Čarodějnice versus Trump

Adam Borzič

Americké čarodějky vyzvaly k magickému odboji proti Donaldu Trumpovi. Nejedná se o lacinou esoteriku, ale o další hlas utlačovaných vyzývající k protestům.

Nedávná zpráva, že se čarodějnice v USA rozhodly magicky působit proti Donaldu Trumpovi, aby mu bránily v ubližování a konání zla, může leckoho rozesmát. Pro mnohé to bude zpráva vhodná maximálně pro bulvár.

A přece i na stránkách Deníku Referendum jsme se nedávno mohli dočíst, že celá dnešní realita šílí, Bílým domem počínaje a konče Hollywoodem. A že vše tak trochu začíná připomínat Matrix. Magická bitva do tohoto kontextu dokonale zapadá.

Přesto se kacířsky domnívám, že zpráva o politicky angažovaných čarodějnicích něčím pozoruhodná je, což se může vyjevit, pokud na chvíli odložíme své povýšené post-osvícenské brýle a zkusíme na chvíli dekolonizovat své vědomí.

Kdo jsou novodobé čarodějnice?

Řekněme si nejdřív, kdo jsou ony ženy (a také někteří muži), které se v černých kápích (anebo nahé), za svitu oranžových svící, s pomocí živlů a jiných duchů rozhodly magicky působit na amerického prezidenta. Možná, že když si je lépe představíme, pochopíme, co vlastně konají a třeba nás skeptický a blahosklonný úsměv, alespoň na okamžik přejde.

Jedná se především o přívrženkyně a přívržence novodobého čarodějnického náboženství Wicca, které ve světě, a zvláště v USA, v posledních letech prudce sílí. Dnes mají jeho přívrženci své kaplanky a kaplany v nemocnicích i armádách, své intelektuálky a intelektuály, své elity i konzumní vyznavače.

Wicca náleží do širší rodiny novopohanských náboženství. Původně vznikla ve Velké Británii, kde ji založil okultista Gerald Gardner, který tvrdil, že je ve spojení s původními čarodějnickými coveny (čarodějnická shromáždění), jež přežily pronásledování ve středověku i novověku a uchovaly si své magické náboženství.

Gardner při tvorbě novodobého čarodějnictví rovněž vycházel z díla kontroverzní antropoložky Margarety Murryové, která se čarodějnictvím intenzivně zabývala. Právě ona přišla poprvé s myšlenkou, že čarodějnictví uchovalo v křesťanském věku jistou formu předkřesťanského náboženství spojenou s uctíváním Bohyně, křesťany později nazývaného posměšně pohanství (z latinského paganus, venkovan).

Současná Wicca se dělí na řadu odnoží, přesto se většina jejích stoupenců shodne na víře v Bohyni, která je ovšem mnohdy vnímána jako personifikace nadosobního božství, a kterou reprezentují četné pohanské bohyně (Démétér, Isis, Velká Matka) a dále v rohatého Boha, který ovšem není reprezentantem ďábla, jak se domnívají někteří nepoučení křesťané, ale spíše mužského aspektu božství (na způsob řeckého Pana nebo keltského Cernunna).

Bůh a Bohyně podle wiccanů představují dynamickou jednotu ženského a mužského principu božství, která se promítá do přírody a proniká celý kosmos. Wiccani věří, že celá skutečnost je posvátná a živá. Že božství se projevuje v přírodě. Odtud plyne silně zelené zaměření jejích přívrženců, sklon k vegetariánství a veganství, a někdy i k radikálně ekologickým hnutím.

Jakkoli wiccáni uctívají oba póly božství, je pro Wiccu příznačné intenzivnější uctívání Bohyně. Wicca se soustředí spíše na ženský aspekt. Jak by také ne, když symbolicky navazuje na své vražděné předchůdkyně, kterých během čarodějnických procesů zahynulo v Evropě podle některých odborníků čtyřicet tisíc, a podle jiných celý milion.

Magii nacionalismu a kapitálu musí vyzvat na souboj jiná magie. Magie rodící obrazy osvobození. Repro DR

Některé proudy Wiccy jsou navíc vědomě radikálně feministické, ekologické a politicky inklinují k levici. Mezi ně patří i takzvaná dianická Wicca, kterou založila feministická myslitelka z Maďarska Zsuzsanna Emese Budapestová, a jejíž žákyní je slavná americká autorka Miriam Simosová, píšící pod jménem Starhawk.

Právě tato odnož Wiccy se účastní politických subversivních aktivit a je součástí ekologického křídla radikální levice. (Starhawk, která se v devadesátých letech podílela na protestech v Seattlu, ve svých knihách ráda cituje Marxe a Englese, i když si z nich občas půvabně utahuje). I pro tyto levicové a intelektuálně založené wiccánky a wiccány ovšem platí, že mají zálibu v magických rituálech a v esoterní imaginaci.

Čarodějnictví — spiritualita utlačovaných

Sama Starhawk definuje magii jako imaginativní jazyk imanence, který může být použit v boji se silami odcizení, včetně odcizení přírodě a tělesnosti:

Magie, která funguje, je jazyk sám o sobě, jazyk činů, obrazů a věcí, spíš než abstrakcí. /…/ Magie, která funguje, je jazykem velmi konkrétním. Abychom odstranili myšlenkové formy odcizení, musíme začít s tím, co vídáme a na co si můžeme sáhnout a co můžeme obejmout, vědouce, že právě konkrétní zjevuje nehmatatelné: energii, procesy, které formují to, co lze vidět, ať už je to had, žena nebo strom.

Věci zjevují ve svých formách a ve svém pohybu procesy, které je utvořily, jako skály zjevují svými puklinami a oblinami pohyb vody. /…/ Feministické probouzení vědomí je proces založený na solidních magických principech. /…/ Magie obrací procesy mechanického myšlení, kdy v abstraktních pojmech přemýšlíme, abychom ovládli a mohli používat předměty, naruby. V magii myslíme ve věcech, protože ty zjevují základní vzorce v pozadí a říkají nám, jak se pohybuje energie.“

Také slovo čarodějnice užívá Starhawk zcela záměrně: „Upřednostňuji slovo čarodějnice před jinými, hezčími slovy, protože obsah tohoto slova je zaměřen přímo proti samotnému jádru kultury odcizení. Mělo by se nás nepříjemně dotknout.“

Jestliže platí teze, že mystika je vytěsněná anima západní tradice (anima - latinsky duše, v jungovské psychologii představuje její feminní aspekt), pak pro čarodějnictví a magii to platí dvojnásob. Jako stařeny s bradavicí a hrbem jsou poslány za dveře dějin.

