Otazníky nad svatováclavskou mší

Letošní svatováclavská mše ve Staré Boleslavi vyvolala řadu kritických ohlasů a vzbudila závažné otázky. Filip Outrata se pokouší hledat odpovědi na některé z nich.

Jak hodnotit letošní svatováclavskou poutní mši ve Staré Boleslavi? Tak, aby to bylo hodnocení pokud možno spravedlivé, přiměřené, a zároveň kritické? První, co se vnucuje, je to, že to prostě byla tradiční římskokatolická bohoslužba.

Tradiční či tradicionalistická ve smyslu vědomého navracení se do minulosti, navazování na to, co tu bylo dříve, byla mše jak celým svým průběhem, tak i některými výmluvnými detaily, jako byly oděvy boromejek z doby před 2. vatikánským koncilem, nebo třeba odění dětí rodiny, která přednášela přímluvy, ve stylu pasáčků z portugalské Fátimy, jimž se před sto lety zjevila Panna Maria.

1993063-lobkowiczLetošní svatováclavská poutní mše ve Staré Boleslavi byla především tradiční římskokatolická bohoslužba. Foto Česká televize

Je to jako s okuřováním lebky knížete Václava na samém začátku mše. Komu něco takového připadá morbidní, pouhý bizarní staromilský obřad bez skutečného vnitřního smyslu, bude těžko hledat v celé bohoslužbě cokoli pozitivního. Dojde spíš, tak jako Ondřej Slačálek, k závěru, že „nekrofilní preláti“ se nad tisíc let starou lebkou vlísávali většinovému názoru ve jménu pohanského kmenového náboženství.

Všechny soudy a hodnocení, i ty sebepříkřejší, mají podle mě svou cenu, protože vybízejí k uvažování nad podstatnými otázkami, jako je v případě Slačálkova článku vztah křesťanství a křesťanů k univerzalistickému poselství, které je v základu Kristova učení. I ti velmi tradiční katolíci by proto podle mého názoru měli překousnout nekrofilní preláty a zamyslet se nad podstatou věci.

Následující řádky budou převážně zamyšlením nad dvěma nejvíce diskutovanými částmi bohoslužby, totiž nad kázáním kardinála Duky a jeho slovy o umlčované většině, a nad přímluvami, v nichž vyvolala kontroverzi slova o uprchlících a o genderových teoriích. Ještě předtím bych se ale rád zastavil u jiné součásti mše, o níž dosud řeč příliš nebyla. Totiž u závěrečného ocenění osobností a skupin, které se zasloužily o život církve. Složení oceněných dost vypovídá o dnešní české církvi.

Restituce, skauting, protipotratové hnutí a služba nemocným
Jako první byl do hodností „rytíře komandéra papežského rytířského řádu svatého Řehoře Velikého“ povýšen ing. Karel Štícha, ředitel správy majetku Arcibiskupství pražského. Oceněn byl za restituce církevního majetku. Po něm dostal hodnost „prostého“ rytíře (Karel Štícha již rytířem byl) téhož řádu dlouholetý skautský vedoucí a bývalý politický vězeň Miloš Blažek. Jako třetí se stal za ochranu tradiční rodiny a života rytířem papežského rytířského řádu sv. Silvestra Radim Ucháč, prezident Hnutí pro život, pro-life aktivista a otec šesti dětí.

Jako poslední byla oceněna kongregace sester boromejek, jejíž první členky přišly z Francie do Prahy před osmdesáti lety. Všechna předchozí ocenění byla udělena přímo papežem Františkem, kardinál Duka je pouze předával, sestry boromejky pak dostaly pamětní medaili České biskupské konference.

Skutečně výmluvné bylo pořadí oceněných. První a nejvyšší hodností ze všech byl oceněn ekonom, který má na starost správu církevního majetku. Teprve po něm přišla na řadu výchova a pěstování morálních hodnot mládeže, osobní svědectví ve vězení, tradiční rodina a aktivismus pro zachování života a proti potratům i péče o nemocné. Tím bylo zdůrazněno, že majetek je pro církev a její budoucnost něčím základním, primárním, bez čeho nemůže dělat nic dalšího. To je a zřejmě už vždy i bude realita porestituční církve v České republice.

