Vzájemnou chválou k usmíření

Filip Outrata

Oceňovat a chválit druhého pomáhá k tomu vzájemně si naslouchat a brát se vážně, může být cestou k řešení zaseknutých letitých konfliktů a ke smíření. Třeba v diskusích a sporech kolem pražského Mariánského sloupu.

Sochař Petr Váňa v rozhovoru pro DVTV  promluvil o tom, jakou roli v úsilí o návrat Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí hrají jeho odpůrci. A byla to slova docela překvapivá. Ti, kdo jsou fundovaně proti, mají v celé věci velkou a kladnou roli, díky nim je příběh krásný a čistý. Kdyby nebylo protestujících, sloup by podle Váni dávno stál jako zakázka někoho, jako čistě komerční projekt. S odpůrci sloupu, například s evangelickým farářem Janem Z. Dusem, Váňa mluvil a po dlouhém hovoru zjistili, že jsou v mnoha věcech na jedné lodi.

Hlavní autor již téměř dokončené nové verze původního sloupu se záměrně nechtěl pouštět do historických a ideových souvislostí celého sporu. Jeho slova na adresu odpůrců projektu, do kterého již věnoval tolik sil, času a vlastních peněz, lze ale číst také jako ocenění jiného typu aktivismu (činnosti zadarmo, z věrnosti určité věci, ideji), než je ten jeho. Podle Váni je jakékoli veřejné projevování zájmu o osud veřejného prostoru samo o sobě pozitivní, je nadějné. I kdyby bylo věcně protikladné jeho vlastní snaze.

Recept na smíření

To je myšlenka a postoj, který si zaslouží velkou pozornost. Mimo jiné je to jakýsi recept na smíření. Mít úctu k druhé straně, přestože s ní věcně nesouhlasím, vážit si toho, že ten druhý veřejně projevuje svůj názor a postoj, byť se neshoduje s tím mým, stále hledat shodu, naslouchat si a překonávat neporozumění a nedorozumění, to je nakonec zřejmě jediná cesta, jak se skutečně usmířit.

Na mezinárodní ekumenické konferenci ve Wittenbergu, věnované pětisetletému výročí reformace a stále nenaplněné snaze dospět konečně k jednotě všech křesťanů u jednoho stolu Páně, jsme slavili také liturgii smíření a obnovy křestních slibů. Jedna z děkovných modliteb byla vyjádřením díků za dary, které jsou vlastní těm druhým.

Nejprve katolický duchovní poděkoval za všechny duchovní, teologické a etické impulsy reformace: úctu ke Slovu Božímu, zapojení velkého množství žen a mužů v evangelických obcích, intenzivní diskuse a zodpovědný rozhodovací proces na synodách, nasazení v diakonické činnosti v celosvětovém měřítku.

Poté evangelický koncelebrující stejným způsobem ocenil přínos katolické církve: její opravdu globální, celosvětový rozměr, mnohost národů, jazyků a kultur, úctu a lásku k liturgii, tradici zbožnosti, víry a teologické reflexe předávanou napříč dějinami, charitativní práci v celosvětovém měřítku.

Bylo to velmi působivé a hluboké, protože často je tím prvním, co při vzájemném setkávání (či někdy spíše slovy Palackého „vzájemném stýkání a potýkání“) zaznívá, kritika druhé strany. Ať již za aktuální a skutečné problémy a vady, nebo za viny minulosti, za něco, co již dnes těžko postihuje reálnou situaci. Přistupuji již předem k druhému tak, abych mohl nalézt cokoli, co mě od něj odděluje a co může být záminkou k tomu neusilovat o sblížení, o shodu, o sjednocení.

Chválit toho druhého má i zcela pragmatický rozměr. Pomáhá to vytvořit prostředí, ve kterém teprve je možné skutečně věcně řešit skutečně sporné otázky, protože jsou ulámány hroty vzájemné zášti, zklidněna nervózní naježenost, je možné se navzájem vnímat a poslouchat. A je to i mnohem příjemnější a pravděpodobně i zdravější z prosté lidské stránky.

Jak vyjít ze slepé uličky vzájemných sporů

Vzájemná chvála má samozřejmě své hranice. Když oceňuji druhého, musím být skutečně přesvědčen o tom, že to, co chválím, je chvály opravdu hodné. Jinak by šlo jen o diplomatickou zdvořilost, která sice někdy také má svůj smysl, nepronikne ale na hlubší rovinu a tedy ani nemůže přispět ke skutečnému poznání a smíření.

