Takže všichni ti seriózní, poctiví a racionální politici prohrávají volby patrně jen proto, že se nám tu objevila strašlivá epidemie nepravdivých zpráv, internetových memů a zábavných videí na YouTube. Podle zastánců této teorie nespočívá problém v tom, že se Titanic demokratického kapitalismu plaví v nebezpečných vodách; v dobré společnosti se beztak nesmí říkat, že by se mohl potopit. Ne, problém prý vězí v tom, že se nám tu přemnožila falešná hlášení obřích ledovců na obzoru.

Odtud také v poslední době přichází taková spousta pošetilých řešení: zakázat internetové memy (navrženo vládnoucí stranou ve Španělsku); vytvořit komisi expertů, která bude posuzovat pravdivost zpráv (vymyslel předseda italského antimonopolního úřadu), založit centra pro boj s dezinformacemi a pokutovat sítě jako Twitter a Facebook za jejich šíření (chystáno úřady v Německu).

K tomu poslednímu: je to skvělý způsob, jak umožnit Facebooku pasovat se do role průkopníka svobody projevu. Mluvíme o Facebooku, který nedávno zcenzuroval fotografii nahé sochy Neptuna z Boloně, protože prý byla příliš obscénní! Mám tip pro autoritářské vlády: pokud chcete cenzurovat internet tak, aby to nikomu nevadilo, označte prostě všechny články, které se vám nebudou líbit, za dezinformace. Na Západě ani neceknou.

Bude lavina dezinformací příčinou zániku demokracie? Nebo je jen jejím průvodním jevem, jsouc sama důsledkem hlubší, strukturální choroby, která západní společnost zachvacuje již dlouho? Že jsme v krizi je obtížné popřít. Otázka hodná vyspělé demokracie ale zní, zda jsou její příčinou skutečně přívaly nepravdivých zpráv, anebo něco docela jiného.

Takovou debatu naše elity ovšem nestrpí. Jejich vyprávění o falešných zprávách je samo falešné: je to plytké vysvětlení komplexního a systémového problému, jehož samu existenci ony elity odmítají uznat. Už jen to, s jakou ochotou se všechny mainstreamové instituce - vládní strany, think-tanky i média - chopily „dezinformací“ jako preferovaného výkladu příčiny našich současných problémů, vypovídá mnoho o topornosti jejich pohledu na svět.

Hrozbou pro západní společnost není vzestup neliberálních demokracií za jejími hranicemi, nýbrž nezralost demokracie v jejím lůně. Nezralost, kterou na sebe naše elity každodenně prozrazují, se vyjevuje ve dvou formách popíračství: zaprvé v popírání ekonomického původu většiny našich dnešních potíží; a zadruhé v popírání hluboké zkorumpovanosti dnešního expertního a profesionálního vědění.

↗

Až na to, že nemůžete. Repro DR

První formu můžeme v praxi vidět pokaždé, když se jevy jako Brexit či Trumpův volební úspěch vysvětlují kulturními faktory, rasismem či nevědomostí voličů. Druhá forma se promítá do iluze, že hněv, jejž mnozí lidé pociťují vůči stávajícím mocenským institucím, vyplývá z  nedostatečné obeznámenosti s nimi, nikoli z jejich až příliš přesného poznání.

Protože jsou politici oslepeni oním dvojím popíračstvím, předepisují jako lék čím dál větší dávky toho, čím voliče prapůvodně začali odpuzovat: více odbornosti, více centralizace, více regulace. Poněvadž ale nedokáží uvažovat v pojmech politické ekonomie, takřka se zásady regulují nesprávné věci.

Morální panika nad dezinformačními zprávami ukazuje, jak dvojí popíračství odsuzuje demokracii k věčné nedospělosti. Neochota připustit, že dezinformační krize má ekonomické příčiny v neudržitelné dynamice digitálního kapitalismu nás pak vede k závěru, že za všechno může Putin.

Není přitom zjevné, že ani kdyby se ruská - či kterákoli jiná — vláda snažila sebevíc, nedokázala by falešné zprávy v takové míře distribuovat? Potrhlá hnutí chrlící falešné informace existovala vždycky. K virálnímu rozšíření jejich bláznivých teorií jim nescházelo finanční a politické krytí Ruska, nýbrž dnešní digitální infrastruktura, štědře dotovaná internetovou reklamou.

Problém tedy netkví v samé existenci dezinformací, ale ve snadnosti a rychlosti jejích šíření. A k ní vede především skutečnost, že pro dnešní digitální kapitalismus, reprezentovaný zejména korporacemi Google a Facebook, je až neuvěřitelně ziskové produkovat a rozšiřovat nepravdivý, ovšem vysoce klikatelný, obsah.

