Deník Referendum Svět

Slovo gender rezonuje veřejným prostorem, je částí veřejnosti vnímáno jako závažná a podceňovaná hrozba, ovlivňuje politiku. Jak ukázala například letošní poutní mše ve Staré Boleslavi, kde se kritika „genderových teorií“ stala jedním z námětů přímluvných modliteb, stává se toto téma stále přítomnějším a aktuálnějším i v českém křesťanském (a nejen v něm) prostředí. Vyvolává a zcela jistě vyvolávat bude silné emoce a spory.

I ten, kdo – tak jako autor této úvahy – není odborníkem v oblasti genderových studií, si musí povšimnout, jak nejasně se o dané věci mluví a referuje. Je náležitější mluvit o genderové teorii, nebo o teoriích v množném čísle? Nebo je používání slova „teorie“ jako takové zavádějící a vhodnější by bylo mluvit prostě o genderu, jak se domnívají autorky a autoři zprávy o postojích konzervativních a krajně pravicových stran ke genderu v několika evropských zemích?

Lidská sexualita, pohlavní identita a celá oblast s ní spojená nicméně nemůže být vyhrazena pouze akademickému přístupu, ať již z hlediska sexuologie, nebo genderových studií či jakékoli jiné disciplíny. Jako něco, co se bytostně týká každého člověka, musí být principiálně otevřená a přístupná každému. Zároveň je téma lidské sexuality natolik intimní, osobní, v tom nejhlubším smyslu posvátné (tajemné), že si zaslouží jistý ostych a obezřetnost, kdykoli se již přistupuje k tomu o něm uvažovat.

Jako jaderná hrozba
Hlavní linií této úvahy bude pohled papeže Františka, jeho kritika genderové teorie v širším kontextu jeho ekologie člověka. Ačkoli se to příliš často nezdůrazňuje, rozhodně ne v prostředí papeži Františkovi příznivě nakloněném, právě on je jedním z nejotevřenějších kritiků genderu a genderové teorie dnes. Není divu, že třeba pro polské feministické autorky se papež v reakci na jeho polskou návštěvu stal prostě konzervativním „vůdcem pravicových populistů“.

Právě při besedě s polskými biskupy při návštěvě Polska v červenci 2016 zaznělo jedno z nejotevřenějších papežových vyjádření k otázce genderu. Z přepisu tohoto soukromého setkání vyplývá, jak důležité téma genderová ideologie pro Františka představuje. Na toto téma nebyl tázán, ale sám k němu přešel, a to zcela na závěr besedy, v otázce věnované postoji k uprchlíkům.

František je jedním z nejvyhraněnějších kritiků genderu a genderové teorie a polské feministické autorky ho chápou jako konzervativního vůdce  pravicových populistů. Foto archiv DR

Genderová ideologie je podle Františka nástrojem ideologické kolonizace ze strany bohatých zemí.  Děti se dnes ve školách učí, že je možné změnit pohlaví, protože se tak píše v učebnicích, jež platí vlivní jednotlivci či instituce. Tato forma ideologické kolonizace je součástí hlubšího problému, jímž je vykořisťování – vykořisťování stvoření a přírody, ale také lidské osoby. Jak řekl papež polským biskupům, „žijeme v okamžiku, kdy je ničen člověk jako obraz Boží“.

V roce 2015, v knize rozhovorů s italskými novináři A. Torniellim a G. Galeazzim věnované převážně ekonomickým otázkám s názvem Tato ekonomika zabíjí (český překlad dosud nevyšel, pouze slovenský), přirovnal papež genderovou teorii ke genetickým manipulacím a jaderným zbraním. Považuje ji tedy za jednu z nejvážnějších hrozeb pro současné lidstvo.

Právo na genderovou identitu
V roce 2016 v reakci na setkání s francouzským katolíkem, jehož desetiletý syn se chce stát dívkou od té doby, co si o tom přečetl v učebnici, označil papež genderovou teorii za projev ideologické kolonizace; již dříve mluvil o světové válce proti manželství.  Odmítá koncept „genderové neutrality“ a varuje před manipulacemi se sexuální odlišností, které mohou vést k rozbití přirozeného vztahu mezi mužem a ženou
Jorge Bergoglio má k tomuto postoji i své osobní důvody, založené na zkušenosti ve své rodné zemi. V roce 2012 byl jako (čerstvě emeritovaný) arcibiskup z Buenos Aires hlasitým odpůrcem argentinského zákona o genderové identitě, který následoval pouhé dva roky po zákonu umožňujícím stejnopohlavní manželství.

