Problém s misionáři

Návrat Petra Jaška ze Súdánu je dobrá zpráva. Nicméně vzhledem k evropské koloniální historii představuje působení křesťanských misionářů celkem komplikovanou záležitost.

Před několika dny ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek oznámil, že po přibližně ročním věznění dal súdánský prezident milost Čechu Petru Jaškovi potrestanému za údajnou špionáž. Ministr celkem otevřeně přiznal, že to zároveň znamenalo „restart“ česko-súdánských ekonomických vztahů. Čtenáře této zprávy napadne, že tento obnovený byznys je pro Súdán výhodný, tak si našli způsob, jak českou vládu vydírat.

Petr Jašek se v rozhovorech po návratu do vlasti označil za humanitárního pracovníka. Zneužít zrovna člověka, jehož posláním je pomáhat lidem v nouzi, je zvlášť odporné. Musíme však asi připustit, že humanitární práce může být dobrým krytím pro příslušníky tajných služeb. Jenže takové věci, má-li za ně člověk jít do vězení, a zvlášť do krutého vězení v Súdánu, jak se dovídáme, se musí dokazovat. S tím si, jak se zdá, nedělali v této africké zemi starosti.

Před rokem, když Jaška zadrželi a pak odsoudili, a letos znovu, se o něm napřed mluvilo jako misionáři. Hranice mezi sociálním a humanitárním pracovníkem a misionářem je mlhavá. Misionáři z přirozených lidských pohnutek pomáhají lidem, kterým přišli hlásat Ježíše Krista, a lovit je pro jeho, respektive svou církev. Vzdělávají, poskytují zdravotní péči, pomáhají v kontaktech s úřady, budují prospěšné stavby.

Stíny dějin nadvlády
Humanitární pracovníci přišli pomoci řešit sociální problémy, a ti z nich, kdo přicházejí pomáhat s křesťanskou motivací (a to bude v tomto povolání časté), si určitě myslí, že jejich příslušnost k církvi pomůže lidem v cílových regionech i sociálně.

Je docela přirozené, když indičtí jogíni nebo védantisté, buddhističtí mniši, muslimové nebo křesťané pokládají své přesvědčení za nejprospěšnější člověku, že o něm mluví a že jsou rádi, když jiní jejich myšlenky a praxi přijmou. Kdo by chtěl v pluralitní a otevřené společnosti zakazovat těmto a jiným tradicím získávat stoupence?

Děje se to pochopitelně i mezi těmito směry navzájem. Muslimové se stávají nadšenými a horlivými evangelikály, Židé v docela významném zastoupení, zejména v USA, objevují pro sebe buddhismus jako alternativu nebo jako doplnění vlastní tradice. Hranice mezi proselytismem, tedy přetahováním za příslib hmatatelných výhod, a upřímným sdílením víry je nejasná.

Dá se chápat, že jednotlivá náboženství nejsou ráda, když je lidé opouštějí. Někteří dokonce odpadlictví krutě trestají. Křesťané předávali apostaty světské vrchnosti k často nejpřísnějším trestům. Bezpečněji se můžeme cítit od doby, kdy se vůdčí ideou evropských států stalo osvícenství (možná v kontrastu s církevní naukou a praxí, možná jako naplnění toho nejlepšího z biblické tradice) a kdy už světská vrchnost není ochotna vyhovět požadavku upalovat kacíře, čaroděje a čarodějnice nebo odpadlíky.

Misionáři často pracují v zemích, kde křesťanství působilo spíše útlak než milosrdenství, a jejich pozice je proto nesnadná. Foto: twitterový profil Lubomíra Zaorálka

Některé křesťanské církve si pak tento odklon od trestání změny náboženství zvnitřnily a upřímně tento postoj zastávají a praktikují.

Podobné jako u křesťanů je to i u muslimů, jen tam je bohužel stát častěji ochoten vyhovět přání náboženských autorit. Třeba v takové Saúdské Arábii, již si vzhledem k ropným obchodům žádný stát netroufá kritizovat, náboženská policie mimořádně krutě stíhá delikty údajně proti islámu, ale spíše proti státem podporované salafii, již mnozí islámští učenci považují za úchylnou.

Předpokládejme, že křesťanští misionáři v zemích, kde se konverze ke křesťanství trestá, vědí, do čeho jdou. Riskují a někdy dopadají tragicky. Jejich oddanost a věrnost si zaslouží obdiv a úctu. Když se jich svobodné a demokratické státy, ze kterých přicházejí, zastanou, je to přirozené. Hájí své občany a využívají pochopitelně i diplomacie.

Bohužel se v tom však ozývá i jiná nota. Učedníci, které vysílá v evangeliích Ježíš, mají jít nezajištěni, v chudobě a prostotě. Nestojí za nimi mohutná mocenská mašinerie. Jenže kdo si troufne zaujmout pozici vyznavače nebo mučedníka? A kdo si troufne vysílat někoho vybaveného jen takovou jednoduchostí a slabostí, jen mocí Slova?

U křesťanské misie v zemích Afriky a Asie je nutno počítat ještě s jedním historickým faktem. Evropské mocnosti si tyto země podrobily ekonomicky a politicky. Část jejich obyvatelstva zotročily. Nedobrovolnou poslušnost zajišťovaly lágry v lecčems podobné těm nacistickým. Masakry domácího obyvatelstva v koloniích nebyly výjimkou.

Jako výhodnější se jevila poslušnost dobrovolná, a proto v těsném sledu za vojáky, úředníky a byznysmeny přicházeli misionáři, aby krotili politováníhodné pohany a barbary a učili je, koho Bůh křesťanů ustanovil jako vládce a kdo má ve vlastním zájmu být poslušný. Respekt misionářů k lidské důstojnosti byl vzácný (například katolický misionář Bartoloměj de Las Casas, misie obnovené ochranovské Jednoty bratrské).

Je docela pochopitelné, že když ovládnuté země svrhly, obvykle v šedesátých letech minulého století, politickou nadvládu koloniálních mocností a pokusily se (ne tak úspěšně) odpoutat ekonomicky, zatoužily také po svržení nadvlády nad dušemi. Oživily se staré předkřesťanské tradice a někdy dostaly též intelektuální vyjádření (připomeňme například négritude Leopolda S. Senghora). Zajímaví jsou i alternativní afričtí křesťané.

Odpor ke křesťanské misii lze odmítnout s poukazem na nutnost svobodného náboženského projevu, včetně misií a konverzí. Ale je třeba také chápat obranu kulturní identity a odpor k náboženství, které se stalo, často v rozporu se svým humánním základem, nástrojem nadvlády a pokoření jiných národů.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Aleš Morbicer - Ostrava

Pondělí, 6.Března 2017, 09:41:23

Hassan al-Turabi by byl z tohoto článku o obraně kulturní identity původního obyvatelstva nadšený, bych řekl.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.