatu a nábytek, nebo svou manželku mlátit jako žito, to není třeba nějak zvlášť řešit, protože je to pořád chlap, a vaše manželství je stejné jako předtím.
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=17424
--------------------------------
Z vyjádření Veřejného ochránce práv se bohužel zdá, že něco podobného hrozí i u nás. Církvevní praxe se snadno může dostat s novým zákonem do rozporu a církve budou nakonec nuceny podrobit se státnímu nátlaku a pod hrozbou "odejmutí státního souhlasu" oddávat homosexuální páry v kostelích (v rozporu se svým náboženským přesvědčením).
Viz tisková zpráva úřadu Veřejného ochránce práv z roku 2016 k podmínkám pro vstup do registrovaného partnerství:
... budou nadále existovat rozdíly v podmínkách uzavírání partnerství a manželství, které vyplývají přímo ze zákona.
"... Partnerství také nelze uzavřít před orgánem oprávněné církve...,"doplňuje vedoucí oddělení rovného zacházení Petr Polák.
https://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2016/ani-po-deseti-letech-nejsou-podminky-pro-vstup-do-registrovaneho-partnerstvi-ve-vsech-krajich-s/
Dětí, které je možné adoptovat (které jsou právně volné) je totiž mnohem méně než žadatelů. Z toho logicky vyplývá, že páry stejného pohlaví budou pravděpodobně upřednostňovány, aby nikdo nemohl nikoho nařknout z diskriminace na základě sexuální orientace.
Samozřejmě kdo chce ještě navíc nějaké církevní obřady, ať si je má. Ale nemělo by to mít žádnou právní váhu (mimo vnitrocírkevní prostředí).
Protože za právoplatný rozvod takového manželství bude uznáno rozhodnutí státního, světského soudu. Kdybychom chtěli být důslední, musel by se stát vzdát pravomoci takové manželství rozvést a přenechat ji pouze (např. v katolické církvi) kanonickému právu. Což by znamenalo, že by se prakticky žádné církevně uzavřené manželství nemohlo rozvést (a připomínám, že církevní sňatek uzavírají často i vlažní, matrikoví věřící).
Charita zprostředkovávala adopce, a na tuto činnost pobírala peněžní podporu od státu, ale omezovala se na heterosexuální páry. S příchodem nové legislativy vyžadovalo takové diskriminační omezení explicitní výjimkou. Organizace o ni požádala, ale komise výjimku neudělila, protože odůvodnění považovala za nedostatečné. Charita se odvolala, a soud s určitými výhradami rozhodnutí komise potvrdil. Podle rozhodnutí soudu se žádost charity opírala o tvrzení, že neudělení její výjimky a tudíž ukončení činnosti negativně ovlivní dostupnost adopcí v UK celkově, ale konzultovaná znalkyně doktorka Selwynová to nepotvrdila.
Catholic Care v UK funguje dál, jak poznáte z jejího webu, ale už nezprostředkovává adopce, protože na ně kvůli diskriminačním omezením nemohla dostávat dotace. Fakt "nesvoboda" jak cyp.
Web CC: http://www.catholic-care.org.uk/
Rozhodnutí soudu: https://assets.publishing.service.gov.uk/media/575bdecee5274a0da3000031/cc_Leeds_v_charity_commission.pdf
Předpokládám, že charita by mohla klidně dál zprostředkovávat adopce dál jako soukromá organizace, aspoň nevidím důvod, proč ne, ale já nejsem právník. Možná by k tomu účelu musela zřídit zvlášť právnickou osobu. Každopádně by už nedostala státní peníze.
Je určitě chyba chtít po někom, aby jednal proti svému svědomí, a pokud nechce, bránit mu v činnosti.
Pokud by to ale bylo tak, jak Vy myslíte, pak by to mohl být podobný případ, jako kdyby divadlo přišlo o dotace následkem uvedení Frljićovy hry Naše násilí a vaše násilí.
Tady je o tom zpráva z roku 2012.
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=17424
Píšou tam, že mnohé katolické adopční agentury ukončily činnost pro nedostatek fondů. Jiné se podřídily ideologickému diktátu a vymazaly ze svého názvu přívlastek „katolická“.
-----------------------------
U těch adopcí jde ale i o útulky pro děti.
