Při pročítání apokalyptických zpráv o sexuálních útocích migrantů můžete získat dojem, že jste omylem navštívili velmi obskurní web s pornem. Zavalí vás titulky typu: „Šestnáctiletá křesťanská dívka několik hodin znásilňována skupinou mladých muslimů“, „Drsný osud otrokyň islámu: tresty, znásilňování a více pánů“ nebo „Dvanáctičlenný muslimský gang sedm hodin non-stop znásilňoval matku dvou dětí“.

Nejčastěji jsou tyto vylhané příběhy umisťovány do Švédska nebo Norska — zřejmě má jít o potrestání za jejich příliš vstřícnou migrační politiku. Trest ale ve skutečnosti ne a ne přijít. Ano, ve Švédsku se zvýšil počet znásilnění — islamobijci se tedy ozývají: „Jak to vysvětlit? Prdlo nábytkářům v kebuli? Ne, to uprchlíci!“ Realita je ovšem docela jiná. Švédská legislativa rozšířila definici „znásilnění“, a tak do této kategorie spadají i zločiny, které bývají v ostatních státech pojmenovány jinak — proto tento „nárůst“. Švédsko naopak patří mezi nejvíce pokrokové státy v rovnosti mužů a žen.

Však také informace o znásilňování muslimy nenajdete v žádném opravdu světovém médiu. Všechny „reportáže“ se povalují na podivných xenofobních blozích, které působí jako něco, kam by mohl psát Václav Klaus nebo Petr Hájek, pokud by ovládali angličtinu nebo počítač. Obránci národů si pak navzájem citují své erotické zápisníčky a fingují tak jejich serióznost.

A přece se znásilňuje

Podobné zkazky ale stále častěji prosakují i do masových a veřejnoprávních médií a dostává se jim tak stále širší legitimizace a zdání důvěryhodnosti. Podobné alarmující výmysly byly také jednou ze zápalných šňůr, které způsobily šílení Anderse Breivika.

Šíření neověřených zpráv navíc evidentně dodává svému hostiteli nadlidské schopnosti — třeba odvahu překračovat principy logického uvažování. Proto mohl například Tomio Okamura v pořadu Události, komentáře prohlásit: „Eritrejci jsou mimochodem na prvních dvou místech ve znásilňování ve Švédsku.“ Jak může jedno etnikum obsadit dvě příčky v jednom jediném žebříčku?

Jako by se Manchester United umístil na prvním i druhém místě v Lize mistrů — nejspíš po finálovém zápase, který sehrál sám se sebou. Zde se už nacházíme za hranicí rozumu, kvantové fyziky a tajemství univerza. Vše je jedním, neboli co muslim, to znásilňovač. Kdo by se vydal ještě dál v těchto surreálných šlépějích, může očekávat už jen utonutí v zenu nebo Martina Konvičku.

Ten patří mezi nejhorlivější proroky blížících se pohlavních údů. Stojí na pomyslné hranici evropských tradic a vyhlíží budoucnost. Jeho situace je nezáviděníhodná. Za zády má zástup sluníčkářských „mikropenisů“, což je diagnóza, kterou s oblibou častuje zastánce utečenců, a před sebou naopak vyhlíží hordy rabiátských přirození z Východu. Ke zklamání Konvičky i jeho věrných se ovšem na obzoru žádné „zmužilosti“ neobjeví. Ze všeho nejvíc tak jeho obsesivní slibování sexuálních zvěrstev připomíná velmi ujetou variaci na estrádu „Možná přijde i kouzelník“.

Násilná fantasmata se pak ale ze sdělovacích prostředků prolamují i do každodenního uvažování. Nedávno jsem se snažil vysvětlit svému známému, že zprávy, které sdílí na svém facebookovém profilu, jsou jen poplašné novinářské kachny. Při obraně svých oblíbených webů nakonec vyslovil varování: Počkej, až si uprchlíci podají i tvoji holku, pak si povíme, kdo měl pravdu.

↗

Při pročítání apokalyptických zpráv o sexuálních útocích migrantů můžete získat dojem, že jste omylem navštívili velmi obskurní web s pornem. Ilustrace beforeitsnews.com

Mohli bychom připomenout Vodňanského „Freude, Freude, vždycky na tě dojde”, ale zesměšňování dotyčných na osobní rovině by bylo až příliš snadné. Navíc to většinou zvládají s přehledem sami. Od Freuda musíme dál přes psychoanalýzu Lacanovu až k Slavoji Žižkovi. Ten vysvětluje vzestup rasismu a xenofobie jako důsledek celospolečenské závisti. Závidíme cizím etnikům jejich divoké radosti, které nám samotným odepřela civilizace. To oni nám ukradli naše původní starodávná potěšení: nesnášíme Romy, protože ponocují do rána, zpívají si a nepracují, zatímco my chodíme spát po Večerníčku, protože ráno musíme hákovat a co se týče zpěvu, zmůžeme se nanejvýš na mírné pobrukování, které neruší kolegy v openspacu.

Fantazie o islámu zas muslimům přisuzuje možnost chopit se beztrestně jakékoli ženy a užívat si s ní, co to jen jde. Jak nudná se pak zdá naše genderově vyrovnaná monogamie! To by také vysvětlovalo Konvičkovy harémové seznamy bývalých přítelkyň, kterými se s oblibou chlubí: „A teď bacha, já mám ex doktorky, architektky, právničky, PhDs v biologii, atd.” (nechme nyní stranou, proč mezi své milenky řadí i univerzitní titul). V tomto kontextu dává smysl i jeho obhroublý popis údajných švédských znásilnění: „Pravděpodobnost, že tamní špinavou káfiru (nevěřící) během života bez optání ohne nějaké kulturně-obohacené muslimidlo, je 1:4.”

Co s tím? Psychoanalýza popisuje lidskou psychiku jako pochmurné místo, které se musí vypořádat s ještě pochmurnější realitou. Žádná radost nám nemohla být ukradena, protože jsme žádnou nikdy neměli. Resentiment je zbytečný. Lze se těšit jen z toho mála, co máme — třeba z demokratických principů chránících lidskou důstojnost a svobodu vyznání.

Samotný Konvička nám může poradit, jak si takové štěstí dopřát. Anonymní uživatel založil stránku „Znásilnil mě Martin Konvička” a obviněný docent se rozhodl hnát neznámého pachatele před soud, protože nic takového samozřejmě neprovedl. Berme to jako chvályhodnou sebereflexi: špiněním a falešnými obviněními on sám hýří při každém rozhovoru, a přesto dokáže uznat jejich nezákonnost. Vezměme si z něj tedy poučení — i on by měl konečně čelit soudnímu řízení a definitivně zmizet z veřejného prostoru. Bude to taková drobná radost do našich chmurných dnů.