Zajímalo by mě, jestli někoho z organizátorů napadlo zapřemýšlet nad tímto pořadím a přece jen je nezměnit tak, aby majetek nebyl na prvním místě. Aby na prvním místě třeba byl nejstarší z oceněných, skaut a politický vězeň. Že by takový detail možná měl velkou symbolickou hodnotu, přinejmenším pokud jde o hierarchii hodnot, které církev vyznává a za něž oceňuje. Možná by to vyjádřilo i to, že hodnoty, za něž byli oceněni jak Miloš Blažek, tak ale i Radim Ucháč, na majetku nejsou závislé.

Demokracie bez přívlastků?
Kázání kardinála Dominika Duky se neslo v duchu apelu na státnost, zodpovědnost, hodnoty. Jednou z hlavních myšlenek kázání bylo, že se někdo pokouší vylučovat katolíky z národa. Takto napsáno to působí poněkud bizarně až neuvěřitelně, ale v kázání to skutečně zaznělo, jak dokazuje doslovný citát:

„I my, kteří se hlásíme ke křesťanství, my katolíci, jsme součástí národa, součástí společnosti. Úspěchy i neúspěchy, radosti i bolesti prožíváme společně a dělíme se o ně. Je naší povinností nejen se projevovat, kriticky hodnotit, ale též se společně podílet na životě této země. Proč nám v tom někdo chce bránit, vyloučit nás?“

Opravdu si kardinál Duka myslí, že katolíky někdo vylučuje z národa, brání jim podílet se na životě této země? Jak se takové vylučování projevuje? V kázání nezaznělo nic konkrétního, pouze chmurná obecně znějící slova. Výborná pro to vzbuzovat či povzbuzovat různá podezření, pocit ohrožení a ukřivděnosti. Primas český, jehož osobně rozhodně nikdo neumlčuje, v médiích je naopak přítomný velmi často, ovšem vidí i naději, a to v podobě voleb:

„Naši naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu. Jen tak naplníme úsilí o demokratickou společnost v demokracii bez přívlastků. Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary různých menšin.“

Co znamená obrat „demokracie bez přívlastků“, který mohl být i úlitbou na mši rovněž přítomnému Václavu Klausovi staršímu? Ani tentokrát nebyl kazatel konkrétní, a tak lze jen spekulovat, že měl na mysli vliv některých menšin a neziskových organizací, zvláště těch prosazujících z pohledu církve škodlivé ideologie. O těch bude obšírněji řeč dále.

Podle Dominika Duky jsou dva zásadní úkoly státu: zajistit bezpečnost občanů a zabránit bankrotu. Státní dluhy jsou „také naše dluhy, za které jsme zodpovědni my jako občané“. Mluvil o tragických osudech lidí propadlých exekuci, ale pouze jako o výstraze, bez náznaku toho, že by mělo být úkolem státu pomáhat těm nejslabším, nejohroženějším. Slova o demokracii bez přívlastků tak dostala další smysl – raději ne demokracii sociální, sociálně ohleduplnou.

Umlčovaná menšina. Ale kým?
Některé z komentářů se domnívají, že Dominik Duka měl na mysli demokracii neliberální, v souladu s některými konzervativními kruhy v církvi. Proti tomu by snad mohlo mluvit to, že kardinál Duka o sobě opakovaně mluví jako o občanu, který se veřejně vyjadřuje proto, aby naplnil své právo. Lze tedy očekávat, že toto právo spolu s dalšími právy nebude upírat druhým. Opět je tu nejasnost a vágnost kázání tím, co vzbuzuje nejistotu.

Umlčovaná většina v každém případě není totéž co většina mlčící, o níž se mluvilo v jistých chvílích našich moderních dějin a mluví se i dnes při popisu vzestupu populistických politických hnutí. Když je většina umlčovaná, znamená to, že tu musí být někdo, kdo ji umlčuje. A opět je vzneseno podezření, a opět nekonkrétně, tak, aby si každý mohl dosadit to své.

To je ze strany duchovního, a vlastně kohokoli, nezodpovědný přístup. A také tak nějak nečestný. Pokud považuje ony umlčovatele za natolik nebezpečné, neměl by se bát je otevřeně pojmenovat. Tím by se však jednak vystavil silnější a adresnější kritice, jednak by jeho řeč ztratila na onom temném apelu na nejrůznější podezření.