Ty byly následkem zmíněného zákona povinny vydávat děti k adopcím všem párům bez rozdílu - tedy i párům stejného pohlaví.
V katolických dětských útulcích by taková praxe ale vedla k rozporu svědomí jejich zaměstnanců. Proto byly téměř všechny katolické dětské útulky v Británii uzavřeny, některé pak přestaly být katolické.
To je dnes stejné.
Je myslím pozoruhodné, do jaké míry zejména v raném středověku církev prosazovala formu manželství, která soudobé společnosti, zejména mocným rodům s obrovským zájmem o legitimní potomky, vůbec nevyhovovala.
Na straně druhé by ovšem bylo možno také soudit, že ta rigidita církve ohledně svátosti manželství sice kolidovala s osobními zájmy toho či onoho jednotlivého feudála - ale že na straně druhé naopak pomáhala celý ten tehdy platný systém rodové posloupnosti stabilizovat.
Kdyby totiž této rigidity nebylo, pak by tím rázem stoupl status levobočků (kdyby dejme tomu stejně jako dnes byli nadáni stejnými právy jako "legitimní" potomci narození v oficiálním manželství). A teď si představme, že je tu levoboček - který by byl prvorozeným synem dotyčného panovníka; a vedle toho je tu syn narozený "z lože manželského", ale druhorozený. To by pak vedlo nevyhnutelně k dramatickým kolizím, kdy by nárok na trůn mohli vznášet oba dva, každý svým vlastním právem. To by celý feudálně-panovnický systém naprosto destabilizovalo; už tak bylo těch následnických válek a sporů dost a dost.
Ale fakt je, že církev skutečně v mnohých oblastech zcela rigidně prosazovala své (mravní) normy, a to mnohdy i proti vůli jinak panující feudální třídy.
Je například dosti málo známým faktem, že křesťanská církev velice nelibě hleděla na rytířská klání a souboje, neboť je považovala za barbarské; a například sám Karel IV. - veliký vyznavač a účastník těchto soubojů - měl velké problémy s tehdejším papežem, které mu účast v nich výslovně zakázal.
A je dost pravděpodobné že po jednom takovémto souboji, kterého se Karel zúčastnil inkognito a při kterém utrpěl těžká zranění (kromě jiného devastujícím úderem v obličejové oblasti), musel předstírat náhlé závažné onemocnění, aby právě před papežem mohl ukrýt pravou příčinu toho, proč náhle celý dlouhý čas nemohl vykonávat svou panovnickou činnost.
Takže skutečně je nutno uznat: v určitém smyslu křesťanská církev své základní normy skutečně prosazovala s velkou důsledností, "padni komu padni". U těch opravdu velkých potentátů se sice většinou našly nějaké cestičky k řešení, ale to opravdu byly jenom výjimky, nouzová řešení, na které církev většinou hleděla přinejmenším s nemalou nelibostí.
to Jindřich osmý se už kvůli tomu musel prohlásit hlavou anglické církve.
Jinak ve slovanských oblastech (nejen v nich, ale zde barvitěji) máme doložené zápovědí kněžím, účástnit se svateb -- byly prý příliš nevázané včetně samotného obřadu.
Ještě jedna paralela. U Židů v diaspoře začalo teprve po několika stoletích platit, že Žid je potomkem židovské matky, ne nutně otce. Do té doby tomu bylo obráceně a Židé ztráceli svou etnickou identitu (charakteristiku). Je tedy zřejmé, že náboženství sledovalo (bylo schopno sledovat) skrze své moudré vykladače a kodifikátory důležité vyšší cíle a dokázalo se postavit proti bezprostřednímu (krátkozrakému) zájmu společenských špiček.
Myslím, že hlavní problém ( který se týká rozvedených) v římské církvi je ten, že hájí nerozlučnost manželství - protože Ježíš řekl: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj, přitom však je téměř nemožné dokázat, které manželství opravdu spojil Bůh. Sám Bůh vybral Adamovi ženu, proto jejich spojení bylo od něho. Kiolik mladých hledá ženu (muže), kterou (kterého) pro ně Bůh připravil? A tak se berou z nerozumu, protože čekají dítě, protože...
