Co si počít s Amerikou

Alena Zemančíková promýšlí rozdíly a styčné body mezi americkým a evropským myšlením. Pochopit americký postoj k životu je totiž namáhavější, než by se mohlo zdát.

V 90. letech v Chebu jsme se spřátelili s rodinou navrátivšího se emigranta. Po „opuštění republiky“ (dodnes je pro mě těžké najít neutrální výraz pro přestěhování se do jiné země) žil napřed v USA, později v Kanadě, odtud se také do Československa, které se zanedlouho změnilo v Česko-Slovensko a pak v Českou republiku, neřkuli Česko, vrátil.

Byl považován za umělce, každopádně byl malíř. K tomu, aby byl skutečným umělcem podle toho, co jsem si pod tím slovem představovala, mu chyběl filozofický základ, experimentátorství a reflexe světa. Docela suverénně ale maloval figury, zejména ženské, zřetelně inspirovaný modernou 20. století, Picassem, Matissem a tak.

Měl hezkou, inteligentní a schopnou českou ženu, byla k poznání na jeho obrazech. Měla jsem ji raději než jeho, jako holku do nepohody, která své krásy nijak nezneužívala a která se v Kanadě, kam si ji přivezl až v 80. letech, naučila zacházet s počítačem a pracovat v grafických programech.

Kola migrace
Její manžel, který byl v Torontu art-directorem nějakého časopisu, nic z toho nedovedl, svá řešení vždy jen nakreslil a jeho žena to pak realizovala na počítači. Od ní jsem se počítačovým základům naučila. Motivovalo mě k tomu, že mi připadalo nehorázné, že on, weltman a umělec, nechá takhle na sebe pracovat manželku, které pochopitelně nic neplatí, a žije s přesvědčením, že tyhle otrocké computerové práce on přece dělat nemusí. Že nám zrovna tohle přišlo zpoza oceánu mě překvapilo.

Naše přátelství vydrželo několik let, ale skončilo souběžně s jejich manželstvím: žena jeho sebestředné a samolibé manýry nesnesla, v České republice se mu nepodařilo rozjet umělecký byznys, on nechtěl pustit ženu do práce a přitom sám to vedl od deseti k pěti.

Když přišli z Kanady, dostali jako vítaní navrátilci z emigrace krásný byt kousek od náměstí, a pak, když se začalo nedostávat peněz, ten muž byt s odstupným někomu přenechal, vyinkasoval peníze, přesunul rodinu do paneláku, pak prodal i auto, a nakonec se zhroutil z jakési bezvýznamné nevěry své ženy (sám byl samá avantýra) a veškerá jeho existence se rozpadla.

V době, kdy jsme se znali, vedla mě tahle známost s napřed docela okouzlujícím a pak pro mě těžko akceptovatelným člověkem k úvahám o emigraci. Musím připomenout, že se to odehrávalo v Chebu na státní hranici, ve městě, kde železná opona padla doslova na náměstí, kde nebylo významnějšího tématu, než otevření hranic.

Viděli jsme na vlastní oči ten efekt jako z česla v náhonu na mlýnské kolo – na hřebeni se zachytí větve, listí a spousta odpadků, a ty pak jako první padnou na lopatky mlýnského kola, když se stavidlo zvedne. Takhle to bylo i v Chebu, první, co se prohnalo přes otevřenou hranici, byly ilegální kšefty, pašování všeho včetně sakrálního umění, obchod s drogami. Naše ubohá kulturní výměna šla až pak a bez většího efektu, proplula stavidlem jako lísteček spadlý z olše.

Ale musím přiznat, že jsem si myslela, že lidé, kteří prožili tolik let v Americe, musejí mít nějaké hrdinské schopnosti. Pozorovat, jak uboze si vede jeden z navrátilců, byla velká deziluze.

Co všechno v sobě musel Miloš Forman překonat a vybudit, aby prorazil v Americe? Repro DR

V souvislosti s volbou Donalda Trumpa za amerického prezidenta si neodbytně kladu otázku, jaká ta Amerika opravdu je? Náhle si říkám, že ji nesmím hodnotit podle jejího největšího kulturního a hospodářského výkonu, ale že bych se měla více starat o porozumění jejímu životnímu stylu a morálce. Kultu úspěchu, který u nás přešel do rétoriky odpůrců všech sociálních opatření („trestat za úspěch“) a také tomu, že to je nepředstavitelně velká země, jejíž obyvatelé (a Malý Velký Muž by řekl „uchvatitelé“) s tou velikostí samozřejmě počítají a z toho plyne i jejich ekologická lehkomyslnost, stavební nekázeň, povšechně extenzivní přístup k životu. Z toho důvodu jsme se tam i vypravila, ale nestačilo to.

Poddat se soutěži
K poznání o zemi a její kultuře se člověk dobere prostřednictvím umění, ale dá to práci. Mnohem lépe se to pozná na základě konzumu spotřebních žánrů jako jsou komiksy a hollywoodská béčka a sentimentální romány, figurující na žebříčcích nejprodávanějších knih – ale kdo má čas a nervy na takový výzkum?

Nedávno se mi dostala do ruky knížka, která mi hodně pomohla v tomto výzkumu pokročit – a vlastně mě i přivedla k napsání tohoto článku. V Knihovně Václava Havla ji uváděl filozof Tomáš Vrba, kniha se jmenuje Ručičky věžních hodin a autorem (ale spíš protagonistou) je Rudolf Barta. Muž, který v roce 1968 do USA emigroval a po roce 1990 se zase vrátil, a protože má v české historii vědy a techniky významné předky, měl nárok na restituce.

Tu knížku sám nenapsal, odvyprávěl historky svého života a ze záznamu text sestavil zkušený editor Jan Horálek. Přiznám se, že mi ta knížka zprvu připadala zbytečná, nemám moc ráda historky, a tohle není nic jiného, než společné dílo spolužáků z pražského gymnázia pro spřízněné duše.

Ale postupně, jak jsem se pročítala dál do vyprávění o životě na pacifickém pobřeží, v Hollywoodu, Los Angeles a San Francisku, respektive v celém tom slavném, Steinbeckem proslaveném kalifornském souměstí, byla jsem čím dál zaujatější bezelstným vyprávěním o tom, co to ten život v Americe vlastně je.

Jaké má reálie (mezi něž víc než u nás patří reality, rozuměj nemovitosti, auta, alkohol, služba boháčům, jakými v Evropě nejsou ani nejslavnější aristokraté), jak tam funguje ten proslavený byznys, jakou roli hraje například pojištění všeho druhu při tom americkém notorickém sudičství a jak probíhá společenský styk… a také, jak je opravdu strašně těžké se prosadit v tom jejich kultu úspěchu, pokud člověku nejde jen o peníze.

Na těch historkách Rudolfa Barty jsem si uvědomila, že Amerika je opravdu jiný svět a že je záhodno se na ni jako na jiný svět dívat, že to není pro Evropu příklad hodný následování, protože pravidla toho světa následovat prostě nejde, že nás strašně mate ten univerzální jazyk, který sice hovoří srozumitelnými slovy, ale o úplně jiných věcech (no, ne tak úplně, ale hodně jiných), než jaké žijeme. V Evropě, to můžu říci zodpovědně, ale i na jiných kontinentech, kde se Američané cítí z důvodu, kterému se člověk teprve musí naučit rozumět (aniž by musel souhlasit), povoláni k tomu, aby tam intervenovali se svým systémem hodnot a uchvatitelskou morálkou.

Ve dnech, kdy si připomínáme pětaosmdesáté narozeniny Miloše Formana, musím myslet na to, co všechno v sobě musel překonat, zlomit, zapřít a vybudit, aby prorazil v Americe. Myslím na to i proto, že v knize Ručičky věžních hodin Rudolfa Barty vystupuje v několika historkách i filmový režisér Jan Němec, který to nedokázal. Stejně, jako to nedokázali Hugo Haas, Jiří Voskovec, Jan Tříska a jiné osobnosti pro nás zásadního kulturního významu.

A ještě jedna věc mi z nedávné četby několika knih o Americe vyplynula: americká společnost je soutěživá a my jsme si tu tvrdou soutěž nechali vnutit jako páku hospodářské prosperity. To, co jako Evropané potřebujeme, je ale soutěž podle pravidel, jaká vznikla na základě evropských podmínek a vývoje.

Neměli bychom si nechat vnutit amerikánství, byť je v mnohém sympatické a přitažlivé, protože se prostě vyvinulo z jiného myšlení a v naprosto odlišné zemi. Čehož je Donald Trump exemplárním případem i s celou jeho odpudivou skvadrou.

A co si myslíte vy? Diskuse (53 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

"Překonat, zlomit, zapřít..." Pondělí, 20.Února 2017, 12:50:54

Ano, bylo toho opravdu hodně, co v sobě Miloš Forman ze své (socialistické?) minulosti musel zapřít, aby dosáhl toho jediného, co v Americe platí: totiž úspěchu. Především v sobě musel zapřít a překonat dřívější nesporný umělecký cit; a oproti tomu si musel vybudovat cit pro to, čeho si žádá bezduché masové publikum. A tak se stal slavným; ale jeho pozdější filmové výtvory z ryze uměleckého hlediska stojí sotva za více nežli jenom pokrčení rameny.

