Již třetí rok po sobě zařadilo velikonoční vydání Lidových novin text jednoho z nejznámějších českých katolických tradicionalistů Michala Semína. Záměrem je zřejmě poukázat na názorovou rozmanitost českých křesťanů tím, že se dá prostor jednomu z těch nejvyhraněnějších. Rozmanitosti názorů, včetně těch konzervativních, by asi lépe pomohlo, kdyby namísto tří článků téhož autora tři roky po sobě dostal prostor někdo jiný, ale Lidové noviny zřejmě soudí, že právě Semín si svůj velikonoční prostor zaslouží.

Tento text není polemikou se všemi Semínovými texty, ale úvahou nad několika myšlenkami z jeho letošního článku. Dobře totiž ukazují obecný rys konzervativních náboženských postojů: potřebu vynášet jednoznačné soudy, soudit druhé, a nakonec se od těch druhých, od těch v jejich pohledu závadných, oddělit. Michal Semín se dotčeně brání srovnávání konzervativních křesťanů s muslimskými fundamentalisty, přinejmenším v tomto postoji se s nimi ale velmi dobře shoduje.

Kdo jsem já, abych soudil?

Michalu Semínovi, tak jako všem katolickým tradicionalistům, je trnem v oku současný papež František. Vyčítá mu celou řadu věcí, od „zneužití učitelského úřadu k propagaci vědecky neprokázané teorie člověkem způsobeného globálního oteplování“ přes postoj k migraci, spřízněnost s latinskoamerickou teologií osvobození, kladná vyjádření k italské političce a zastánkyni liberalizace potratů Emmě Boninové nebo odmítání proselytismu se slovy „Bůh není katolík“.

Na prvním místě všech výtek však stojí vztah k homosexualitě. Semín cituje Františkův výrok „Kdo jsem já, abych soudil?“ Papež jej pronesl na zpáteční cestě z Brazílie, když byla řeč o „homosexuální lobby“ ve Vatikánu a obecně o gayích v kněžské službě. „Pokud je někdo gay a hledá Boha a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil“, řekl papež František.

Pro dokreslení kontextu je důležité dodat, že podle seriózních odhadů je homosexuálních kněží velmi vysoké procento. Americký benediktin Donald B. Cozzens, který se zabýval případy sexuálního zneužívání v římskokatolické církvi, odhaduje jejich podíl dokonce na osmapadesát procent. Cozzens ovšem dodává, že tak vysoký podíl homosexuálů v žádném případě není něčím negativním. Dvě z pozoruhodných Cozzensových knih věnujících se mimo jiné této věci si lze přečíst i v češtině.

Je vlastně dokonale paradoxní, že za problematický pokládá Semín coby přesvědčený zastánce tradičního křesťanství výrok, který tak velice připomíná slova zakladatele křesťanství Ježíše Krista. Papež František se jen pokouší co nejvěrněji následovat toho, který řekl „nesuďte, abyste nebyli souzeni“ a přistiženou cizoložnici oproti tvrdé řeči přikázání neodsoudil.

Semínovi (ale nejen jemu, podobný pohled sdílí mnozí katolíci) vadí, že „papež zpochybňuje objektivní hříšnost cizoložství“. Cizoložstvím je zde ovšem míněn životní stav rozvedených a znovu sezdaných, Semínovým slovníkem „osob žijících v konkubinátu“. Františkovo úsilí o to, aby tito lidé mohli za určitých podmínek přistupovat k přijímání, vadí těm, kteří povýšili zákon nad milosrdenství a vlastní potřebu soudit nad pochopení a vcítění se.

↗

Argentinský jezuita tehdy dodal, že mu záleží na tom, aby lidé, přesvědčení o tom, že se narodili v nesprávném těle a zvažující změnu pohlaví, nebyli církví odmítáni. Repro DR 

Opět se nabízí otázka, jak by se zachoval Ježíš. Podle mne je myslitelná jen jediná reakce, totiž přijetí, ne odsouzení. Katolický konzervativec ale ví lépe. Ví, že soudit je nezbytné, že je třeba být jednoznačný, nesmlouvavý. Nelíbí se mu také například to, že papež v rámci své „náklonnosti k homosexuálům“ přijímá v Domě svaté Marty i „osoby stejného pohlaví žijící v takzvaném registrovaném partnerství“.

Podle Semína by papež takové lidi přijímat neměl, měl by je jasně odsoudit a dát to také jednoznačně najevo tím, že se od nich oddělí. Opět, nelze než se pozastavit nad vzdáleností, která dělí dnešního křesťanského tradicionalistu od zakladatele křesťanství, jenž se s lidmi považovanými ve své době za nečisté, pochybné a morálně závadné, k pobouření zbožného okolí stýkal a nestranil se jich.

Fundamentalistický není totéž co konzervativní

Paradoxní je, že dnešní papež, podle Semína velmistr sebeničení církve a málem ultraliberál, je názorově docela konzervativní. Odmítá manželství stejnopohlavních párů. Loni na podzim se František velmi ostře vyjádřil proti genderové teorii, označil ji za součást globální války proti manželství a za projev ideologické kolonizace. Názory, které by ho například v dnešních českých virtuálních genderových válkách postavily do pozice extremisty.

V témže rozhovoru ale argentinský jezuita dodal, že mu záleží na tom, aby lidé, přesvědčení, že se narodili v nesprávném těle a zvažující změnu pohlaví, nebyli církví odmítáni. On sám podle svých slov duchovně doprovázel řadu osob homosexuální orientace, nikdy je nezavrhl. A to proto, že Ježíš by nikdy nikoho nezavrhl a neodvrhl proto, že je homosexuál (transgender a další). Skutečnému Ježíšovu učedníku nezbývá než jednat, nebo snažit se jednat, jako on.

V dopise z roku 2010 se tehdejší kardinál Bergoglio vyjádřil proti manželství osob téhož pohlaví a obhajoval jedinečnost manželství jako svazku mezi mužem a ženou. Zároveň ale napsal, že nechce soudit ty, kteří smýšlejí jinak, a že křesťané se nemají chovat jako vlastníci pravdy. Vyslovil jasně svůj názor, ale bez jakékoli stopy odsuzování.

Být konzervativní není totéž jako být fundamentalistický. Hranice mezi oběma postoji vede tam, kde konzervativec dokáže přijímat druhé, kdežto fundamentalista odsuzuje a zavrhuje. A tím nejlepším důkazem o tom, že někdo je ve svém postoji skutečně fundamentalistický, je to, že je na svůj odsuzující a zavrhující postoj hrdý a považuje jej za zásadovost, za věrnost, za svědectví Pravdě.

Je možné, dokonce pravděpodobné, že fundamentalistické křesťanství (všech církevních směrů) bude získávat na oblibě, protože nabízí pevnou identitu v nejisté a rozkolísané době, kdy je pro mnoho lidí ujištění se o vlastní identitě stále žádanější. Pevná identita ale může být pastí, pokud se realizuje na úkor hluboké lidskosti, citlivosti a schopnosti překračovat vlastní omezenost a vztahovat se k druhým.

Právě to je Achillovou patou všech fundamentalistů a důvodem, proč se tak často uchylují k násilí, ať již slovnímu, nebo i fyzickému. Křesťanské fundamentalisty, jako je Semín, zcela jistě nelze přesvědčit úvahami, jako je tato. Budou je považovat jen za další projev zhoubného relativismu, ztráty identity a morálního zmatení. Naději tak lze hledat u toho, který neodsoudil ani tehdy, když ti okolo něj měli již kameny v rukou.