Pokud však účelem té právní úpravy nemá být podpora erotické lásky, ale zjednodušení praktických problémů v soužití dvou lidí, ať se tedy pak toto řešení vztahuje obecně na všechny případy soužití dvou dospělých lidí, nejen na soužití podmíněné erotickou láskou.
Bylo by jistě nesmyslné, aby za účelem zjednodušení nějakých praktických problémů ve vzájemném soužití musel například ovdovělý manžel s některým prarodičem své zemřelé manželky vytvořit "manželství". Ostatně, proč by vlastně takováto dvojice neměla mít stejné právo adoptovat cizí dítě, jako kterýkoliv jiný pár?
Byl jsem vyzvednout manželce, které nebylo dobře, balík na poštu. Měl jsem její občanku, chtěl jsem zaplatit dobírku. Myslíte, že mi ho dali? Vždyť manželství nemá žádnou váhu. Proto si ho neváží ani mladí, kteří raději žijí s přítelem či přítelkyní bez papíru. Nebylo by lepší uzákonit "papírový svazek" pro všechny páry, (třeba i pro ty, jak popisuje pan Nushart), a manželství nechat pro ty, kteří je uzavírají před Bohem?
Naše křesťanské společenství (kterého se účastním) nemá právo uzavírat manželství platná i před státem. Má to tu výhodu, že "manželství" před Bohem uzavírají starší lidé, kteří chtějí manifestovat i před lidmi, že k sobě patří, nezatěžují však své potomky z předcházejících vztahů právními důsledky úředního manželství. V případě, který navrhuju, by mohli získat uznání i partnerství před státem, v našem případě nemají právo na sdílení zdravotního stavu a pod.
Nevím o tom, že by se nazývali, nebo toužili nazývat manžely, prostě patří k sobě před Bohem a před společenstvím. Tím opravuju tu moji část: "manželství nechat pro ty, kteří je uzavírají před Bohem". Svůj vztah ať si každý nazývá jak chce. Před státem by se přihlásil k určitému druhu partnerství s určitými právy a povinnostmi.
"Pane Plevo, to byste se mě dotkl, kdybyste tvrdil, že třeba moje manželství, které bylo uzavřeno jenom na národním vyboře, není žito před Bohem. Mají snad církve na Boha patent? Já bych řekla, že manželství před Bohem není manželství uzavřené před nějakým knězem, ale je to takové manželství, jaké Bůh vidí rád. Jestliže jsou stejnopohlavní páry přesvědčeny, že Bůh jejich svazek vidí rád, protože se mají rádi a dobře spolu vycházejí, pak přece o nic nejde. Nepotřebují to ještě potvrdit úředně. A pokud jde o civilní záležitosti jako je dědictví, kdo co za koho může vyzvedávat, a podobné právní záležitosti, jistě to jde vyřešit nějakým zákonem, aniž by se použilo slovo manželství, které označuje něco jiného. Proč zbytečně znásilňovat jazyk? Proč rušit diference, které každý vidí? Máme se povinně tvářit, že je nevidíme?
Jistě mi můžete namítnout, že každé manželství muže a ženy zdaleka není dobré a přesto zůstává manželstvím. Ano, to je pravda, ale my si můžeme pomoci přívlastkem, můžeme říct, že je to dejme tomu nepovedené manželství. Ale pořád je to manželství.
To, že homosexuálové touží právě po tom, aby se jejich svazek nazýval manželstvím, přece neznamená, že stát jim musí tuto touhu nutně splnit.
Nějaký člověk může třeba toužit po tom, aby získal ke jménu titul doktor, i když nemá za sebou ani velký ani malý doktorát na univerzitě. Možná ho z nějakých důvodů získat nemohl. Například protože nesplnil určité podmínky nebo nemá dostatečné intelektuální schopnosti, což je velmi pádný důvod. Měl by se s tím smířit nebo by měl naopak požadovat, ať mu je ten titul státem udělen? Proč mu stát nevyhoví? Vždyť je přece nespravedlivé, když někteří lidé se exkluzivně honosí tituly, zatímco jiní po tom jenom touží. Nebo ne?
Tomu člověku se samozřejmě řekne: Bohužel nesplňujete podmínky pro to, abyste si mohl říkat doktor. Přestože to není vaše chyba. To zkrátka příroda tak zařídila.