Voskovec... Ten prý se vzpíral - až na jednu jedinou výjimku - působit v americké filmové a televizní reklamě. Takže, alespoň jeden z našich emigrantů si dokázal uchovat smysl pro to, co je a co není pro skutečného umělce přípustné, a kde jsou hranice vlastního zkomercionalizování...

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pondělí, 20.Února 2017, 18:20:34

Miloš Forman po komerčním neúspěchu Taking of přestal točit autorské filmy a točil podle scénářů, kteří psal jiní. Filmařská branže je dost specifická, v Americe musíte točit úspěšné filmy, aby Vám dali peníze na natočení dalšího filmu. Zahraničních režisérů, kteří se uplatnili v Hollywoodu bylo velmi málo, pokud nepočítáme Brity jako Hitchcock nebo Kubrick.

U herců je problém akcentu, toho se nelze v dospělém věku zbavit a na rolích hodinářů ze střední Evropy či velitelů ruských ponorek se velká kariéra udělat nedá.

Co se týče Formana, kladu si otázku, proč po devadesátém roce nenatočil žádný film u nás. Bylo to proto, že točit jinde než v Hollywoodu by byl pro něj sešup v kariéře?

Jan Tříska se po devadesátém roce o české divadelní i filmové scéně vyjadřoval opovržlivě. Mohl zde být opět hvězdou, místo toho čekal u telefonu až mu v USA nabídnou nějaký štěk.

Jan Konvalinka - biochemik

Znalci Ameriky Pondělí, 20.Února 2017, 19:39:56

Napsat takhle suverénní text o celém kontinentu na základě zkušenosti s neúspěšným emigrantem a (zřejmě) jedné turistické cesty za oceán mi připadá velmi troufalé. Já znám Ameriku hodně jinak. Spousta mých přátel a kolegů, kteří by v Evropě nikdy nedostali šanci, tam skvěle profesionálně i lidsky uspěla.

A ten nafoukaný pohled na životní dílo Miloše Formana od pana Poláčka je, promiňte, hloupý. Taking off je skvělý film. A přestože finančně naprosto selhal, Forman dostal ještě jednu šanci - a natočil Vyhoďme ho z kola ven. Neznámý evropský režisér artových filmů, jehož jediný projekt v Americe tržně zcela selhal, dostal šanci zfilmovat bestseller s Jackem Nicholsonem v hlavní roli... Tohle je taky Amerika.
A One flew over the cuckoo's nest, Valmont, Amadeus... to je skvělá filmařina, pane Poláčku.

Alena Zemančíková - Brno

Úterý, 21.Února 2017, 10:26:43

MIlí diskutující, zejména pane Konvalinko,
ten můj text vůbec nechtěl být objektivním pohledem na Ameriku ani na české emigranty. K jeho napsání mě přiměla zmíněná kniha Rudolfa Barty Ručičky věžních hodin, která tím, že to není ani literatura ani seriózní třeba sociologie, ale jen takové pohledy do života, ukazuje, jak opravdu jinak se v Americe klikatí cesta k úspěchu ( a co to ten úspěch vlastně je a může být). Ta knížka je ve své "americké části" plná drobných portrétů lidí, kteří měnili byznys co chvíli, všelijak kšeftařili, ne vždy úplně seriózně, vyskytuje se tam i vojenská jazyková škola pro americké vojáky ve světě, kde autor a jeho žena jistou dobu učí češtinu, neustále se tam lidé stěhují a mění svá bydliště, dočteme se popisů mnohých nemovitostí nejrůznějšího typu a vkusu( autor svého času s nemovitostmi obchodoval). Ten soubor lidských typů a osudů, z nichž ani jeden nemá tu cílevědomost a ctižádost, jako měl Miloš Forman i jiní, kteří to v Americe "někam dotáhli", ( a k nimž patří i stavy dlrese a zoufalství) mi připomněl toho dávného známého z Chebu, který, upřímně řečeno, utekl zpátky do Čech také před dluhem na daních a možná alimentech - ale právě o takových Rudolf Barta vypráví, lehce, bez moralizování, na můj vkus až příliš lehce. Vyplývá z toho, že emigrace ( podpořená všeobecnou atmosférou, například tou všeobecnou sympatií k Československu po roce 1968) u mnohých bývá i východiskem z osobních úzkých, způsob, jak opustit rodinu, nesplatit závazky ( známe příběhy ručitelů, kteří pak platili za emigranta půjčku, i v té knize takový je). Mně ta knížka úpadek toho chebského známého osvětlila, do té doby jsem byla naivní v tom, že kdo se dokázal odhodlat k dobrodružství, k němuž já jsem se neodhodlala, musí mít pevnou vůli a schopnosti. Nesmějte se, já už vím, že často právě naopak. Ale i naše rodina má svoji část v Americe a nejsou to žádní vynikající jedinci, ale poctiví, celý život dost tvrdě ( v počátcích strašně tvrdě) pracující lidé na nudném Středozápadě: ale copak člověk od života v emigrantské komunitě ve státě Nebraska může usuzovat na celou Ameriku? Nemůže, ale ani podle New Yorku nebo Los Angeles nebo Bostonu ne. Chtěla jsem se jen svěřit čtenářům se svými otázkami a s uvědoměním si, že Amerika je opravdu jiná než zbytek světa a měli bychom ji lépe znát.
Miloše Formana obdivuji a i když v některém jeho filmu mě celek třeba neoslovuje ( Muž na měsíci), v jednotlivých scénách, hercích, záběrech se setkávám s uměleckou silou druhého plánu, metaforického komentáře, obrazivého ozřejmění faktu, který slovy vyjádřit je zdlouhavé ( miluji scénu bláznů na výletě z Přeletu, které Mc Murphy vydává za univerzitní profesory na konferenci a opravdu v tu chvíli ti "idioti" jako profesoři vypadají, aniž se na jejich zjevu či oděvu do změnilo - tohle v knížce není a je to vtipné a významné kontextuální napomenutí.
Zkrátka, nechtěla jsem být povrchní, naopak jsem chtěla upozornit na to, jak se ve vztahu k Americe musíme povrchnosti bránit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Forman v Americe Úterý, 21.Února 2017, 13:53:34

Byl jsem si téměř jistý tím, že můj frontální útok na českou filmovou ikonu narazí na odpor. (Je spíše překvapivé, že tento odpor je vyjadřován spíše jen jednotlivě.)

Takže: "Taking off...". V tomto filmu se Forman skutečně ještě pokusil svůj původní pohled do hlubin lidské duše prostřednictvím napohled zcela běžných a profánních životních situací přenést do svého nového amerického působiště - a naprosto s ním ztroskotal. A to nejen komerčně, nýbrž i umělecky. Byla tady stále ještě ta snaha o ty hlubší náhledy - ale Forman v novém, cizím prostředí už neměl to myšlenkové, ideové, pocitové zázemí své staré vlasti. Prostě, všechny ty scény, všechny ty pohledy kamery na jednotlivé aktéry - to všechno bylo nějak "mimo". Režisér prostě jako by zcela ztratil ten zcela fundamentální "cit pro věc". (Mimochodem, přesně to samé se později stalo i samotnému Tarkovskému, když emigroval na Západ. Jeho "Nostalgia" - točená ještě jaksi "na přechodu" je ještě krajně silným uměleckým sdělením, především ve svém závěru; zatímco jeho "Oběť" je už jenom uměleckou křečí.)

"Přelet nad kukaččím hnízdem" - bez jakýchkoli pochyb vynikající film. (Ovšem je nutno zaznamenat co zmínil už pan Kubička: že Forman po tom svém prvním ztroskotání s autorským filmem už filmoval jenom cizí, komerčně osvědčené předlohy.)

Hair: tady se Forman ujal společensko-politicky angažovaného tématu; ale už tady se mi zdá, že u něj začal převažovat sklon k laciným vnějším efektům, na úkor poctivého hledání oněch zmíněných hlubin lidské duše.

Ragtime: to je to, pro co já mám označení "záslužný film". Velmi angažované téma o rasovém problému Ameriky; nicméně, filmařsky opět jen dosti málo povedený. Především: příliš rozvláčný, to silné centrální téma se nakonec utopilo v jeho nekonečném natahování do délky.

Amadeus: strašlivý kýč, kdy Forman už jenom p ř e d s t í r á, že ještě provádí jakési sondy do lidského nitra, ale ve skutečnosti se už jenom plně oddává filmařskému exhibicionismu, s víceméně neskrývaným cílem co nejúčinněji postihnout nenáročný a plytký vkus masového publika. - Nutno přiznat, že tento záměr se mu dokonale povedl; tento velkokýč se stal jedním z komerčně nejúspěšnějších filmů vůbec.

"Valmont" - nemohu soudit, po svém zážitku s "Amadeem" jsem ztratil jakoukoli motivaci se ještě dívat na nějaký další film tohoto dokonale zamerikanizovaného autora. Co jsem o tomto filmu slyšel od svého známého, skutečně jsem se tím o žádný umělecký zážitek nepřipravil.