V inkriminovaném zákoně se například uvádí: „Genderová identita se chápe jako vnitřní a individuální způsob, jakým lidé pojímají gender, způsob, který může a nemusí odpovídat genderu připsanému po narození, včetně osobní tělesné zkušenosti.“ Kdokoli starší 18 let může požádat na úřadech o změnu zapsaného genderu, jména a fotografie, kdykoli usoudí, že již neodpovídají jeho cítění. Medicínský zákrok je možný, ale není nutný.

Dále je v zákoně zakotveno „právo na svobodný osobní rozvoj“, které znamená nárok na chirurgickou i hormonální léčbu v souladu s osobně pociťovanou genderovou identitou, bez nutnosti soudního či úředního schválení. Tyto zákroky mají být hrazeny ze zdravotního pojištění. Lidské „právo na genderovou identitu“ přitom nesmí být ničím narušováno a všechny zákonné normy musejí být vykládány tak, aby byly s tímto právem v souladu.

Kardinál Bergoglio byl razantním odpůrcem tohoto zákona, stejně jako předchozí legalizace stejnopohlavních manželství, a také stejně zásadním odpůrcem potratů. Sklidil za to kritiku ze strany argentinských LGBT aktivistek a aktivistů. Svůj důsledný postoj pak pouze přenesl do svého pontifikátu, přičemž se ho pokusil prohloubit a zasadit do kontextu svého sociálního a ekologického myšlení.

Sexuální rozdílnost je součástí ekologie člověka
Již v rámci příprav na synod o rodině na jaře 2015 uvažoval papež František o tom, zda genderová teorie není „výrazem frustrace a rezignace, která hodlá smazat sexuální rozdílnost“. Tuto rozdílnost považuje papež František za podstatnou součást lidské stvořenosti, za něco, co nelze snadno a bez závažných následků rozvolňovat, či dokonce rušit. Patří k ekologii člověka, lidské osoby a mezilidských vztahů.

V encyklice Laudato Si (vydané v téže době) rozvedl tento směr svého myšlení hlouběji: „Naše tělo jako takové nás vtahuje do přímého vztahu s životním prostředím a dalšími živými bytostmi. Přijetí našeho těla jako Božího daru je zásadní pro to přijmout celý svět jako dar od Otce a náš společný domov, zatímco domnívat se, že můžeme mít absolutní moc nad svým vlastním tělem, se může nepozorovaně změnit v přesvědčení o tom, že disponujeme absolutní mocí nad celým stvořením.

Naučit se přijímat své vlastní tělo, starat se o něj a respektovat je v jeho nejplnějším významu je zásadním prvkem jakékoli skutečné ekologie člověka. Vážit si vlastního těla v jeho mužství nebo ženství je také nezbytné pro to uvědomovat si sám sebe v setkání s někým, kdo je odlišný. Takto můžeme s radostí přijmout specifické dary druhého či druhé, muže i ženy, jako díla Boha stvořitele, a být vzájemně obohaceni. Není zdravý přístup, který by usiloval o to zrušit pohlavní různost, protože si s ní nedokáže poradit.“

V apoštolské exhortaci Laetitia amoris, která shrnuje výsledky synodu o rodině, zaznívá již konkrétněji kritika genderové ideologie: „Další výzva vyvstává v různých formách ideologie obecně zvané „gender“, která popírá přirozenou rozdílnost mezi mužem a ženou a jejich vzájemnost. Vykresluje společnost bez pohlavních rozdílností a vyprazdňuje tak antropologický základ rodiny. Tato ideologie zavádí výchovné projekty a legislativní úpravy, jež prosazují identitu osob a citovou intimitu v naprosté oproštěnosti od biologické rozdílnosti mezi mužem a ženou. Lidská identita se ponechává na individuální volbě, jež se může časem i měnit.