Proč se toto nemůže říct stejnopohlavním párům? Nesplňujete podmínky, abyste byli manželé, protože nejste opačného pohlaví a všichni lidé by viděli, že manželé nejste. Příroda to tak zařídila. Ale můžete uzavřít právní svazek, který bude manželství prakticky rovnocenný."
V případě rozhodování mezi žadateli stejného a různého pohlaví bude pravděpodobně panovat obava z obvinění z diskriminace na základě sexuální orientace, která může rozhodování úřadů ovlivňovat.
Dětí k adopci je sice méně než žadatelů, to ale nevylučuje, že o některé z nich není ze strany žadatelů zájem, např. děti s postižením, děti romské. (viz Tereza Boučková: román Rok kohouta, film Smradi. Autorka byla z jedné strany názorového spektra velmi tvrdě kritizována.)
Další souvislosti:
U velmi malých dětí je z principu nemožné, aby se k adopci sami vyjádřili - výchova párem stejného a různého pohlaví se z hlediska zájmu dítěte pokládá pak za rovnocennou. Zároveň se ale pokládá za prokázaný i vliv původní rodiny, ve které dítě vyrůstá, na schopnost vytvářet v dospělém věku stabilní partnerské vztahy vhodné pro výchovu dětí.
V současném názorovém klimatu je pravděpodobně velmi obtížné zkoumat příčiny sexuální orientace. Rozšířenou představu o vrozenosti homosexuality samotní homosexuálové veřejně popírají (viz Peter Tatchell). Jisté je, že jednovaječná dvojčata nemají ve všech případech stejnou sexuální orientaci.
Jestli je nechcete nazývat "manželstvím" - tak čím potom? "Partnerství" - tento pojem má už také svůj specifický význam, který naprosto nemůže plně postihnout niterný a intimní charakter tohoto svazku.
Jde o to: i ty homosexuální páry do svého svazku vstupují na základě t ě c h s a m ý c h tužeb a citů, jako páry heterosexuální. S tím jediným rozdílem - že nemohou mít děti. Jenže: děti jak známo nemohou mít i mnohé páry heterosexuální.
Zcela korektně by tedy tyto partnerské svazky stejnopohlavních párů musely být nazývány "homosexuálním manželstvím" či lépe "stejnopohlavním manželstvím" - jenže tyto stejnopohlavní páry právě n e c h t ě j í být neustále znovu a znovu upozorňovány (už samotným svým označením) na to, že jsou nějaké "jiné" (a tedy přinejmenším latentně méněcenné).
Opakuji ještě jednou: oni si svou orientaci nevybrali, byla jim dána přírodou (a pokud někdo nevěří na přírodu ale na Boha, pak nutně musí říci: byla jim dána Bohem); a oni si tu svou lásku a svůj partnerský vztah chtějí pěstovat a žít naprosto stejným způsobem jako každý jiný.
----------------------------------
Mimochodem: je naprosto zcestné tvrdit (jak v diskusi zaznělo), že stejnopohlavní partnerství jsou "nepřirozená".
"Nepřirozený" nutně znamená totéž jako "příčící se přírodě". Jenže: v přírodě jsou stejnopohlavní svazky velice r o z š í ř e n o u formou vzájemného spolužití; podle různých odhadů jejich četnost sahá od nějakých pěti procent až po řádově desítky(!) procent. A fenomén stejnopohlavních svazků je možno zaznamenat u velice mnoha druhů živočichů, u ptáků i u savců; mnohdy u takových u kterých bychom to nikdy neočekávali, například u žiraf (!) ta početnost stejnopohlavních svazků dosahuje snad až dvaceti procent!
Takže: pokud bychom opravdu pro stejnopohlavní svazky chtěli zabránit označení "manželství", pak bychom museli nalézt pojem jiný, stejně tak vhodný, který by ale nebyl ani v sebemenším náznaku diskriminační ohledně závažnosti a hloubky jejich vzájemných vztahů a citů.
Z toho ovšem pro člověka vůbec nic neplyne.
Už se k tomu ale nebudu vyjadřovat.
Slavná definice z konce 18. století říkala: "Manželství je vzájemné doživotní propůjčení pohlavních orgánů k užívání druhému partnerovi." To, aby se od sebe odlišila domácnost, rodina a manželství.