"Larry Flint" - v daném případě jsem se pouze chtěl na vlastní oči přesvědčit, zda je skutečně možné, že Forman dokáže vrchol lidské svobody(!!) spatřovat v "posvátném" právu na produkci pornografie. A skutečně - bylo tomu tak. Forman v Americe postupem času zřejmě skutečně ztratil jakékoli morální zábrany; a jako "svoboda" mu platí už jenom ten vypjatý americký individualismus; absolutní právo dělat co se mně samotnému zlíbí. Tento film byl navíc i čistě umělecky opět až neuvěřitelný kýč; jestliže v dřívějších (českých) Formanových filmech byla odhalována hluboká pravda o lidském jednání a jeho pohnutkách, pak zde nebyla v tomto smyslu pravdivá snad ani jedna jediná sekvence: všechno bylo orientováno jenom na čistě vnějškovou exhibici.

"Měsíční muž" - neviděl, z výše uvedených důvodů.

"Goya a duchové" - vydržel jsem se na toto další Formanovo dílko dívat asi tak prvních dvacet minut; ale nepovažoval jsem za potřebné (ani za snesitelné), si smysl pro umělecký prožitek nechat destruovat tímto dalším formanovským kýčem.

Aleš Morbicer - Ostrava

Středa, 22.Února 2017, 07:32:28

Řekl bych, že při hodnocení filmů vás docela limituje necitlivost pro hudbu pane Poláčku, které jsem si už párkrát v řeči všimnul.

Navíc proč by měl Forman točit pořád nějaké sondy do nitra společnosti, proč by nemohl přijmout i jiné výzvy?
Vypravěčské mistrovství a vtažení do děje už od časů Marka Twaina patří v Americe k umění.
Hollywood (a film obecně) k tomu přidává soustředěnost na archetypální zápletky (láska, dobro-zlo, zrada, pomsta...), protože se zkrátka nemůže rozlít do široka jako román-řeka nebo Alexandrijský kvartet,

Z těch pěti posledních filmů, které tak odsuzujete, jsou Valmont, Larry Flynt a Muž na Měsíci opravdu slabší a i když bych je osobně neztrhal tak jako vy, dovedu to pochopit.
Ale na Amadea a Goyovy přízraky prosím nesahejte. :-)

Petrasek Milan - penzista

Tahle ošemetnost subjektivity Středa, 22.Února 2017, 11:12:49

která ovlivňuje posouzení výsledku snahy o umělecké dílo.
Posuzování zda dílo je uměním nebo kýčem, či uměním kýče je ovlivněno ambivalentním pocitem obdobnému posuzování erotické náklonnosti.
Autorům je notoricky známo, že jak pro erotiku tak umění platí:
nic nezůstane jednomu víc upřeno než to, čeho chceme bezpodmínečně dosáhnout.
Originálních pohledů do hlubin lidské duše je poskrovnu, neb k tomu dochází pouze vyjímečně a víceméně bez vědomého úsilí.
Autor je pouze médiem, který předkládá své dílo víceméně umění přístupným spotřebitelům .......bych řekl.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Paní Zemančíková Středa, 22.Února 2017, 11:35:34

Píšete

"Ale i naše rodina má svoji část v Americe a nejsou to žádní vynikající jedinci, ale poctiví, celý život dost tvrdě ( v počátcích strašně tvrdě) pracující lidé na nudném Středozápadě: ale copak člověk od života v emigrantské komunitě ve státě Nebraska může usuzovat na celou Ameriku?"

Proč to shazování? To se Vám zdá málo? Vynikající jedinci to třeba nejsou, ale úctyhodní určitě. A řekl bych, že na takových lidech ve skutečnosti vyrostla a stojí celá ta hospodářská a duchovní velikost USA. Kterou někdy obdivujeme, někdy ji ironizujeme a zesměšňujeme, ale nemůžeme ji popřít.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 22.Února 2017, 11:55:59

Pane Morbicere, mohl bych podrobně rozebrat, proč jak Amadeus, tak i Goyovy přízraky jsou kýče; a jakých laciných filmařských (opravdu není možno říci: uměleckých) metod a triků zde Forman používá, aby jimi zaujal a strhl nenáročné masové publikum; ale upřímně řečeno, nestojí mi to za tu námahu.

Jen tak pro zajímavost: víceméně v té samé době jako Forman svého "Amadea", natočil i slovenský režisér Martin Luther svůj film "Zapomeňte Mozarta". A přestože tento Lutherův film je bez jakýchkoli pochyb umělecky mnohem kvalitnější, u masového publika prošel (či propadl) víceméně zcela bez povšimnutí. Zatímco onen Formanův velkokýč exhibující lacinými efekty a povrchně vzdutými emocemi se pro toto masové publikum stal obdivovanou ikonou.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Tvrdě pracující lidé Středa, 22.Února 2017, 12:48:16

Možná, že právě ti poctiví "tvrdě pracující" lidé v Americe, o nichž zde byla zmínka, zvolili Trumpa. Protože tvrdě pracující lidé často nechápou ty, kteří prostě tak tvrdě pracující nechtějí a nemohou být. A někdy je pak vidí jako příčinu svých problémů.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

No to by nám mohla paní Zemančíková naznačit Středa, 22.Února 2017, 13:09:53

Koho volili Vaši příbuzní, paní Zemančíková?

Jestli tedy něco víte, a jestli můžete aspoň naznačovat :-)

Aleš Morbicer - Ostrava

Středa, 22.Února 2017, 20:32:1

Před časem u mě byla na návštěvě moje kamarádka s asi roční dcerou. Z večera jsme ji nechali v obyváku, kde jsem ztlumil světla a pustil Mozarta a doufali, že bude hodná....................
Po chvíli slyšíme, jak se na celé kolo šťastně směje. Přijdeme tam, hrála Malá noční hudba, a ona kývala nožičkama a ručičkama a očka ji doslova zářily.
Bylo to okouzlující.

Když umístíte myši do bludiště, kde jim připravíte úkoly, které musí vyřešit, aby se dostaly k potravě, při puštěném Mozartovi je vyřeší rychleji, než v tichu.

Mozartova hudba je skutečně tajemná a dotýká se něčeho, co nás přesahuje.
(i když všichni více milujeme Mahlera a Beethovena a Dvořáka ... :-))

Většina z těch, kteří po Amadeovi odcházejí z kina, má INTENZIVNÍ pocit, že byli nějakou dobu poblíž hudebního génia, že s ním dýchali stejný vzduch.
A zároveň důvěrně poznali, jak spalující a stravující skutečná genialita může být a jak tenká je hranice mezi ní a šílenstvím.
A ten pocit je silný a vydrží dlouho, dýl, než vzpomínky na jiné filmy a jejich zápletky.

To není málo...
---------------------------------------

Petrasek Milan - penzista

Z vašeho sdělení bych pane Morbicere odvodil dva závěry Středa, 22.Února 2017, 23:34:39

první - že Nietzsche měl pravdu, když prohlásil, že bez muziky by byl život omylem.
druhý a nikoliv zcela přesvědčivý - že ta roční dcera vaší kamarádky to s vámi umí.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 23.Února 2017, 07:51:4

Takové umělce, kteří se umějí dotýkat lidského nitra, kteří umějí vytvářet harmonii, jaká v nich a kolem nich není, kteří umějí vyjadřovat pocity a touhy mnoha lidí, snad rodí samotná doba, která je potřebuje. Na Mozarta tehdy, myslím, všichni už čekali. Co kdyby se ale nenarodil?
Musel se narodit?

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 23.Února 2017, 08:05:28

Víte, mně to přijde pane Petrásku, že pan Poláček po umění něco požaduje z filozofických pozic. Chce po umělcích "poctivé hledání hlubin lidské duše", chce sondy do společnosti a podobně.
A jistě to na některé případy aplikovat jde.

Ale co s takovým Mozartem?
S hudebním géniem, který do dějin hudby vyryl věčnou brázdu?
Mozart měl nějaké "poctivé hledání hlubin" naprosto na háku.
Protože on ty hlubiny nezkoumá.
Přímo se jich svou hudbou dotýká...

(a toto v Amadeovi natočil Forman)

Petrasek Milan - penzista

Protože jde o střet dvou lidskou vůlí neslučitelných prvků pane Morbicere Čtvrtek, 23.Února 2017, 10:43:45

Jde o oprávněné a současně vždy neuspokojivě zdárné úsilí o souzvuk etiky a estetiky.
Pozoruhodnost muzikálních sdělení muzikálního media M. Davise jsou na hony vzdáleny jeho malířské tvorbě - o mezilidském počínání nemluvě.
Kdo z nás přestovšechno netouží po splynutí ducha a těla...bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 23.Února 2017, 15:09:10

Pane Morbicere, zdá se že Vám nějak uniklo, že já jsem své soudy zde nevyslovoval v žádném případě o Mozartovi, nýbrž o Formanovi. Kdyby Forman natočil nějaký d o k u m e n t á r n í snímek o Mozartovi, kde by se nejednalo o nic více nežli o to tu Mozartovu hudbu zprostředkovat divákům pro změnu na filmovém plátně - nebylo by možno to nijak dále kritizovat či komentovat.

Forman ale do tohoto projektu vstupoval v každém případě s pověstí a gloriolou svébytného f i l m o v é h o tvůrce; a je sotva možno předpokládat, že by tedy neměl také ryze umělecké ambice. A ten způsob j e h o ztvárnění Mozarta, jeho života a jeho doby je tedy zapotřebí posuzovat - a soudit - podle kritérií díla ryze filmového. A v tomto ohledu - trvám na tom - Forman naprosto propadl.