Není divu, že se objevila řada reakcí upozorňujících na to, že římští katolíci (a obecně křesťané) představují v dnešní české společnosti rovněž menšinu, a jejich představitelé by si proto neměli osobovat právo stavět se do pozice většiny, ale spíše se stavět na stranu jiných menšin. Mluvit z pozice většiny je ale výhodnější, navíc když je tato menšina jaksi „utlačovaná“, a tudíž je zřejmě i v morálně příznivější pozici.

Je vlastně dobře, že občan kardinál může své názory vyslovovat takto otevřeně. Kromě dalšího zjevného důkazu o tom, že on sám není umlčován, je to i příležitost pro všechny katolíky konfrontovat se s nimi, kriticky se k nim vztáhnout – „kriticky hodnotit“ je podle Dominika Duky ostatně jejich povinností. Je to příležitost, aby byly katolické hlasy, kriticky hodnotící a popřávající zároveň stejné právo těm druhým, daleko víc slyšet, než je tomu dnes.

Odvahu pro uprchlíky, ale i pro nás samé
Další živě diskutovanou částí bohoslužby byly přímluvy, přímluvné modlitby po vyznání víry a před začátkem eucharistické modlitby. Obracely se k ostatním českým světcům, kromě „hostitele“ svatého Václava, a pozornosti se dostalo dvěma z celkem sedmi přímluvných modliteb. Byla to za prvé prosba s přímluvou svatého Vojtěcha, vyhnance z českého království, který zemřel mimo rodnou zemi při misijní činnosti, za uprchlíky:

„Na přímluvu sv. Vojtěcha prosíme za vyhnance a uprchlíky. Kéž s naší pomocí najdou odvahu vrátit se do zemí svých otců, stanou se novou nadějí pro své národy a obnoví svá města, kde budou žít v míru a pokoji.“

Tato přímluva některým zněla jako nepřímé odmítnutí uprchlíků, navíc necitlivé v tom smyslu, že nebere v úvahu to, že se mnohdy vrátit nemohou, protože jim to podmínky v jejich rodných zemích a městech neumožňují. Jak napsal výstižně v glose na stránkách Radia Proglas Filip Breindl: „Leží-li nám tedy na srdci prospěch uprchlíků, přimlouvejme se za statečnost a odvahu pro sebe samé. Svatý Vojtěch k tomu zůstává vhodným partnerem.“

Přímluvná modlitba za to, aby se uprchlíci a vyhnanci mohli navrátit do svých domovů a pomoci je obnovit, samozřejmě není nic špatného, právě naopak. Emigrace, útěk velkých skupin lidí z jejich vlasti, to vše je pro země, které to postihuje, obrovskou ztrátou – známe to dobře z české a československé historie. Kdo jiný by měl obnovit města a země zničené válkou, fanatismem a bezohledností světových mocných než ti, kdo v nich žili a mají k nim vztah.

Tento správný záměr by ale měl být vyvážen druhou stranou, totiž vlastní připraveností poskytnout pomoc, posilu, útočiště těm, kteří se vrátit nemohou. To je téma, které neúnavně a všemi možnými způsoby prosazuje a zdůrazňuje papež František. V české církvi, jak by se aspoň zdálo podle boleslavské mše, tento důraz moc sdílený není. Dokonce ani historik Jaroslav Šebek, jeden z komentátorů bohoslužby, neopomněl dodat, že ani on se „neztotožňuje se všemi kroky směřujícími k velkému přijetí uprchlíků“, i když vzápětí varoval před těmi, kdo se snaží rozdmýchávat nejrůznější strachy.

Zhouba genderových ideologií a papež František
Druhá z přímluv, které vzbudily kritiku, se týká genderových ideologií: „Na přímluvu sv. Jana Nepomuckého prosíme za Církev v naší vlasti. Kéž biskupové, kněží, jáhni, ale i všichni věřící mají odvahu postavit se zhoubě genderových teorií a hájí přirozený zákon stvoření.“

Pokud v přímluvě za uprchlíky bylo vyznění modlitby v rozporu s přístupem papeže Františka, v tomto případě je s ním naopak v naprostém souladu. Málokdo je ve svém odmítání genderových teorií tak důsledný a tak ostrý jako právě František. Genderová ideologie je podle Františka nástrojem ideologické kolonizace ze strany bohatých zemí, je druhem vykořisťování. Přirovnal ji dokonce k atomové hrozbě.