Pokud by platila stejná právní úprava a stejná praxe (pan Nushart se, bohužel, zcela mýlí, pokud se domnívá, že adopční problém odstraňuje individuální adopce) pro všechny páry, které se rozhodly žít spolu v lásce a odpovědnosti za druhého, opravdu bych považoval za přijatelné šetření obav některých věřících, pokud se v právních dokumentech vyhradí slovo "manželství" jen pro partnerství uzavřená v kostele či podle příslušného náboženského ritu. Konečně ono je i genderově vhodnější, pokud budu se svoji ženou "oddán" a nikoliv "ženat" a ona se zbaví té prodej připomínající nálepky "v(y)daná".
Na druhou stranu, pokud to opravdu považujete pouze za problém názvosloví, přijde mi kvůli tomu trochu kruté prodlužovat zbytečnou diskriminaci části našich bližních, ale to už je věc svědomí každého z nás.
Stát má usilovat o spravedlnost. Řešením, které nabízí (manželství pro všechny) ji neuskuteční, v každém případě jedna strana bude ukřivděna.
A ještě: Vždycky jde jenom o slova: máme se nazývat Česko, když tu žijí...., a pod.
Starozákonnímu Bohu ostatně vůbec nevadilo, že Abrahám (ještě jako Abram) měl manželku (kterou vydával za svou sestru a v Egyptě ji dal faraónovi do postele) a ještě k tomu souložil s Hagar, kterou mu jeho dosud neplodná manželka sama věnovala. Opravdu křesťanská rodinka jak vyšitá...
To, že by se to slovo rezervovalo -- v právních textech, jinde má stát jen velmi omezené právo diktovat jazyku -- jen pro určité formy partnerství, považuji za vstřícné gesto pro mír v obci, nikoli za požadavek spravedlnosti.
*Nehledě o tom, že právě tu na Pavlovi vystavěnou interpretaci manželství nemůže dnes řada lidí přijmout -- včetně křesťanů. Požadavek podřízenosti a principiální nerovnosti ženy v manželství nepovažuji považují -- a považuji -- za odporný.
2." Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena, všichni jste jedno v Kristu Ježíši." Gal 3.28. Tak jakápak nerovnost ženy u Pavla. Ve mnou zmíněném textu Pavel nabádá křesťany jednat správně v těch špatných vlastnostech mužů a žen, ke kterým jsou náchylní. Křesťané kteří se jimi řídí, mají šťastné manželství.
Nepsal jsem o rezervaci "manželství", ale o svobodném soukromém použití. Kdo chce pochopit, pochopí.
Svobodné soukromé použití by nemělo problém s veřejným právním použitím a nebránilo by mu.
Tahle nesmyslná představa pramení z liberalismu a ukazuje na jeho zásadní omezení.
Na to jste prosím přišel kde?
V ČR existuje poměrně široká síť poraden a neziskových organizací, které by zrovna zrovna tyhle problémy měly pomáhat řešit.
Navíc po novele OZ se u nás příčiny rozvodu řeší ještě méně než v minulosti a de facto tedy máme téměř "no fault divorce" model.
Jinak máte pravdu, že nepatřím do žádné církve. Mám k tomu své důvody. Když píšu my konkrétně v této diskusi, tak myslím sebe a Václava Pospíšila. Jinak se trochu stýkám s křesťanskými sbory. Ale více méně jen se ženami.
Já jsem nečetla text istambulské úmluvy, tak vlastně nemůžu soudit, jestli se jí sluší křesťansky odporovat nebo ne. Věřila jsem více méně panu Štampachovi, že v úmluvě z křesťanského hlediska nic závadného nebylo, aby se proti tomu mělo protestovat. Ale pokud se přesvědčím, že bylo, tak můžu třeba i změnit názor.
Musíte to samozřejmě chápat v kontextu doby. Tehdy bylo naprosto běžné, že se muži k ženám chovali drsně, a proto bylo třeba je kvůli tomu napomínat.
Závislost žen na mužích byla tehdy úplně přirozená. Kdybyste žil v tehdejší době, tak by vám to vůbec nepřipadalo divné. Je to snad vaší zásluhou, že to dnes vidíte jinak? Ne, je to zásluhou 21. století, ve kterém žijete, a prostředí, v němž se pohybujete. Tak prosím nesuďte historii.