Začněme těmi, kdo v oblasti magie přeci jen dopadli v dějinách o trochu lépe, s muži-mágy. Je komické, jak naše dějiny vědění některé informace raději zakrývají.

Kolik vzdělaných lidí dnes ví, že dávno před existencialisty formuloval ideu nepodmíněné lidské svobody renesanční humanista, mág a kabalista Pico della Mirandola, nebo že jeho učiteli mágovi Ficinovi vděčíme za první překlady Platóna z řečtiny, nebo že Paracelsa lze chápat jako přímého předchůdce moderní medicíny?

I Giordano Bruno figuruje v obecné představivosti jako mučedník novověké vědy, jakkoli jeho koperníkovské názory byly to poslední, co by katolické církvi vadilo. Byl to prototyp moderního svobodného intelektuála, disidenta, ale byl právě tak praktikujícím mágem a snil o hermetické civilizaci tolerance a soucitu.

Ani alchymií prosycenému mystickému ševci ze Zhořelce Jakobovi Böhmemu, nebude dlouho uznáno, že prokazatelně ovlivnil Hegela (a tedy svým způsobem i Marxe), než si toho povšimne z levicových myslitelů alespoň Ernst Bloch. A ani u Charlese Fouriera, dalšího předchůdce revolučních idejí, utopického socialisty, se nebudou připomínat jeho zednářské a esoterické vize.

A což teprve ty chudinky, které nemohly umět latinsky a řecky, které neměly ve společnosti žádný hlas, které byly automaticky jako ženy (ještě k tomu povětšinou z nižších tříd) podezřelé… Z dějin měly zmizet jako hořící věchýtky nadobro. Mučené, týrané, trhané, bité, škvařené: oběti patriarchátu, oběti sadismu, oběti středověku i novověku. (Marxistická filosofka Sylvia Federici ostatně dává do vztahu čarodějnické procesy a vznik kapitalismu.)

Míra, v jaké se tyto ženy skutečně věnovaly magii, je dnes těžko určitelná. Mnohé oběti proti-čarodějnického běsnění se zřejmě provinily pouze tím, že byly ženy. Jiné možná skutečně nějakou formu magie provozovaly, léčily, sbíraly byliny, tančily, některé možná uctívaly i jiná než oficiální křesťanská božstva…

Hrdina seriálu Taboo, v němž jsou ostře demaskovány počátky britského kolonialismu a kapitalismu, je čaroděj plující se společenskými vyvrženci do matčiny magické země. Repro youtube.com

Ať už ale dělaly cokoli, byly především obviňovány jako nepřítelkyně lidského rodu a samotného vládce světa — Boha. Bylo jim přičítáno ničení úrody, všelijaké úklady ctnostným mužům a ženám prý strojily, sexuální zpustlosti se oddávaly a především uzavíraly pakty s ďáblem. Touha po svobodě, ženská solidarita, vlastní spiritualita, neschválená církevní vrchností, určitá znalost přírody a těla… To vše mohly být zločiny čarodějnic.

Lovcům čarodějnic a inkvizitorům nelze upřít, že čarodějnice brali v jistém smyslu vážně. Ženy a někteří muži, mezi nimiž byli nápadně často Cikáni, Židé a gayové, kteří byli obviněni z čarodějnictví, představovali pohromu pro patriarchální řád. Ohrožovali přísně stratifikovanou pyramidu, postavenou na nadvládě bohatých bílých mužů a puritánském ideálu.

Protestanti si v této otázce s katolíky nezadali, a později pronásledovali čarodějnice ještě zuřivěji. Poslední čarodějnický proces se konal v Belgii v roce 1950. (Dodnes jsou ovšem čarodějnice pronásledovány v subsaharské Africe a v některých islámských zemích. V Brazílii, kde se tradičně daří synkretickým magickým kultům, jsou jejich přívrženci, a zvláště kněžky těchto kultů v posledních letech terčem brutálních útoků ze strany evangelikálních fundamentalistů.)

Osvícenství sice čarodějnické procesy zastavilo (pokud je ještě předtím nezastavil osvícený a statečný jezuita Friedrich Spee a další doboví humanisté), ale z žen, které umíraly na hranicích a šibenicích, udělalo přízraky jiného druhu. Z čarodějnic se sice staly oběti tmářství, samy ovšem tmářstvím postižené, věřící na neprokazatelné nesmyly, které měly být světlem vědy navždy smeteny do stoupy dějin.

Tato blahosklonná shovívavost ze strany oněch osvícených sluncem Rozumu trvá ostatně dodnes (a paradoxně se s ní setkávají třeba i věřící křesťané). Znám ji důvěrně. Magický pohled na svět se od osvícených časů měl krčit v temnotách a stydět se za svoji prostoduchost, už nebyl nebezpečný, jen hloupý. (Co na tom, že Newton praktikoval alchymii a Goetha silně ovlivnila.)

Snad jen umělcům byly magické spády dovoleny, a tak magii ve dvacátém století vnesou na světlo světa levicoví surrealisté, ve jménu osvobození nevědomí. A dále psychologové, C. G. Jung ve své hlubinné psychologii a jeho pokračovatel James Hillman. Později někteří antropologové, a ještě později feministky.

Probuzení paměti utiskovaných

Vypadá to zřejmě trochu paradoxně, že coby křesťan píšu pozitivně o čarodějnictví a magii. Mnozí teologové ovšem vědí, že magie se nachází i ve Starém Zákoně. Řada praktikujících mágů a čarodějnic navíc upřímně vyznávala křesťanství. Je také očividné, že v tradičních katolických a pravoslavných obřadech nalezneme magické prvky. Ale i černou magii mezi křesťany najdeme, jak jinak vysvětlit u fundamentalistů jejich zaklínání nenávistí?

Především ale mají čarodějnice mé sympatie, protože historické křesťanství se na nich děsivě provinilo. Pro křesťany by měl být příběh čarodějnictví námětem k meditaci i pokání. Očistíme-li ovšem křesťanskou víru od ďábelského patriarchátu, pak se z hlubiny vynoří Kristus přítomný ve všech utlačovaných. I v čarodějnicích a jejich magii. Ostatně Ježíš sám byl rovněž podezříván se spiknutí s temnými silami. A možná s Temnotou spiknutý byl… S božskou mateřskou temnotou, z níž se rodí soucit, moudrost a odvaha.

Předsudky vůči čarodějnictví a magii ale stále trvají. A to nejen mezi křesťany. Mezi levicovými intelektuály lze často nalézt nereflektovaný předsudek, že všichni lidé, kteří se věnují nějaké formě alternativní spirituality (která bývá z pohodlnosti nazývána esoterikou), jsou jaksi automaticky politicky naivní, nejsou-li vlastně přímo reakční (k čemuž bohužel přispěl i Slavoj Žižek).

