Otevřená vzpoura proti papeži

Papež František obdržel dopis šedesátky římských katolíků, kteří ho kritizují za to, že „šíří hereze“. Kdo má pravdu?

V sobotu byla publikována shrnující zpráva o rozsáhlém dokumentu, pětadvacetistránkovém dopisu šedesáti dvou římských katolíků papeži Františkovi, který je formulován jako „synovské napomenutí“ ohledně toho, že podle mínění signatářů papež šíří hereze.

Okrajově dopis papeži vyčítá i jeho ocenění Martina Luthera u příležitosti letošního pětistého výročí jeho prvního reformačního vystoupení. Označují Luthera jako „heresiarchu“, tedy dejme tomu hlavu všech kacířů. Vyslovují údiv a smutek nad papežovými kroky vstříc luterským křesťanům.

Hlavní bludy papeži vytýkané se mají týkat jeho exhortace (povzbuzení) vydané po skončení synody o rodině pod názvem Amoris Laetitia (Radost lásky) z 19. března 2016 a praktických pokynů na základě tohoto papežského textu. V době, kdy biskupská synoda o rodině po přípravném šetření ve farnostech po celém světě probíhala, se papež pokoušel prosadit humánnější, a proto křesťanštější vztah církevní autority k lidem, kteří žijí v jiném partnerském svazku, než je tradiční manželství. Šlo například o nové partnerství, když se řádně uzavřené manželství rozpadlo. Dokonce se uvažovalo i o nějakém prostoru pro svazky osob stejného pohlaví.

15875462075_3218adc885_kPapež se pokoušel prosadit humánnější vztah církevní autority k lidem, kteří žijí v jiném partnerské svazku, než je tradiční manželství. Foto archiv DR

Reformní návrhy získaly v diskusi a hlasování na synodě většinu hlasů, nebyla to však kvalifikovaná většina. Papež, i když nemusel, výsledky diskuse respektoval a úpravy aplikace dosavadního církevního práva a zpovědní praxe, které z toho vzešly, jsou docela skromné. Nehumánní přístup k sexualitě a k partnerským vztahům nadále jako závazná norma trvá. Pouze je možné její naplňování někdy, řekněme, pozdržet. Oceňuje se i částečné a nedokonalé naplnění zákona.

Jiné křesťanské církve jsou ohleduplnější. Když se manželství fakticky rozpadne, přijímají to jako smutný fakt a nezabraňují svým členům uzavřít nové. U pravoslavných jsou z této možnosti vyjmuti kněží, v ostatních společenstvích se všeobecně připouští možnost špatného odhadu lidí ohledně možného partnerství. Počítá se s tím, že to nemusí být jasné předem, respektive, že se nezpůsobilost vytvořit harmonický svazek a dobré zázemí pro rodinu ukáže až poté, co byl pokus podniknut.

I kompromisní závěry v papežově dokumentu však byly pro některé účastníky synodu příliš. Obviňují svého nejvyššího představeného, že podporuje hřích cizoložství, který, když se podíváme do pramenů křesťanské víry, je míněn jako rozvracení rodiny své nebo rodiny někoho jiného. Starozákonní texty na toto téma dokonce budí dojem, že se postihovalo porušení vlastnického práva manžela na manželku a děti. V desateru Božích přikázání je manželka zmiňována mezi jiným majetkem (Exodus 20, 17).

První změny k dobrému
Ti, kdo v římskokatolické církvi přivítali první změny k dobrému, k nimž došlo na II. vatikánském sněmu v létech 1962–1965, a ve směru těchto koncilních reforem šli dál, byli nespokojeni z toho, že se posun směrem ke sblížení stanovisek s ostatními křesťany a humanizace práva a mravů za Jana Pavla II. (1978–2005) zpomalil a možná zcela zastavil. Teologové začali být znovu hmatatelně postihování za své interpretace obsahu víry. Posun nenastal ani za následujícího papeže Benedikta XVI. (2005–2013).

Většina reformně laděných činitelů přivítala Františkův nástup. Nejradikálnější z nich, například Hans Küng, mu dali ultimátum s termínem, do kdy má očekávané reformy uskutečnit. Většinou se však obrnili trpělivostí a vítají změnu atmosféry, i když ke změně oficiálních doktrín, pravidel a struktur nedochází.

Papež František dává v církvi mnohem větší svobodu vyjadřování a připouští i kritiku. Snaží se s ní konstruktivně vyrovnat. Kdyby někdo poslal kterémukoli z minulých papežů obvinění z bludu, i když obalené do zdvořilostního hávu synovského napomenutí, se zlou by se potázal. Byl by to poslední projev takového odvážlivce v prostoru církve.

Prostor k odmítavému posouzení
Dává-li papež prostor i k odmítavému posouzení svých kroků, měli bychom takové vyjádření vítat? Jistěže kritika může posloužit. Poskytuje autoritě odezvu, bez které se neobejde, nemá-li se zcela uzavřít do sebe a odtrhnout se od reality.

Napomenutí může být k užitku, ale je třeba si uvědomit, z jaké pozice byla tato korekce nejprve ze strany čtyř kardinálů (z nichž jeden, kardinál Joachim Meisner, nedávno zemřel) a nyní dvaašedesáti členů církve víceméně z akademického prostředí vedena. Kritika se opírá o interpretace křesťanské partnerské etiky, které najdeme hlavně v dokumentech minulých papežů, například v encyklikách Pavla VI. (1962–1978) a Jana Pavla II. na toto téma. Nevycházejí z vlastní teologické práce, z odpovědné interpretace pramenů (Bible a tradice). Papežské výroky (i když nikdy nebyly vyneseny jako neomylná dogmata) prostě považují za závazné, protože jsou papežské.

