O lehkém čtení a prohnilosti české veřejné debaty
Marie HeřmanováCo se v českých lifestylových magazínech pro mládež i pro dospělé nedočtete? Při pohledu do těch zahraničních lze velmi brzy zjistit, že skoro všechno.
Poslední dobou se hodně mluví o tom, jak na středních a základních školách chybí mediální výchova. Jak se dnešní děti nedokážou orientovat v záplavě informací a odlišit zrno od plev či běžnou zprávu od hoaxu. Jak si myslí, že Facebook je zdroj informací. Zkusili jste se ale někdy podívat, jakou alternativu jim český mediální trh nabízí? České časopisy pro teenagery totiž představují hodně bizarní čtení, které se zaseklo někde v 90. letech.
A neplatí to jenom pro teenagery. Pojem lifestylový magazín je něco, co ve zdejších vodách zakotvilo jenom ve své nejvíc bulvární a konformní podobě. Mediální gramotnost ve společnosti se ale přitom hodně odvíjí od toho, co umíme lidem nabídnout jako „lehké čtení“. Módní a lifestylové magazíny pro obě pohlaví a různé věkové skupiny jsou ideálním nástrojem k rozšiřování obzorů — anebo, jako v českém případě, k reprodukci všech možných stereotypů.
Před dvěma lety vyšlo speciální „karlovarské číslo“ časopisu Elle. Na obálce seděl Jiří Bartoška, kolem kterého se různě vinuly mladé české a slovenské herečky a některé z nich mu dokonce klečely u nohou. Byla to opravdu hodně trapná podívaná. Zřejmě tak totiž redakce českého Elle vnímá filmovou událost roku — jako párty v drahých šatech, kde se prochází postarší bonviván a na loktech má zavěšený patřičně reprezentativní harém.
Kamarádka, která už deset let žije v Paříži a ke světu módních magazínů má docela blízko, mi tenkrát napsala, že vůbec nerozumí tomu, jak se tohle vlastně může stát. Kdyby něco takového napadlo francouzskou Elle, čtenářky by jí to okamžitě patřičně vytmavily. Francouzské ženy, které čtou módní časopisy, totiž nemají zájem být zobrazovány jako dekorativní pozadí k muži na titulce. A právě proto by to nejspíš francouzské editory ani nenapadlo.
Zatímco americká Elle píše o filmových událostech, jako třeba předávání Oscarů, neváhá přitom zahrnout i kritické zamyšlení nad tím, zda je v pořádku oceňovat Caseyho Afflecka, který byl v minulosti obviněn ze sexuálního obtěžování svých kolegyň. Ano, je to ten samý Affleck, který přijel do Varů, u nás to skoro nikomu nepřišlo divné a v Elle se o tom kriticky nepsalo ani omylem.
Ze světa teenagerů
Ze světa teenagerů se pak můžeme podívat třeba na internetovou edici amerického TeenVogue — „mladistvou“ odnož vůbec nejznámějšího módního magazínu na světě. Ta před pár dny zveřejnila úvodník od levicové spisovatelky a komentátorky Laurie Penny, sloupkařky médií jako New Statesman, The Independent nebo The Guardian.
Pro TeenVogue píše o nálepce „naštvané ženy“ a o tom, jak těžké je pro ženy projevovat ve veřejném prostoru emoce, aniž by byly neustále nějak nálepkovány, ať už jako citlivky, hysterky nebo semetriky. „Ano, jsme naštvané. A proč bychom neměly být? Proč nejsi naštvaná i Ty?“ končí Laurie Penny provokativně svůj článek a vyzývá mladé čtenářky, ať se nebojí říkat nahlas své názory a vykazovat ty, kteří je budou kvůli tomu nazývat hysterkami, do patřičných mezí.
Jindy se v TeenVogue diskutuje o tom, co je to „slutshaming“, jak ho poznat a jak na něj reagovat třeba na sociálních sítích. V článku se objeví i odstavec o tom, že celá terminologie je vlastně taky špatně, protože nadávat někomu do „sluts“ znamená implikovat, že žena nabízející sexuální služby je něco podřadného, a to samo o sobě není vůbec fér.
