Ježíš buď božský, nebo sociální?

Křesťanství by nemělo být vyhroceným monoteismem, který uctívá kosmického totalitního diktátora. Úvaha Ivana Štampacha k velikonočním svátkům.

Významné křesťanské svátky někdy vyvolají debatu, a to je dobře. I když jsou to někdy konverzace hodně povrchní a schematické, je to o přece jen o hodně lepší než se třeba spokojit s volným dnem navíc. Vzniká, jak se v debatách těchto dní ukázalo, obava, zda kultické mysterium Boha, který se stává člověkem (Vánoce), nebo Boha, který se podílí na lidské smrti a tím člověka povolává k plnosti života (Velikonoce) nezastírají Ježíše, který sdílí společenství stolu se zavrženými, který hříšníky nezavrhuje, nýbrž uzdravuje? Ježíše, který relativizuje přikázání Desatera o volném dni tím, že říká: sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu (Mk 2,27). Ježíše, který podle slov Lukášova evangelia říká: běda vám bohatým (Lk 6,24).

Není snad až tak důležité, že se stalo módou Ježíše inspirátora zápasů o lidskou důstojnost a sociální spravedlnost spojovat s ariánstvím. Nějaký politický žurnalista si přečetl něco o Ariovi ve středoškolské učebnici a navěsil na to sociálně politický konstrukt o ariánství jako ochraně před povýšením (pozdějším) Augustinovým obce Boží (církve) nad obec lidskou (říši). Je to pojetí, které z teologa Areia (256-336), presbytera z egyptské Alexandrie později populárního v cařihradských dvorských kruzích, učinilo záštitu emancipace sekulární společnosti na církvích.

Činí rovněž z Areia odpůrce křesťanské myšlenky Boží Trojice (a patrona novověkých náboženských racionalistů) v době, kdy ani jeho údajně orthodoxní protivníci představu Trojice neznali.

O Areiovi, totiž o jeho nauce, se toho moc neví. Jeho spisy byly po jeho odsouzení 1. všeobecným církevním sněmem (Nikája, 325) pod dohledem týchž dvorních kruhů důsledně zničeny. Známe ho jen citací či parafrází (to pro tehdejší dobu nelze odlišit) u autorů, kteří s ním polemizují. Jeho nauku zcela jistě zkreslují. Její rekonstrukce je proto nejistá.

Zdržet se soudu
Zdá se, že učil, že Logos (Slovo, princip řádu světa) je božský a jako takový je v Bohu, v jistém smyslu je to Bůh sám (ale ne jako další božská podstata vedle Otce). A zároveň je Logos také vně Boha, je to stvořený Logos, který je dokonalým zrcadlením božského Logu. Je prvotinou a pravzorem všeho stvoření, a podle něj je vše stvořeno. A tento stvořený Logos přebýval v člověku Ježíši. To ovšem dnešní populární obhájci ariánství nemají na mysli. Chtějí říct něco úplně jiného. Nevěří, že by Ježíš byl vtěleným Bohem, a věří, že je „pouze“ člověkem. S tím má jistě smysl diskutovat. Je to legitimní obhajoba Ježíšova reálného lidství a nemá zapotřebí se zaštiťovat dávnou polemikou.

Že Ježíš vystupoval proti mocnostem světa, proti sobeckým boháčům, to je zjevné. Je to v evangeliích a jinde v Novém zákoně na více místech jasně řečeno. Ježíš evangelií je vše, jen ne záštitou mocenského statu quo. Zajímavé však je, zda to říká a zda tak jedná jako jeden z mnoha, možná jako jeden z utopických snílků, nebo zda tím reprezentuje Boha, tedy jeho postoj. Je-li tedy jeho zápas o spravedlnost a humanitu božsky zakotven, a proto inspirující a zavazující.

Božská skutečnost je v hloubce každého z nás a chce se projevit přes každého z nás. Foto jesusinlove.blogspot.cz

Klonil bych se k té druhé z variant. Osobně však mám potíž s vyhroceným monoteismem, tedy s anticivilizační představou boha, jehož zarputile označuji jako kosmického totalitního diktátora. Ptát se, je-li Ježíš vtělením takového Boha, mi nedává smysl. Bylo by to absurdní.

Představa velkopátečních událostí jako zadostiučinení přineseného nekonečně uraženému Bohu, Bohu, který žádá krev, aby došlo ke smíření, ukazuje, když ji domyslíme do důsledků, prapodivného Boha. Stejně i apoštolu Pavlovi připsaná slova o Ježíši, že v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (Flp 2,8), což je pak vzorem i pro nás.

Spíš mohu říct, že Ježíšova lidská slova a lidské činy mají božskou hloubku, a proto i váhu. Božská skutečnost je mi (i v souhlasu s Novým zákonem) Pravdou, Životem, Světlem. Je to bůh či bohyně (například Moudrost v biblické tradici)? Lze to tak říct, ale jistě není nutno. Má smysl se diskrétně zdržet soudu o něm a zažít uprostřed následování Ježíše, třeba bezeslovně hlubokou skutečnost jeho bytosti a programu.

Příkladem takového diskrétního postoje by mohl být Albert Schweitzer, který zjistil marnost teologických akademických spekulací, vystudoval jako hotový teolog medicínu a šel léčit do Afričany do Lambarené.

Tím se nestávám (do jednadvacátého století přeneseným) poraženým a vyhnaným historickým Areiem či jeho stoupencem, ale ani náboženským racionalistou, který si vypůjčuje Areiovo jméno. A tím méně pochopitelně jsem dědicem nikájských triumfujících orthodoxů. Ponechávám si svobodu interpretovat mimo jiné to, co reprezentují Vánoce, Velikonoce, a třeba ještě zapomínané Letnice. Domnívám se, že k podobné interpretaci mimo dosavadní schémata se u nás, kdo navzdory všemu ještě máme sílu zůstávat křesťany, schyluje.

Proč by právě Ježíš nebyl vtělením (či symbolem, účinným znamením?) takového božství, když božská skutečnost je v hloubce každého z nás a chce se projevit přes každého z nás (třeba ježíšovským zápasem o lidskou důstojnost a o spravedlnost)?

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 17.Dubna 2017, 12:48:18

K řečenému mohu - opět jednou - pouze poznamenat: toto a právě toto je ten jediný způsob víry, který by pro mě mohl být přijatelný.

Ne že bych ho sdílel v jeho ryze religiózní podobě; ale mám plné srozumění a porozumění pro to, co stojí za ním.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.