Přistoupit k dezinformační krizi z takové strany by ovšem vyžadovalo, aby establishment skoncoval s popíračstvím a přestal se bát řešit politickou ekonomii komunikace. Znamenalo by to přiznat, že to byly politické strany levého i pravého středu, kdo namísto péče o demokracii vychvaloval prozíravost géniů ze Silicon Valley, privatizoval telekomunikace a prosazoval povýtce laxní přístup k monopolům. A do toho se samozřejmě nikomu nechce.

Druhá podoba popírání problému přivírá oči nad zkorumpovaností dnešního expertního vědění. Když think-tanky ochotně akceptují peníze od zahraničních vlád, energetické společnosti financují pochybné výzkumy v oblasti změn klimatu, když dokonce i britská královna — populistka jedna — zpochybňuje věrohodnost celé ekonomické profese, když média tančí jak političtí marketéři a PR agentury pískají a když evropští komisaři odcházejí ze služby rovnou na teplá místa v bankách — může pak vlastně někdo občanům zazlívat, že „expertům“ nedůvěřují?

Ještě horší je, když se nad „dezinformacemi“ pohoršují ta média, která se vinou neblahé ekonomie digitálního provozu k publikaci pochybných zpráv stále častěji sama uchylují. Vezměme si například takový Washington Post — onen druhdy úctyhodný list, jenž o sobě tvrdí, že je dnes opět ziskový. Co v ziskovosti nabyl, pozbyl na důvěryhodnosti.

Naposledy proslul zpackanou reportáží, v níž Američany strašil útokem ruských hackerů na elektrickou síť ve Vermontu, a stačil u toho ještě na základě studie anonymní organizace PropOrNot označit množství seriózních mediálních projektů za nástroje „ruské propagandy“. Zprávy se následně chytila mnohá další média, včetně Observeru.

Vypadá to přitom, že útok se vůbec nestal a Washington Post ani nenapadlo optat se na něj správce oné sítě. Zdá se, že ekonomika internetové reklamy stvořila svou vlastní teorii pravdy: pravda je to, na co se kliká.

Slyšet profesionální novináře, jak si na to stěžují, aniž by přiznali svou vlastní spoluzodpovědnost za neutěšený stav, jen dál podrývá důvěru v kompetenci jejich stavu. Demokracie se možná utápí v dezinformacích, možná ne - dozajista ale tone v elitářském pokrytectví.

A tak elity, lapeny v pasti dvojího popíračství, nepřestávají hledat „inovativní“ řešení problému dezinformací — tak jako nikdy nepřestanou hledat inovativní řešení změn klimatu. Oba problémy jsou si svým způsobem podobné: tak jako jsou změny klimatu přirozeným vedlejším důsledkem fosilního kapitalismu, dezinformace jsou vedlejším důsledkem kapitalismu digitálního.

Zajisté již brzy přijde nějaký geniální politický vynálezce, otrávený dirigistickou povahou současných návrhů, s myšlenkou nechat všechno vyřešit neviditelnou ruku volného trhu. Pojďme například vytvořit systém obchodování s emisemi post-pravdy.

Mediální korporace by dostaly od vlád povolenky k produkci falešných zpráv, jež by pak mezi sebou mohly volně směňovat. Směšné? Jistě. Neúčinné? Nepochybně. Ale jistě by takový nápad obdržel některá přední ocenění za sociální inovaci.

Jediným řešením dezinformační krize, které si neplete příčinu s důsledkem a neprohloubí koncentraci moci v rukou elit, je znovu promyslet samy základy digitálního kapitalismu. Je třeba zásadně omezit vliv internetové reklamy — s jejím imperativem klikání a sdílení — na způsoby, jimiž žijeme, pracujeme a komunikujeme.

Současně s tím je třeba přenést víc rozhodovacích pravomocí na občany — namísto prodejných expertů a zištných korporací. To znamená tvořit svět, kde nebude mít ani Google, ani Facebook, příliš velký vliv a v němž nebudou mít šanci nárokovat si monopol na řešení problémů.

Impozantní úkol, hodný vyspělých demokracií. Škoda jen, že naše demokracie si problém raději nepřipouštějí, obviňují všechny kolem sebe a stále více starostí přenechávají géniům ze Silicon Valley.

Článek Moral panic over fake news hides the real enemy — the digital giants, který původně vyšel v Guardianu, přeložil JOSEF PATOČKA.