Co třeba taková česká obdoba, časopis Top dívky? Informuje velmi poctivě o lacích na nehty, vydává duchaplné fotoromány plné vyhublých dlouhovlasých modelek a nejpokrokovější slovo, které se v něm dočteme, je pravděpodobně „glamour“.
Zarážející na tom je, že když v devadesátých letech začaly vycházet české mutace módních magazínů, situace nebyla zdaleka tak tragická — ba naopak. Čtení o ženské emancipaci bylo jedním z hlavních témat Cosmopolitanu, já sama jsem si coby teenagerka přečetla v české Elle třeba několikastránkovou reportáž o ženské obřízce v Africe nebo jsem také poprvé slyšela o tom, že žena má úplně stejné právo mít během sexu orgasmus jako muž — a pobídnutí k tomu, aby o tom ženy začaly mluvit.
Alarmující fraška
Co se od té doby s českou mediální scénou stalo? Pravděpodobně a bohužel se přizpůsobila čtenářům. Důvodů pro tenhle krok zpátky může být nejspíš několik. Nicméně všeobecnou atmosféru ve společnosti možná vůbec nejlépe ilustruje aktuální kauza, kdy na webu A2larm.cz vyšel článek o ženském orgasmu a důležitosti komunikace mezi sexuálními partnery, který mimo jiné obsahoval odkazy k tomu, že sexuální styk se nutně neodehrává mezi ženou a mužem, že patriarchát z našich ložnic nezmizel a že žena může ejakulovat.
Nic zvláštního ve 21. století a například pro výše zmiňovaný TeenVogue naprosto běžné téma, které lze probrat s lidmi ve věku 15+ otevřeně a atraktivní formou. Ovšem u nás následovala velmi komická smršť ze strany takzvaných seriózních novinářů z konzervativnějších médií — šéfredaktor Echa24 Dalibor Balšínek celou komedii rozjel na Twitteru, Forum24.cz neváhalo vydat sáhodlouhý článek, ve kterém dokonce obviňuje jednoho z donorů A2larmu ve stylu „takže tohle jako vy platíte, z našich daní, nebo co“.
Na jednu stranu je to fraška, která možná ze všeho nejvíc ukazuje, jak se jedna generace českých novinářů zoufale snaží předstírat, že jsou ještě v něčem relevantní. Jenže na druhou stranu je potřeba si připustit, že možná právě tihle lidé jsou skutečně ještě pořád relevantní z nějakého důvodu — a že to, že nijak objevný článek o ženském orgasmu, navíc na stránkách levicového nezávislého média zaměřeného na poměrně specifické publikum, vyvolá takovou smršť pohrdavých a pohoršených reakcí, vypovídá o stavu naší veřejné debaty mnoho. Když to neuneseme ani na Alarmu, jak bychom to potom mohli chtít po nějakém obyčejném, komerčním magazínu pro holky nebo ženy? Radši jim budeme dál servírovat rady, jak zůstat opálená až do listopadu a jak sbalit kluka tím, že budu předstírat něco, co nejsem.
Genderové stereotypy se tak budou vesele reprodukovat dál a strážci veřejného pořádku, tedy světaznalí muži těsně před důchodem, nám budou dál určovat, co je a není ve společnosti přípustné a vhodné. A nikoho nepřekvapí, až se za pár let na obálce Elle objeví Bartoška opřený o stařeckou hůl, podél které se rádoby ladně vine o třicet let mladší Tereza Voříšková nebo někdo takový. Balšínek a spol. se budou nejspíš i v důchodu dál veřejně vysmívat těm, kteří by snad tenhle status quo chtěli nějak zpochybnit — a generace dnešních teenagerek to tak bude mít možná v dospělosti ještě o dost těžší, než to mají dneska jejich mámy.
Anebo se taky možná dnešní teenagerky naštvou a vzbouří se proti shnilým pravidlům české veřejné debaty. Držím jim palce a přeju si, aby někoho napadlo vydávat tady časopis, který jim k tomu pomůže. A mezitím nezbývá než doufat, že spousta z nich už umí anglicky…