Také není k ničemu dobré obcházet sporné body, bolavá místa, tvářit se, že žádné problémy vlastně nejsou. Ty se stejně nakonec vynoří na povrch a je třeba se s nimi utkat a vyrovnat. Rozdíl je jen v tom, jak jsou právě vnitřně nastaveni a připraveni ti, kteří se s nimi utkávají a vyrovnávají. A to může být rozdíl naprosto zásadní.

Když se vrátíme ke sporu o pražský Mariánský sloup, mohla by být pro obě strany cestou snaha pochopit úsilí protivníků jako pozitivní samo o sobě. Odpůrci sloupu se často domnívají, že jde o snahu oživit triumfalistickou, nesnášenlivou podobu římskokatolické církve, takovou podobu, která chce dominovat veřejnému prostoru, ty ostatní z něj vytlačovat a marginalizovat. To by mělo být pro mnohé příznivce obnovy sloupu dobře pochopitelné a sami by s něčím takovým měli stejný problém. Zřejmě by se mnozí z nich s odpůrci sloupu v této věci bez potíží shodli.

Příznivci sloupu na druhé straně v aktivitách jeho odpůrců často vidí apoteózu vandalismu, skrytou či otevřenou protikatolickou zaujatost, neschopnost rozlišovat mezi motivacemi těch, kdo chtějí sloup obnovit. Ani tady by pro mnohé odpůrce sloupu nemělo být obtížné pochopit tyto důvody, nebo se s nimi dokonce i identifikovat. Kdyby si dali tu práci a s těmi příznivci obnovy, kteří by o to měli zájem, o věci dostatečně dlouho mluvili, zřejmě by se navzájem shodli.

Možná jsem v této věci příliš optimistický, protože sám nemám na znovupostavení Mariánského sloupu jednoznačný názor a zároveň si vážím řady lidí, kteří se profilovali ať již jako odpůrci, nebo jako příznivci sloupu. Ačkoli ani jedněm ani druhým nechci nic radit, věřím, že jsou schopni překonat jakousi slepou uličku, do které se diskuse o mariánském sloupu a obecněji o vztahu k našim národním (nejen) církevním a náboženským tradicím dostaly. Na vzájemné usmíření a objevení druhého není nikdy pozdě.

    Diskuse
    September 20, 2017 v 10.25
    Chvála, smíření, konflikt
    Kdybych měl začít chválou katolické církve, tak bych asi začal 2. vatikánským koncilem, otevřením se světu, uznáním demokracie a ildských práv jako důležitých civilizačních hodnot, zahájení biblických studií, ekumenický dialog. Kdybych pokračoval přes katolické intelektuály, kteří mě obohatili a od nichž jsem se mnohému naučil, tak bych musel jmenovat Jiřího Němce, Danu Němcovou, Radima Palouše, Jana Sokola, Bonaventuru Boušeho, Josefa Zvěřinu, Václava Malého a mnoho dalších, včetně Ivana Martina Jirouse, zvaného magor a samozřejmě je pak třeba jmenovat přátele jako Petra Pospíchala, Václava Umlaufa, kluky Adámkovy, Jardu Beneše, atd. Vážil jsem si a vážím jejich nasazení pro druhé, co dělali v rámci Charty 77, v undergroundu i v širší společnosti. Tedy začil jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech živé neformální ekumenické společenství.

    Revolucí se přátelské vztahy nezměnily, téma sloupu jsem ovšem s nikým z nich nediskutoval. Ve znovupostavení sloupu vidím tyto zásadní problémy: 1. problém oživení a posílení protireformačního katolictví, které symbolizoval - tedy jsem proti z důvodu úcty k duchovním předkům, kteří byli popraveni či vyhnáni ze země, 2. problém demokratické republiky, která sloup svrhla, protože to byl nápadný symbol habsburské monarchie - jistě nebylo to z vůle ani Masaryka ani volené vlády, ale byla to spontánní akce lidu, jež je vzhledem k vyhlášení republiky a odstřižení se od Rakouska-Uherska pochopitelná.

    Baroko ani mariánská zbožnost mi jako evangelíkovi nic moc neříká, ale nejsem proti. Tedy nemám nic proti tomu, aby ten sloup byl postaven kdekoli jinde, vhodný by se mi jevil napřklad Velehrad, ale postavení na daném místě na Staroměstském náměstí se mi z výše uvedených důvodů jeví jako neuctivé a nevhodné. Navíc kardinál Duka to prosazuje způsobem, který ono habsburské, protireformační katolictví silně připomíná. A abych skončil kladně, tak si velmi vážím a s potěšením čtu prohlášení a texty současného papeže Františka. Jeho sociálně empatická politika je obdivuhodná.
    JP
    September 20, 2017 v 14.09
    Chvalte!
    O poměru mezi chválou a kritikou se vyjádřil svého času Miroslav Horníček, když vzpomínal na své první kontakty se světem divadla (tedy v Plzni).

