Deník Referendum Domov

Sochař Petr Váňa v rozhovoru pro DVTV  promluvil o tom, jakou roli v úsilí o návrat Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí hrají jeho odpůrci. A byla to slova docela překvapivá. Ti, kdo jsou fundovaně proti, mají v celé věci velkou a kladnou roli, díky nim je příběh krásný a čistý. Kdyby nebylo protestujících, sloup by podle Váni dávno stál jako zakázka někoho, jako čistě komerční projekt. S odpůrci sloupu, například s evangelickým farářem Janem Z. Dusem, Váňa mluvil a po dlouhém hovoru zjistili, že jsou v mnoha věcech na jedné lodi.

Hlavní autor již téměř dokončené nové verze původního sloupu se záměrně nechtěl pouštět do historických a ideových souvislostí celého sporu. Jeho slova na adresu odpůrců projektu, do kterého již věnoval tolik sil, času a vlastních peněz, lze ale číst také jako ocenění jiného typu aktivismu (činnosti zadarmo, z věrnosti určité věci, ideji), než je ten jeho. Podle Váni je jakékoli veřejné projevování zájmu o osud veřejného prostoru samo o sobě pozitivní, je nadějné. I kdyby bylo věcně protikladné jeho vlastní snaze.

"Já budu pracovat v klidu dál. Myšlenka smíření je krásná a socha Panny Marie od J. J. Bendla ještě více", říká Petr Váňa.

Recept na smíření
To je myšlenka a postoj, který si zaslouží velkou pozornost. Mimo jiné je to jakýsi recept na smíření. Mít úctu k druhé straně, přestože s ní věcně nesouhlasím, vážit si toho, že ten druhý veřejně projevuje svůj názor a postoj, byť se neshoduje s tím mým, stále hledat shodu, naslouchat si a překonávat neporozumění a nedorozumění, to je nakonec zřejmě jediná cesta, jak se skutečně usmířit.

Na mezinárodní ekumenické konferenci ve Wittenbergu, věnované pětisetletému výročí reformace a stále nenaplněné snaze dospět konečně k jednotě všech křesťanů u jednoho stolu Páně, jsme slavili také liturgii smíření a obnovy křestních slibů. Jedna z děkovných modliteb byla vyjádřením díků za dary, které jsou vlastní těm druhým.

Nejprve katolický duchovní poděkoval za všechny duchovní, teologické a etické impulsy reformace: úctu ke Slovu Božímu, zapojení velkého množství žen a mužů v evangelických obcích, intenzivní diskuse a zodpovědný rozhodovací proces na synodách, nasazení v diakonické činnosti v celosvětovém měřítku.

Poté evangelický koncelebrující stejným způsobem ocenil přínos katolické církve: její opravdu globální, celosvětový rozměr, mnohost národů, jazyků a kultur, úctu a lásku k liturgii, tradici zbožnosti, víry a teologické reflexe předávanou napříč dějinami, charitativní práci v celosvětovém měřítku.

Bylo to velmi působivé a hluboké, protože často je tím prvním, co při vzájemném setkávání (či někdy spíše slovy Palackého „vzájemném stýkání a potýkání“) zaznívá, kritika druhé strany. Ať již za aktuální a skutečné problémy a vady, nebo za viny minulosti, za něco, co již dnes těžko postihuje reálnou situaci. Přistupuji již předem k druhému tak, abych mohl nalézt cokoli, co mě od něj odděluje a co může být záminkou k tomu neusilovat o sblížení, o shodu, o sjednocení.

Chválit toho druhého má i zcela pragmatický rozměr. Pomáhá to vytvořit prostředí, ve kterém teprve je možné skutečně věcně řešit skutečně sporné otázky, protože jsou ulámány hroty vzájemné zášti, zklidněna nervózní naježenost, je možné se navzájem vnímat a poslouchat. A je to i mnohem příjemnější a pravděpodobně i zdravější z prosté lidské stránky.

Jak vyjít ze slepé uličky vzájemných sporů
Vzájemná chvála má samozřejmě své hranice. Když oceňuji druhého, musím být skutečně přesvědčen o tom, že to, co chválím, je chvály opravdu hodné. Jinak by šlo jen o diplomatickou zdvořilost, která sice někdy také má svůj smysl, nepronikne ale na hlubší rovinu a tedy ani nemůže přispět ke skutečnému poznání a smíření.

Také není k ničemu dobré obcházet sporné body, bolavá místa, tvářit se, že žádné problémy vlastně nejsou. Ty se stejně nakonec vynoří na povrch a je třeba se s nimi utkat a vyrovnat. Rozdíl je jen v tom, jak jsou právě vnitřně nastaveni a připraveni ti, kteří se s nimi utkávají a vyrovnávají. A to může být rozdíl naprosto zásadní.

Když se vrátíme ke sporu o pražský Mariánský sloup, mohla by být pro obě strany cestou snaha pochopit úsilí protivníků jako pozitivní samo o sobě. Odpůrci sloupu se často domnívají, že jde o snahu oživit triumfalistickou, nesnášenlivou podobu římskokatolické církve, takovou podobu, která chce dominovat veřejnému prostoru, ty ostatní z něj vytlačovat a marginalizovat. To by mělo být pro mnohé příznivce obnovy sloupu dobře pochopitelné a sami by s něčím takovým měli stejný problém. Zřejmě by se mnozí z nich s odpůrci sloupu v této věci bez potíží shodli.

Příznivci sloupu na druhé straně v aktivitách jeho odpůrců často vidí apoteózu vandalismu, skrytou či otevřenou protikatolickou zaujatost, neschopnost rozlišovat mezi motivacemi těch, kdo chtějí sloup obnovit. Ani tady by pro mnohé odpůrce sloupu nemělo být obtížné pochopit tyto důvody, nebo se s nimi dokonce i identifikovat. Kdyby si dali tu práci a s těmi příznivci obnovy, kteří by o to měli zájem, o věci dostatečně dlouho mluvili, zřejmě by se navzájem shodli.

Možná jsem v této věci příliš optimistický, protože sám nemám na znovupostavení Mariánského sloupu jednoznačný názor a zároveň si vážím řady lidí, kteří se profilovali ať již jako odpůrci, nebo jako příznivci sloupu. Ačkoli ani jedněm ani druhým nechci nic radit, věřím, že jsou schopni překonat jakousi slepou uličku, do které se diskuse o mariánském sloupu a obecněji o vztahu k našim národním (nejen) církevním a náboženským tradicím dostaly. Na vzájemné usmíření a objevení druhého není nikdy pozdě.