Toto je první věta Bible o vztahu muže a ženy, ve 2. kapitole. Co tam je o podřízenosti ženy?
Gen To proto muž opouští otce i matku – aby přilnul ke své manželce a stali se jedním tělem.
Podobně Pavlovo 1 Kor 7,3,4: Muž ať své ženě plní manželskou povinnost, stejně jako žena svému muži. 4Ženino tělo už nepatří jí, ale manželovi, stejně jako mužovo tělo už nepatří jemu, ale manželce.
Tady je vysvětlení vzájemných vztahů. Třeba se někomu nebude líbit termín"manželská povinnost", ale chápejme, že jde o překlad. Máme hledat ducha Písma. Bible se navzájem doplňuje a vysvětluje.Třeba najdeme lepší překlad.Taky můžeme něčemu nerozumět. Je dost jiných částí Bible,které nám mají co říct. Anebo se nám jednou objeví smysl toho, čemu jsme nerozuměli.
Výš už jsem psal, že Pavel nedogmatizuje, ale upozorňuje na naše nedostatky. U mužů i u žen. Ten text o podřízení se, nebo poddání se nebo oddání se ženy, který pohoršuje pana Plevu, končí: "Ať ovšem každý jednotlivý z vás miluje svou manželku jako sám sebe. A žena ať má svého manžela v úctě."
Vzpomeňte si na chomout, který se navléká muži pi svatbě. Vzpomeňte si, proč se muži nechtějí ženit - protože si ho některá žena nárokuje jako své vlastnictví, když má na něj papír. Není tu vyjádřena ta slabost žen, kterou chce Pavel odstranit? A naopak, když muži mluví o své "staré", když se věnují svým koníčkům na úkor rodiny, není to vyjádření jejich sobectví?
Bible, Boží slovo nás neznásilňuje, ale dává možnost porozumění a růstu.
Po čase možná zjistíte, že toto vaše právo nebylo dostatečně naplněno, a protože jste pořád svobodný člověk začnete ho naplňovat znova. Když to nevyjde ani pak, zdá se, že s manželstvím jakožto institucí, která vám má zajistit štěstí, je něco v nepořádku. Jakožto svobodný člověk to tedy zkusíte "bez papírů". Když to nevyjde ani pak, zdá se být naprosto jisté, že i ta samotná idea (i bez těch papírů) je od základu chybná a k naplnění nezadatelného práva na štěstí je třeba svobody, samozřejmě i té sexuální. K dokonalému pocitu štěstí je pak ještě třeba mít kolem sebe i nějaké to dítě...
Ale co naplat, odložíme-li růžové brýle víry, je to nepředpojatému čtenáři jasné: Pavel byl misogyn (nebyl náhodou skrytým homosexuálem?) a jeho protiženské výroky by vydaly na několik odstavců.
A křesťanství spolu s judaismem a islámem mají samozřejmě společné nejen to, že jsou to náboženství monoteistická (přičemž Bůh je samozřejmě chápán jako muž a vládce), nýbrž i to, že jsou to systémy patriarchální, neboť společnost, v níž vznikly, byla patriarchální. Dnešní reinterpretace, jakkoli záslužné, musejí často původní text velmi silně znásilňovat. Avšak jsou důkazem VÍTĚZSTVÍ moderní, liberální morálky a jejích hodnot (kteréžto se tady pokouší napadat p. Nushart) nad původním křesťanstvím, příp. i další i dvěma náboženstvími.
Věříte v hodně krutého Boha, fuj...
http://www.christnet.eu/clanky/5216/ja_jsem_hospodin_tvuj_buh_nebudes_mit_jineho_boha_mimo_mne.url
Do manželství přece nevstupujete kvůli sobě, ale kvůli těm druhým, kvůli své ženě a případně kvůli svým (budoucím) dětem, aby ti všichni byli šťastní... Manželství není pro vás, ale pro ně. Tohle liberalismus nikdy nemůže pochopit.
Stavět proti sobě štěstí jedněch a druhých je nepřijatelné.
Pokud člověk svoje vlastní štěstí chápe jako své nezadatelné právo, pak právě staví svoje štěstí proti štěstí druhých a skutečně šťastný být nemůže.
