Ježíš Nazaretský, král polský
Vojtěch BoháčReportér Vojtěch Boháč ze současného Polska: jednomu ze specifických ultrakatolických hnutí se podařilo dosáhnout slavnostní korunovace Ježíše Krista, a to za přítomnosti prezidenta i členů vlády. Podle Boháče jde o symptomatickou událost.
Horká novinka už to není, ale je důležité to nepřehlédnout: zatímco se Evropa třese strachy před náboženským fanatizmem, v Krakově proběhla minulou sobotu slavnostní korunovace Ježíše Krista polským králem.
Cesta Ježíše ke korunovaci trvala v Polsku zhruba osmdesát let. Když se v meziválečném období krakovské zdravotní sestře Rozalii Celakówné zjevil Ježíš a řekl jí, že chce být korunován polským králem, měl podmínku — musí to proběhnout během oslav celopolského svátku a přítomna musí být i vláda.
Historické události nepřály tomu, aby se vidinami sestry Rozalie někdo v následujících desetiletích vážněji zabýval. Myšlenka na Ježíše Nazaretského, krále Poláků, musela čekat až do poloviny devadesátých let, kdy se církev rozhodla začít s beatifikací právě Rozalie Celakówné.
Deset let trvající proces skončil v roce 2006 tím, že šestačtyřicet poslanců polského Sejmu z tehdy i dnes vládnoucí strany Právo a spravedlnost spolu s Polskou stranou lidovou a Ligou polských rodin stvořilo návrh zákona, který měl z Ježíše udělat krále Polska posvěceného parlamentem. Jedním z hybatelů této iniciativy byl také dnešní ministr obrany Antoni Macierewicz.
Konzervativní Právo a spravedlnost v té době už ale končilo své vládní období a nastupovala liberálnější éra Občanské platformy preferující světský stát před teokracií. Zdrženlivé stanovisko v této otázce zastávala ostatně i polská katolická církev. Ježíš podle ní nepotřebuje politické krytí, aby mohl být králem polských srdcí.
Vše se nicméně změnilo letos v lednu. Po loňském podzimním vítězství Práva a spravedlnosti zalila zemi vlna konzervativních nálad a církev na to reagovala prohlášením, že udělat z Ježíše krále Polska vlastně není až takový problém. Zároveň se objevila ideální příležitost naplnit Kristovo téměř století staré přání ve vší parádě — rok 2016 je totiž 1050. výročím polského přijetí křesťanství.
Obřad a důsledky
Přípravy na korunovaci začaly už v květnu, kdy se v Poznani k této příležitosti konaly slavnosti za účasti prezidenta Andrzeje Dudy, premiérky Beaty Szydlové a faktického vládce dnešního Polska, předsedy strany PiS Jaroslawa Kaczyńského. Následně Varšavou prošel první korunovační průvod Ježíše Krista, kterého se účastnilo několik tisíc lidí, včetně poslanců polského parlamentu.
Zakončení ročních oslav se odbylo právě minulou sobotu, když byl v Krakově za účasti prezidenta Dudy a dalších poslanců korunován Ježíš polským králem.
„My, Poláci, se svými duchovními i světskými vládami, tu stojíme před tebou, abychom uznali tvé království, poddali se tvému právu, uvěřili a posvětili ti celou vlast a národ,“ ozývalo se nad poutním místem Lagiewniki na okraji Krakova.
„Proto s pokorou skláníme své hlavy a uznáváme tvé panování nad Polskem a celým našim národem žijícím ve vlasti i za hranicemi,“ pokračoval obřad a začalo vyjmenovávání, kde všude se chce, aby Kristus kraloval: v srdcích, rodinách, úřadech, školách a dokonce i v médiích... O den později se stejný obřad opakoval téměř v každém kostele v Polsku jako potvrzení vlády Ježíše nad zemí.
Celá akce by mohla znít jen jako něco symbolického, například jako akt, kdy Ježíš následuje na polský trůn svou matku Marii, která byla prohlášena čestnou královnou Polska už před 350 lety králem Janem Kazimírem. Výkonná moc podle Ústavy nadále připadá vládě a prezidentovi, pro nového krále se v tradiční dělbě státní moci žádné konkrétní pravomoci neuvolnily.