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 23.Února 2017, 15:57:4

Jak ryze filmového?
Co tím myslíte?
Pokud jde o filmařinu, je to jedno z nejdokonalejších děl historie -- kamera a střih jsou bez přehánění dokonalé, Forman, jak je jeho zvykem, z herců vymačkal nejlepší výkony jejich života, je to strhující herecký koncert všech zúčastněných, ve filmu není jediná hluchá vteřina a hlavně - souznění zvuku a obrazu je bezpochyby fenomenální,,,,,,,,,,,,,,,, a tak se dá pokračovat do nekonečna.
Jako režisér, svorník toho všeho, Forman uspěl v plné míře.

Ostatně počtěte neumělé komentáře toho konzumního davu, jímž tak pohrdáte:
http://www.csfd.cz/film/2971-amadeus/komentare/?all=1
----------------------------------

Myslím, že těmi "kritérii díla ryze filmového" míníte něco jiného.
Jenže co?
Je to příliš povrchní?
Příliš nepravdivé?
Příliš vulgární?
...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Forman český, Forman americký a otázka kýče Pátek, 24.Února 2017, 12:11:19

No ano, pane Morbicere - všechny ty komentáře na které jste poukázal skutečně naprosto dokonale svědčí o tom, že jejich autoři se naplno nechali zaslepit pouze tou v n ě j š k o v o u stránkou Formanova filmu: velkolepou scenérií, pestrými dobovými kostýmy, kamerovými prostřihy, atd.atd. Je to naprosto typický příklad toho, jak se právě to obecné publikum vždycky znovu a znovu zastaví u pouhé vnějškové f o r m y uměleckého díla, aniž by dokázalo proniknout hlouběji k jeho vlastnímu uměleckému o b s a h u.

Tento - přirozený - sklon lidského vědomí k spokojení se s povrchní, líbivou formou není nic nového; bylo tomu tak už i v té slavné antice, a proti této povrchnosti uměleckého chápání už tehdy svůj hlas pozvedali (a zřejmě už tehdy marně) takoví velcí myslitelé jako Platón a Aristoteles.

Ale budiž; podívejme se teď poněkud podrobněji a konkrétněji, v čem spočívá ta kýčovitost většiny Formanových filmů vytvořených v Americe.

Ponechám teď stranou toho Amadea, toho jsem viděl už před opravdu velmi dlouhou dobou; v paměti mi zůstala víceméně jenom ta úvodní scéna, jak někde v císařském paláci se vyhrává koncert, a ve vedlejším (!!) sále si nezkrotný Mozart pod klavírem za slabomyslného chichtotu bujaře užívá s jakousi dvorní dámičkou. (!!) Stupidnější vstup do uměleckého díla je skutečně sotva možno si představit; ale zdá se, že právě tento kalkul Formanovi u nenáročného publika naprosto vyšel.

Spíše tedy sáhnu po těch "Goyových přízracích", které jsem viděl celkem nedávno (alespoň oněch prvních dvacet minut).

Goya - to je ovšem kdykoli námět pro velmi silné dílo: o vztahu umělce a moci, o drásající ambivalenci tohoto vztahu; o temném stínu totalitní instituce vstupující svým "božským" posláním mravokárně, ale mnohdy z fundamentalistické předpojatosti i krutě do života lidí.

Zkrátka, Goya a jeho život pro - skutečného - umělce nabízí široké pole působnosti pro rozehrání všech faset lidské existence v jejím rozpětí mezi její - přirozenou, ale latentně profánní - bezprostředností, a mezi její - spirituální - velikostí, která se ale může zvrátit v balvan na tom přirozeném žití.

Co z tohoto strhujícího tématu niterné ambivalence lidského žití ale udělal Forman? Máme tu ploché a triviální schéma o tom, jak na jedné straně stojí ten čistý, nevinný přirozený svět (ztělesněný onou ubohou dívčinou padlou do tenat inkvizice) - a na straně druhé stojí ona skrz naskrz temná, ďábelská, démonická moc inkvizice.

Vraťme se k tomu dřívějšímu, původnímu, českému (či snad dokonce "socialistickému") Formanovi: jeho tehdejší filmy byly jedinečné právě tou svou nejednoznačností, neschématičností přirozeného života: Forman zde nechával (mnohdy laické aktéry) prožívat své životy, tak jaké skutečně jsou, nechal je mluvit tak jak mluví zcela běžný opravdový člověk našeho vlastního světa; ale zpoza této zdánlivé banality těch lidských hovorů a počinů se jakýmsi nedefinovatelným filmovým zázrakem vynořovaly obrysy hlubšího poznání o člověku a jeho duši. Ten "český" Forman nenutil diváka přijmout nějaká hotová schémata; on ho jenom přiváděl k tomu, aby se zamyslel sám nad sebou.

Koloval tehdy takový bonmot, že "Forman točí chytré filmy pro hloupé lidi" - právě proto, že on dokázal i ty zcela jednoduché mysli donutit k té sebereflexi.

Zatímco o tom "americkém" Formanovi (především o tom pozdním) by se tento bonmot nechal otočit ve svůj protiklad: že Forman v Americe začal točit hloupé filmy i pro - relativně - chytré lidi. Není totiž nic, co by zde člověka-diváka nějakým způsobem nutilo, přivádělo k zamyšlení; je zde apriori dáno právě to schéma kterému se český Forman dokázal vyhnout; a veškerá filmařina spočívá už jenom v tom, toto triviální schéma učinit zajímavým ryze vnějškovými filmařskými efekty.

Takže, v těch "Goyových přízracích" na straně jedné stojí onen prototyp čisté, nevinné, něžné, krásné urozené dívky (a už při svém prvním výslechu v mučírně ovšem zcela obnažené, aby si divák přišel na své), pak na straně druhé stojí stejně tak schématické a neživotné prototypy démonických, zlobou vůči všemu lidskému posedlých představitelů inkvizice. Každý z nich je už na první pohled vysloveně karikaturou sama sebe, svou okatou ohyzdností a zapšklostí jako by každý z nich měl přímo napsáno na čele: "Diváku, pohleď na mě, jaký j á jsem zloduch - mě musíš nenávidět, ze mě musíš mít strach!" O nějaké ambivalenci niterných pohnutek, o nějakém sváru motivů ušlechtile duchovních a přízemně osobně-mocenských tu nemůže být ani řeč.

- Když si jenom vzpomeneme na Vávrovo "Kladivo na čarodějnice", v principu to samé téma, dramatický a až drastický příběh střetu přirozené lidskosti s temnou silou inkvizice, ale na rozdíl od Formana zde Vávra s nesrovnatelně umělečtějším filmařským gestem dokázal prezentovat uvěřitelné lidské charaktery, i se všemi jejich vnitřními boji a temnými stránkami, zatímco Forman předvádí jenom panoptikum svých neživých schématických figur.

Základní definicí kýče je to, že bez jakýchkoli intelektuálních oklik přímou cestou útočí na bezprostřední, nereflektované, a tedy většinou ploché emoce svého konzumenta. A pozdní dílo Miloše Formana lze sotva charakterizovat jiným způsobem, nežli právě touto manipulací s city a emocemi svého nenáročného publika.

Ivo Horák - Praha 3

Co si počít s Formanem Pátek, 24.Února 2017, 16:32:49

Je mnoho tvůrců, u nichž se pozdní dílo nevyrovná ranému. Miloš Forman není v tomto ohledu výjimkou. Tím spíš, že musel v ne již zcela mladém věku naprosto změnit prostředí, a to nejen svého života, ale i své tvorby.
V Americe Forman uspěl, proslavil se a "zviditelnil" ovšem i svou starou vlast. Přizpůsobil se v lecčems, ale vybudoval si postavení, v němž si mohl náměty svých filmů vybírat, v němž mohl mohl čekat a vlastně se i odmlčet. Na komerční projekty přistupovat nemusel. Dohromady toho tedy není málo, čím se Forman v Americe stal.
Mnohým však Forman také zaplatil. Kromě toho, co je obsaženo v předchozím odstavci, si také v důsledku svého úspěchu dost po emigrantsku zidealizoval svou novou vlast. Stal se američtějším než Američané. To nemohlo nezůstat bez vlivu na jeho dílo (čehož Larry Flynt je nejvýmluvnější ilustrací). Kromě filmařské závislosti na velmi značných finančních zdrojích to byla také potřeba všeobecně známých látek, životů velkých lidí, které ozvláštní hlavně scénář. Skutečným problémem se však Formanovi stala tezovitost.
To je případ Goyových přízraků. Zde již hodně ubylo nezaměnitelných obrazivých míst, od začátku je zato všudypřítomné poselství. Amadeus je naproti tomu ještě vrcholem, jeho problematické aspekty "jdou" většinou za P. Schafferem.

Pro mě je Formanova americká epopej jistou paralelou k plné akceptaci a politickému přimknutí se Václava Havla k (týmž) USA. Jenže Havel měl a má jednu silnou polehčující okolnost. V jeho případě státníka pro ně hovoří intuitivní obava z krátkého "časového okna", jež se nám otevřelo. A ta může být považována za jasnozřivou.

