Čeští komentátoři začali varovat před nahlašováním sexuálního násilí naléhavěji než před sexuálním násilím samým. Všichni se shodnou, že hollywoodský producent Harvey Weinstein je zrůda a že útoky na ženy musíme brát vážně. Hned ale varují: neodsoudili jsme toho vynikajícího herce Kevina Spaceyho moc rychle? To už ani nemůže muž pomoci ženě do kabátu? Opravdu chceme žít v takové společnosti?

Fráze jako „hon na čarodějnice“, „hysterie“ nebo „kam až to dospěje“ vytvořila České republice zase jeden rekord: sexuální obtěžování se u nás začalo zlehčovat dřív, než z něj byl vůbec někdo nařčen. Zřejmě preventivně — pro případ, že by kampaň #metoo, která třeba v Británii bourá parlament, dorazila v plné síle i k nám.

Proto někteří komentátoři již nyní pohotově varují před smrští falešných mstivých obvinění, pranýřováním, ničením lidských životů a zneuctěním západního principu presumpce neviny. Kdo je další na řadě? Kdo uvízl v síti? Česká média vykreslují sexuální útočníky jako nevinné nezbedníky, co si jen „sáhli“ a sesypal se jim celý život. Vlna solidarity zaplavila i Kevina Spaceyho.

Goodbye, Kevin

Před jednatřiceti lety, už jako talentovaný divadelní herec, se Spacey jednoho večera přesunul s přáteli z klubu do svého bytu na Manhattanu, kam pozval také tehdy čtrnáctiletého Anthonyho Rappa. Ten se octl sám v ložnici, kam za ním Spacey přišel a snažil se ho přimět k sexu. Nejprve ho vzal do náručí a potom si na něj lehl. Více než o okolnostech události samé a více než o výpovědi oběti se však mluví hlavně o tom, co teď zažívá slavný pachatel.

„Ze Spaceyho se stal během dvou dnů psanec filmového světa,“ píše Josef Bouška v komentáři pro magazín Reportér. Kromě pozastavení natáčení seriálu House of Cards zmiňuje „řadu urážek a odsudků“, například od LGBT komunity. Ta herce kritizovala, když do svého omluvného vyjádření Rappovi zahrnul i svůj coming out.

Omluvou si Spacey podle Boušky zachoval „jakous takous integritu“, mohl prý čin prostě popřít. Ve skutečnosti Spacey ale udělal něco mnohem vychytralejšího. K situaci přistoupil jakoby s pokorou a vyjádřil hlubokou lítost a zděšení, současně ale situaci zrelativizoval: kdo by si přece pamatoval třicet let starou událost? Své jednání navíc zařadil do kategorie nevhodného opileckého chování. Zkrátka pokud se vůbec něco událo, udělal to nevědomky, ve slabší chvilce.

Je pozoruhodné, kolik lidí stále slyší na lítost za takzvaný opilecký přešlap, když právě taková výmluva je tou nejostudnější. Má-li muž, který obtěžuje ženy a potom se vymlouvá na opilost, jakous takous integritu, pak jsou morální asi úplně všichni. Do toho, pánové, dejte si ještě skleničku — dodá vám to odvahy a ještě se na to budete moct vymluvit.

Korunu svému vyjádření Spacey dodal nikoli „poněkud nešťastným“, jak píše Bouška, ale zcela vypočítavým coming outem. „Miloval jsem a měl jsem romantické vztahy s muži v průběhu celého svého života, nyní jsem si vybral žít jako gay,“ napsal herec v závěru své omluvy. Tento mistrovský pokus, jak mediálně přebít kauzu sexuálního obtěžování, zcela poprávu rozhořčil LGBT aktivisty. Ti se ještě stále potýkají s homofobními předsudky, které homosexualitu spojují se sexuálními úchylkami, obtěžováním či nemocemi. Coming out jednoho z nejslavnějších herců přímo spojený s obtěžováním nezletilého jsou vidle hozené do jejich úsilí.

