Žijeme v Matrixu a oscarový večer je toho důkazem

Dějí se podivné věci. Oscara dostává film, který nevyhrál, prezidentem se stává nezpůsobilý kandidát, na výstavě psů jsou zastoupeny kočky. To přece nemůže být náhoda.

Včerejší oscarový večer nebyl pouze bizarní. Byl bizarní tak, že svou bizarností ztělesnil veškerou bizarnost naší doby. Celý jeho styl  „a vyhrává... ježíši, nevyhrává!“, když byl  La La Land nahrazen Měsíčním svitem, podivně připomínal jednu podobnou událost: večer, kdy byl oznámen výsledek prezidentských voleb.

Nejdřív to vypadalo, že se dostaví více či méně očekávaný, dá se říct „bezpečný“ výsledek – přestože Hillary Clintonová nedošla až na jeviště, abych tak řekl, výsledky sčítání v sedm hodin večer naznačovaly, že vítězství má v kapse. Stejně tak zde. Očekávaní a nerozporuplní kandidáti už se chystali předstoupit se svými sice dojemnými, ale evidentně předem naleštěnými projevy. A pak nastal náhlý zmatek, viditelně se blížící panice, kdy lidé pobíhali zákulisím plní stejného zděšení, které vyvěralo na povrch při vyhlašování voleb ve chvíli, kdy se začaly objevovat šokující součty z příměstských oblastí Floridy. A potom – to snad ne! – byl vyhlášen zcela jiný a překvapivý výsledek.

V tomto případě to samozřejmě dopadlo pro všechny dobře – až na chudáky tvůrce filmu La La Land, kteří už měli nachystané svoje projevy, schválené všemi členy rodiny. Měsíční svit není žádný Donald Trump amerického filmu a zjevně patřil také mezi favority, kteří se líbili (ačkoli se našli tací, kterým se zdála veškerá ta krásně natočená cituplnost... no, trochu sentimentální). Znepokojující byl onen podobný vývoj obou večerů, ta děsivě stejná naprostá nepravděpodobnost toho, jak to nakonec dopadlo. Nic podobného se nikdy předtím ani náznakem nestalo.

Oscars-best-picture-moonlightMěsíční svit si Oscara za nejlepší film zaslouží. Znepokojivý je zvrat, kterého jsme byli na galavečeru svědky. Foto FB Moonlight

Tohle už nelze považovat za nějakou bezvýznamnou lapálii, ale za naprosté a zásadní selhání. Trumpa přece nemohli zvolit prezidentem – pokud necháme stranou veškerou ideologii, v celé dlouhé historii se nenašel žádný prezident, ať už dobrý, špatný, nebo naprosto nijaký, který by se mu jen vzdáleně podobal. Nikdo z nich nebyl ani jen z desetiny tak buranský, nejapný, nebo prostě nevhodný. Někdo, kdo řekne „chytit je za kundu“, nemůže být zvolen prezidentem. Ne, to fakt ne. A stejně tak u Oscarů. Ačkoli někdy skončilo hlasování nerozhodně nebo někdo cenu odmítl, nikdy se ještě nestalo, že by byl omylem vyhlášen nesprávný film, laureáti nastoupili s projevy, načež se všechno bere zpět a vyhrává jiný film. To se prostě nestává. Ne ne.

Náhoda? Nemyslím si.
Po zhlédnutí těchto dvou bizarních událostí se člověku vnucuje primitivní, ale podmanivá myšlenka: my všichni nejspíš žijeme v Matrixu a jeho dispečerům asi přeskočilo. Tuto myšlenku vyslovil poprvé a nejdůrazněji David Chalmers, filosof z New York University: to, co se poslední dobou děje, podporuje hypotézu, že žijeme v počítačové simulaci, která se nějak začala sekat. Lidé, přístroje nebo mimozemšťané, kteří řídí naše životy, se jaksi porouchali. Došlo k závadě, a my vězíme přímo uvnitř.

Jakmile jednou nahlédneme skutečnost touto optikou, je nutno říct, že do sebe všechno začíná zapadat. Tak třeba letošní fotbalové finále. Výsledek, na první pohled bizarní – ony neuvěřitelné zlomy, matoucí série chycených míčů a naprostá selhání obrany – v „reálném“ světě nedává žádný smysl. To prostě není možné. Naopak přesně takhle by to ale vypadalo, pokud by si -náctiletý syn se svým postarším tatíkem vyměnili ovladače při hraní videohry EA Sports: otec zoufale mačká tlačítka a lomcuje s ovladačem, zatímco mladý skóruje jeden míč za druhým, pětadvacetibodový náskok je ve chvilce tentam – prostě jedna strana vítězí levou zadní a druhá je zachvacována panikou, která se šíří, jako když vystřelíte do stáda vyděšených zvířat.

Nahlíženo logikou posledních pěti minut seriálu Twilight Zone (seriál, pro nějž jsou charakteristické nečekané zvraty v závěru epizody – pozn. překl.), je nabíledni, co se děje: někdy během třetí čtvrtiny si vševědoucí mimozemšťan nebo superpočítač, který „hrál“ zápas Patriotů, vyměnil ovladač se svým -náctiletým potomkem nebo novějším modelem, což mělo za následek ten neuvěřitelný zvrat, kterého jsme byli svědky.