Režisér Miloš Forman má v mých očích nemálo společného se spisovatelem Milanem Kunderou.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Sobota, 25.Února 2017, 08:31:1

Tak tu v debatě o Formanovi a Americe zaznělo, že Amerika ovlivnila tvorbu českého filmaře. Je to možné obrátit?
Jestliže Forman svými "kýči" pobláznil Američany natolik, že i ti, co vážnou hudbu úplně ignorovali, šli a kupovali nahrávky Mozartových opusů, jestliže je přiměl, aby si na extrémním příkladu Larryho Flinta znovu ozřejmili jeden ze základních principů amerického práva, kterým se sice pyšní, ale zvykli si o něm moc nepřemýšlet, není to málo?

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Sobota, 25.Února 2017, 10:59:5

Otázku kladu chybně.
Je to málo? Aneb není už jenom tohle hodně?

Amadeus je samozřejmě velký spektákl, oslňuje barvami, kostýmy, hereckými výkony. Ale pokud někomu utkví v paměti jenom tohle, případně scéna dovádění pod klavírem, může to taky znamenat nějaký handicap na straně příjemce.

Josef Poláček - Manuální pracovník

"Američtější než Američané" Sobota, 25.Února 2017, 12:45:23

- ano, tím je řečeno a vysloveno víceméně naprosto všechno.

Srovnejme jenom působení Miloše Formana v Americe s osudem Jana Němce: ten se nikdy takto "zamerikanizovat" nedokázal; důsledkem toho bylo že se tento přední umělec české filmové vlny musel živit natáčením svateb na video.

Ano, nevytvořil žádné dílo, po němž by si náhle celé zástupy které předtím o Mozartově hudbě neměly ani ponětí začaly kupovat desky s jeho jménem, jenom proto že najednou byl "in" (kolik z nich té hudbě skutečně rozmělo?); ale na straně druhé Jan Němec za svého amerického pobytu nevytvořil nic, za co by se jako umělec musel stydět.

Ovšem po svém návratu do své vlasti natočil své "Noční rozhovory s matkou" - jeden z umělecky nejsilnějších filmů celé porevoluční éry. (A který u masového publika samozřejmě naprosto propadl, respektive to ho vůbec nevzalo na vědomí.)

A že "Larry Flint" přiměl Američany k zamyšlení o "jednom ze základních principů amerického práva"? - Spíše je nutno se obávat, že Forman svým povrchním ztvárněním tohoto tématu v Američanech zase jednou upevnil jejich permanentní neschopnost skutečné reflexe zásadní problematičnosti jejich pojetí svobody, které začíná a končí jenom tím triviálním: "Já si přece mohu dělat všechno co chci!"

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Sobota, 25.Února 2017, 13:27:51

".... je nutno se obávat, že Forman svým povrchním ztvárněním tohoto tématu v Američanech zase jednou upevnil jejich permanentní neschopnost skutečné reflexe zásadní problematičnosti jejich pojetí svobody, které začíná a končí jenom tím triviálním: "Já si přece mohu dělat všechno co chci!"
Konec citátu.
Spíš jde o důsledné uplatnění známé liberální zásady "nesouhlasím s vámi, ale budu hájit vaše právo říkat to, co říkáte", v tomto případě transformované do postoje "nelíbíte se mi, vydáváte hnusný a nevkusný plátek, ale fakt, že vaše excesy strpíme, je /jistě nepříjemná, ale nutná/ cena za to, že my ostatní můžeme říkat a psát všechno, co považujeme za skutečně důležité".
Což je podle mne přece jenom něco jiného než proklamace "já si mohu dělat, co chci".

Aleš Morbicer - Ostrava

Sobota, 25.Února 2017, 13:30:14

Dobře, Forman musel v Americe potlačit svou středoevropskou poetiku a začít točit srozumitelněji pro americké publikum,,,,,,,,,,

,,,,,,,,,,,,,,,,,, ale takhle ho strhat?

Vždyť pokud jde o režii, tedy o konkrétní realizaci filmového scénáře, je to Roger Federer světového filmu, virtuoz, velmistr.

Říct, že Amadeus a dál jsou jen sračky je prostě mimo.
-----------------------------

Souhlasím pane Horáku.
Jen ty Goyovy přízraky bych soudil shovívavěji - točil už je starý pán (v době premiéry bylo Formanovi 74 let), je to spíš takové pohlazení na rozloučenou, kdy je celá tíže filmu soustředěna až do působivého závěru, než mimořádně ambiciózní projekt.
Těch bylo v jeho životě dost a dost.
Aspoň já jsem při přenádherné závěrečné písni silně cítil, že toto je filmová rozlučka velkého frajera.........

Ivo Horák - Praha 3

Nejsme v rozporu, pane Morbicere, Sobota, 25.Února 2017, 15:22:47

závěr Goyových přízraků (myslím s tou károu) je opravdu umělecky silným "posledním slovem" o životě a světě.
Vzpomenu ještě krátce Vlasů. Jistě, můžeme konstatovat, že filmové natočil Forman 10 let po muzikálu, a několik let po válce. Myslím, že ta Formanova americkost nemůže být vnímána jen negativně, dokonce asi ani převážně negativně. Kolik takových děl (navíc od imigranta a za takové peníze) v podobném čase vzniklo? Důležité protiválečné, americky protiválečné poselství. Je těžké hledat správný úhel pohledu, ten bývá hodně daný očekávaními, a slova, jimiž svůj vztah k pozdním Vlasům vyjádřit.
Totéž platí o celém středním proudu v umění (a filmu zvláště). Máme trvat třeba v případě Stevena Spielberga na "petitu pod čarou" uměnímilovných textů? Nebo jej raději rehabilitovat s rizikem, že ještě víc zastíní skromnější a autentičtější umělecké výpravy za poznáním? Totéž tu řešíme s Milošem Formanem.

Alena Zemančíková - Brno

Sobota, 25.Února 2017, 20:36:43

Milí diskutující, už to možná není aktuální, ale nechci se vyhnout odpovědi na to, koho volili moji američtí příbuzní. Právě že...
Strýc Jim Petrmichl, 88 let, přímý bratranec mojí maminky a dnes de facto patriarcha našeho rodu v matčině linii, je bytostný republikán. On i vypadá jako Abraham Lincoln (hubený dlouhán) a má i takovou povahu - skromnou, vytrvalou, nezdolnou, šetrnou, konzervativní každým coulem. Je to skvělý člověk - zajímavé na jeho pracovním osudu je to, že se hned po válce oženil s Němkou a celý produktivní život pracoval jako civilní zaměstnanec US Army kdesi na radarové stanici v Pirmasens. je zajímavé, že není tak načichlý Evropou, jak jsem si myslela,a když jezdil k nám do Prahy - v An erice je to naprostý Američan. Tvrdě pracovali jeho sourozenci - sestra Mary na farmě, btar Charlie byl dělník na stavbách v Omaze, bratr Rudy byl nakonec drobný stavební podnikatel, ale trvalo to. jejich otec od příchodu do USA v roce 1921 do smrti nepředstavitelně dřel na jatkách v Omaze.
Viděla jsem při své letní návštěvě, s jakými pochybnostmi se Jim dívá na Hilary Clintonovou v televizi, vždycky volil republikány, ale jestli tentokrát Trumpa, to si netroufám odhadnout. A ptát se po mailu nechci, to by si myslel, že ho kádruju.
Moji dva bratranci, Albert a Rolph, jsou mi rovněž neprůhlední. Albert žije v Německu, kde se oženil, pracuje pro nadnárodní HP, ale je Američan s volebním právem a doufám, že je infikován atmosférou v Německu a Trumpa že nevolil. Jeho bratr, který pracuje jako chemik ve výzkumném ústavu v Ann Arebor je snad, proboha, demokrat - ale taky to nevím jistě. Je to introvert a intelektuál, tak snad probůh! POkud se o tom bavil, Obamu dost ktitizoval.
Mají syna s Aspergerovým syndromem, který po celou dobu mého pobytu žil u svého počítače a vůbec skoro nemluvil, rozhodně ne se mnou. Pokud už má volební právo, jsem si téměř jistá, že volil Trumpa, protože si taky myslí, že by každý měl mít zbraň ( o tomto jediném tématu jsme se jednou bavili). Jeho bratr Stephan volil demokraty, to mi řekl, tedy Hillary, byť by raději "někoho lepšího". Manželka Rolpha Petrmichla Silvana je Američanka původem z Peru, z kandidatury Hilary Clintonové se upřímně radovala, dokonce se i zapojila do nějaké předvolební akce a vysloveně se těšila, že USA budou mít prezidentku Hillary.
Ale musím opakovat, že v létě to kromě Silvaniny nepokryté sympatie k Hillary a nepokryté sympatie aspergerovského Matthiase k Trumpovi nebylo vůbec jednoznačné.

Josef Poláček - Manuální pracovník

"Střední proud" a jeho práva Neděle, 26.Února 2017, 12:29:49

Ta zmínka o Spielbergovi není tak docela marná; on totiž filmově pracuje skutečně zcela stejným způsobem jako (americký) Forman: všechno je u něj zaměřené jenom na velký, bombastický efekt, a za tím účelem doslova denaturuje všechny své postavy, nutí je do jednání, výjevů a slov které by žádný normální přirozený člověk nikdy nekonal, já mám pro tento typ filmových postav označení "umělohmotné" - tváří se jako pravé, jako by to byly skutečné reálné postavy, ale přitom za tím vším stojí ten režisérský exhibicionismus.