Vzpoura proti papeži Františkovi je vedena z papistické pozice, tedy z hlediska historické odchylky od církevní tradice, která jednomu z biskupů, biskupu města Říma, připisuje absolutní moc nad všemi jeho spolubratry ve službě. Vrcholem tohoto vývoje byl požadavek papeže Jana Pavla II., aby každý, kdo v církvi zastává nějaké poslání, odsouhlasil Professio fidei, prohlášení, kterým se dotyčný zavazuje s podřízeností rozumu a vůle přijímat to, co učitelská autorita církve, tedy především papež, pronese, aniž by to bylo zamýšleno jako definitivní nauka.

Stanoviska jedněch papežů se kladou proti jiným, například proti Janu XXIII. (1959–1962), Pavlu VI. a teď proti Františkovi. Je z toho zřejmé, že poslušně přijímat vzájemně rozporná doktrinální rozhodnutí prostě nelze. Hledisko, že starší vyjádření je pravomocné a určuje váhu a význam stanovisku novějšímu, neobstojí. Není pro to žádný argument.

Není způsob, jak zjistit, měli-li pravdu přísní papežové minulosti s jejich nelidskou a zotročující partnerskou morální naukou, nebo ji má dnešní biskup Říma, obdivuhodný křesťan na stolci římských pontifiků. Nejde o empirické výroky, jež by byly testovatelné pomocí souhlasu faktů s nimi. Jde o interpretaci pramenů, a ta sotva kdy může být sama o sobě jednoznačná. Nakonec jde o autoritu. Autoritativní teze se kladou proti jiným autoritativním tezím a vzniká z toho zmatek. Bylo by to řešitelné jen návratem ke standardním křesťanským přístupům, avšak to je pro takovou mohutnou organizaci, jakou je současná římská církev, nesnadné.

Snad jen na okraj tohoto tématu stojí za pozornost, že údajně synovské napomenutí papeže podepsali i dva čeští římskokatoličtí laici, Lukáš Novák, odborný asistent na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK v Praze, a Petr Dvořák, odborný asistent na Katedře filozofie a patrologie Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, oba ovšem v dopise uvedení s neexistujícími tituly a funkcemi, což též vypovídá o hodnověrnosti synovského napomenutí.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 25.Září 2017, 08:38:52

To "synovské napomenutí" je mimořádně paradoxní situace, která vypovídá o krizi autority (aspoň v její dosavadní podobě). Je to docela zajímavé, protože častěji se dnes hovoří o krizi demokracie.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 25.Září 2017, 11:17:14

Jinak, papeže Františka je mi upřímně líto. Vzpomněla jsem si na jedno jeho kázání, které mě před časem dojalo:
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24565
Připadá mi, jako ten dobrý pastýř, o němž tehdy kázal - "pastýř, který se drží Ježíše a nikoli moci, peněz či spolků" a který bude na konci života zklamán, nikoli však zahořklý.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Člověk by s určitými "herezemi" docela souhlasil, jenže pan Štampach na to jde (vždycky?) trochu zostra. Pondělí, 25.Září 2017, 11:36:23

Chci říci, že "správnost či nesprávnost" stanoviska (správnost či nesprávnost chápaná staticky jako absolutní pravda či nepravda) je jedna věc a následky prosazování (třeba – teoreticky - i bez jakýchkoliv pochybností správného) stanoviska je věc druhá.

Dovedu si tedy docela dobře představit, že následky prosazování jednoznačně pozitivní změny mohou být jednoznačně negativní.

Nezáleží jen na tom, CO prosazuji, ale i na tom, JAKÝM ZPŮSOBEM to dělám. Ten "způsob" může to "co" znehodnotit. (((Jsem proto zavilým:-)) odpůrcem rčení "účel světí prostředky". Myslím, že se někdy bohužel stává i to, že za "prostředky, posvěcenými ušlechtilým účelem" se skrývá účel neušlechtilý.)))

Záměr jednání (uvědomovaný či dokonce neuvědomovaný) a skutečný výsledek jednání se tedy mohou dostat do rozporu. Pokusem, jak tento rozpor alespoň částečně odstranit, jsou (nejen křesťanské) ctnosti: například mírnost. Zdá se nemožné dosáhnout spravedlnosti bez mírnosti (a moudrosti a statečnosti).

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Ekumenické a sociálně citlivé křesťanství Pondělí, 25.Září 2017, 14:07:40

je bohužel pro část křesťanů a to nejen katolických hříchem a herezí. Můžeme být rádi, že k nim papež František nepatří a musíme mu popřát dobré zdraví a Boží požehnání, aby byl ještě dlouho papežem a bylo na světě lépe a svobodněji než pod vedením někoho z konzervativních dogmatiků.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Domnívám se, že papež František Pondělí, 25.Září 2017, 22:40:51

stejně tak, jako nechce být tím, kdo proti sobě navzájem staví věřící různých náboženství, nechce být ani tím, kdo by rozděloval samotné křesťany či dokonce jen katolíky. Proto není třeba se za ním šikovat.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Každý vyšší cíl je kontaminován přízemním lidstvím Úterý, 26.Září 2017, 10:21:28

Tu kontaminaci je možné více nebo méně "vyčistit", ale jen v případě, že ji nebudeme popírat.

(Pro věřící křesťany může být touto "kontaminací" prvotní hřích, odvrácení se od Boha a snaha "být sám jako Bůh"; vynoření se z harmonie "přírodou shůry dané" a snaha vtiskávat světu harmonii vlastní – bez uvědomění si svého místa ve světě; převzetí daru svobody a ignorování dárce...)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 29.Září 2017, 12:56:58

Tady papež obhajuje Amoris laetitia, že její morálka není pochybná, nýbrž vychází z tomismu. A ten zase vychází z reality života.
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=26438

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.