Matrix ovšem nutně nemusela zachvátit porucha. Mohl se objevit Loki, šprýmař, který se zmocnil nadvlády. Vždyť přesně to se evidentně stalo při volbách: průběh byl úplně jasný. A najednou si nějaký zlomyslný bůžek (ať už mimozemšťan, nebo přístroj) řekl: „A co kdyby to vyhrál on? Schválně, co oni na to?“ „To jim nemůžeš udělat,“ řekne mu na to starší, moudřejší Architekt. „Ale jdi,“ mávne rukou mladý. „Bude legrace. Koukej, jak se budou plašit!“ A stalo se. Zdá se, že se nacházíme uprostřed pubertální vzpoury několika hráčů naší videohry a ti si s námi hrají pro svoji zvrhlou zábavu.

Lidé, kteří se zabývají odhalováním podobných záležitostí (jak mi vysvětlil můj syn-středoškolák), to myslí s hypotézou počítačové simulace naprosto vážně. O jejich argumentech se nedávno dlouze debatovalo na půdě Amerického přírodovědného muzea. Podle nich je skutečnost, že žijeme v simulovaném vesmíru, vysoce pravděpodobná. Argument nepostrádá eleganci. Protože vývoj inteligence je evidentně v prostředí živých bytostí konstantní – a protože živé bytosti se ve vesmíru spíše nacházejí než nenacházejí – jednou z věcí, kterou tyto bytosti pravděpodobně začnou dělat, jsou simulace jiných vesmírů, v nichž budou probíhat experimenty. (My nejsme ani zdaleka tak chytří, a přitom už to také děláme: na našich nejspíš „primitivních“ počítačích sami vytváříme velké propojené ekonomiky a populace.)

Protože „reálný“ vesmír je nejspíš jen jeden a simulovaných existuje nespočet, nelze považovat za moc pravděpodobné, že by zrovna ten náš nebyl uměle stvořený. Pokud existuje inteligentní život, budeme nejspíš obyvateli jednoho z jeho Matrixů.

Jak pregnantně shrnuje Clara Moskowitzová ve Scientific American, „obecně přijímaný argument ve prospěch simulační hypotézy formuloval v roce 2003 filosof Nick Bostrum z Oxfordské univerzity. Podle něj mohou existovat příslušníci rozvinuté civilizace s nesmírně pokročilými počítači, kteří se rozhodli vytvořit simulaci společnosti svých přechůdců. Nejspíš jsou schopni řídit bezpočet takových simulací, takže v určitém okamžiku nastal stav, kdy oproti původním předchůdcovským myslím drtivě převážily ty umělé, fungující v rámci simulací. Takže z hlediska prosté statistiky je dost pravděpodobné, že i my patříme mezi ty simulované.“

To má svoji děsivou logiku. Pokud patříme k simulovaným myslím, pak existujeme proto, abychom byli simulovaná mysl: jsme tu proto, aby s námi naši provozovatelé prováděli experimenty. Až donedávna to vypadalo, že se náš Matrix, v němž jsme nevědomky uvězněni, nachází v poměrně příčetných rukou. Děly se strašlivé věci, protože chladnokrevné stroje postrádající emoce, které řídí náš svět, experimentovaly s účinky traumatických událostí – válek, moru, „Gilliganova ostrova“ – na programy tak přecpané emocemi, jako jsme my.

Přesto však základní logika nadstavbového programu dávala smysl. Věci připevněné k zemi se zčistajasna nevznášely ke stropu, westminsterské výstavy psů se neúčastnily kočky, Donalda Trumpa nevolili prezidentem a cenu za nejlepší film dostal film, který vyhrál cenu za nejlepší film. Teď se ale všechno zbláznilo a může se stát úplně cokoli.

Ať už jsme vydáni napospas všemocnému pubertálnímu vtipálkovi, nebo předmětem mnohem krutějšího experimentu, než jaké jsme podstupovali dosud (našemu mimozemskému pánu a vládci možná začali vyhrožovat odebráním grantové podpory, pokud „nepředloží výsledky“ grantové instituci, která bezpochyby nad všemi simulacemi dohlíží), je jasné, že teď hodně dlouho nemůžeme očekávat nic, co se byť jen vzdáleně podobá normalitě. Hrají si s námi jako kočka s myší a pánbu ví, kdy to skončí.

Anebo je to možná tak (můžeme jen doufat a modlit se), že někdo prostě jen zapomněl zapnout důležitou část přístroje, a až zjistí, že to nefunguje, restartují to a vrátí nás zpátky do běžného stavu. Doufejme, že se vzedme náhlá vlna energie a znovu zavládne normalita. Ale v žádném případě na to nespoléhejme a očekávejme to nejhorší. Vlastně moment... vždyť to už se dávno děje.

Článek Did the Oscars just prove we are living in a computer simulation? původně vyšel v The New Yorker. Přeložila Míla Palánová

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.