Ke svatořečení Matky Terezy

Matka Tereza byla svatořečena. Můžeme ji za leccos kritizovat. Stejně jako je křesťanské a humánní její praktikované soucítění, je však křesťanský i zápas s utlačovatelskými strukturami o sociální spravedlnost.

V neděli 4. 9. 2016 při mši na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu prohlásil papež František po léta trvajícím soudním procesu za svatou Agnesë Gonxhe Bojaxhiu známější podle jejího řeholního jména jako Matka Tereza. Do seznamu svatých byla oficiálně zapsána poté, co se ďáblovu advokátovi nepodařilo přesvědčit vatikánskou administrativu, že její chyby byly příliš velké. A poté, co postulátor tohoto soudního procesu naopak uspěl v předkládání jejích zásluh a dokonce i zázraků, které se měly stát na její přímluvu.

Ve zralém věku nalezla Matka Tereza jako své povolání péči o nemocné a umírající, zejména malé děti, často rodiči odložené na ulici. Působila s komunitou sester, která se kolem ní shromáždila a která je dnes řeholní společností pod názvem Misionářky milosrdenství. Slouží i u nás a starají se zejména o lidi na ulici.

Už dříve, když byla Matka Tereza oficiálními kruhy římské církve vyzdvihována a oceňována, přicházela na její adresu kritika. Pokud by včerejší administrativní úkon měl znamenat, že od této chvíle již kritické zkoumání jejích činů není dovoleno, tak bychom museli oficiální kanonizaci ignorovat.

Měli bychom nejspíš vzít vážně rovněž obavu, že velká ceremonie kanonizace oblíbené postavy, jíž ještě mnozí pamatují zaživa, může být zástěrkou intrik mocichtivého a hamižného vysokého kléru. Že taková postava má dodat legitimitu jejich trapnému a leckdy nebezpečnému politizování.

Nepokládám hranice konfesí za důležité a je mi ctí, že jsem především člověkem. Pokud bych měl přece jen identifikovat společenství, ve kterém jsem spočinul a ve kterém bych se mohl cítit doma, tak to je církev, která rozhodnutí bratra Františka, biskupa v městě Římě, na to nepotřebovala. Ctíme Matku Terezu jako součást toho (podle tradičního překladu) „oblaku svědků“, který tvoří obyčejní smrtelníci, lidé nedokonalí a chybující jako my všichni ostatní, kteří však chtěli věrně následovat Ježíše.

Nepotřebujeme se bát toho, že světci jsou představováni jako přímluvci u Boha. Jistěže prosebná a tím i přímluvná modlitba je problematická. Dá se namítnout, že je zbytečné informovat o našich touhách a potřebách vševědoucího. A že je marné nabízet Bohu své řešení jako lepší než to, které by měl bez naší přímluvy. Proto se přímluva některých lidí omezuje na slova známá z modlitby Otčenáš: Přjď království tvé, buď vůle tvá. Někteří to prostě vyjadřují nějak takto: Svěřujeme Ti, Bože s důvěrou sebe a všechny ty, o jejichž touhách a potřebách víš. Přimlouvají-li se za sebe navzájem křesťané na zemi, proč by to nemohli činit přes práh pozemské smrti?

Některé z nás dráždí role světců jako patronů všemožných stavů, profesí, řemesel, budov, měst, krajin a národů. Prý se tím přejímá antické pohanství, které mělo všemožné bohy, bůžky a duchy na to, aby pečovali o všechno toto. Ale je to špatně? Není antika při všech chybách tehdejší společnosti (podrobenost osudu, otrokářství, nižší pozice žen) dodnes inspirací? A není to právě díky křesťanství, že se antika nepropadla do zapomenuté minulosti a přežila, například díky přepisování a pak i překládání antických dramatických, epických a lyrických, a rovněž filosofických a vědeckých textů? Díky přejímání podnětů pro literaturu, architekturu, jiná výtvarná umění a hudbu?

Posmrtné pokračování příběhů světců ve zmíněné roli patronů je leckdy půvabným obohacením jejich životaběhu. Některé ty patronáty jsou úsměvné nebo dokonce tragikomické, například když mučedník Vavřinec byl uškvařen na rožni za to, že nebyl ochoten se zřeknout křesťanské víry a dnes je patronem mimo jiné kuchařů.

Snad jsme už konečně dospěli do doby, kdy předkřesťanská (stejně jako současná mimokřesťanská) náboženství nemusí být titulována posměšným výrazem „pohanství“. Má to původ ve 4. století, kdy se v Římské říši křesťanství začíná prosazovat. Chytří a informovaní lidé ve městech věděli, jaké větry vanou, a věděli, že křest je cestou k úspěchu, například ve veřejné správě. Prostoduchý venkovan (latinsky: paganus, odtud české „pohan“) setrvával u tradičního přesvědčení a tradiční praxe.

V souvislosti se svatořečením se zmiňují zázraky. Má-li být řízení dovedeno do konce, musí různé komise, například lékařská a teologická, potvrdit, že Bůh porušil zákon, který přírodě uložil, že jako prvotní příčina vstoupil do přirozené hry druhotných příčin a následků a zrušil kauzální vazbu. Kritické myšlení, které jinak zajišťuje naši existenci ve světě, je výjimečně zlomeno a člověk se podvolí božské moci, která usoudila, že příroda sama nestačí na to, co píše Bible, že totiž jeho věčnou moc a božství lze vidět, když lidé přemýšlejí o Božím díle. Takto chápaný zázrak je pro soudného člověka spíše překážkou než důvodem.