Papež František by jistě neměl problém ani s přímluvou za školství, které by i v době plné relativismu mělo umět vychovat z mladých lidí opravdové osobnosti, nebo za to, aby muži byli „opravdovými muži a dobrými otci, kéž jsou ženy opravdovými ženami a dobrými matkami“. Zřejmě by mu jen nevyhovovalo, že modlitby postrádají výhled za hranice toho „našeho“, obracejí se pouze k naší české zemi, našim kořenům, našemu starému kontinentu, a nevnímají globální kontext, chudobu ve světě a ekologickou krizi.

Pohled papeže Františka na gender by měl být jakýmsi varováním pro ty, kdo příliš snadno kladou do protikladu církev „dukovskou“ a „františkovskou“. Zásadní protiklad ve všech věcech neexistuje, je třeba dobře rozlišovat. I ten, kdo je ve věcech genderu a tradiční rodiny konzervativní, může být velmi otevřený ve věci lidských práv uprchlíků, sociální či ekologické ohleduplnosti. Je důležité vnímat názory v jednotlivých otázkách v jejich rozmanitosti, být kritičtí, ale zároveň ne paušálně a vlastně nekriticky odsuzující.

Polské feministky mají o dnešním papeži jasno: je „vůdcem pravicových populistů“. Kritický pohled je důležitý pro každého, pro toho, jehož úřad je zatížen učením o neomylnosti, asi ještě více než pro jiné. Bylo by ale dobré pro všechny, kdyby se kritický pohled dokázal spojit s vnímavostí a otevřeností. To neznamená oslabovat kritiku nebo omlouvat to, co považuji za nepřijatelné. Vnímavost pro složitost skutečnosti kritický pohled spíš může zpřesnit.

Národní mše, národní církev?
V české společnosti se dnes dá vysledovat trend poptávky po křesťanství jako nositeli a zastánci tradičních, národních hodnot proti ohrožení ze strany imigrantů a některých ideologií, na prvním místě multikulturalismu. Tento trend zřejmě bude pokračovat a bude se vytvářet vrstva společnosti, která bude pozitivně vnímat z pestrého křesťanského dědictví a historie právě ty části, nejvíce spojené s nacionalismem a konzervativním pohledem na člověka a společnost.

Stejně tak se ale dá očekávat, že tento způsob nahlížení na křesťanství zůstane jen jedním z mnoha, tak jako je rozmanitá a mnohotvárná tradice křesťanství, ale i katolictví v českých zemích. Křesťanské učení, křesťanská zvěst se jednoduše nedá redukovat na obranu národa, ani na obranu konzervativního, neměnného pojetí rodiny a společenských rolí. Vždy bude bohatší a rozmanitější než toto; nebo nebude vůbec.

Ani dnešní česká a moravská římskokatolická církev není monolit znějící jedním hlasem. Třeba čerstvá výzva České biskupské konference ke sněmovním volbám  je uměřeně vstřícná, nevyznívá konfrontačně, vyhlíží i za český a evropský horizont, snaží se hledat to pozitivní a pojmenovávat to tak, aby to bylo přijatelné pro co nejvíc lidí.

Bylo by možná dobré, kdyby příští rok svatováclavská poutní mše ve Staré Boleslavi měla jiný formát, třeba ekumenické bohoslužby s rovnocennou účastí zástupců ostatních církví. Pokud by se ze svatováclavských církevních oslav trvale stal svátek národa, z něhož jsou ti ostatní (jiné církve, všechny národnostní i jiné menšiny) vyloučeni a který se stává příležitostí pro „umlčovanou většinu“ utvrzovat se v pocitu ohrožení, bylo by to velmi nešťastné pro všechny.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Odvahu k překusování nekrofilních prelátů Čtvrtek, 5.Října 2017, 10:41:15

Lze pochybovat o upřímnosti toho, kdo přeje druhým odvahu k tomu, aby udělali něco, v čem jim nejspíš nebrání nedostatek odvahy, ale něco jiného. Například uprchlíkům v návratu domů či biskupům, kněžím, jáhnům, ale i všem věřícím v potírání genderových teorií.

Ta první modlitba, kdyby byla upřímná, by zněla: "Bože zbav nás uprchlíků"

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Ještě upřímněji Čtvrtek, 5.Října 2017, 11:41:54

by ta modlitba zněla: "Bože, zbav nás špatného svědomí, že jsme odmítli pomoc uprchlíkům".

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.