Chudačky levicové čarodějnice, světlo rozumu na ně pohlíží i dnes stejně nesmlouvavě! I proto se možná Starhawk ve své knize Snění temnoty (kterou mimochodem do češtiny přeložila autorka DR Markéta Hrbková) zastává temnoty. Ta pro ni nesymbolizuje zlo, ale přirozený protiklad světla:

Chceme si osvojit temnotu, aniž bychom popírali světlo. Temnotu: úrodnou půdu, kde ve skrytu zrají semena, neviditelnou sílu, která z nás vychází, temnotu posvátného lidského těla, hlubiny oceánu a noci, času, kdy se naše smysly zostřují; žádáme nazpět ty ztracené části nás samých, jež jsme uvrhli do temnoty.“

Právě identifikace temnoty se zlem je spoluodpovědná za nenávist k ženám, rasismus i ničení přírody. Snad už nám svítá, proč právě čarodějnice povstávají proti Donaldu Trumpovi. Historická paměť jako by se probouzela.

Muž, který za své krátké působení už stačil ztělesnit nepřítele žen, muslimů, všech těch „tmavších“, uprchlíků, původních obyvatel, sexuálních menšin i samotné přírody, muž, který stojí na vrcholu pyramidy a neštítí se vzněcovat kolektivní nenávist, tento poslední výhonek patriarchální křeče, probouzí v čarodějnickém hnutí jeho emancipační paměť. Nebezpečné vzpomínky… Kdo jiný, než čarodějnice by měly mít čich na hony na čarodějnice? A nepřipomínají dnes muslimové na Západě právě dávné čarodějnice?

Magie ve službách osvobození

To, že čarodějnice vyjadřují svůj protest proti Trumpově politice právě magickým obřadem, není nahodilé. Magické obřady můžeme chápat jako vysoce kreativní formy imaginativního konání. Jako posilující rituály.

Starhawk navíc přímo spojuje magii s politickými akty. Když se podíváme z této perspektivy třeba na demonstrace, pak vidíme, že jsou snahou symbolicky vyjádřit kolektivní protest a artikulovat kolektivní sílu. U dobré demonstrace je podstatné, aby měla emoční a symbolický náboj (což většina protestů u nás bohužel postrádá). Každá demonstrace je tak trochu magickým aktem.

Čarodějnice nás mohou zkrátka poučit, že magické obrazy nepřestaly ani dnes účinkovat. Že ani naše duše, trénované racionalismem a abstrakcí, nejsou imunní vůči síle obrazu. To je dobře vidět na dnešním populismu, který funguje nehledě na jakoukoli racionální argumentaci. „Puška je ovšem dobrá, bez ohledu na to, kdo z ní střílí“, jak pravil Pound.

A tak magii nacionalismu, magii šovinismu, magii kapitálu, magii reklam, magie falešných zpráv a magii alternativních faktů musí vyzvat na souboj jiná magie. Magie, rodící obrazy osvobození. Magie, která je lékem na odcizení. Magie coby schopnost imaginovat jiný, lepší svět. Magie coby schopnost tento svět vůlí utvářet. A tato magie nám povážlivě chybí!

V magické tradici je ovšem známo, že žádné kouzlo se nepodaří bez silné víry. Dnešním emancipačním silám jako by se nedostávalo právě víry a obraznosti. Proč? Možná proto, že celá jejich ontologie stojí na skepsi — na známém světě, v němž chybí ryzí překvapení, zázrak, kouzlo, úžas, neznámo...

Víra je ale vždy krok do neznáma, otevřenost neznámému. Proti danému sázka na neexistující. Proti přítomnosti, skok do nepřítomnosti. „Skočil jsem do prázdna a chytil svoji kořist“, básní sv. Jan od Kříže, katolický mystik temných nocí. Tento skok je transcendencí. Přesahem.

To platí i pro politickou představivost. Abychom mohli uvěřit, že je změna možná, musíme být schopní umět si představovat. A musíme svým představám věřit. I to nás můžou naučit čarodějnice a jejich magie. Proti kapitalistickému realismu potřebujeme magický socialismus.

Umělci to možná už tuší. Ne náhodou je hrdina skvělého seriálu Taboo, v němž jsou ostře demaskovány počátky britského kolonialismu a kapitalismu, čaroděj plující se svým společenskými vyvrženci do matčiny magické země…

    Diskuse
    JP
    March 6, 2017 v 13.56
    Magií proti kapitalismu?
    Ne - opravdu nemám v úmyslu názory vyslovené autorem článku nějak lacině ironizovat. Jak by se snad mohlo zdát z titulku. Přes všechnu zdánlivou iracionalitu zvoleného tématu (či pohledu na něj) autor článku uchopil a do centra pozornosti postavil momenty, které je velmi záhodno vzít vážně.

    Centrálním bodem, se kterým je nutno vyslovit naprostý souhlas, je tento: kapitalismus nelze porazit jenom holým racionalismem.

    Kapitalismus nelze porazit jenom tím, že racionálně vykonstruujeme nějaký
    efektivnější ekonomický systém ("efektivnější" v jakém smyslu? Že bude "úspěšně" produkovat ještě větší hromady konzumního zboží?...).

    Ale kapitalismus není možno porazit ani jenom tím způsobem (kteréžto víře stále ještě propadá nemalá část levice), že ho nějakým způsobem "socializujeme". - Jak je vlastně možno "socializovat" ve své podstatě dravý kapitalismus? Můžeme změnit povahu tygra, jenom tím že mu vylámeme zuby? Pokud zde zůstane - ne v kapitalismus, ale v samotném č l o v ě k u - v nezměněné víře zachována materiální chamtivost a nezřízená touha vlastnit víc než ten druhý, pak se všechny ty sociální a třídní protiklady kapitalismu dají nanejvýš poněkud zmírnit - ale nikdy ne v konečném smyslu odstranit.

    Přisvědčme tedy plně Adamu Borzičovi: pokud máme skutečně v úmyslu celý ten - nejen systém, nýbrž doslova ž i v o t n í z p ů s o b kapitalismu nahradit nějakým systémem a životním způsobem jiným, spravedlivějším a humánnějším, pak za tím účelem musíme ten stávající životní způsob a styl společnosti postavit na zcela jinou základnu, než jaká je ta nynější.

    Nestačí jenom změnit nějaké mechanismy (ekonomické, sociální...); je zapotřebí zásadně změnit i životní hodnoty celé společnosti. A to opravdu nepůjde bez toho, aniž by se nějakým způsobem - a to sice velice intenzivně - neoslovila i jiná stránka lidské duše, nežli je ta utilitaristicky-racionalistická. Protože tato jako poslední jmenovaná stránka jeho duše ho vždycky potáhne k tomu materiálnímu konzumu - a tedy ke kapitalismu.