Je zneklidňující, že některé ideologie tohoto typu, které hledají odpovědi na určité, někdy pochopitelné aspirace, se snaží prosadit jako absolutní a nezpochybnitelné, a dokonce chtějí ovlivňovat také výchovu dětí. Je třeba zdůraznit, že biologické pohlaví (sex) a sociálně-kulturní role pohlaví (gender) se mohou rozlišovat, stejně jako duše a tělo, ale nikoli oddělovat.“

V protikladu například k tomu, jak totéž téma pojímá Kompendium sociální nauky církve vydané v době pontifikátu Benedikta XVI., nepoužívá jeho nástupce tolik argumentaci přirozeným právem, zajímá ho spíš lidská, pastorační rovina, konkrétně zmatek vznikající představou naprosté libovolnosti pohlavní identity a její snadné změny, zmatek nebezpečný zvláště pro děti a dospívající. A také ekologický rozměr: snadná změna pohlaví je na stejné úrovni jako snadné vykácení původního pralesa. S podobně devastujícímí účinky.

Hledání křesťanského pojetí genderu
Jak najít odpovídající, křesťansky založený pohled na tuto nesmírně složitou i citlivou otázku a vyhnout se na jedné straně extrému konzervativního popření jakýchkoli jiných dimenzí sexuální identity, než jsou ty striktně biologicky dané, na druhé straně extrému popření biologicky dané pohlavní rozdílnosti jako takové? Pojetí papeže Františka nabízí podle mne dobré opěrné body, vydat se dál už ale musí každý uvažující křesťan a člověk sám.

Podle nejradikálnějších propagátorů a propagátorek genderové ideologie musí biologická sexualita projít stejnou změnou pojetí jako sociální realita genderu. Je to něco, co dnes lze medicínskými prostředky změnit, tedy to není něco pevně daného. Navíc daná identifikace člověka jako muže či ženy při narození omezuje práva transgenderových osob. Proto je nejlepší ji zcela zrušit. Tento názor reprezentuje třeba transgenderová aktivistka a youtuberka Riley J. Dennis, podle níž něco jako biologické pohlaví jednoduše neexistuje. 

Domnívám se, že není příliš obtížné takový extrémní pohled odmítnout. Biologicky založená sexuální diference existuje a bude existovat tak dlouho, dokud člověk bude člověkem. Chtít ji smazat, ignorovat nebo zcela zrelativizovat je pošetilé. Výsledkem by bylo ochuzení člověka jako celistvé bytosti, bytosti vztahové, bytosti tělesné a zároveň duševní a duchovní. Ztratil by se jeden z podstatných prvků lidské identity jako takové. Poškozeni by nakonec byli úplně všichni.

Stejně tak je ale snadné, ba nutné odmítnout i názor, podle nějž jsou s biologickým pohlavím spojeny určité pevně dané společenské a kulturní role. Gender ve smyslu sociálně-kulturní role, která je navázaná na sexuální identitu a do značné míry předurčuje život člověka ve společnosti, je podle mne z hlediska křesťanství zcela v pořádku, a dokonce odpovídá některým základním důrazům křesťanství jako takového. Muž a žena nejsou pouze biologicky naprogramované jednotky, ale nezaměnitelné osoby s jedinečným příběhem a jedinečnou, osobní rolí v (jak rádi říkají teologové) dějinách spásy, ale stejně tak i ve svém každodenním životě.

Pokud někde existuje snaha prosadit do školních učebnic, že sexuální identita je zcela věcí osobní volby, je to podle mne z křesťanského hlediska nepřijatelné a pro děti velmi škodlivé. To na druhé straně neznamená, že nemohou existovat případy lidí, pro něž je změna pohlaví cestou k nalezení vlastní identity. Tato možnost by ale neměla být povýšena na normu. Na křesťanech je, aby přesvědčili ty, kdo je podezírají ze snahy omezovat jejich práva ve jménu vlastního pojetí hodnot, že tomu tak není.

To je ale velmi obtížný úkol. Transgenderový aktivista či aktivistka bude asi vždy považovat úvahy, jako byla tato, pouze za maskovanou snahu o omezení vlastních práv. Nikdy se nelze domluvit se všemi a názorový konflikt patří k lidskému životu. Přesto ale obecně platí, že v otázkách genderu, sexuální identity a lidské sexuality celkově je uměřenost, otevřenost a snaha pochopit druhou stranu zcela nezbytná. Snad k ní svým dílkem přispělo i toto zamyšlení.