Anketa: Potřebujeme lepší mediální výchovu?

Potřebujeme lepší mediální výchovu na českých školách? Co by ideálně měla studentům přinášet a co je jejím nejdůležitějším úkolem? Tyto otázky jsme položili pěti odborníkům v oblasti vzdělávání.

Mediální výchova je nikdy nekončící proces. Foto weebly.com

Mediální výchova je tématem, se kterým si nakonec nikdo neví příliš rady. Zvláště v debatě ohledně lživých a manipulativních zpráv produkovaných servery typu Parlamentních listů, amerického Breitbartu či kremelského Sputniku se ale ukazuje její nepopiratelný význam pro společnost. Jako na faktor, který by měl posilovat kritické myšlení při čtení na sociálních sítích a webových serverech, na ni poukázal před týdnem i Andreas Schleicher, ředitel pro vzdělávání v OECD.

I přesto ji české školy vyučují nedostatečně, jak ukazuje průzkum pro Člověka v tísni. Z něho vyplývá, že za celou dobu studia projde deseti vyučovacími hodinami mediální výchovy jen čtyřiapadesát procent středoškoláků ze škol zapojených ve výzkumu. Na šesti procentech z těchto škol se však nevyučuje vůbec. Zeptali jsme se proto odborníků a osob zainteresovaných v tématu na jejich názor na mediální výchovu v České republice, její stav a důležitost v současné době.

Michal Kaderka, učitel mediální výchovy na Gymnáziu Na Zatlance a spolupracovník EDUin
Současný koncept mediální výchovy je více než deset let starý. Pokud chceme, aby děti a dospělí uměli rozlišit fake news či hoaxy, musíme posilovat informační gramotnost a kritické myšlení. Děti a studenti nečerpají novinky z médií, ale ze sociálních sítí. Ke zprávě se tak často váže ovlivňující text v postu a další sdělení v komentářích. Konzument zpravodajství se tak může setkat i s hate speech či urážením, které může vygradovat v kyberšikanu.

Mediální výchova se tak stává součástí mnohem širšího ekosystému, kam vedle samotného ověření zprávy patří i dovednost využívat digitální technologie, vytvářet multimediální obsah, ochrana soukromí v online prostředí, právní vědomí o nakládání se staženým obsahem a podobně. V neposlední řádě je důležitá i lepší jazyková vybavenost, bez které nelze zprávy ověřovat přímo ze zdrojů. Pokud informační (mediální) gramotnosti nebudeme věnovat pozornost, dočkáme se dlouhodobého narušení soužití mezi jednotlivými názorovými skupinami obyvatelstva.

Kamila Zlatušková, proděkanka FAMU a producentka pořadu Pirátské vysílání – pořadu o mediálním vzdělávání na ČT :D
Lepší mediální výchovou na českých školách rozhodně potřebujeme. Ale poučovat o masmédiích puberťáky je podle mého názoru to samé, jako jim vysvětlovat, že děti nenosí čáp. Je to zkrátka pozdě. Mediální výchova je navíc velice rozsáhlý pojem, pod který se schová jak základy bezpečného chování na internetu, tak podprahové vjemy, reklamní strategie a finty, počítačové hry nebo facebookové algoritmy, hoaxy či fake news. A to vše by mělo být součástí základního vzdělávání, nejlépe už od prvního stupně.

Výzkum na českých středních školách zjistil, že náctiletí mají dohromady v průměru celkem asi deset vyučovacích hodin mediální výchovy. Ale skvělý desetihodinový interaktivní výklad může pro nastartování zájmu dospívajícím hravě nahradit dlouhé a nesmyslné hodiny nudného výkladu o ničem. Bohužel pedagogů, absolventů mediálních studií s takovou erudicí a nadhledem je podle všeho jako šafránu.

A nemohu si odpustit poznámku – pokud jsem na něco alergická, tak je to „tvorba reportáží“ a „dětských televizních zpráv“ obecně. Už dopředu tímto dětem říkáme, že takhle musí vypadat zprávy. Kreativita, jiný přístup, perspektiva či třeba jiný úhel kamery se zapovídá a není profesionální. Není to tak dávno, co brněnské zpravodajství České televize udělalo výjimečný experiment – v jednom jihomoravského večerníku zastoupili v běžném režimu vysílání redaktory čeští filmoví dokumentaristé. Neuvěřitelná událost prošla bez většího zájmu veřejnosti, ale dle vlastních slov to bylo inspirativní především pro zaměstnance zpravodajství – pohled na události jinýma očima. I to je důkaz, že mediální výchova je nikdy nekončící proces.

Z praktického hlediska by se pak na prvním místě měla podle mě věnovat energie především vývoji kvalitní, atraktivní a nadčasové učebnice, která dětem i vyučujícím pomůže najít cestu, jak světu masmédií rozumět a jak k němu zaujmout kritický postoj.

Roman Máca, analytik programu Kremlin Watch, Evropské hodnoty
Dle mého názoru jednoznačně potřebujeme lepší mediální výchovu na českých školách. Pokud se o ní bavíme jako o rozvoji informační gramotnosti studentů, jsou z průzkumu vyplývající průměrné hodnoty, tedy 2,5 hodiny ročně, žalostně málo. Tématem také není pouze kvantita, ale rovněž kvalita mediální výchovy.

Roli školství nevnímám pouze jako přípravu pro konkrétní budoucí povolání. Školství by mělo přispívat k rozvoji jedince jakožto plnohodnotného a zodpovědného člena svobodné a demokratické občanské společnosti, ve které se občané rozhodují racionálně a na základě znalosti faktů.