    Napsal v té době kritiku jednoho divadelního představení pro nějaký kulturní či přímo divadelní časopis. A v této své kritice ono představení naprosto ztrhal.

    Snad právem; ale když tento svůj článek předložil šéfredaktorovi onoho časopisu, tento mu dal ponaučení: "Nekritizujte! Chvalte! Uvidíte, že je to mnohem obtížnější!"

    Kritizovat, nacházet na druhém jeho vady, to je opravdu ta nejsnadnější věc na světě. Ale dokázat rozpoznat, co ten druhý udělal dobře - to je vlastně zároveň i vlastním kreativním počinem, kdy se onen posuzující musí napřed vnořit do díla, do počinu toho druhého, musí se dokázat vcítit do něj a jeho konání. A proto - jak onen moudrý šéfredaktor počínajícímu elévovi prozradil - chvála je vždycky obtížnější, nežli pouhá kritika. Obtížnější, a proto i hodnotnější.

    A chvályhodnější. ;-)
    IH
    September 20, 2017 v 21.38
    kulturní vymoženost lidstva
    Pan Outrata se dotkl velmi zásadní věci. Jde o vpravdě univerzální princip, který se netýká jen uznání a ocenění názorového oponenta (po němž by ovšem nemělo následovat obvyklé nedvojznačné "ale"). Týká se v podstatě jakéhokoliv vztahu, třeba spolupráce v zaměstnání. Není dobré, když se lidé častují řečmi jako: "Dojdi už pro to!" a v odpověď zazní "Já jsem tam byl posledně". "Ale já jsem za tebe vyřídil víš co." "Ale vyhnul ses tehdy, ty víš čemu se vyhýbáš jak čert kříži!" Atd. Lepší určitě je, a vzpomínám na takovou harmonickou spolupráci se svou první kolegyní v zaměstnání vůbec, když jeden řekne "Já tam jdu!" a příště slyší "Dneska tam ale ty nepůjdeš, mně se tam šikne cesta."

    Ve všech kulturách, co jich jen ještě na světě je, asi porozumí úsloví "Samochvála smrdí". Etnografové zjistili třeba u Sanů, jak úspěšný lovec jen pomalu na naléhání ostatních připouští, že nebyl dva dny v buši zbytečně, jak to zprvu z jeho řeči mělo vypadat. Velkým úlovkem se prostě nechlubí, dává se tak ostatním najevo, že byste bez nich nedokázali nic (což je pravda). Rčení "Dobré zboží se chválí samo" přestalo do určité míry platit s postupující globalizací a tak nastupuje stále více reklama, založená na sebechvále jako specifickém žánru. Jak jsem napsal jinde, reklama na hospodářské produkty nehaní aspoň jiné zboží, ba ani s ním nesrovnává. V politice je tomu jinak a výsledkem je ještě větší nedůvěra v politiky a "produkty", jež nabízejí.

    Diskuse má tedy být vedená slušně a uznale, je-li to aspoň trochu možné, protistrany mají na druhém ocenit pozitiva . Přece však cítíme, že někdy není mnoho smířlivosti a empatie na místě, a to tehdy, když se nejedná o fair play. Je-li jeden názor, spíše však "názor" a ekonomicky podložený zájem, "vyfutrován" penězi. Pak není možné začít chválou, dokonce ani z diplomatických ohledů. Protistrana není názorový oponent, ale někdo jako "bílý kůň", který maje svou roli zaplacenou hledí skrze vás a dokonce svatá trpělivost mu nechybí.