    Ta změna životního stylu tedy vyžaduje - a předpokládá - nějaký velmi silný vnitřní impuls. Tento impuls musí mít univerzální charakter (musí svůj účinek vyvolat u každého člena společnosti, nebo přinejmenším u rozhodující většiny); a zároveň tento impuls musí být velice niterný, jinak by neměl tu nutnou intenzitu a sílu.

    Potud tedy nemůžeme jinak, nežli bezvýhradně přisvědčit Adamu Borzičovi, že k případnému historickému přechodu od kapitalismu k - dejme tomu - socialismu je naprosto nezbytný takovýto faktor ze sféry mimoracionální existence člověka.

    Teprve poté se můžeme podrobněji věnovat zcela konkrétní otázce, jestli takovýmto mimoracionálním momentem může být zrovna to, co bývá obecně označováno názvem "magie".

    Už jenom toto slovo "magie" dozajista u mnohých vybudí okamžitý reflex odporu a úsměšku. Chce snad někdo opravdu prostřednictvím čar a kouzel bojovat proti síle nadnárodních koncernů současného kapitalismu?

    Budiž; ale zkusme si třeba jenom ten pojem "magie" nahradit pojmem dosti příbuzným, totiž "imaginace" - a celá věc se nám možná začne jevit přece jenom poněkud jinak.

    "Imaginace" - to je právě to, čím člověk dokáže vycházet za hranice právě jsoucího; je to ta schopnost, s kterou se dokáže osvobodit z pout zdánlivě nezměnitelného, a s kterou dokáže vytvářet nové světy, dříve nemyslitelné. Adam Borzič zmiňuje umělce; jejichž tvorba je samozřejmě bez imaginace nemyslitelná. Ale asi každý - a to i v oborech ryze technických - prožívá takový moment až magického opojení, když se mu podaří nalézt a vytvořit něco zcela nového, co revolucionizuje dosavadní chápání dané věci.

    Buďme proto velmi opatrní s příliš rychlými úsměšky nad celou tou sférou lidské kreativity, jenom proto že může mít určitou příbuznost s tradičními magickými rituály. Ta zdánlivá iracionalita lidské existence může mít nakonec velice racionální - protože reálný - charakter.
    PM
    March 7, 2017 v 14.27
    Dějiny racionálních pokusů o kýžený zásah do lidské iracionality
    se teprve stále píšou. Konají se nalevo napravo a dnes dokonce i samovolně a za našimi zády. Vše ve snaze dostat racionálním postupem do hrsti iracionální fenomén - paradigma doby.
    Jde o notoricky selhávající snahu, která se musí nutně chápat víry v meta hodnoty.
    Ale zde je nutno upozornit na vratkost tézí, které i umělec je schopen velmi sugestivně předkládat spoluobčanům.
    Příkladně vysoce ceněný J.Meese.
    https://youtu.be/mN6xIe47GfQ nebo https://youtu.be/whra_IPZ_yc
    JP
    March 8, 2017 v 13.32
    Umělec, Trump a demokracie
    Tak tohle je opravdu geniální, pane Petrasku; skutečně srdečné díky za tenhle link. ;-)

    Ten Jonathan Meese - musím přiznat že jsem to jméno doposud neznal, ale pokud se odhlédne od té dosti divoké formy jeho projevu, nelze nepřiznat: ve věci samé má víceméně naprostou pravdu. Toto jeho hodnocení systému zvaný "demokracie" sám sdílím už dávno; a ostatně přesně z toho samého důvodu který tam uvádí jsem i já trvalým a zásadovým nevoličem.

    Meese má naprostou pravdu: závada není v tom, že z r o v n a t e ď se dostal k moci (tj.: byl zvolen) jakýsi Trump; nýbrž zásadní závada je v samotném s y s t é m u. Tedy v tom, že současné lidstvo plně propadlo té vlastně zcela nesmyslné a až přímo úchylné představě, že s u b s t a n c i á l n í věci našeho života je prostě možno si nějakým způsobem "zvolit".

    Meese má naprostou pravdu v tom, že co je skutečně podstatné a hodnotné, to není možno nikdy vytvořit na základě nějakých "voleb", pouhého mechanického sčítání voličských hlasů.

    Meese má naprostou pravdu v tom, že z tohoto takovýmto způsobem vadného systému nikdy nemůže vzejít nic opravdu pravého a pravdivého. Bezpochyby, taková Angela Merkelová je bezprostředně mnohem přijatelnější nežli ze řetězu utržený Donald Trump; ale Meese má naprostou pravdu v tom, že v určitém smyslu je to jenom rozdíl graduální, nikoli substanciální. Tento systém "demokratických voleb" nikdy nezplodí nic, co by nějakým způsobem dokázalo překročit omezený horizont masového voliče. Co by tedy nějak dokázalo překročit ten obecný, aritmetický průměr.

    Meese volá po tom, aby tento způsob demokracie, kdy se vlastně vždycky až e x p o s t protestuje proti tomu, že to - zase jednou - "dopadlo špatně", aby tento způsob kdy se tedy pouze REaguje, aby byl nahrazen skutečnou akcí, autentickým kreativním počinem. Který on pak - jako aktivní umělec - spatřuje právě v umění.

    Samozřejmě, že tento Meesův protest proti zformalizovanému systému parlamentní demokracie je ve své eruptivnosti jenom jednostranný; ale co je jeho kritiky tohoto systému a jeho omezenosti týče, pak nelze než konstatovat: ano, Meese má ve všech bodech obžaloby naprostou a dokonalou pravdu.
    JP
    March 8, 2017 v 13.38
    Meese tedy východisko - a řešení a spásu - spatřuje v kreativním uměleckém počinu, a v "lásce, lásce, lásce, lásce..."; z toho důvodu by asi musel být blízký paní Hájkové ;-) - nejsem si ovšem tak zcela jistý tím, do jaké míry by se jí zamlouval jeho excentrický projev a zjev.