Kupodivu ale naprosté většině toho masového publika tato nepřirozenost, tato nepravdivost, tato umělohmotnost nikterak nevadí; naopak je to zjevně ten nejspolehlivější způsob, jak si přízeň tohoto masového publika získat. Bylo tomu tak - a stále ještě je - i s těmi nevýslovnými Dietlovými seriály: ty nebyly lživé ani tak proto, že byly ideologicky kontaminované (s výjimkou "Písně pro Rudolfa III.), nýbrž byly v prvé řadě lživé právě touto svou "umělohmotností", tímto vydáváním umělých filmových figurín za skutečné a pravdivé lidské typy.

Jednou jedinkrát se - alespoň zčásti - Spielberg dokázal tomuto lacinému exhibicionismu vyhnout: to když točil svůj "Schindlerův seznam", který se ho přece jenom osobně intenzivně dotýkal, takže se přece jenom přiměl alespoň k určité věrnosti s realitou.

Ale jinak jak řečeno tato "umělohmotnost" je osvědčeným prostředkem současného středního proudu jmenovitě ve filmové a televizní tvorbě. Vynikající německý filmový kritik Peter Buchka svého času tuto současnou převládající filmařskou metodu charakterizoval jako "Überreizung der Sinne", předražďování smyslů.

A přesně o to se jedná: útočit na bezprostřední emoce diváků, doslova je vydražďovat vnějšími efekty a zdánlivě dramatickými výjevy; to všechno ale zůstává nakonec na povrchu, není tu nic co by vedlo k nějakému hlubšímu zamyšlení.

Samozřejmě, střední proud nikdy nebude mít ambice být vysokým uměním, tady se jedná v prvé řadě o oddych a o zábavu; ale jde o to jestli se - v daném sektoru - odvádí poctivá filmařina, anebo jestli se sahá k těm exhibicionistickým metodám a trikům.

Josef Poláček - Manuální pracovník

"Budu hájit vaše právo... Neděle, 26.Února 2017, 12:38:14

veřejně šířit i ty vaše nechutné excesy, jenom když my si tím sami zachováme právo říkat co považujeme za skutečně důležité" - toto heslo (ultra)liberalismu zní napohled velice ušlechtile; ale ve skutečnosti to neznamená nic jiného, nežli že se ty skutečně hodnotné věci házejí na stejnou hromadu (hnoje) i s těmito všemi nechutnostmi. Mizí - pod vzletným heslem "svobody" - jakákoli diferenciace mezi opravdovým lidským duchem a mezi naprostým primitivismem; a v bezprostředním souboji to nakonec vždycky vyhraje ten primitivismus.

Z dobrých důvodů se v (západní) Evropě tento americký ultraliberalismus (kdy je možno stejně tak "svobodně" hlásat a šířit například fašismus) nikdy neujal, evropské státy přece jenom vyvíjejí alespoň určitou snahu po rozlišování, co je ještě tolerovatelné, a co už překračuje všechny přípustné hranice.

- Ostatně, Formanův "Larry Flint" byl lživý nejen tímto vydáváním práva na primitivismus za pravou lidskou svobodu, nýbrž stejně tak už samotným filmařským ztvárněním: byl přímo prošpikovaný právě těmi "umělohmotnými" postavami a výjevy, jaké byly popsány výše.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Poláčku, Neděle, 26.Února 2017, 14:33:35

nerozumíme si. Možná jsem se špatně vyjádřila. Jde o to, že hnus a nevkus, ať už z hlediska ctihodných občanů sebeurážlivější, není podle té zmíněné zásady důvod k poslání člověka do basy.
Váš přístup ignoruje všechny ostatní obranné možnosti, které má k dispozici veřejnost při rozlišování, co je za hranou vkusu a co ne.
Evropa se v tomto směru od Ameriky zas tak neliší.
Pravá lidská svoboda?
Nastane po eliminaci primitivů?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Primitivismus a svoboda člověka Pondělí, 27.Února 2017, 12:23:47

Tady jste skutečně uhodila hřebík na hlavičku, paní Zemanová.

Dovolím si při této příležitosti (poněkud předčasně, už dlouho právě na toto téma chystám vlastní text) vyslovit zásadní tézi:

Pravá svoboda může nastat až po eliminaci primitivismu.

Jinak řečeno: primitivní člověk nikdy nemůže být skutečně svobodný člověk.

Samozřejmě, ten primitivismus z veřejného života nelze odstranit tím, že "eliminujeme primitivy" v nějakém ryze osobním či fyzickém smyslu.

Ale tento primitivismus z veřejného života můžeme odstranit jenom a pouze tehdy, když mu - a to od samého počátku - vyhlásíme zásadní a nesmiřitelný boj. Naprosto nulovou toleranci.

A Forman (stejně jako to americké pojetí vůbec) zde hlásá pravý opak: ponechme primitivům svaté právo ten jejich primitivismus šířit do světa - jenom když té zbývající hrstce kultivovaných a duchovně smýšlejících zůstane zachováno právo v posledních refugiích ducha uchovávat poslední zbytky vzpomínek na pravou lidskou svobodu.

To je právě to, o co se jedná: jestli tomu primitivismu (a s ním spojené nesvobodě ducha) budeme ustupovat pod heslem jakési bezbřehé tolerance - anebo jestli mu vyhlásíme zásadní boj.

Petrasek Milan - penzista

Ano pane Poláčku, svoboda ducha je fiktivní veličina Pondělí, 27.Února 2017, 14:45:38

a zůstává upřena víceméně všem.
Žádné úsilí - jak těch, kteří o ní usilují mečem, tak usilujících slovem - zatím nepřineslo v průběhu civilizačního procesu kýžené ovoce ..............jsem si povšiml.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pondělí, 27.Února 2017, 15:01:17

Můj tatínek rád dával k lepšímu citát svého stařičkého profesora z klasického gymnázia: Každý trhá vznešené ovoce krásy z té větve, ke které dorostl svým duchem.
Ač je to starosvětské, má to pro mě jistý milý půvab. Připadá mi to lidštější a méně povýšené než označení té části lidstva, s potěšením konzumující výtvory, které nedošly vašeho uznání, za primitivy.
Umění má jednu pozoruhodnou vlastnost: nedovoluje současníkům tvůrců, aby spolehlivě odhadli, co se stane klasikou a co bude zapomenuto. Mnohá díla, která byla kritiky zaškatulkována do žánrů odsouzených k opovržení, jsou dalšími generacemi vyzdvihována a ceněna. Zato oni kritici byli označeni za beznadějné šmoky a už jim to zůstalo.

Aleš Morbicer - Ostrava

Úterý, 28.Února 2017, 09:20:47

Vidíte pane Poláčku, vy vlastně nejste naštvaný na Formana, jste naštvaný na Ameriku, na to, že je tak hloupá, že staví primitivismus na roveň pravé svobody.

Forman vám to jen ukázal v plné nahotě.

Z podobného soudku je přece třeba i film jiného hollywoodského režisérského esa Olivera Stone "Any Given Sunday" (v ČR "Vítězové a poražení") -- to je dokonce v prvé řadě žánrový snímek, sportovní film, který navíc oplývá všemi vámi zmiňovanými neduhy, tj. jistou šablonovitostí postav a dráždivou vnější efektivitou.
((( na druhou stranu nikdy jsem neviděl tak fantasticky a strhujícně natočený zápas amerického fotbalu - jako by tam člověk byl jako hráč, vážně )))

A přitom uvidíte zákulisí tohoto sportu a všechny ty věci, pro které USA nemusíme mít rádi ,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, to, o čem pojednával článek paní Zemančíkové.
---------------------

Josef Poláček - Manuální pracovník

O dvou druzích kýče Úterý, 28.Února 2017, 11:55:24

O tom, co se "stane klasikou", je skutečně velice obtížné činit nějaké zaručené prognózy - neboť to závisí do značné míry právě na dosažené úrovni vkusu dané společnosti, to jest její dominantní většiny.

Ale že by toto bylo vlastní charakteristikou samotného umění jako takového, o tom by bylo možno vyslovit zásadní pochybnosti. Umění - přes všechny subjektivní aspekty jeho recepce - zůstává samo sebou, skutečným uměním i přes celé věky. Právě proto nás mohou fascinovat třeba i nástěnné malby v pravěkých lovců z Altamiry - protože zde dokázali vytvořit něco, co má svou věčnou hodnotu.

Ostatně, podle Hegela existují tři formy lidského ducha, které mají za svůj předmět absolutno: filozofie, náboženství - a umění.

To znamená: to umění - totiž p r a v é - umění má v sobě vždy ten prvek absolutna; a nepodléhá tedy principiálně nějakým módám či právě aktuálním trendům.

Ta míra schopnosti jak jednotlivého člověka, tak i dané společnosti či epochy toto "absolutno" v umění nacházet a mu rozumět, to je ovšem jiná záležitost.

A zase platí: ta "větev, ke které dorosteme svým duchem" - ta bude vždycky tak vysoko, jak důsledná kritéria pro vnímání umění, estetiky a lidského ducha nasadíme od samotného počátku. Jestliže to ponecháme jenom na libovůli každého jednotlivce - pak se sice bezpochyby vždycky najde několik takových, kteří se k těm výšinám ducha propracují z vlastního popudu; ale naprostá většina bude ovládána průměrností, respektive tím vyloženým primitivismem. A to znamená: naprostá většina bude v oblasti umění ovládána tím kýčem.