↗

Frank Underwood byl v podání Spaceyho záporák, který využíval svou moc k manipulaci s lidmi. V kombinaci s nynějšími odhaleními by podívaná na něj byla nesnesitelná. Je dobře, že v House of Cards končí. Foto Pinterest

Už Spaceyho „omluva-neomluva“ je sama o sobě zavrženíhodná. Podle Boušky ovšem odsouzení mělo přijít až poté, co promluvily další oběti. Na herce se prý okamžitě snesla bouře urážek, neúměrná tomu, že Rappovo obvinění bylo pouze jedním neprokázaným tvrzením založeným na roky staré události. Co kdyby ale další oběti nepromluvily? Spaceymu by to zkrátka prošlo, protože prokázal „jakous takous integritu“?

Když všichni mlčí

Bouška správně naznačuje, že důkaz pro třicet let starou událost bychom hledali jen stěží. Jenže my bychom ho s velkou pravděpodobností nenašli ani tehdy. Tvrzení oběti stojí zpravidla proti tvrzení násilníka (ať už čin popírá, nebo si ho údajně nepamatuje). Před zákonem jsou si oba rovni — a zde také platí presumpce neviny. Ve skutečném životě si však rovni nejsou — a podle toho je třeba k případům přistupovat.

Toto nerovné postavení je hlavním důvodem, proč oběti mlčí. Pokud nejsme ochotni odsoudit obtěžování na základě výpovědi Anthonyho Rappa, herce ze Star Treku, kdo by vůbec věřil obyčejnému barmanovi Danielovi Beallovi, který promluvil krátce po něm? Ten by, vědom si svého postavení a nedůvěry okolí, pravděpodobně dál mlčel. Sám Rapp podle svých slov našel odvahu jen proto, že ji našli mnozí před ním v kauze producenta Harveyho Weinsteina.

Josef Bouška si neuvědomuje, že kýžený „dostatek výpovědí“ se objeví až v případě, kdy společnost v čele s novináři správně zareaguje na tu první. Jak by měla taková reakce vypadat? Oběť musíme vyslechnout, a priori jí důvěřovat a čin důrazně odsoudit bez odvádění pozornosti jinam. Jedině tak lze vytvořit vstřícné prostředí pro další oběti, mají-li veřejně promluvit. A ony promluví, neboť tu jsou. Pokud se někdo dopustil nějaké formy sexuálního násilí, neudělal to jen jednou.

Důkazem je i Kevin Spacey, v jehož případu se vyrojila řada dalších obětí v řádu jen několika dní. Spacey obtěžoval mladé muže během svého angažmá v jednom z nejstarších londýnských divadel Old Vic, kde působil deset let jako umělecký ředitel. Tehdy už mu nebylo šestadvacet, ale kolem padesáti. S konečnou platností se tak vyloučily teorie o mladické opilecké nerozvážnosti, kterou se sám herec omlouval a na kterou mu mnozí skočili.

Namísto okamžitého odsouzení u nás panují obavy z ničení lidských životů šéfů, kteří na vánočním večírku v opilosti plácli svou podřízenou po zadku. Takové zlehčování zesměšňuje zkušenost oběti a účinně jí tak brání o sexuálním obtěžování mluvit.

Relativizátoři a bojovníci za právo sahat na zadek museli přivítat kauzu ministra obrany, konzervativce Michaela Fallona. Kdokoli by chtěl případ zlehčit, mohl by bez zalhání celou kauzu shrnout asi takto: před patnácti lety sáhnul ministr na koleno novinářce během oficiální večeře, nyní musel rezignovat na funkci, a to i přesto, že se omluvil. A co víc, ani sama novinářka Julia Hartley-Brewerová se podle svých slov tehdy necítila nijak naštvaně ani ublíženě.

List Guardian však citoval přátele ministra, kteří potvrzují, že incident nebyl ani v poslední době ojedinělý a že ho nelze označit za pouhý flirt. Fallonovi muselo být jasné, že se s velkou pravděpodobností ozvou další ženy. A těm — na rozdíl od Hartley-Brewerové — ruka na koleně či kdovíkde jinde vadit mohla. Ministrova rezignace tak není přehnanou reakcí na obyčejné faux pas, ale záchranou před smrští dalších obvinění. Jeho případ ukázal, že kdo si sáhl jednou, sáhne si i podruhé.