    V každém případě ale Meese staví do centra pozornosti to, že jsou věci, které jsou hodnotné samy od sebe - a v žádném případě nepodléhají diktátu nějakých mechanismů tvorby moci; i když jsou tyto mechanismy třeba zrovna "demokratické". A upozorňuje zcela správně a přesně na to, že jestli nebudeme schopni najít znovu cestu k těm věcem, které jsou hodnotné samy o sobě, že nám ten systém bude nejen ty Merkelové, ale i ty Trumpy produkovat stále znovu a znovu. A že bude zcela dětinské pak protestovat proti těm Trumpům, když m y s a m i jsme vinni tím, že při životě udržujeme systém, který takovéto kreatury nevyhnutelně plodí.
    March 8, 2017 v 14.05
    Nic o něm nevím, pane Poláčku, ale prvoplánově na mě nijak odpudivě nepůsobí.
    Jinak musím potvrdit, že já vůbec nevěřím na to, že bychom si mohli zvolit nějakou "dobrou moc". Nevěřím už totiž, že mocí se dá prosadit dobro.
    HZ
    March 8, 2017 v 20.30
    Čarodějnice možná mají moc
    změnit systém na takový, který nebude plodit kreatury.
    Jenom asi stejně jako já netuší, jak by měl vypadat. Ale snad jim to někdo prozradí.
    PK
    March 8, 2017 v 21.03
    Jestliže někdo naznačuje,
    že všichni politici jsou stejní, že Merkelová a Trump se v podstatě zas tolik neliší, tak ten si opravdu zaslouží toho Trumpa. A toho Zemana. A toho Babiše.

    Otázka je, jak k tomu přijdeme my ostatní, že.
    PM
    March 9, 2017 v 10.39
    Bez kritik kritiky se neobejdeme pane Poláčku
    Radikální touhy po jiném světě, než je ten ve kterém se nacházíme musí být "pravému umění" vlastní .
    ........ jeho "pravost" ověřuje stupeň vzájemného nepřátelství ideologie a umění, protože umění narušuje a omezuje společenskou organizovanost.
    A to nikoli proto, že veřejně vystupuje pro či proti, ale tím že škodí každodenní, všední organizovanosti tím, že nezevšeobecňuje.
    Podstatou nevšedního je jinakost. Ten kdo rozlišuje, osvětluje nuance a poukazuje na i bolestné protiklady. Lidské utrpení ideologové zevšeobecňují, umělci jej jemně tříbí.
    V takové polaritě postojů spočívá příčina vzájemného nepřátelství, jemuž se vystavit znamená pro umělce boj o zachování jedinečného uprostřed zjednodušujícího a zevšeobecňujícího světa.
    Samozřejmě existují rozdíly mezi společenskými systémy. Je zřejmé, že jeden systém je lepší a možná o mnoho než jiný, ale umělec vnímá vždy jeho stálou nedokonalost..........atd atd. jak nám sděluje jedna z postav jedoho románu P. Rotha.
    Ano pravý umělec se neohlíží na ideologie a předkládá to co zde ještě nebylo a plně se vyhýbá takovým konfrontacím s ideologií, které ho nutně zavlečou na trh konformního umění.
    A to vzniká během pokusu o vize destilací pocitů zahrnující i ideologické cíle. Výsledným produktem jsou destiláty politicko- ideologických řešení, které jsou různých značek/hodnot sloužící různým povahám k různým účelům.
    To všechno Meese ví a přesto na takový trh vkročil jako kontroverzní guru.
    Mou kritiku si zasluhuje příkladně za afektivní opovrhování demokracií v duchu současné krajní pravice, čímž dokonce i bourá možnost vstřícného přístupu k jeho umělecké tvorbě.
    Když čtu za jaké ceny prodává, tak slyším štěbetání investorů s kypli proseka v ruce na vernisáži jeho tvorby....bych zacpávaje si uši dodal.
    JP
    March 9, 2017 v 13.37
    "Opovrhování demokracií v duchu krajní pravice..."
    Tak něco takového bych u Meese opravdu nespatřoval, pane Petrasku. Samozřejmě, něco takového může (napohled) sugerovat ta vnějšková forma jeho performerského znázornění jeho "diktatury umění", včetně toho staroněmeckého typu písma evokující v nás automaticky časy nacismu. - Ovšem, podle mého názoru on zde naopak zcela vědomě ironizuje právě i tu svou vlastní "diktaturu"; což je (tato schopnost sebeironizace) dokonce i mezi umělci jevem neobyčejně vzácným.

    Ostatně, on tuto svou "diktaturu" sám vysvětluje:
    „Bei der «Diktatur der Kunst» geht es um die liebevollste Herrschaft einer Sache, wie Liebe, Demut und Respekt, zusammengefasst und gipfelnd in der Herrschaft der Kunst. In der Allmacht der Kunst geht es nicht um das Machtgehabe des Künstlermenschen oder um die Machtfantasien von Selbstverwirklichern und Realitätsfanatisten, sondern um die antinostalgische, alternativlose Macht der Kunst, also der Sache. Kunst stellt die Machtfrage, nicht der Künstler.“

    (Mimochodem, Meese dost pravidelně ve svých výstupech používá nacistickou symboliku; ale podle platných soudních rozsudků tak používá v rámci uměleckého ztvárnění, v žádném případě proto že by se s nimi vnitřně identifikoval.)

    Takže, o co se jedná: diktatura umění je podle Meese "nejněžnější vláda nějaké věci, jako je láska, pokora a respekt, spojených a vrcholících v panství umění".

    Podle mého přesvědčení je Meesemu v prvé řadě jedná o rehabilitaci a u t e n t i c i t y výrazu, respektive žití vůbec - uprostřed umělého, nepravdivého a povrchního světa. Právě a jedině z tohoto důvodu odmítá a zavrhuje demokracii: protože vidí, že tato demokracie vždycky znovu plodí jenom tu povrchnost, zdánlivost, neautentičnost. Světem - demokratické - politiky není nic více nežli to věčné bezduché pinožení se v takových či onakých ryze technokratických "opatřeních", kterými se nicotnými dílčími změnami reguluje systém, který je sám v sobě neživotný. Který není založen na žádném autenticky lidském citu, jako je ta "láska, pokora, respekt..."

    Ano, Meese je velice radikální kritik stávajícího systému. Ale nikdo mu nemůže upřít, že pro tuto svou radikální negaci má velice závažné důvody. A že tyto důvody mu jako na běžícím pásu dodává právě ten panující systém sám.
    JP
    March 9, 2017 v 13.52
    Názory jedné čarodějnice
    Já jednu čarodějnici znám, paní Zemanová. - No budiž, aby to znělo trochu honosněji a snad i seriózněji: nikoli přímo čarodějnici, nýbrž duchovní léčitelku.

    Která kromě toho že ovládá tajemství své profese, je velice inteligentní osoba, s kterou je kdykoli možno zapříst filozofické hovory o stavu tohoto světa. A není nijak bez zajímavosti, že ačkoli se můj v principu materialistický obraz světa od toho jejího "duchařského" ovšem zcela diametrálně liší, v konkrétních věcech a tématech samých jsou naše pohledy na současný svět mnohdy až neuvěřitelně podobné.