    Je jasné, že pan Váňa, jenž by si přál obnovení mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí, a mnozí další lidé rozhodně nejsou naposled uvedený případ. Totéž však nejspíš neplatí v dostatečné míře, při všem mém respektu k církevní hierarchii, o kardinálu Dukovi.
    September 21, 2017 v 8.00
    Panu Šimsovi
    Tady je další z úžasných promluv papeže Františka. Také ho obdivuji, na rozdíl od jeho předchůdců, kteří mě ničím neoslovili. Ale ne protože je to populární a známá osobnost. Čtu ho. Pozoruhodné je, že on nemluví jen ke katolíkům, ale ke každému člověku na zemi.
    http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=26385
    FO
    September 21, 2017 v 9.28
    Chvála evangelických církví
    Abych zkusil Martinu Šimsovi oplatit jeho moc hezkou chválu katolické církve podobnou mincí. Na evangelických církvích - nebo spíš nekatolických, protože budu mít na mysli mimo jiné třeba i starokatolíky - mám rád třeba to, že už nyní žijí ve stavu smířené různosti, což je sen dnešních ekumeniků. Je tam velká různost názorů a pohledů, což není problém, ale je to naopak vítáno. Podobně jsem se vždy cítil a cítím stále na Evangelické teologické fakultě, kde rád dnes učím.

    Vztah k Bibli, a to celé, včetně Starého zákona, chuť vztahovat biblické myšlenky k vlastnímu životu. Civilnost liturgického projevu, což je mi celkově bližší než pompa, byť zase přehnaně strohé kalvínské pojetí bohoslužby mi zase tak blízké není. Ale i v tomto je mezi evangelickými křesťany velká různost.

    Nebudu připojovat žádná ale, jen napíšu, že postavení sloupu - třeba někde jinde než na Staroměstském náměstí (mám rád třeba sochu Panny Marie z exilu v zahradě pod Strahovským klášterem). Aby se tak dalo najevo, že stržení sloupu nebyl dobrý způsob, jak vyjádřit nějaké, jakékoli hodnoty,a že tyto hodnoty, jako je smíření a ekumenická vstřícnost, lze lépe hájit bez podobných činů...
    September 21, 2017 v 9.53
    Já se, pane Outrato, domnívám, že člověk, který má chválit cizí církve, musí mít především nějakou tu svou, do které patří a cítí se v ní přijat se vším všudy, co má. Jinak je pravděpodobné, že bude pořád někoho otravovat kritickými poznámkami.
    FO
    September 21, 2017 v 11.37
    To určitě souhlasím, paní Hájková. Jen bych asi trochu upřesnil, že člověk se asi nikdy necítí v nějakém společenství přijat se vším všudy, co má. I podle mých zkušeností je většina těch, kteří jsou v církvích, vždycky s něčím trochu nespokojena, někde jim to trochu skřípe, ale to celkově není na škodu, spíš naopak, podněcuje to kritický vztah k vlastní tradici a církvi. Asi je to i růzností povah, v každém případě ne vždy jsou kritické poznámky na škodu, někdy jsou naopak velmi přínosné...
    September 21, 2017 v 12.01
    Ale pořád je tady ten problém, že musí mít nějakou vlastní tradici a vlastní církev, pane Outrato. Já mluvím hlavně o těch, co nemají.
    FO
    September 21, 2017 v 12.05
    Ano, tomu rozumím. V tomto článku jde primárně o ty kteří nějakou církev mají, a o vzájemný vztah mezi nimi, ale máte pravdu, je důležité mít nějakou vlastní tradici a zázemí. Může být i necírkevní, důležité je přijímající společenství a nějaká duchovní/vertikální podstata.
    September 21, 2017 v 13.37
    Všichni to mít nemohou. Bezdomovci jistě také nemají tradice a přijímající společenství s vertikálou. Možná hlavně proto jsou bezdomovci.
    Ale ti jistě ani nečtou Referendum.
    Omlouvám se.
    September 21, 2017 v 21.35
    Je rozdíl mezi tím mluvit s někým a mluvit o někom
    V dialogu se snese jen malá míra kritiky, která musí být bohatě vyvažovaná chválou zejména tam, kde jsou pozice hodně odlišné a vzájemný respekt nesamozřejmý.