Obyčejní Harveyové Weinsteinové

Hartley-Brewerová nic nenahlásila, protože se necítila jako oběť. Kauzu vyvolal až bulvární deník The Sun, který se na kampani #metoo přiživuje odhalováním sexuálních skandálů ve stylu „kdo s kým spal“. Srovnávat zákulisní aféry s případy sexuálního obtěžování, kdy oběti těžce sbírají odvahu, aby nahlásily své útočníky, vede ke zlehčování problému.

Bulvárně vyznívající titulky novin o prolezlém „Hollywoodu“ či „Westminsteru“ s sebou nesou i další riziko: působí, jako by se sexuální obtěžování odehrávalo mimo běžný život většiny z nás, ve vzdáleném světě, kde platí jiná pravidla a žijí jiní lidé. Za slavný Hollywood si přitom můžeme dosadit libovolnou instituci, jako je kancelář ve firmě, katedra na univerzitě, restaurace nebo fabrika.

Harvey Weinstein není výstřelkem v extravagantním prostředí. Harveyové Weinsteinové jsou všude kolem nás — mocní, tiše trpění svými oběťmi, pod pláštěm loajality nebo vlastních zájmů chránění všemi zasvěcenými. Důmyslný systém, který útočníka chrání třeba i po dvě generace jeho obětí, spoléhá především na mocenskou nerovnováhu — oběťmi proto nejsou jen ženy, ale třeba mladí muži. Profesor-studentka, poslanec-stážistka, producent-herečka, ředitel-sekretářka — status a postavení útočníkovi poskytují nejen pocit, že si může dovolit cokoli, ale také jistotu, že ho nestihne trest.

Sexuální násilí totiž není není sousto pro bulvár, ale systémový problém. O případech bychom se nedozvídali s dvacetiletým zpožděním, pokud by nad nimi instituce a okolí nezavíraly oči. Ve většině dosud odhalených „skandálů“ vždycky někdo dříve či později řekl: „Všichni to věděli“. Jako v londýnském divadle Old Vic.

Divadlo nejprve uvedlo, že na Spaceyho nebyly žádné stížnosti. Jakmile se ozvala druhá oběť, vyjádřilo své „hluboké znepokojení“ a zřídilo chráněnou linku pro pomoc případným dalším. Poté veřejně promluvili herci a zaměstnanci, kteří v divadle za Spaceyho ředitelování působili. Instituce prý o problémech věděla. Nic z toho by se neodehrálo, nebýt Anthonyho Rappa, prvního, kdo sebral odvahu.

Neškodní čeští muži?

Za rozmachem kampaně #metoo stojí známé a slavné osobnosti, které jí získaly mediální pozornost a dodaly odvahu řadě dalším. Hvězdné herečky jsou oproti ostatním ženám ve výhodě, a proto je pro ně v lecčems jednodušší být těmi prvními, kdo se odváží veřejně ozvat. Obviní-li producenta krásná a slavná herečka Gwyneth Paltrow, stěží ji bude někdo podezírat, že si obvinění vymyslela, že přehání nebo je hysterická. Taková odmítnutá uchazečka o miniroli má výchozí pozici podstatně ztíženou.

Nemá-li kampaň #metoo skončit u skandálů živených bulvárem, které časem vyšumí jako každé jiné, musí se pozornost médií obrátit na systémové příčiny. Od hereček, zpěvaček a sportovkyň je k obyčejným ženám stále daleko. Teprve ony obnaží strašlivé rozměry problému, o němž se ví, ale mlčí. Útočníky však odhalí jen tehdy, vytvoří-li jim společnost bezpečný prostor odhalit samy sebe.

Místo abychom naříkali nad lynčem v zahraničí, mělo by nás znepokojovat, proč žádný takový lynč neprobíhá u nás. Asi tu žijí jenom neškodní muži, kteří si v dobrém rozmaru poplácali něčí zadek…