Není však svět plný zázraků? Mně připadá jako zázrak, že proti drtivé moci entropie se vždy znovu prosazuje život. Jeví se mi však jako zázrak i to, že někdo překoná biologickou dravost a jako Matka Tereza nezištně slouží potřebným, a sice potřebným, kteří by mu jinak byli zcela cizí. Jsem rád, že mohu předpokládat, že to, co je před zraky, co je očividné, má základ v tom, co je za zraky, v neviditelné, avšak silné tvůrčí skutečnosti. Latinské slovo miraculum pro zázrak souvisí se slovesem mirare – divit se. Je životu prospěšné, zachováme-li si schopnost údivu. Když nejsme unudění všeználkové, ale věci a hlavně bytosti tohoto světa jsou pro nás tajemstvím, které vzbuzuje úžas, respekt a nadšení.

Už dříve, když byla Matka Tereza oficiálními kruhy římské církve vyzdvihována a oceňována, přicházela na její adresu kritika. Její zásluhy však v neděli převážily. Foto catholicherald.co.uk

Nemusí nás snad ani trápit, že role, do níž v předpokládaném záhrobí jsou světci obsazováni, znamená vlastně jejich zbožštění. Není snad na tom křesťanství založeno? O člověku Ježíši z Nazaretu, smrtelníkovi jako my všichni, člověku, o němž v Bibli čteme, že jedl a pil, namáhal se, potil se, hněval se, bál se, cítil se opuštěn, se říká, že v něm (v jeho slovech a činech) je Bůh s námi a dokonce, že v něm přebývá plnost božství tělesně. Není to zbožštění člověka? A neříká se o to o něm právem, protože právě hloubka člověka (a skutečnosti vůbec) je božská a v něm se manifestuje?

Kristem, tedy člověkem, na nějž byl vylit Duch (to znamená řecké Christos) není přece jen Ježíš. O každém platí, že může být, jak někteří křesťanští autoři říkají, kristifkován. Na každého může být vyléván Duch. Velmi tradiční a velmi ortodoxní křesťanské vyjádření to říká stručně a hutně: Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem.

Matce Tereze se jistě dá leccos právem vyčítat. Nemusí se nám líbit, že se připojila k tažení Jana Pavla II. ve prospěch represivní, puritánské partnerské etiky. Můžeme ji vytknout, že byla politicky neprozíravá a že se stýkala i s podivnými diktátorskými figurami. Můžeme ji předhodit, že přijala nabídku drahého léčení na kvalitní klinice, jež nebyla dostupná pro její „klienty“.

Můžeme však respektovat její rozhodnutí sdílet bídu s obyvateli Kalkaty. Když prostě nebyly k dispozici prostředky pro náročnou léčbu tisíců potřebných, jimž se svými sestrami věnovala, a jedinou alternativou byla jejich smrt v opuštěnosti, je její prostá solidarita a neformální lidská péče na prahu smrti (bez jakéhokoli misijního znásilňování umírajících hinduistů a muslimů) hodna respektu, i když se nedá hodnotit z hlediska výkonnosti a efektivity.

Pochopitelně, že daleko více by pomohla reforma, která by umožnila obyvatelům Indie a dalších regionů vymanit se z bídy a dosáhnout na potřebnou zdravotní a sociální péči. Stejně jako je křesťanské a humánní praktikované soucítění Matky Terezy, tak je křesťanský i zápas s utlačovatelskými strukturami o sociální spravedlnost. S tím se její povolání míjelo. Je však také pravda, že žádné sociální, ekonomické a politické úsilí neodstraní děs lidské konečnosti.

Jak víme z deníků a korespondence Matky Terezy, jež byly zveřejněny posmrtně, temnotu Boží absence zakoušela plnými doušky a byla ve své věrnosti důstojnou tragickou postavou. Proto byla a je solidarita v utrpení, jíž mohla nabízet, skutečně věrohodná.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

"Můžeme jí předhodit ..." Pondělí, 5.Září 2016, 10:20:1

"...že přijala nabídku drahého léčení na kvalitní klinice, jež nebyla dostupná pro její „klienty“."

Ano, můžeme. Čímž se ovšem sami dopustíme hříchu, který jednou může bránit našemu eventuálnímu svatořečení.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pondělí, 5.Září 2016, 19:20:45

Ti co Matku Terezu kritizují, ať zkusí opustit svůj vlastní život a jít sbírat opuštěné umírající děti i dospělé ze smetišť. Tak Matka Tereza začínala. Zbude jim čas a chuť na kritizování?

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 6.Září 2016, 08:20:25

Autor píše „Pochopitelně, že daleko více by pomohla reforma, která by umožnila obyvatelům Indie a dalších regionů vymanit se z bídy a dosáhnout na potřebnou zdravotní a sociální péči“.
Ano, tak to je. Jenže to by nesměl světu vládnout kapitalismus, který způsobuje, že jednou tváří světa je neuvěřitelné bohatství a plýtvání, a druhou, tou odvrácenou jeho tváří je nesnesitelná bída a ponížení, v němž žijí milióny lidí.
Svět je skutečně zcela prolezlý sociálním hříchem, i když mnozí lidé toto vnímají jako „normální stav“, zatímco kvůli pronikání toho zla ze světa do církevních struktur, které se bohužel také často děje, někdy naopak odsuzují spíš samotné křesťanství, jako by šlo o nějakou jeho obecnou špatnou vlastnost.
Jenže na světě opravdu existují praví křesťané, lidé, kteří se starají víc o druhé než o sebe, lidé, kterým opravdu leží na srdci, jak pomoci těm miliónům trpících. Dokonce tak, že nežijí svůj vlastní život, ale životy těch druhých. A buďme rádi, že takoví lidé existují.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.