Co se kýče týká, tady pak je nutno rozlišovat dvě roviny: ta jedna rovina je kýč zjevný, křiklavý, vlezlý. Tento kýč je přitažlivý právě pro tu vrstvu duchovně nejspodnější, která se ve svém životě nezatěžuje jakýmkoli intelektualismem, a vděčně sáhne po všem, co dokáže bezprostředně a okamžitě zapůsobit na jejich nekultivované a nereflektované emoce.

Pak je ale ještě kýč jiný, poněkud sofistikovanější: ten je určen právě pro tu velkou masu "střední třídy", která je určitým způsobem vzdělaná, a třeba má i určitý zájem o umění. Tento kýč velice dovedně předstírá že se mu skutečně jedná o umění - ale je to skutečně pouhé předstírání, jeho úlohou je právě to této relativně vzdělané střední vrstvě poskytnou pohodlnou i l u z i o tom, že ona p ř e c e konzumuje umění; ale tento druh kýče své příjemce v žádném případě nenutí do skutečně hlubších forem vnímání jak umění samotného, tak ale i žité skutečnosti vůbec.

Naprosto klasickým znakem pro rozlišení tohoto pseudoumění, které je ve skutečnosti kýčem, je to, že celé své působení fokusuje pouze na f o r m u svého projevu, ale v žádném případě se nepropracovává k hlubším o b s a h ů m pravého uměleckého sdělení.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Svoboda ducha... Úterý, 28.Února 2017, 12:00:31

zůstává upřena víceméně všem...

Já bych řekl naprosto naopak, pane Petrasku: tato svoboda ducha je o t e v ř e n a naprosto všem. Ale je jenom velice málo takových, kteří jsou skutečně ochotni po této svobodě sáhnout.

Její dosažení je totiž v prvé řadě podmíněno skutečně náročnou a dlouhodobou p r a c í, kdy daný jedinec ze sebe stírá jednu vrstvu - přirozené či vrozené - touhy po povrchní líbivosti za druhou, a kdy si krok za krokem osvojuje schopnost pravého uměleckého (i jiného duchovního) vnímání. A je jen velice málo takových, kteří jsou k této práci na sobě samých skutečně ochotni.

- Budiž poněkud omluvou, že k tomu většinou nemají ani potřebným způsobem vybavené učitele; a obzvlášť v době současné, která je kýčem vlastně nejhlubší podstatou své vlastní existence.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Mám pochybnost, Úterý, 28.Února 2017, 14:02:11

jestli náš obdiv k jeskynním malbám v Altamiře jde nad povrchní vjem.
Totéž v poněkud jiné podobě se týká úžasu nad středověkým uměním.
Dobrat se k nejhlubším obsahům sdělení je někdy pro nepřístupnost šifrovacího klíče takřka nemožné.
Co se týče pochopení umění doby moderní, spoléhám kromě erudice též na roli intuice, protože kulturní kontext to doposud umožňuje.

Petrasek Milan - penzista

Primitivismus a svoboda v konkrétnu Úterý, 28.Února 2017, 17:46:43

Jeden z našich nesvobodných spoluobčanů trpěl v důsledku oidipálního komplexu nedostatkem sebedůvěry a iluzí perfekcionismu, a přitom si udržel nenasytnou touhou po duševní čistotě a pozoruhodně talentované literární aktivitě.
Je možné nesvobodu takového jedince hodnotit jako necivilizovanost, jako neochotu sáhnout po nabízené svobodě?
Nebo je nám na civilizačním stupni ve kterém se nacházíme, svoboda pouze víceméně přístupná?
A obzvláště netalentovaným...bych se za sebe dotázal.

Aleš Morbicer - Ostrava

p. Petrásku Středa, 1.Března 2017, 05:31:30

Pod textem pana Dolejše o neomarxismu se pan Poláček rozčiloval, že je materialismus vyloučen z uvažování o podstatě problému, tady ho sám vylučuje, neberouc v potaz důkazy, že materiální zabezpečení má výrazný vliv na možnosti duchovního růstu člověka.
Děti ze slumů mají mnohem těžší cestu za "svobodou ducha" než jiné...

Nicméně pan Poláček toto mé prohlášení v příštím příspěvku jistě správně opraví s poznámkou, že to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá...............

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Forman a kýč Středa, 1.Března 2017, 07:01:36

Kladu si otázku, zda panu Poláčkovi nevadí spíše to, v čem Formanovy americké filmy kýčem nejsou. Kýčem bych rozuměl dílo, ve kterém jsou rozpory uhlazeny do jednolitého emočního působení. Například pro Larry Flinta to neplatí, ten je naopak založen na tom, že svoboda znamená i svobodu pro nechutnost. Podobně Amadeus je založen na rozporu mezi genialitou a osobní ubohostí, postava, kterou hraje Jack Nicholson, je nejen rebel, ale také zločinec atd.

Ke srovnání Formana s Němcem:

Už Formanovy české filmy byly daleko lidovější a méně artové než Němcovy filmy ze šedesátých let. Nemyslím, že Němcovy filmy byly tehdy nějak zvlášť populární.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 1.Března 2017, 14:37:38

Tady se nám míchají dvě různé roviny svobody, pane Petrasku. Vnitřní svoboda psychologického individua na straně jedné, a bytostná, kulturní svoboda lidské bytosti jako takové.

To je svým způsobem podobné jako tomu bylo za podmínek totality: nejeden umělec byl p r á v ě tím tlakem poměrů inspirován a motivován k vytváření uměleckých děl s nesmírně hlubokým nábojem, ke kterému by se jinak (tj. za vnějškově svobodných poměrů) možná nikdy nepropracoval.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Nepřístupnost šifrovacího klíče Středa, 1.Března 2017, 15:19:14

Ano, to je skutečně naprosto přesný termín, ten "šifrovací klíč". A jmenovitě v tom středověkém umění - tam v mnohých případech, pokud člověk sám není znalcem středověké ikonografie, nevyhnutelně mu mnohé sdělení autora onoho díla zůstane utajeno.

Ale to není problémem jenom v tom specifickém případě, jaký konkrétní význam má například hranostaj v náruči krásné dámy. K a ž d é umělecké dílo (nakolik skutečně j e uměleckým dílem) má v sobě doslova zašifrované své umělecké sdělení. A každá recepce takového uměleckého díla spočívá právě v tom, že se jeho recipient pokusí rukopis jeho tvůrce doslova dešifrovat.

Recepce uměleckého díla - či vůbec akt působení uměleckého díla - to je svým způsobem dialog mezi jeho tvůrcem a jeho příjemcem: tvůrce se snaží svou uměleckou ideu vyjádřit prostřednictvím určitých specifických uměleckých forem/znaků, zatímco příjemce/recipient se snaží právě tyto znaky, symboly dešifrovat. A k chybám v komunikaci v tomto dialogu může docházet na obou stranách: nejen na straně recipienta, který nedokázal dost dobře respektive adekvátně to sdělení autora pochopit, dešifrovat; ale stejně tak může být na vině i sám autor, tím že buďto sám dostatečně nezvládl tu umění umělecké "šifry", anebo v daném případě zůstal až příliš kryptický, domníval se že něco vyjadřuje, ale toto sdělení zůstalo uzavřeno jenom pro jeho samotný pohled, ale ostatním zůstalo - objektivně - nesrozumitelné respektive nedešifrovatelné. (Jako příklad bych uvedl především pozdní dílo Paula Klee, který si vytvořil natolik specifickou "uměleckou šifru, že - alespoň podle mého názoru - nakonec zůstal srozumitelným už jenom sám sobě.)

Ale - v našem případě se jedná o něco jiného. Jedná se o to, že ta pozdější, "americká" Formanova díla (s výjimkou některých) už vůbec žádnou "šifru", vůbec žádné ukryté umělecké sdělení neobsahují. Nýbrž že jsou až k uzoufání plochá a prvoplánová. A tuto svou uměleckou prázdnotu kašírují vnějškovým exhibicionismem. - Jako kontrast znovu uvedu české Formanovy filmy - ty se obešly naprosto bez tohoto exhibicionismu, ale pod zdánlivě prostým dějem bylo ukryto subtilní sdělení o hlubších rovinách a tajemstvích lidského bytí.

A zcela upřímně: dokonce i ten bezesporu nejlepší Formanův americký film, totiž "Přelet nad kukaččím hnízdem" - sice velice silný ve svém vyznění, ale konec konců už také "infikovaný" tím americkým ryze individualistickým pojetím svobody.

Ten souboj jednotlivce proti nadvládě (totalitní) instituce - tento příběh zná či znal i český divák či český občan až příliš dobře; jenomže v tamějších (a tehdejší) filmových ztvárněních ten, kdo se odvážil postavit se této temné dominantní moci, naprosto pravidelně podléhal v nerovném souboji s ní; to jediné co přetrvalo to byla čirá symbolika nikdy nekončícího boje za svobodu.

V "Kukaččím hnízdě" - ano, i tady hlavní hrdina podléhá a nakonec ztrácí i svůj život; nicméně vlastní závěr filmu je ztělesněn v postavě onoho obrovitého Indiána, který se s v o u v l a s t n í, čistě osobní (či spíše: ryze fyzickou) silou dokáže vyrvat ze spárů oné instituce, a velkými kroky spěchá k volnému horizontu nekonečné svobody široké americké prérie.