Vy jste si naprosto jist, že víte, jak to je? Jste tak vzdělaný, že můžete kritizovat zkušenosti psychologa? Neoznačil jste se nedávno v diskusi za "podprůměrného chlápka bez zvláštního vzdělání"?
Problém je v tom, pane Krupičko, že zřejmě ani vědecká obec nemá úplně jasno v tom, z čeho homosexualita vzniká. Zda se s ní lidé už rodí (je to tedy záležitost genů, případně vrozené anomality?) nebo zda se to nějak utváří až během dospívání. Pochybuji, že vědci jsou v této otázce zcela objektivní. Někteří se přiklánějí víc k tomu, někteří k onomu. Genderová teorie paradoxně přispívá k tomu že mnozí lidé považují homosexualitu za něco nakažlivého, čemu se dá naučit. Nedávno jsem slyšela od jedné křesťanky obavu, že by se z jejího syna mohl stát homosexuál, kdyby ho doma často nechala mýt nádobí, popřípadě konat jiné domácí práce. Měla jsem se tomu začít smát, protože vím, že je to strašný nesmysl? Nesmála jsem se jí. Chápu, že lidé v tom tápou. Že nevědí, komu vlastně mohou věřit.
Buď jsou v vztahu šťastní (spokojení) oba, pak funguje dobře. Nebo je buď nešťastný jeden, nebo oba a pak nefunguje. A je možné se snažit to změnit, nebo ne (a nesuďte, pane Nusharte, abyste nebyl souzen, naprostá většina nevěřících párů se snaží svůj vztah zlepšit, než se rozejdou, téměř nikdo se nerozvádí z plezíru). Když ale nejde vztah napravit a zlepšit, pak je jeho ukončení tím nejlepším řešením pro všechny, i pro děti.
Jinak homosexualita je vrozená i získaná, samozřejmě obojí zároveň. Mnozí křesťané tuto otázku hrozně rádi řeší, přitom je irelevantní. Podstatné je, aby se homosexuálové cítili šťastní a spokojení (pokud možno, protože samozřejmě plně šťastný a spokojený se nemůže cítit dlouhodobě nikdo).
A poznámky poslední: Už sama úvaha o tom, že homosexuálové by raději byli hetero (v individuálních případech tomu tak být může), je na hraně urážky. Člověk má právo být hrdý na svou identitu, i tu sexuální. Na rozdíl od vás, vím, o čem mluvím.
Nechcete-li, nebudeme už o tom mluvit. Já jsem si myslela, že je dobré, když se pokoušíme vyjasnit si různé věci.
A taky si myslím, že i konzervativnější lidé mají právo na existenci. Nebo ne? Berou svými projevy homosexuálům právo na hrdost?
Na druhé straně bych byla ráda, kdyby se leccos vyjasnilo, kdyby si lidé různé věci vysvětlili a nějak se spolu smířili. Jenže to by museli nejdříve sami chtít.
A ještě k tomu Klimešovi. Netvrdím, že má ve všem pravdu. Ale v jednom patrně má. Tradiční rodina se během tisíciletí osvědčila jako evolučně výhodná forma soužití. Nevím, zda zrovna on použil slovo "evolučně", ale to není podstatné.
Takže je celkem pravděpodobné, že až se (západní) civilizace zhroutí (ne že bych se na to těšila), tradiční rodina to její zhroucení přežije spíš než jiné formy soužití.
Na druhé straně dnes často můžeme číst i články, vyznívající například v tom smyslu, že "lesby, gayové, bisexuálové a lidi dalších takzvaně menšinových orientací se pozastavují nad tím, jak neuvěřitelně patologické se zdají být mnohé heterosexuální vztahy... Z průzkumů vychází , že heterosexuální páry mají nejméně uspokojivý sex..."
Takže já nevím, třeba je to nakonec naopak a těžší život máme my.
Je pak velmi pracné ty názory, se kterými ve skutečnosti souhlasím, odsoudit, protože toho člověka přece nesnáším.
Jde mi o Klimeše, který šíří své nenávistné výšplechty a odvolává se přitom neprávem na jejich odůvodnění psychologickým poznáním a na své katolictví (doufám, že i v tomto případě neprávem).
Nikomu neupírám právo na názor (pokud dotyčný nehlásá porušování těch nejzákladnějších lidských práv), natož na existenci.