Konference polských biskupů se nicméně vzápětí vyjádřila, že korunovace neznamenala kulminaci, ale jen začátek práce na přijetí Ježíše Krista jako krále Polska.
Čas na zeď?
Co bude toto kralování znamenat, to si můžeme zatím domýšlet jen z náznaků. Beata Mateusiaková-Pieluchová, poslankyně za vládní Právo a spravedlnost, před týdnem například navrhla, aby Polsko „vymáhalo od ateistů, pravoslavných a muslimů potvrzení, že znají a plně se zavazují respektovat polskou ústavu a hodnoty uznávané v Polsku za důležité.“ Neplnění těchto závazků má podle ní být jednoznačným důvodem pro deportaci ze země.
Před očima se mi objevují také vzpomínky na nedávný varšavský Pochod nezávislosti. Všudypřítomná červená záře světlic, skandování desítek tisíc lidí „Polsko velké katolické“ a rytíře ve zbrojích, pyšně se nesoucí na koních před zástupy.
Napadá mě pak, jestli by v době stavění zdí nebylo na místě nabídnout útočiště všem těm Polákům, kterým by bylo třeba někde se schovat, a následně na severu vztyčit aspoň takovou malou palisádu. Tradiční česká dekadence by mohla mladé Boží království trochu dráždit...
Josef Švejk
Před týdnem jsme v katolické církvi slavili svátek Ježíše Krista – Krále, což by snad vedle zajímavého článku pana Boháče mohl být podnět k zamyšlení nad výše uvedenými pojmy.
Na království Boží, království, v němž panuje král Ježíš Kristus, lze nahlížet ze dvou pohledů, přičemž se oba pohledy doplňují, neodporují si a tvoří nakonec pohled jeden.
Nejprve ten první pohled, nazvěme jej třeba „pozemský“. Ježíš nám zde na zemi zanechal veliké poselství. Ve zkratce by mohlo znít asi takto: „Jednejte podle mého příkladu, dovolte mi vstoupil do Vašich srdcí a stát se jejich králem. Pak budete budovat království Boží tady na zemi. Království, v němž bude vládnout dobro a láska, království, které Vás přivede do věčného blaha Boží náruče.“
A nyní ten druhý pohled, nazvěme jej třeba „věčnost“. Ono spočinutí ve věčném blahu Boží náruče je království Boží v plnosti. Království Ježíše Krista, které nikdy nebude mít konce a ve kterém nebude existovat smrt. I kdybychom totiž „pozemské“ Boží království budovali sebedokonaleji, smrt v něm nepřemůžeme. To dokáže jenom Spasitel, tedy Ježíš Kristus – Bůh. Jak bude vypadat Boží království, v němž nebude smrt a v němž bude mnoho lidí věčně pobývat v blízkosti Boží, nevíme. A nevíme ani kdy přijde. Víme však, že se tak stane.
Dáme-li si tyto dva pohledy na království Ježíše Krista dohromady, pochopíme, že smyslem lidského života je do tohoto království vstoupit.
Neznám situaci v Polsku, ale vím, že 40% Poláků chodí pravidelně do kostela. U nás je to pouhé jedno procento. To je tedy rozdíl opravdu propastný. Z toho lze vyvodit, že o ideji Božího království jsou lidé v Polsku mnohem lépe zpraveni, než je tomu u nás.
Jistěže polské přihlášení se k ideálu Ježíšova království, ať už má charakter celospolečenský anebo se vztahuje převážně na církevní společenství, má a může mít pouze duchovní charakter. Jak správně píše autor, pan Boháč, Ježíš žádnými ústavními pravomocemi vybaven nebude. (Dodávám, nepotřebuje je.)
Pokud se ovšem polská společnost, tedy její převážná část a především její politické reprezentace, chtějí zavázat a řídit příkladem Ježíše Krista, a podle toho také budou jednat, je to zpráva všech zpráv. Proto bych se při vědomí, že bez křesťanského mravního řádu se k ničemu dobrému nedopracujeme, zdržel ukvapené kritiky.