    Totiž: ona je také svým způsobem "revolucionářka". V tom smyslu, že i podle jejího přesvědčení se tento svět ve své dosavadní (duchovní) formě dostal na konec svých možností. Že je vyčerpán; je omezený. A že další pokrok vpřed je možný jenom přes radikální změnu poměrů. Ovšem, ona tuto radikální změnu spatřuje především v její vlastní optice, tedy ve formě změny duchovní. V tom smyslu, že lidé musejí zásadně změnit své chápání toho, co je pravé, správné - a co je nepravé, falešné.

    Kapitalismus je v jejích očích systémem či životním principem v zásadě nepravým - neboť lidskou pozornost fixuje pouze na čistě materiální rovinu. A odvádí je od úrovní, od perspektiv vyšších, duchovnějších.

    Takže, tolik je vize duchovně orientované osoby na to, jaká je podstata tohoto světa a nutnost jeho dalšího směřování.
    PM
    March 9, 2017 v 22.27
    Nic proti teorii diktatury nadlidské lásky, pane Poláčku,
    nic proti touze po oproštění se od falešného prostředí, ve kterém i ta demokracie nutí ke společenské integraci falešných konstruktů společenského uspořádání a brání realizaci plurality nefalešných ve svobodném herním prostředí, ale
    není to vše jen talentované a trpce úsměvné vzepětí celebrace schizofrennosti postmoderny.....bych se pozeptal.
    JP
    March 10, 2017 v 11.31
    Ale jistě, pane Petrasku, ten Meeseho velmi expresivní (někdo by dokonce mohl mínit: exhibicionistický) projev skutečně asi sotva bude tím základem, na němž by bylo možno vybudovat tu kýženou stavbu pozitivní alternativy k té demokratické povrchnosti a plochosti.

    Ale přes to všechno, Meesemu nelze upřít že za vším tím jeho divočením stojí hluboká touha po autentickém (jiným slovem: pravdivém) životě a světě. A že on dokázal velice přesvědčivě vystihnout a - svým specifickým způsobem - doslova vykřičet všechno to, čím si ten v současné době dominující systém zastírá své vlastní deformace.

    Mimochodem, pane Petrasku, podíval jste se i na to další video, kde Meese podniká s tou mladou půvabnou herečkou (a se svou matkou) cestu po nočním Berlíně? Tady se ukázalo ještě zřetelněji, co se dalo rozpoznat už i za tím vším jeho napohled tak siláckým křikem: že on je ve skutečnosti ve svém nitru velice citlivá duše. Že on skutečně hluboce trpí falešností současného světa; a toto své utrpení si doslova "vykřičí od duše".
    PM
    March 10, 2017 v 11.52
    Výkvěty postmoderny dnes
    ten kdo dokládá význam umění univerzální kategorii se obsluhuje - stejně tak neoliberalismus v ekonomii - pseudoreligiózní kategorií (umění je umění....ekonomika je dílem neviditelné ruky).
    Tím rezignuje na účast na společenském konsenzu a tím otvírá prostor uzurpátorům moci - nešpiní se jeho politikou, pouze otvírá špíně stavidla.
    A na tom kvete ledacos - poslední květina zla právě rozkvetla v usa pod názvem "deep state". Umožňuje legálně nelibé politické argumenty doprovodit prohlášením: "Vše je zcela jinak než tak, jak se to navenek zdá"
    viz.SZ dnes - Die gefährliche Theorie von Amerikas "deep state"....bych doporučil.
    PM
    March 10, 2017 v 12.00
    Souhlasím pane Poláčku
    Meese je prima kluk a obvzláště v nočním Berlíně s krasavicí.
    Zaplaťpánbůh za takové....bych dodal.
    JP
    March 11, 2017 v 13.30
    Společenský konsensus a absolutní hodnota umění
    On to je totiž velice zásadní rozdíl v tom, jakým způsobem se k tomu "společenskému konsensu" dochází, pane Petrasku.

    Když se banda lupičů dohodne na tom, že cílem jejich další loupežné výpravy má být ranč Johna McGregora a nikoli Samuela Smithe, pak tím v rámci jejich komunity bylo dozajista dosaženo "společenského konsensu".

    J. Meese nedělá nic jiného než že se snaží se vší razancí poukázat na to, že je zapotřebí zcela zásadním způsobem změnit to paradigma, na jehož základě je onen společenský konsensus vytvářen.

    Jinak řečeno: napřed je z té bandy lupičů zapotřebí udělat řádné a poctivé lidi; a teprve potom je možno se spolehnout na to, že ten konsensus ke kterému dospějí bude mít svou nezpochybnitelnou mravní kvalitu.
    PM
    March 11, 2017 v 14.34
    Společenský konsensus a absolutní hodnota umění 2
    Dosáhnout konsensu v pluralitní roztodivně mravné společnosti ve které je vyslyšen i Meese a jeho absolutní hodnoty, nabízí výsledek pochybné morální závaznost.
    Dosáhnout konsensu v naší pluralitně postfaktické roztodivně mravné společnosti - "vše je zcela jinak než tak, jak se to navenek zdá" - ve které jsou Meese absolutní hodnoty ignorovány nabízí výsledek velmi pochybné morální závaznosti.
    Tvorba konsensu v autoritativní monomorální společnosti - "vše je je tak a ne jinak" - se nekoná, Meese je akceptován pouze v setmělé kuchyni a nabídkou je morální beton.
    Vybíráme si paradigma mi, nebo paradigma si vybírá nás ......bych se na okraj s povzdechem otázal.
    JP
    March 12, 2017 v 11.30
    Střet paradigmat
    Právě tohle je ale zcela zásadní omyl, pane Petrasku; či spíše nežli "omyl" je to principiální k l a m liberální demokracie: ten Meese n e n í vyslyšen.

    On pouze - na rozdíl od režimu totalitního - není z a v ř e n za podvratné myšlenky, je mu milostivě povoleno svůj protest vykřičet do světa; neboť liberální demokracie se svým hodnotovým relativismem a plochostí naprosto bezpečně ví, že i ten hlasitý a radikální Meese zůstane jenom zcela osamoceným "hlasem v poušti", že naprostá většina populace je zcela bezpečně připoutána na jedné straně ke svému konzumismu, na straně druhé k povrchnímu a nereflektovanému způsobu jak myšlení, tak existence vůbec.

    S tou "volbou paradigmatů" je to ovšem velice trefné: liberální demokracie předstírá (či snad dokonce sama doopravdy věří), že dává lidem, člověku možnost svobodné volby paradigmat - ve skutečnosti však v tomto nereflektovaném způsobu existence se automaticky prosazuje jedno společné paradigma - totiž právě paradigma atomizovaného jedince, který ve zdánlivé pluralitě bezprostředních výrazových forem praktikuje jeden a ten samý model svého nahodilého a všech vyšších souvislostí prostého samopohybu.