Domnívám se, že společnost, ve které je většinový názor utvářen pomocí manipulací, dezinformací, hoaxů a různých „šokujících odhalení“ z dezinformačních webů a ze sociálních sítí, nečeká v budoucnu nic dobrého. Za nejdůležitější úkol tak vidím posilování informační resilience jedince a tím i celé společnosti vůči manipulacím a dezinformačnímu působení.

Aneta Martínková, členka spolku Výluka

S přechodem do digitálního prostoru zprávy utrpěly ve vnímání veřejnosti podobnou újmu jako třeba hudba nebo filmy – jsou snadno dostupné, ztrácí na hodnotě a lidi mají dojem, že prostě jsou, a už tolik neřeší, odkud se vzaly. Myslím si, že přesně z toho důvodu je mediální výchova v 21. století opravdu důležitá. Sociální sítě a internetový prostor všeobecně přinesly úplně nové možnosti ovlivňování veřejného mínění a škola by měla žáka navést k tomu, aby si uvědomil, že může být jeho cílem.

Ať už na úrovni marketingové komunikace, nebo ideologické propagandy. Mediální výchova by samozřejmě neměla chtít vysvětlovat, kdo je na mediální scéně padouch a kdo hrdina. Žák by ale měl chápat, že informace, které utváří jeho názor na svět okolo něj, jsou součástí nějakého mechanismu, zbožím, které musí někdo prodat, aby si vydělal na živobytí. A že k tomu lze volit různé techniky.

Proměna mediálního prostoru postavila před vzdělávací systém úplně nové výzvy a nezáleží snad ani tolik na tom, zda bude mediální výchova figurovat v jeho rámci jako samostatný předmět, nebo jako průřezové téma. Chtěli bychom ale, aby na schopnosti, kterým studenty učí, byl kladen větší důraz.

Bob Kartous, vedoucí komunikace vzdělávacího think tanku EDUin a mediální teoretik i praktik
To, čemu říkáme mediální výchova, je vlastně příprava na život v takzvané informační, ale také postfaktické éře, v níž obrovský přetlak informací vytváří poměrně velké nároky na orientaci. Informací je příliš mnoho, jsou často uzpůsobeny publiku a jejich účinek závisí mnohem více na množství sdílení než na jejich faktické podstatě. Společnost na to musí přirozeně reagovat a vzdělávací systém je nástroj, jenž k tomu nevyhnutelně musí použít. Od toho tady je.

Problém spočívá v tom, že mediální výchova jako historicky nová vzdělávací oblast netvoří pevnou součást kurikula, obsahu vzdělávání. Vývoj je tak rychlý, že se mu relativně rigidní vzdělávací systém nedokáže přizpůsobit a reaguje adekvátně tomu. Učitelé, kteří nebyli připraveni na to, aby žákům ukazovali, jak se orientovat v informační až postfaktické společnosti, to přirozeně nejsou schopni dělat. To není kritika, to je konstatování.

V takové situaci by samozřejmě pomohlo, kdyby se ti, kdo řídí český vzdělávací systém, snažili vzít skutečnost na vědomí a učinili z tohoto tématu vzdělávací prioritu, jak nabádá OECD. Ústy ministryně školství je ale učitelům sdělováno, že to priorita není.

Proto v současné době těžko mluvit o mediální výchově či vzdělávání na systémové úrovni. Její podstata, a to řadě lidí rozhodujících o vývoji vzdělávání v České republice uniká, spočívá jednak v tom, že učitele musí někdo nejprve v tomto směru připravit. Připravit na to, že mediální výchova není žádný předmět, ale snaha o komplexní vzdělání napříč kategoriemi, které samo o sobě omezuje vliv manipulace.

Pokud profesor Hejný mluví o tom, že cílem jakéhokoli vzdělávacího předmětu, ať už je to matematika, biologie či cokoliv jiného, je dobré občanství, mluví zároveň o mediální výchově. Bez mediální gramotnosti není občanská gramotnost. Rád bych upozornil na to, že k podpoře mediální gramotnosti je třeba hledat jiné cesty než jen školu.

Její role je přeceňována na úkor vlivu rodiny a signifikantních druhých obecně. Zde je ale každá rada drahá, neboť pokud nejsme schopni smysluplně řídit vzdělávací systém, o to méně lze očekávat smysluplnou navigaci mnohem více pluralitní, rozmanitou a nekonzistentní celospolečenskou strukturou. Přesto nezbývá, než se o to snažit.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dvě stránky manipulace Sobota, 25.Března 2017, 12:04:6

Bob Kartous velice správně poukazuje na to, že účinek jakéhokoli "mediálního vzdělávání" je podmíněn celkovým kontextem života daného jedince.

A právě tady je základní kámen úrazu. Cílem tohoto "mediálního vzdělávání" by všeobecně mělo být, aby se člověk nenechal mediálně manipulovat.

Jak ale takovouto rezistenci vůči manipulaci vypěstovat ve společnosti, která je svým nejvlastnějším materiálním základem z a l o ž e n a na manipulaci - totiž na manipulaci reklamně-tržní? Kdy celý ekonomický systém je založen právě na tom, co nejefektivněji zmanipulovat mysl potenciálních zákazníků, aby si pořídili to či ono - mnohdy zcela nepotřebné - zboží?

Ty snahy ze strany státu "mediálně vychovat" mladou generaci jsou tedy vposledku naprosto schizofrenní: ten samý stát který na jedné straně proti manipulaci lidské mysli bojuje, na straně druhé tu samou manipulaci legalizuje, a dokonce podporuje!

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.