S přáním všeho dobrého pro všechny, Jiří Vyleťal
Ono vždy záleží na tom, jak je co myšleno a jak je to pochopeno. Přichází-li kdosi důvěryhodný s výrokem o Kristu Králi jako králi Polska a nabízí tím celé společnosti směřování k ideálu, jenž Ježíš představuje, a je-li tento ideál značnou částí polské společnosti uznáván za následováníhodný, je to přece dobře, není-liž pravda? Ostatně, neznám lepší vzor.
A pokud to tak není, nejspíše to není horší než nevyslovené, leč faktické, kralování mamonu.
Jiří Vyleťal
Takovéto monstrum je jistě podstatný příspěvek k šíření nějaké ideje, obávám se však, že to není idea Božího království, s níž přišel Ježíš z Nazareta.
S tímhle typem Ježíšovy vlády je ovšem to, co provádí současná polská vláda velmi málo slučitelné. Jestliže tedy právě za této vlády se uskutečňuje prohlášení Ježíš polským králem, je to vnější politické gesto, nikoliv vyjádření skutečného stavu srdcí.
V Polsku je jistě návštěvnost kostelů podstatně vyšší než u nás (kde není 1 %, ale 4 až 5 %). Ale to ještě mnoho nevypovídá o skutečné křesťanské víře Poláků. Polští kněží, s nimiž jsem za posledních 20 let u nás mluvil, nikterak řídce uváděli, že teprve u nás se potkali se skutečnou křesťanskou vírou. Polská návštěvnost bohoslužeb je mnohdy jen folklor, společenská záležitost.
Podobná vnější gesta bez skutečného vnitřního duchovního "krytí" jsou spíš určitou křečí, než vyjádřením opravdové ho smýšlení. Dobrou analýzu takového stavu před časem o irské skutečnosti podal Michael Paul Gallagher (Křesťanství a moderní kultura). Zabývá se tím, jak během pouhých deseti let klesl počet "praktikujících" katolíků v Irsku o 50 %.
Obávám se, že podobný sešup čeká Polsko. A že to bude sešup o to horší, oč větším velikášství bylo současné politické gesto.
Fakt jde o artefakt lidské pomatenosti.......bych k tomuto rozvernému dokladu vulgární dekadence přisolil.
S tím textem já naprosto souhlasím a v duchu jej s radostí podepisuji.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
Nicméně při čtení vět jako "Bereme na sebe závazek podřídit Tvému právu celý náš osobní, rodinný i národní život" mi není úplně příjemně. Jde o to, co kdo pokládá a vykládá za Kristovo právo. Ne všichni katolíci jsou jako Jiří Vyleťal. Pod slovy "podřídit celý náš národní život" si lze představit ledacos. Lze tak jen doufat, že Kristovým právem bude míněna láska k bližním, schopnost přijímat odlišnost a nevynucovat si své názory a představy o společnosti.
Katolická dogmata jsou něco jiného než Ježíš. Ten polským srdcím zcela jistě nekraluje...
já jsem také mnohem více nemorální, než bych měl být. Jestliže je na tom někdo bídněji než druzí, o to více potřebuje nápravu a řádný vzor. V písmu Svatém se přece dočteme: Ne zdraví, ale nemocní potřebují lékaře.
Nerozumím v jaké souvislosti chápete dogmata, Ježíše a srdce polských lidí.
Já bych k tomu jenom dodal, že dogmata sice nejsou Ježíš, ale jsou to pravdy Ježíšem zjevené. Tedy že, mezi Ježíšem a dogmaty žádný rozpor není. Pokud jste měl snad na mysli, že se prohlášení, o němž tu je řeč, odvolává k dogmatům učení katolické církve, tak nic takového v prohlášení nenajdete.
Poznání o tom, co člověk nosí v srdci, tedy zda jeho srdci panuje Ježíš či něco jiného, není dostupné žádnému člověku. Do srdcí lidí vidí jen Pán Bůh. Proto bych raději úsudek nad tím, zda polským srdcím kraluje Ježíš či nikoliv, ponechal na Něm.