    Meese poukazuje ne na to, že by tu mělo být nějaké ve svém o b s a h u všeobecně závazné paradigma; Meese poukazuje pouze na to, že jakékoli skutečně hodnotné veřejné paradigma musí mít svou e x i s t e n c i á l n í h l o u b k u.
    March 13, 2017 v 1.41
    Čaroděj je básník, který na stará kolena zívá u jezera
    Vpadám do této diskuse naprosto bez ohledu na to, co v ní bylo řečeno, protože jsem se k přemýšlení o magii dostal oklikou. Uvažoval jsem hlavně nad články Jiřího Procházky o tradiční rodině a Magdalény Šipky o sexu bez sexismu, když mě k magii přivedli Wilhelm Reich a Robert Graves.

    Když Wilhelm Reich v „Masové psychologii fašismu‟, kterou mám právě rozečtenou, rozebírá nacistickou rasovou teorii, a především otázku, jak mohlo takovému blábolu uvěřit tolik lidí, bere si za příklad teze jakéhosi Rosenberga o řecké mytologii. Staří Řekové jakožto zakladatelé evropské kultury byli podle nacistů árijci a jejich árijská božstva představovali Zeus, Pallas Athéna nebo Apollón, podle nacistů bohové čistého rozumu a světla, nebeští a asexuální. Marno vykládat nacistům o Diových erotických dobrodružstvích nebo o tom, jak vykastroval otce. Stejně marno přesvědčovat je, že jednotnou součástí antické řecké kultury je celý Olymp, pro nacisty jsou Dionýsos, Deméter nebo Hermes božstva sexu a zhýralosti, morálního úpadku, tmy, bahna a a barbarských přistěhovalců, nižší rasy. V představách nacistů jsou asexuální božstva rozumu a světla nositeli vysoké evropské kultury a obhájci evropských hodnot, zatímco božstva sexu, citů a temnoty přišla do Evropy s přistěhovalci z Asie, kteří rozložili evropskou kulturu zevnitř, otrávili ji a zhoubnou nákazou způsobili úpadek Řecka. Se skutečnou řeckou mytologií, opravdovými hodnotami evropském kultury nebo rozumem mají nacistické představy společného pramálo, zato podle Reicha vyjadřují strach vítězného patriarchátu z dědictví potlačeného matriarchátu.

    Právě přechod řecké kultury od matriarchátu k patriarchátu se pokusil v románu „Zlaté rouno‟ zachytit Robert Graves. Ten román je zvláštní, přímo bych řekl divný, a vůbec se mi nelíbil — především zjevně proto, že jsem ho nepochopil. Jediné, co se mi z Gravesova románu líbilo, byl doslov, ve kterém autor vysvětluje, proč ten román napsal, jak ho napsal, a hlavně proč ho napsal, jak ho napsal. Graves píše, že se ve „Zlatém rounu‟ snažil přiblížit modernímu, racionálně myslícímu čtenáři magický způsob myšlení starých Řeků v době změny rodinného uspořádání, kdy se báje o Argonautech odehrává. Řekové tenkrát ve svém magickém myšlení nedělali rozdíl mezi metaforami a strohým popisem skutečnosti, metafory pro ně byly úplně stejně reálné. Graves nemohl napsat svůj román přímo tak, jak si tenkrát Řekové příběhy vyprávěli, protože to by moderní čtenář zaručeně nepochopil, musel magický způsob myšlení namíchat s prvky rozumového pohledu na svět, aspoň trochu naznačit rozdíl mezi metaforami a skutečností, aby dal modernímu čtenáři k pochopení svého vyprávění klíč — který mně zjevně nestačil.

    Magické myšlení, jestli to teď už konečně chápu správně, je spojeno s popisem světa metaforami. S vývojem lidského mozku a naší civilizace bylo překryto a vytěsněno myšlením rozumovým, nicméně existuje nadále jako součást našeho mozku a naší duše, stejně jako evolučně ještě starší struktury. Byly doby, kdy lidé ještě neměli rozvinutou schopnost rozumového popisu světa a vztahovali se ke světu prostřednictvím magického myšlení — a již v těchto dobách byli schopni vytvořit poměrně rozvinutou civilizaci, docela vyspělou kulturu. Dnes tento způsob myšlení, jehož jazyk je stěží přeložitelný do jazyka rozumu, přetrvává pod naším rozumovým vědomím, v našem nevědomí.

    Neuchopitelnost magického myšlení jazykem rozumu znamená, že když přistupujeme ke světu postaru, magicky, vnímá naše rozumové myšlení i naše vlastní myšlenky a činy jen prostřednictvím obtížně srozumitelných, zkreslených obrazů, jako bychom procházeli bludištěm křivých zrcadel. Pokud někdo skutečně čaruje, ani sám čaroděj tak docela nerozumí tomu, co dělá. Aby magie mohla fungovat, musí mít čaroděj dost rozumu, aby se ji rozumem uchopit nepokoušel: mají-li čarodějové spolupracovat, sdílet magické poznání nebo je dokonce rozvíjet, musí si magické obrazy předávat od magického mozku k magickému mozku, ne je přebírat rozumem. Pokusy magii přímočaře racionalizovat končí krachem, směšnou karikaturou, zoufalým cargo kultem, nebo rovnou šarlatánstvím.

    Samozřejmě svět zůstává stále týž. Pro ty jeho části, které dokážeme popsat jak magicky, tak racionálně, možnost překladu mezi magií a rozumem existuje. Jen musí rozum použít svých metod poznávání světa a k magickým obrazům přistupovat důsledně s vědomím, že jde o metafory, číst magii jako poezii. Háček však není jen v tom, že si člověk musí dávat dobrý pozor, jakým jazykem zrovna mluví, zda jazykem magie, anebo rozumu, a překládat z jednoho jazyka do druhého pečlivě, ne doslovně. Háček je také v tom, že nevíme jistě, do jaké míry je svět jakým způsobem poznatelný a jestli náhodou některé jeho části nebo vlastnosti nejsou poznatelné jen jedním z nám dostupných způsobů.

    Pokud je všechno magicky dostupné poznání přístupné i rozumu, můžeme magii nadále odsunout do historie, analyzovat racionálně, jaké poznatky o světě nám v minulosti zprostředkovala, a dál už se jí věnovat nanejvýš jako pomocné vědě historické, případně jako ornamentu uměleckých forem — třeba ozdobit magickými motivy televizní seriál. Rozum se zdá být mnohem mocnější, došli jsme díky němu v poznávání světa, a také v jeho ovlivňování, mnohem dál než naši předkové vybavení jen magickým myšlením, rozumové myšlení nám umožňuje poznat a pochopit mnohem víc. Je ale ta část světa, ke které mělo (a má) přístup myšlení magické, jakkoliv menší než část přístupná rozumu, součástí rozumem poznatelné části, anebo se s ní překrývá jen částečně?