    Když mluvíme o někom, tak jsou naše slova obvykle adresována spíše lidem, u kterých předpokládáme, že ocení, jak jsme to té třetí osobě pěkně natřeli. Pokud ji přitom oslovujeme, je to jen rétorický prostředek, nečekáme, že bychom oponenta přesvědčili.
    VP
    September 22, 2017 v 2.50
    Žiji a pracuji v malilinkém společenství Jednoty bratrské, které nezapadá do žádné ze dvou frakcí Jednoty bratrské u nás. Žije si svým vlastním životem, chce se podobat té počáteční historické Jednotě, protože na víc nemá. Ale i v tom nejmenším společenství jsou vždy nějaké problémy. V samotném společenství tedy nemůžeme mít zakotvení našeho života.
    Jistě nejhlubší zakotvení máme v našem bratru a Pánu, v Ježíšovi, našem Zachránci. On změnil můj život, že mohu každému člověku říct: Jsem Tvůj bratr. Pokud mi někdo odpoví: Ty nejsi můj bratr, protože...., to je jeho problém. Já bratrem zůstávám.
    Život s Ježíšem se vždycky projevuje v nějakém soudobém kontextu. Mně nejvíc vyhovuje a nejvíc si cením odkazu Jednoty bratrské. Dokáži však přijímat i odkazy jiných společenství. Učení Tomáše Akvinského, jezuitské indiánské redukce, rád bych napodobil mondragonské družstevnictví, s Komenským bych rád, aby se lidstvo začalo domlouvat jedním neutrálním jazykem – tuto myšlenku naplnil ruský Žid L.L.Zamenhof a lidstvo ji ještě nepochopilo, přijímám marxistický výklad Marxe Josefa Hellera, atd. Nedokážu vše vyjmenovat.
    Tak dokážu všude vidět dobré a kritizovat špatné. Myslím, že z upřímného pohledu můžeme kritizovat, ikdyž nemůžeme vstoupit do každého společenství. Na druhé straně si můžeme přát, aby druzí přijali hodnoty, které my vyznáváme: aby se církve necítily církvemi, ale Jednotkami jedné Kristovy Církve; aby se hledalo jak uskutečnit jazykovou jednotu lidstva – esperanto – při zachování všech národních jazyků; abychom zkoušeli jak přemoci zhoubný kapitalismus ne jako jednotlivci, ale silná společenství; přemáhali politikaření, atd., atd.
    Ikdyž se nedokážeme sjednotit v Ježíšově základu, mohou nás spojovat a nést společné ideje.
    (Jako příklad, že učení Tomáše Akvinského může uchvátit i nekatolíky, jeden malý příklad.Obrátila se na mne před padesáti lety v římském kostele Santa Maria sopra Minerva mladá žena, německá protestantka s dotazem: Miluji Tomáše Akvinského, studuji jeho dílo, ráda bych mu projevila svoji vděčnost. Ráda bych mu zapálila svíci, ale jako protestantka to nedokáži. Radil jsem jí, ať lásku a vděčnost k němu projeví tak, že bude milovat pravdu, jako ji miloval on. Po chvíli jsem ji zase uviděl. Ta, jíž svědomí nedovolilo zapálit světci svíci, klečela schoulená s hlavou až k zemi na prvním schodě ke kapli Svatého Tomáše, zvané Triumf svatého Tomáše).
    September 22, 2017 v 13.59
    K tomu, co napsal pan Kubička.
    Kritika někoho třetího lidi skutečně spojuje. Ale je to spojenectví velmi vratké.
    Víme, jak byli všichni jednotni v kritice minulého režimu a víme také, jak velmi nejednotni se ukázali poté, co režim padl.
    FO
    September 22, 2017 v 21.19
    Panu Pospíšilovi
    Díky za velmi osobní a hluboký příspěvek. Myslím, že jste dobře vyjádřil to, že otevřenost vůči druhým se nevylučuje s tím mít vlastní zakotvení, vlastní identitu. Vlastně to je spíš předpoklad skutečné jednoty, která není vnucená zvenčí, ale vychází zevnitř, ze srdcí a myslí...
    September 23, 2017 v 8.59
    Spojení proti společnému nepříteli
    těžko může toho nepřítele přečkat. Na těchto aliancích je ale vidět něco jiného. Pokud máme nějakého protivníka, tak se eskalací sporu čím dál tím více nabýváme dojmu, že rozdíly mezi námi jsou tak velké, že žádný dialog možný není. Ale v konfrontaci s protivníkem je vidět, že společnou řeč můžou najít i strany velmi rozdílné. Například za druhé světové války byla u západních spojenců velká snaha vidět Sovětský svaz a Stalina positivně, Finové se přes všechny rozpaky spojili s Německem proti Sovětskému svazu atd.

    Při absenci jasného nepřítele nabývají menší rozdíly osudového významu.

    V levicových kruzích je pokus o spojení proti "neoliberalismu". Tak jako muslimové kamenují v Mekce satana, levice by se měla spojit v rituálním proklínaní neoliberalismu. Potíž je v tom, že slovo "neoliberallsmus" vlastně nic neznamená, z toho rituálu žádné další konkrétní kroky neplynou. Poutě do Mekky a kamenování Satana také nevedou k tomu, že by se muslimové přestali vzájemně vyvražďovat.
    + Další komentáře