Vše dobré přeje, Jiří Vyleťal
Ke glose pana Outraty bych ovšem podotknul, že ze všeho nejvíc připomíná (o 80 let starší) sochu nad Rio de Janeirem, kterou letos viděli všichni olympionici. Ta bývá považována za jeden z nových sedmi divů světa a pro Rio je dominantou k nezaplacení, neboť kromě štědré přírody zde lidské dílo přispělo celkem až příliš utilitárně.
Abych řekl pravdu, jsem hlavně rád, že socha Ježíše (ani jiná) nestojí na Sněžce, jak se o tom v Polsku před miléniem také hovořilo. Celkově však trochu nechápu kritiku, které se jaksi konfekční sice, ale přece jen originální dominanta (jakási menší a ošklivější polská varianta americké Sochy svobody) dočkala.
Je charakteristickým a soudím, že nevalným svědectvím o časech, že jednu 35 metrů vysokou sochu považuje za monstrózní, zatímco tisíce i 4x vyšších stejných větrníků za proměnu (nejen německé) krajiny, jež není k diskusi.
Jde prostě o to, která ideologie době vládne.
Pokud jde o větrníky, vadí mi také, to narušení krajiny (nemluvě o případných jiných efektech) třeba v Německu je značné. Ale tam to beru jako daň za využití obnovitelného zdroje, bez něhož se v budoucnu neobejdeme.
Zpočátku byl Ježíš uctíván spíše niterně, každopádně skromně. Také poměry okázalosti dlouho nepřály. Můžeme si myslet, že to tak asi bylo dobře. Také dnes, třeba v Havlově případě se přece nebudeme hned hněvat, že jeho připomínání názvy i jinak nenabírá dost na tempu. Čas plynul a svědci Ježíšova života odešli. Nic zásadního se nedělo, a tak vznikala potřeba zapsat Kristův život a skutky. A teprve ještě o dost později přichází motivace zachytit potřebné výtvarnými prostředky, jež působí ne na rozum, ale na city.
Během mnoha staletí vzniklo a dokonce se dochovalo ohromné množství uměleckých památníků, v posledních skoro 9 stoletích často právě soch, Ježíše Krista. (Později velmi přibývalo také soch Panny Marie a světců.) Některé výtvory jsou spíše dojemné svou nedokonalostí a skromností, narůstá však množství děl plných jistoty a síly výrazu a roste i jejich měřítko.
Vlastně celé kostely jsou vedle jiného takovými obřími architektonizovanými připomínkami Ježíše Krista. Tisíce jich dosud stojí, některé stále dominují krajině a městům, pár jich má věže vysoké jako (zmíněné) větrníky. Jsou dědictvím věků, lidským, velmi lidskám dokladem všedního života a snažení, jakož i spirituální touhy povznést se, výrazem leckdy moci a soutěživosti, také však víry, naděje a lásky. Proto i dnes mnozí z nás (lidí, posedlých užitečností), věřící stejně jako nevěřící, nemají v nyní dvacetkrát rozlejších cizích i známých jim městech nic lepšího k návštěvě než sta let staré kostely, postavené za nesrovnatelně menších ekonomických a technických předpokladů do krásy, síly a vroucnosti.
Co vyčítat i té nejmonumentálnější svatyni, kostelu s klenbou ve výši desetipatrového domu? Že měli tehdy raději stavět silnice? Co osamělému polskému „velekristu“? Cítíme, že záměr jaksi nesouzní s intencí Ježíše samého. To však nebude vadit stále. Nemálo vnímáme též láci nepřehlédnutelného a oslabeného imperativu. Ano, prostou kapličku bychom neměli pro velechrám přehlédnout a pro Krista Krále z betonu Ukřižovaného na zastavení polorozpadlé Křížové cesty.
Je otázka, jaký vliv budou mít vnější gesta (nejen ta v článku zmiňovaná) na to, co člověk nosí uvnitř v srdci. Toho bych se obával jak u horlivých křesťanů, tak i u horlivých humanistů.