Takto přímočaře - ve smyslu čistě individuálně a ryze fyzického osvobození - svá díla východoevropští filmoví tvůrci nikdy nepojímali. Ten akt osvobození tu měl vždy nadčasovou, vysloveně metafyzickou dimenzi; kdy daný jedinec překračoval omezenost své vlastní individuální existence, a zanechával po sobě poselství všem ostatním o bytostné potřebě svobody a nutnosti boje za ni, i za cenu vlastního podlehnutí. Ten východoevropský rebel nikdy nebojoval jenom sám za sebe; nýbrž tak či onak přeneseně za svobodu všech ostatních.

Ve srovnání s touto metafyzickou dimenzí východoevropských filmových tvůrců ten akt osvobození v tom jak řečeno o sobě bezpochyby kvalitním "Kukaččím hnízdě" působí nakonec tak nějak "chudě". Nedá se říci, že by "Kukaččí hnízdo" bylo nějak prvoplánové; ale stejně tak by sotva bylo možno tvrdit, že je v něm ukryto nějaké hlubší umělecké sdělení nežli právě to, jak se jistý jedinec dostal do konfliktu s jednou institucí.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Poláčku, Středa, 1.Března 2017, 21:13:40

ve kterém roce jste viděl Přelet nad kukaččím hnízdem?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 2.Března 2017, 12:02:17

Je tomu opravdu už hodně let. Spletl jsem se snad v nějakých reáliích?

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

O údaje nejde. Čtvrtek, 2.Března 2017, 17:34:40

Má otázka směřovala k tomu, že rok shlédnutí mohl ovlivnit schopnost nacházení "významových hlubin" Formanova filmu. Ne všichni se totiž domnívají, že nejde o nic jiného než o konflikt jistého jedince s jednou institucí.
Pamatuju se, co všechno jsme s velkou vděčností před rokem 89 nacházeli v dílech, ke kterým jsme se dostali díky pašovaným kazetám. Dokonce i ve filmech, které se nějakým nedopatřením dostaly do kin. Za všechny - Gándhí.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 3.Března 2017, 05:51:27

Asi máme tendenci srovnávat příběh i detaily uměleckého díla se svým příběhem nebo se svými zkušenostmi, zážitky, se svým cítěním a přesvědčením – se vším, co v nás bylo už před zhlédnutím filmu (a možná jsme si to neuvědomovali). Pak ovšem můžeme každý v témž díle vnímat něco jiného, chápat ho jinak.
Otázka je, zda je to tak správné, tedy zda toto je skutečné poslání uměleckého díla, nebo je správnější odhalovat autorův záměr – tedy objevovat, co on tím chtěl vlastně vyjádřit.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Oboje je správně. Pátek, 3.Března 2017, 09:27:56

Prvotní je pochopitelně odezva "vlastního příběhu", zkoumání autorova záměru může i nemusí následovat. Cit a rozum se mohou doplňovat.
Platí to nejenom o filmu.
Posláním uměleckého díla je komunikace s příjemcem. Projekce je žádoucí součást této interakce.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Totalita a umělecké dílo Pátek, 3.Března 2017, 11:39:15

Ano, tohle byl skutečně velmi ambivalentní rys prožitku určitého typu uměleckých děl v době totality: na jedné straně byl ten prožitek nesrovnatelně intenzivnější, když se v tom či onom díle - pod zdánlivě nevinným prvoplánovým příběhem či dějem - objevovalo a odhalovalo zakódované sdělení jeho tvůrce, sdělení o časech útlaku a o potřebě boje za svobodu.

Na straně druhé - právě v této touze nalézt a nalézat tato skrytá poselství o svobodě jsme je mnohdy shledávali i tam, kde ve skutečnosti vůbec nebyla; anebo sice byla, ale jejich umělecká přesvědčivost, jejich umělecká pravda nebyla zdaleka tak vysoká, jak jsme si tehdy v oněch deformovaných a emočně vypjatých časech vysnili. A tak nejedno - jmenovitě filmové - dílo které nás tehdy dokázalo strhnout právě tímto svým skrytým sdělením, dnes při opětovném shlédnutí už neobstojí před pohledem střízlivějším a kritičtějším.

Zcela konkrétně: před časem jsem opětovně shlédl Zanussiho "Ochranné zbarvení"; a ten samý film který mě v sedmdesátých létech uchvátil tím jak dokázal nastavit zrcadlo tehdejším politickým a mocenským poměrům a pokrytectví jeho představitelů, se mi teď jevil být značně prvoplánovým, schématickým a prostě nezáživným.

Gándhí: vlastně dost podobný případ, na začátku je divák také stržen tím příběhem nezdolného bojovníka proti utlačovatelské - v daném případě rasistické - moci; ale s postupem času se mi to filmové ztvárnění jevilo čím dál tím schématičtější a plošší. A zaměřené především na vnější efekt, na postavu samotného Gándhího. Chyběla tam diferenciace, ambivalence; a že by pro ni - právě u Gándhího - bylo prostoru dost a dost. Gándhí byl totiž vnitřně krajně rozporuplná osobnost; ale tady z něj udělali pouhou prvoplánovou ikonu.

Kukaččí hnízdo: ještě jednou, sám o sobě bezpochyby velice silný příběh, ale opakuji znovu, k o n e c k o n c ů je to jenom příběh jednotlivce, je to ten věčný americký příběh westernového hrdiny který se proti bandě lumpů sám a samojediný nebojácně postaví s revolverem v ruce.

Zatímco ty východoevropské filmy - na tom trvám - tam se (alespoň v těch lepších případech) jednalo o něco daleko hlubšího, tam se nejednalo o svobodu v tom bezprostředním smyslu osvobození se o d něčeho nebo od někoho, tedy jenom v tom smyslu že já nad n ě k ý m zvítězím, ale za těmito jednotlivými příběhy boje o svobodu se ukrývalo něco dalšího, co lze jen krajně stěží definovat, ale člověk zde přestával být pouhým jedincem bojujícím svůj vlastní osobní boj, ale byl vtažen do mnohem vyšší sféry bytí, kde se jednalo o smysl existence vůbec, a kde každý se mohl být cítit aktérem tohoto zápasu o vyšší smysl bytí.

Havel se jednou - nejsem si teď už zcela jist kdy, ale mám pocit že ještě v době před převratem - vyjádřil, že čtenář (bylo tím míněno: oné "zakázané" literatury) je natolik plný očekávání, že mu autor bude sdělovat nějaká taková skrytá poselství, že i kdyby on sám napsal jenom větu o šumění větví stromu ve větru, tak že ten čtenář v tom bude stejně hned hledat nějaký politický smysl.

Na straně jedné měl Havel pravdu; to je to co jsem zmínil že se mnohdy hledala tato skrytá sdělení i tam, kde vůbec nebyla. Na straně druhé ale Havel tady celou záležitost pojal jenom značně zkráceně: ten tehdejší čtenář nehledal - mnohdy skutečně až zoufale a křečovitě - jenom ta čistě p o l i t i c k á sdělení; čtenář hledal především (či přinejmenším zároveň) hluboce e x i s t e n c i á l n í sdělení. A byla to to značné míry právě jenom ta obzvláštní (byť i bezprostředně deformovaná) situace totalitního útlaku, která tento hlad po existenciálním sdělení vůbec probouzela. Zatímco dnes, v naší "svobodě" - ano, nikdo nás neutlačuje, skrytá sdělení s politickým podtextem není nutno hledat, kdo chce může si své politické názory vypsat či přímo vykřičet podle libosti - ale to všechno zůstává právě jenom v té čistě bezprostřední rovině pouhého politického n á z o r u. Ale ta rovina toho existenciální povznesení do vyšších sfér bytí, kde se jednalo o ten smysl existence vůbec - tak tato rovina je nenávratně pryč. Politická svoboda je svým způsobem hrobařem skutečně silného uměleckého prožitku.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Kdysi jsem četla vzpomínky Pátek, 3.Března 2017, 13:07:18

tvůrců filmu Hoří, má panenko. Nevím, jestli nekecali

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Kdysi jsem četla vzpomínky Pátek, 3.Března 2017, 13:07:18

tvůrců filmu Hoří, má panenko. Nevím, jestli nekecali

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Kdysi jsem četla vzpomínky Pátek, 3.Března 2017, 13:07:18

tvůrců filmu Hoří, má panenko. Nevím, jestli nekecali

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Omlouvám se, Pátek, 3.Března 2017, 13:15:39

zadávám "smazat" a dělá to pravý opak.
Chtěla jsem napsat, že když Miloš Forman vzpomínal na natáčení filmu Hoří, má panenko, tvrdil, že ho měl za realistickou komedii. Alegorie veškeré žádné. Jinotaje v tom prý jako první objevili papaláši, kteří se v těch bodrých hasičích poznali.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 4.Března 2017, 14:41:36

Zrovna tenhle film také považuji za z těch "českých" za Formanův relativně nejslabší. Tady se u něj dosti projevil jeden rys, který u něj po "Taking off..." konstatoval jeden americký kritik: že se zálibou z lidí vytahuje a na odiv staví především všechny jejich špatné vlastnosti.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.