Ovšem domnívám se, že o skutečné rovnoprávnosti budeme moci hovořit tehdy, až společnost ve své většině nebude pohlížet na osoby s odlišnou sexuální orientací jako na nemocné chudáčky (netvrdím, že je to váš postoj, věřím, že není...). Ultrakonzervativci jsou nebezpeční tím, že v lidech zabíjejí přirozené pocity sounáležitosti a tolerance, které by mnozí jinak měli...
Dnes už to vidím pochopitelně jinak.
Asi to pak bude mezi námi (mnou a tím člověkem) skřípat, když se navzájem budeme považovat za blbce. Předsudky, které nás rozdělují (vidíme pouze ty na tom druhém, ne na sobě), možná vyplývají z odlišností našich prostředí. V mém prostředí je normální něco jiného, než v prostředí, ve kterém se pohybuje můj oponent.
--------------------------------
Myslím, že je asi přirozené, že mi třeba to prostředí, ze kterého vychází Jeroným Klimeš, bude o něco bližší než Vám, bude mi tedy připadat i o něco více normální, než by připadalo Vám. Nemáme stejný "morální etalon", ale možná to nevíme - posuzujeme věc každý z toho svého hlediska a myslíme si, že jde o hledisko univerzální.
P.S. Četl jsem jen ten článek Jeronýma Klimeše, na který zde dala odkaz paní Hájková, a proti tomuto konkrétnímu článku nemám výhrady.
A na mnoha dalších okolnostech.
Řekl to, protože celníci a nevěstky patřili k pohrdaným menšinám. Kdyby patřili k váženým menšinám, nemohl by to říct.
Protože Bůh stojí vždycky na straně slabších a trpících.
Ovšem, když ve společnosti netrpí vůbec nikdo, tím lépe. Jenže k tomu máme i my pořád ještě daleko.
Myslím si, že vztah není nefunkční, pokud jeden nebo oba jsou nešťastní a "nejde to napravit", ale je nefunkční, pokud ho oba berou jako automat na štěstí a jdou tu cestu každý jen sám kvůli sobě.
Tak například já nechci vůbec nikomu nic zakazovat. Jistě jsou takoví věřící, kteří by chtěli přijímat zákony - např. proti rozvodům, potratům atd. Já k nim nepatřím, souhlasím se sekulárním státem. Což ovšem neznamená, že ty věci schvaluji. Když vám někdo řekne svůj názor, že něco neschvaluje, máte pocit, že vám to zakazuje? To by snad musel mít k tomu zakazování nějakou moc, ne?
Na druhé straně, kdybyste vy mně zakazoval chodit do kostela, tak bych si z toho asi málo dělala. Jednak tam nechodím a pokud bych tam náhodou chodit chtěla, pak bych vaše zákazy i argumenty měla vcelku na háku a dělala bych si stejně, co chci.
A ještě k té setrvačnosti: Mně je 59 let a jsem věřící teprve tři a půl roku. Předtím jsem byla ateistka.
To jen tak na okraj, abyste si trochu pozměnil svůj obrázek o věřících.
Opravdu přibývá těchto nových věřících, to by vám potvrdili i sociologové.
V Polsku je katolická víra součástí národní identity. Tam je to trochu něco jiného.
Pokud si každý vytvoří morálku svoji vlastní, společnost se rozpadne. Není mi jasné, podle čeho tedy každý jedinec, který si vytvoří vlastní morálku, pozná, co je (morálně) správné. Otázka původu svědomí, jeho citlivosti a ovlivňování je docela složitá.
Pokud všichni ve svém svědomí nedojdou ke stejné morálce, jak se budou řešit rozpory mezi individuálně vytvořenými morálkami?
Máte vlastně pravdu, že ta sjednocující moc, která určuje i morálku, hraje ve společenském vývoji podstatnou roli. Iluze svobody ve volném určovaní morálních zásad by nakonec mohla vést k rozpadu společnosti, direktivní určení nové morálky zase naopak k nové totalitě.
Vy jste tedy vlastně nechtěl říct, že si tvoříte morálku, ale že se řídíte svým svědomím. Které zřejmě podřizujete rozumu, jak jsem pochopila.
Svědomí potřebuje také nějakou oporu.
Nějak toho někdy nejsem schopná. Ale diskutovat musím pořád, i když mě za to také nikdo neplatí.