    Klíčová otázka pro dnešní význam magie tudíž zní: Lze každou metaforu rozumově rozebrat, je vždy možné popsat suchými věcnými slovy, co tím chtěl básník říci?
    March 13, 2017 v 6.50
    Bude-li Trump "zneškodněn" či odstraněn ze svého úřadu, stane se svět automaticky lepším?
    Svět bez Trumpa pravděpodobně lepší nebude. Ale možná bude malounko bezpečnější.
    HZ
    March 13, 2017 v 9.07
    To je hezká úvaha, pane Macháčku.

    Co takhle role umění? Není to právě ta oblast, kde se i jinak zcela racionální mozek nechá unést do vod imaginace, aniž by ale riskoval, že bude sám sebe podezírat z infikování magií?
    A to je možná sebeklam.
    PM
    March 13, 2017 v 15.26
    Jakékoli skutečně hodnotné veřejné paradigma
    má svou e x i s t e n c i á l n í h l o u b k u - J.P. výše
    Pocit existenciální hloubky zprostředkovává magicky působící narace lidské existence/světonázoru libovolné kvality.
    Magií jsou označovány sféry lidského úsilí o poznávání, které se vymykají potenciálu/kompetenci norem rozumového/vědeckého poznávání...... řečeno slovy, která by si básník na stará kolena, natož nad jezerem nikdy nevzal do úst.
    Tudíž -
    v pluralitní společnosti Nedochází v průběhu výměny magicky působících světonázorů - výměny společenského paradigma -
    k hysterickým střetům
    v totalitní společnosti Dochází v proběhu procesu výměny paradigma k hlubokým emotivním vzepětí.
    Existenciální hloubku stylizuje kdokoli čímkoliv ...bych dodal.
    JP
    March 13, 2017 v 16.08
    Magie a ratio
    Řeknu to zkrátka: i magii je nutno provozovat s rozumem. Anebo snad spíše: s odpovědností.

    Takže napřed: ano to základní rozčlenění které nám zprostředkoval pan Macháček je v pořádku, je naprosto legitimní. Vedle té racionální složky našeho vědomí existuje i ta druhá; a není vůbec dobře když tuto druhou opomíjíme, či dokonce popíráme.

    Jsou to dva různé druhy našeho vnímání skutečnosti; a nejen vnímání, ale zároveň i vytváření. A když se omezíme jenom na jednu stránku, vždy nám něco bude chybět.

    Svého času na jednom filozofickém semináři byla intenzivně diskutována otázka, zda je možno celý svět obsáhnout, poznat rozumem - anebo jestli přece jenom zbývá nějaký "nedosažitelný zbytek", který se tomu našemu racionálnímu poznání principiálně vzpírá.

    Už tehdy mě napadlo, jak zcela zásadně se mohou lišit pohledy na svět, na to co je naše skutečnost: v rámci evropského myšlení dokonce i pro ty, kteří argumentovali ve prospěch toho mimoracionálního způsobu poznávání, se jednalo jenom o ten "zbytek" - zatímco dejme tomu pro vyznavače zen-buddhismu je ten poměr naprosto opačný, jenom a pouze to co je možno vnímat prostřednictvím niterné meditativní intuice je ta pravá skutečnost, zatímco všechno co vůbec jenom dokáže vnímat lidský rozum je právě naopak jenom takový o sobě nicotný a nepatrný "zbytek".

    Ten racionalismus zvítězil proto, protože zvítězila technická civilizace. Produkce všeho možného ovládá naprostou většinu našeho denního žití; a tyto produkty a předměty a stroje je vyrábějící, to vše je možno - a nutno - ovládat čirým technickým rozumem. Pro nějakou magii je tady opravdu jenom velice málo prostoru.

    Dalo by se říci: čím více se přizpůsobujeme tomuto napohled racionálnímu světu věcí, tím více se sami podobáme robotům. A čím více se podobáme robotům, tím více ztrácíme schopnost vnímat tuto skrytou dimenzi bytí. A čím více ztrácíme schopnost vnímat tuto skrytou, magickou dimenzi bytí - tím více zakrňuje naše schopnost hledat nová, kreativní řešení právě pro tuto naši zvěcnělou, zpředmětnělou civilizaci.
    JP
    March 13, 2017 v 16.18
    Že by v pluralitní demokracii nedocházelo k "hysterickým střetům", pane Petrasku? - Opravdu jste se ještě nikdy v televizi nedíval třeba na takové "Otázky Václava Moravce"? ;-) Třeba na to jak se tam před časem celkem ještě nedávným "přátelsky pošťuchovali" pánové Babiš a Kalousek?...

    Jistě: tyto "hysterické střety" za podmínek pluralitní demokracie nemají obvykle takovou razanci, jako je tomu za podmínek totality.

    Jenže za prvé: je otázka jestli tímto svým zdánlivým, povrchním racionalismem ta pluralitní demokracie všechny ty emoce a animozity jenom nepotlačuje někam do hlubin nevědomí; odkud ty pak po čase vytrysknou s tím větší eruptivností.

    A za druhé: Vy mi zase uhýbáte, pane Petrasku. Tady nejde o pluralitu; ta "existenciální hloubka" může být - a samozřejmě má být - bez dalšího také "pluralistická".

    Jde o to, že to co my tady - pod vznešeným heslem "pluralistické demokracie" - máme a zažíváme, to je naprostá plochost: existenciální, emoční, ale nakonec i myšlenková. Tam kde se pluralita sama stává kánonem a všepohlcujícím dogmatem, tam naprosto nevyhnutelně odumírají nejen ty vzduté emoce, ale nakonec i myšlení samo. Když je všechno pluralita - pak fakticky není o čem dále přemýšlet, neboť všechno co lidský rozum vymyslí bude hned vzápětí relativizováno a zlehčeno nějakým protinázorem. Ne snad proto že by ten protinázor byl nějak hodnotnější; ale on je prostě "pluralitní".
    PM
    March 14, 2017 v 11.31
    Je hysterie pana Babiše a je hysterie pana pana Goéblse
    Citové vzněty občanů schopných kompromisu jsou v pluralitní společnosti odlišně ohavných následků.
    Bloudit velkoměstem (nebyl to Hamburg) kojen jen a jen vizí revoluce lásky je povinen básník.
    Zbytkový občan si buď naloží na bedra nudnou péči o menší zlo - blouděním v lůnu existenciální, emoční, a nakonec i myšlenkové plochosti -, nebo se vydá na pospas většímu zlu... ..bych si nad bídou možností posteskl.
    + Další komentáře